CUBA 2009

Kapitola I. - Odjezd

Náš očekávaný den odletu do SA je tady! Je 17. 3. 2009 15h a my si začínáme balit nově koupené krosny na několikaměsíční putování po střední Americe.
Na to, že za 3h máme odjezd na Ruzyni, odkud letíme do Londona, jsme stále v klidu. Ok – je 16.30 máme zbaleno a opět se příštích pár hodin (30) promění v čekání….jak jinak než na Gatwicku.

Kapitola II.– Rozvázaná tkanička

Let s Virgin Atlantic v mega stroji jumbo 747,

kupodivu probíhá pohodlně a rychle, po deseti hodinách přistáváme na Cubě, v Havaně. Při výstupu z paluby, procházející uličkou komentuji, že se mi rozvázala tkanička. V tom 2metrová osoba na mě vybafla: „Tak si ji zavaž!“
Seznámování s dalším baťůžkářem Michalem

a následně i s jeho kamarádem Tomem

probíhalo průběžně procházkami letištními kontrolami (které kupodivu nebyly tak drsné jak jsme očekávali).
Jdeme měnit pár eur na místní měnu, ovšem kubánci mají dvě a to CUP což je měna pro místní a CUC, s kterou zas můžou platit turisti. Hodnota jednoho turistického cucu je 24 místních kaček..no bude to ještě maglajs.
Před letištěm doháníme nikotinový deficit..mezi řečí Alíšek se ptá Michala..“Opijem se?“ Ten se na něj kouká…ptá se dál..“ Nemáš teď někdy narozeniny?“ „Mám příští týden.“.. odvětí Michal a pokračuje s otázkami on: „Nemáte vy teď někdy výročí, aby ta ožíračka stála za to?“ Přichází výbuch smíchu…jak trefné otázky..se smíchem odpovídáme:“Jo máme za tři dny.“
Po domluvě se společně necháme taxíkem svézt do centra Havany, tam se již rozdělujeme..hledáme náš guest house Casa Iredia, který jsme měli už booklý přes net kvůli imigračním na letišti. Nalezen, však paní domácí se nám snaží rusky vysvětlit, že má nějaký problém a nemůže nás ubytovat..pak nás odtáhne o dvě ulice dál ke své kamarádce. Ubytko nebylo zcela nejhorší, ikdyž s předchozím rezervovaným se nedalo absolutně srovnávat..cena stejná, snídaně včetně. Postel, která se málem zlomila vejpůl když se na ní Alešek posadil. V místnosti 1m x 1m záchod se sprchou dohromady ( trubka čučící ze zdi a jen modrej kohoutek). Ale zůstáváme.
Večír rande s klukama, první ochutnávka cubánského pifka bucanera,

procházka po městě a probrání našich představ jak strávíme 22dní na Cubě. Jelikož naše vize byly relativně na stejné vlně a kluci nám vylíčili jak perfektní je jejich ubytko, se na druhý den stěhujeme do starého centra k Eugéniovi. A začínáme trávit dny a objevování krás Cuby společně.

Kapitola III.– Havana v kostce

Eugéniovo ubytko = přepych! Starožitným nábytkem, větrákem (dost potřebný) a luxusní koupelnou vybavené pokoje. Na střeše relax teráska a vydatná vitamínová snídaně, to vše za 19CUC = +- 19USD /noc/ osoba.

Na terásce dochází na první bližší seznámení s klukama. Dvoumetrový Michal, po chvíli zjišťujeme Koblížek, nám oznamuje…“ Žiji v Londýně i v Chicagu, kde vytvářím finanční burzu. Valíme bulvy. Alešek se ptá ratychyckého Tomáše: „A co ty hochu?“ Odpověď: „Jsem vědec žijící ve Vídni… „ Alešek sedí na prdeli…dva týpci, kteří by klidně zapadli jako řidiči dálkového tiráku a takové kapacity. Burze moc nerozumí a tak nejprve otravuje vědce..“ A co že to vědátoruješ?“ Tom: „ Jsem demograg a žiji podle tabulek.“ Tlemíme se této hlášce ještě dlouho a debata se rozvijí tímto směrem…kluci nám absolutně sedli :-)

   Havana, Habana,..to je krásný Capitol a nádherné polorozbořené domy,

architekturou hodně podobné španělské Andalusii. Ulice špinavé, neustále v pohybu..s pobíhajícími psi, dětmi hrající baseball, posedávající lidi pozorující průběh dnešního dne a to vše s doprovodem občasného zápachu z odpadků. Očekávané kubánské tóny s ladně se vlnícími těli, jsme téměř neměli tu čest potkat. Avšak americké cary z 50.let se tu neustále promenádovaly po silnicích.

Procházkami po metropoli jsme byli uchváceni, kochali jsme se na každém rohu, mohli jsme i nahlédnout do některých domácností, občas se nám až svíraly srdce, jiné na tom byly o mnoho lépe, ale oproti evropskému standardu.. pro některé lidi nepředstavitelné takto žít.
Naše rádoby denní plány ..se během hodiny změnily až 5x..což u nás s Aleškem je zcela běžné a kluci na tom byli obdobně…takže jsme byli povedené QUATRO :-D
Mimochodem jeden den jsme se vydali místní přepravní loďkou přes kanál, kde se rozprostírala ohromná pevnost z pol. 17.století, na obranu Havany před pirátskými útoky. Vstupné k našemu logickému nepochopení se každou hodinu navyšovalo, jelikož jsme toto info věděli, tak jsme se pro jistotu na vrcholu ještě zastavili u obrovské sochy žehnajícího Ježíše

a dali si relaxační vyhlídku na celé město s pifkem, abychom ten vstup mohli mít dražší.

Poté u pokladny, s mladistvejma se dohadujeme o ceně, vstupné 5CUC napsané na ceduli, ale oni po nás chtěli 7….prý je v tom nějaká ceremonie..několik minut se snažíme smluvit cenu na 23CUC za všechny 4, aby každý výběrčí měl 1 ten kovák do kapsy. Ani to nezabralo! Jenže ani vědec, ani burzovní profík, natož my jsme z principu nechtěli požadovanou sumu zaplatit. A tak jsme se sebrali a obešli celou pevnost, podél hradeb na druhou stranu, snaha se dovnitř dostat jako černí návštěvníci nevyšla a tak se dostáváme k druhé pokladně. Tady pro změnu vyžadovali 8(oficiálně), naši dva kolegové vstup zaplatili a šli se kochat pevností zevnitř.

Kdežto my jsme se přesunuli na menší pevnost opodál, kde jsme si dali západ slunce do moře s vyhlídkou na překrásnou Havanu.

Kapitola IV.– Elektrické pendolíno

Další den vyrážíme na výlet ve třech..Michal zůstává na hotelu. Náš plán je využít nejstarší elektrické kolejové dopravy na Cubě, která vede z Havany a končí v Matanzasu, vzdáleném 100km. K vlaku musíme přes kanál, a tak opět využíváme místní bárku. Jak je na Cubě zvykem, procházíme kontrolou, musíme ukázat všechny věci v batohu a ještě vás projedou detektorem..Květuška s Tomem prochází, načež já pískám o 106. Vyndavám věci z kapes..a jéjda PEPŘÁK. Příslušník na to hledí a nejspíš v domění, že je to evropský druh deodorantu mě vpouští na nástupiště.
Přícházíme na malé nádraží Casa Blanca. Po kolejích, které jsme tu včera viděli - ani památka! V noci pršelo a tak jsou schované pod nánosem písku, vypadá to, že tu poslední vlak projel před 20 lety. Jeden z čekajících pasažérů nám oznamuje, že vlak bude mít malé zpoždění….jaké překvapení v této zemi. Odcházíme do vedlejšího baru, kde si čekání zkracujeme místní dobrůtkou Cuba Libre…a čekáme a čekáme.
Po 2h původního odjezdu se přiřítil vlak.

Jsme ve vagónu a každá ze sedaček je tak útulná, že nevíme kam usednout dříve, nejprve si musíme utřít loužičky po nočním dešti.

Usedáme a čekáme na odjezd, každý s nějakým očekáváním toho co nás čeká. Už teď však prozradím, že to předčilo všechny naše představy...ale postupně.
Vyřítíme se ze stanice rychlostí 10km/h..asi po 100m se vlak poprvé zastavil, příčina - pasoucí se kozy na kolejích.

Postupně se rychlost zvyšuje na 20km/h, začíná to s námi pěkně házet..připadám si jako v shakeru..nahoru, dolů, z leva do prava a pak ještě všemi možnými směry.
Po dalších 10km opět stavíme, z vlaku vystupují 4 lidé, kteří zajištují provoz tohoto prostředku. Každý z nich si postupně lehá pod vlak, v tu chvíli mi vůně připečených brzd dává jasně najevo o co těm lidem pod koly vlaku jde.

Náhle v prvním vagónu něco doutná. Klučina na to dupe, plive a však marně..bystrá Květuška mu podává naší jedinou láhev vody. SAKRA!!! To byla chyba. Chrsst..už to nedoutná, ale my jsme bez vody a nevíme na jak dlouho. Chlapíci kladivy pobouchali brzdy a vesele frčíme dál.
Na našem 90km výletě míjíme asi 30 stanic, některé se opravdu jmenují cubánsky..Florida, San Francisco, San Jose. Zdejší systém vystupování a nastupování je taky zvláštní, lze toho dosáhnout pouze z prvního vagónu.
Když už se zdá, že žádný problém nenastane, přijedeme do stanice, kde si těsně vedle posledního vagónu zaparkuje nákladní auto. Zvědavost mi nedá a jdu se kouknout ven, už mě to snad ani nepřekvapuje, z korby náklaďáku stoupá na střechu Kuba a táhne sebou trolej, dochází k výměně staré za staré.

Koněčně po 2.5h vlak zastavuje v našem NOWHERE, z mapy víme, že asi za 3km bude hotel, náš plán byl tam přespat a druhý den pokračovat. Hned po výstupu z vlaku na nás jeden amigo volá: „Where are you from?“ „Somos de la Republica Checa“.. ozve se: „Já rozumím českyyyy!!“ To však bylo vše a amígo dál jede na povozu svého koně. Vedle stanice sedí spolek lidí, jdem se zeptat a netušíme, že tím rušíme schůzi na obranu revoluce, která právě letos slaví své 50-té výročí. Předseda nám ukazuje cestu.
Přicházíme k hotelu už dosti žízniví. Paní recepční nás schlazuje hned u brány..Jste turisti a tento hotel pro vás není. OK. A mohla byste nám prodat prosím Vás vodu? Nemohla jste turisti. Mockrát děkujeme a raději jdeme dál, abychom náhodou nedýchali vzduch, který není pro turisty. Ale co teď? Za chvili bude tma a dostat se na vyhlídku, kterou jsme chtěli absolvovat až zítra je daleko.
Po dalších 3km stojí chatička..hurááá..snad se smilují a dají nám vodu, která už je hodně potřebná..lekáme žízní. Ani nemusíme vstoupit na pozemek a už se k nám řítí pan domácí, opět obligátní otázky..Odkud jseš?Kam jedeš? Atd. Snaží se nám prodat různé kýče. Pět minut se mi snaží prodat slepovaný model lodi o velikosti 1.5 metru. Nedokáže pochopit,že se mi s ní nechce tahat půl roku,než dojedu domů. Říkáme: “NE, rádi bychom vodu.“ Pískne a záhy tu je láhev vody. To už si nás prozkoumává celá rodina, nabízí se, že nás za 5CUC odvezou. Berem to. Přistavují koně s povozem.

Náhle týpek zahlédne v dálce auto, čeká až přijede a domlouvá nám odvoz. Je překvapený, když auto odmítáme a trváme na povozu.
Chcete vědět jaké je nejčastější číslo na Cubě? Je to sinco (5). Zeptáte se na cenu, je to sinco, zeptáte se na vzdálenost, je to sinco. Odjíždíme s povozem za sinco CUC do vzdálenosti sinco km.
Zastavujeme na hlavní silnici u motorestu, a co dál? Na vyhlídku pozdě a do Matanzasu 20km..Jdeme stopovat, po 20min nám staví auto a odváží nás do Matanzasu, po cestě si domlouváme i ubytování u jeho známého. Je to domluveno za 25kačáku. Ubytko je celkem slušný, ale museli jsme o něj 30min bojovat, než jsme dědu obměkčili, aby porušil pár místních zákonů co se týče ubytování. Večer vyrážíme do čínské restaurace, kde jediný co má malý náznak číny je barman. Jídlo sice čínské není, ale pochoutka.
Ráno nás pan domácí odváží až na 25km vzdálenou vyhlídku. Děkujeme ti dědo za vše.

Pršííí. A tak si té vyhlídky ani moc neužíváme, odcházíme a pokračujeme k moři. Po nějaké chvíli to vzdáváme a pokračujeme v cestě směr Havana, kam se musíme do večera dostat, jelikož máme koupené lístky do Santiaga de Cuba, vzdáleném 850km.
Po cestě míjíme kemp, je plný mladých kubánců vracejících se domů do Havany. Prohodíme pár slov, uděláme pár fotek a dál si jich nevšímáme. Přicházíme na hlavní silnici, že si něco stopnem. Máme tu však sto členou konkurenci a tak se vydáváme pěšky, po kilometru nás předjíždí náklaďák, přeplněný těmito teenageri. To, že z něj různě viseli, mi divný nepříjde, ale ten klučina, co sedí na zadním nárazníku a jedna noha mu visí těsně za kolem a ta druhá míjí vozovku o sinco cm..je pro mne trochu šok. Jak chce jet takhle 80km?
V dáli vidíme, že zastavili, říkám si, asi je bolí ruce tak asi odpočívají. Až ve chvíli, kdy je dojdem nám dochází, že na nás čekají. Domlouváme se, že potřebujem jen kousek opodál na vlakovou stanici. Já s Květuškou usedáme do kabiny, Tomáš se nevejde tak musí dozadu, do té slepičárny, která nemá ani okna. Jen tak lehce ho lízla intuice a dává nám svou peněženku, dál se však jeho 6.smysl zastavil. Bere si sebou foťák i batoh. Cesta je velmi krátká a vzápětí vystupujeme. Otvírám zadní dveře, slepiček jako máku avšak Toma nevidím, křičím na něj, ale bez odezvy. Stále jenom to španělské kvokání. Koněčně po 2min zahlédnu jeho tvář, hned nám bylo jasné, že se něco děje. Křičí:“ Nemám foták!“ Běžíme za řidičem, Květuška odvážnější než já si stoupá před ten kolos. Domlouváme se s řidičem..kamera zpátky a no police. Mezitím Tomáš prohlíží batoh a snaží se zjistit co
mu vše chybí. Zvolá:“ Passport..chybí pas“
Mezitím se někdo umoudřil a vrací foťák zpět, na pas však čekáme marně. Řidič startuje a ujíždí. Ve stresu a nedorozumění jsme si nevyfotili ani auto, ani si nenapsali SPZ. Zachraňuje nás paní co to vše viděla a pamatuje si číslo auta. Po několika minutách projíždí kolem policie a tak ji lidi stojící pod mostem ihned stopují a vykreslují příslušníkům naši situaci.

Nerozumíme jim ani slovo. Každý chce být očitý svědek, jako by za to mohli dostat metál od Fidela.
Tomáš neustále luxuje svůj batoh, co vše mu chybí. Věcí přibývá..hodinky, pončo, čepice, bunda, nůž a dokonce i sušenky a opalovací krém. Policajti nás odváží na stanici v Santa Cruz. Hlavní kápo neumí ani anglicky, ani německy, ale chytáme se s ruštinou. Popíšeme situaci a čekáme a čekáme. Kápo se nám představuje jako Luis a neustále nám opakuje, že byl kdysi v Kaliningradu. Čas běží a my musíme chytit vlak a od Havany jsme stále 60km. Tlačíme na Luise ať to urychlí…uklidňuje nás, odvoz vám seženu. Asi po hodině a půl přešlapování na stanici si Tomáš vzpomene na jednu tajnou kapsu v batohu. Sehrává ochotnický výkon a před Luisem vyndavá pas.. Já s Květuškou to už víme, ale musíme hrát také divadlo a tak tleskáme jak pominutý. Snažíme se vyšetřování stopnout, protože to nejdůležitější Tomáš má.
Bohužel další hodinu čekáme na telefon, který nás osvobodí. Dočkali jsme se. Luis se s námi vydává na dálnici stopnout nám nějaké auto. Říkám si fajn, prvním autem jedem. Omyl, každý jen na Luise cosi ukázal a jel dál, jako by byl pouhým reklamním bilbordem. O půl kilometru zahlédl milici. Oni mají větší respekt, tak jdeme k nim  a měl pravdu. První auto flekuje..je to taxík. Vyděšený španěl a kolumbijka nejsou zrovna happy, že jim policie lifruje 3 čechy do auta. Ale co, hurááá, jede se do Havany a stíháme ten náš důležitý vlak. V autě se seznamujeme s párkem a vyprávíme naší story..matka Tereza Tomáš se jim snaží dát nějaké prašule za cestu, ti však odmítají, jenže bystrý taxikář hned využívá situace a chce ty prachy..párek neváhá a okamžitě mu vynadá..ještě nás v Havaně chtějí pozvat na kávu. Nechceme otravovat a tak se vydáváme po svých, v bříškách se nám ozývá kručení. Máme ještě chvíli čas a tak další plán je večeře.
Na ulici potkáváme jednoho z mnoha naháněčů co se snaží něco prodat. Ptáme se ho na nějaké dobré, levné restaurace. Jsme mile překvapeni. Dovádí nás do velmi malé domácnosti, kde povečeříme výborné papu s dalšími kubánci.

Blíží se čas odjezdu a tak se vydáváme pro naše krosny do hotelu a přemisťujeme se na vlakáč.

Kapitola V. - Královské TGV

Přicházíme 45minut před odjezdem, spousta lidí na nádraží nám dává jasně tušit, že ani dnes neodjedeme dle jízdního řádu.

Systém několika bran, kterými musí lidi projít kontrolou, nějak nefunguje a tak 2h čekáme, opět neznámo proč, aby nás všechny najednou po této době vpustili na nástupiště a posléze do vlaku.
Je 10h večer a tudíž všude tma. K našemu překvapení, ani v jednom z 8-mi  vagónů nesvítí jediná žárovka. Tma jako v pytli. Naše cuatro popíjíme namíchané cuba libre. Po hodině se mi chce vyvenčit, jenže v této tmě hledejte záchod. Čekám až na akutní stav a nebo až jeden z mých spolucestujících bude potřebovat víc, aby se vydal hledat a pak mě navigoval. Smůla..nikomu se nechce a tak jdu první. Sedíme v předposledním vagónu a tak se vydám směrem do zadu..NIC. Na konci mě čeká napůl stočená roleta místo dveří. Nedovedu si představit, kdyby se malé dítě rozeběhlo  a nestačilo zastavit…skončilo by rovnou na kolejích.
Vydávám se zpět a pokračuju v hledání toalety. Hurá, jeden vagón před naším je toaleta…ehm nedá se to takto nazvat. Malá místnost s úplně posraným rezavým hrncem co jen vzdáleně připomíná záchod. A dveře? Ty byste tu hledali marně.

Jeli jsme 2.třídou, pravděpodobně vagóny před námi byly zřejmě 1.třída, jelikož už byly rozděleny na kupéčka a záchod měl i dveře. Pokaždé,když Květuška potřebovala,musel jsem jít s ní a stoupnout si do dveří,aby mi ji nikdo neokukoval. Takže rada pro vás co byste se chystali využít tento rychlý přesun z Havany do Santiago de Cuba jeďte první třídou..pojedete za stejných podmínek, ale budete se moci zavřít na něčem, čemu oni říkají záchod.
Těšíme se všichni na ráno až bude světlo..ráno už přichází a má hlava neustále vyčuhuje z okénka a mé oči hltají tu krásu kolem. Cesta utekla ironicky velmi rychle..pouhých 17.5 h ..totálně špinavý, hladový a unavený se těšíme do námi předem objednaného casa particular.

Alešek zapoměl podotknout jak comfy a voňavý byl náš rychlík. Při vstupu na palubu se můj žaludek málem obrátil a já vyvrhla vše co jsem doposud pozřela. UUUfff.. představte si ty nejšpinavější záchodky, třeba na Hlaváku ..prostě stará zatuchlá moč. Vůně se rozprostírala všude, sedla jsem si na lavičku a stále nosem čenichala jako pes, snažící přijít odkud to je, zda z těch laviček, či se někdo poblíž pomočil a nebo se to line z hajzlíku. V průběhu jízdy mi přišla odpověď. Přes uličku seděly dvě ženy s dětmi,které neustále něco papaly a popíjely, takže když na ně přišla potřeba, maminka vyndala rádoby nočník, děti se vyprázdnily a šup s tím ven z okna.No samozřejmě, celá náplň nočníku se rozprostřela na další okna (co potom když byla většina z nich otevřena). Pravděpodobně to takto praktikovalo více lidí proto tak intenzivní zápach. No co, za hoďku si naše nosy zvykly a přestaly to vnímat.
Několikrát během jízdy kolem nás profrčel nákupní vozík s jídlem a pitím (v noci za doprovodu baterek). Co nás opravdu nadchlo byl kozí sýr, chutně vypadající, ale raději jsme odolali. Ruka vyndavající sýr z plátěné tašky, omakala nejdříve všechny držadla ve vlaku, ta samá ruka přijímala peníze od lidí a pak zase šahající pro nový kus sýru, mě fakt odradila.

Kapitola VI. - Santiago de Cuba y El Cobre

Dlouze očekávaný příjezd na stanici S d C, vyzvedává nás Martin s cedulkami našich jmen. I s krosnami si nás nasouká do své mini káry a celý hladový a nedočkavý se přesouváme do jeho casa particular s teráskou, jak bylo slíbeno. Byla tam a hezké ubytko taky,

ale Martin Esperanza a jejich skoro rodící nesympatická dcera natahovali ceny, jak jen mohli. Ale spokojenost byla.
Město jako takové jsme moc nestihli projit, ale první postřeh, není tu tolik starých aut jako v Havaně. Ale s jedním takovým žlutým, jsme si udělali výlet, asi tak 20km vzdálené, udržované basilice El Cobre. Obklopená lesnatými vrcholky a zatopeným lomem, kde jsme chvíli zevlovali.
Bohužel spánkový deficit z vlaku nám nedovolil vyrazit večer někam do Casa de Musica.

Kapitola VII. - Pico Turquino

Po dvou dnech se luxusním, devizovým busem s klimatizací a WC přesouváme do Bayamo (150km), malé městečko plné rikš a koňských povozů.

Zařídili jsme si tu camp, z kterého bude pokračovat náš výlet na nejvyšší horu Cuby, Pico Turquino 2000m. A dali skvělý obídek, nakoupili zásoby jídla a pití..v domnění, že dva dny se nedostane možnosti si v horách něco pořídit. Po nákupech jsme se vydali hledat nějaké vozítko, které nás dopraví do campu..tak jsme si domluvili za přijatelnou cenu moskwiche, jak jinak než to nejmenší auto, že? Zprvu jsem byla docela nakáklá, jak s dvouma obrama, menším Tomem a 4 krosnami se chceme přepravit 80km, po totálně rozbité cestě!
Nakonec, celou cestu skříplá mezi Aleškem a Koblížkem jsem se musela tlemit, pohled na zkrouceného Míšu, jak se snaží zachránit 20 housek neposlušně hopsajících v jeho klíně. Krásně potem k sobě přilepený, bez trochu čerstvého vzduchu, skákající v rytmu děr na silnici, si to mastíme s mladým řidičem, který neustále líbá Ježíše zavěšeného na zpětném zrcátku. Doufající (modlící), aby mu tento kšeft vyšel…bude mít 35CUC v kapse, což je téměř dvouměsíční výplata.
Super, týpek si vydělal a my jsem opět o jeden skvělej funny zážitek bohatší. Jsme v campu, zjišťujeme, že je moderně vybavený, dokonce i s restaurací. Takže naše obavy a zásoby jídla byly zbytečné. Večír jsme se zabavili popíjením "svobodné cuby" a vlněním našich těl v rytmu Buena Vista Social Club, společně s dalšími třiceti Alamány (Němci), kteří měli k večeři zaplacenou živou hudbu.
Ráno 26. 3. začíná náš den D, přibližujeme se k hoře taxíkem dalších 20km, se zastávkou, kde dostáváme povolení (45CUC/osoba) k výšlapu hory. Nejprve se nám cena nelíbí, ale including je ubytování, jídlo a průvodce..OK then.
TRIP začíná náramně, ale náš průvodce se zhrozil při pohledu na naše krosny. Ale co, to bude brnkačka..vyvracíme mu jeho názor, že to bude náročný terén. Cesta, první kilometr je celkem po rovince, můžeme se kochat okolní přírodou.

Poté však přichází pravá tvář treku…musíme zdolat několik set schodů a neustále do kopce, pot nám pokrývá každý milimetr těla a dech nám též dochází..hlavně Aleškovi.

Děláme mikro pauzičky na rozdech, kluci už jsou dávno někde před námi. Náš guide, když vidí jak na tom jsme s kondičkou, není nadšený. Natož když mu oznámím, že se mému příteli motá hlava, abychom zpomalili tempo..kroutí hlavou a dodává, že to bude neustále takhle prudce stoupat a pak hned půjdeme po schodech dolů, abychom mohli druhý kopec opět pěkně šlapat od zdola po schodech nahoru. Aleškovi opravdu není dobře a zvažuje, že to vzdáme a vrátíme se. Nechtěla jsem ho nějak tlačit, protože vím, pokud by byl OK, neřekl by, že to vzdáme..Ale mě se fakt nechtělo jít zpět..ne moc příjemná situace..se rozhodnout. Snažila jsem se ho jen trochu podpořit. Což mu hodně pomohlo a pokračujeme v cestě!
Máme ujít 8km stylem jak jsem již popsala..je to kruté..jsme teprve tak u pátého km a jsem už dost hotová. Začaly se mi ozývat kyčle, kolena, pálení na bedrech a docházela mi energie, kterou jsem se snažila dohnat malou sváčou při dalším breaku. Nohy mi melou z posledního a já v dálce zahlédla něco jako camp..kde by náš dnešní výstup měl být ukončen. Hurááááá..padám i s krosnou k zemi, nevím zda se mám smát či brečet, vydávám nějaké skřeky mezi tím a při tom mi vyhrkne pár slz. Kluci, kteří už tam dobrou půl hoďku vegetili si mě začali dobírat

Po rozdýchání a malém vychladnutí se musím okamžitě převléknout…vše kompletně mokré..a v této nadmořské výšce bylo poněkud chladněji. Poté káva, trochu sušenek co zbylo a čekáme na večeři..pokoukáváme po okolí..nádherný pohled na mraky, které proplouvaly nad našimi hlavami nehoráznou rychlostí a někdy i skrze nás.

Při čištění vody ze studny na druhý den, ultrafialovým zářičem z Raichu, jsme s naším průvodcem rozvinuli anglicko španělskou konverzaci. Zjišťujeme, že má jediné boty, o dvě čísla větší kanady na tyto treky, které chodí 2x týdně. Alešek odešel a vzápětí se vrací se svými novými trekáči v ruce, podávající je guidovi, kterému se rozzářily oči a okamžitě boty zkouší.
Všichni spokojeně odcházíme do chatrče na večeři, k domorodcům, který žijí v horách a starají se tu o Národní Park. Servírují nám prý králíka,ale moc se nám to nepozdává..raději však potom nepátráme. Noc byla chladná, vlhká s jasnou oblohou a milióny blikajících hvězd. Tolik jasných hvězd jsem v životě neviděla..nádhera. S Alíškem uleháme na jednu postel, tulící se snažíme zahřát a přečkat noc.

Časně ráno kolem 5h, po rychlé kávě opět vyrážíme do terénu, na vrchol nám ještě zbývá sinco km..a zas ten stejný styl..nahoru..dolu..samozřejmě po schodech. Kupodivu se mé tělo přes noc stačilo zregenerovat a nabrat novou energii..hmm, ale jen na pár kilometrů. Je 11h dopoledne a my konečně pokládáme své unavené nohy na slavný vrchol. Fuška!

Celý zpocený se seznamujeme s novým průvodcem, který převezme štafetu a doprovodí nás dalších 11km přes hřeben na jižní část pobřeží. Dáváme si hodinu break..sváču..pár fotek (bohužel tu nebyl žádný výhled na panoramata
Ok, dali jsme to a teď cesta z vrcholu, který se mezitím schoval do mraků. Je to o něco lepší, poměrně furt z kopce (po schodech)..což jsme po nějaké chvíli zhodnotili, že je HORŠÍ.
Kolena hrozně bolí, tělo nemá sílu, nohy neposlouchají a motají se mezi sebou…často děláme pauzy, které nás spíše více vyčerpávají. Nafrčený Tomáš je opět někde X km před námi, Michal drží naše tempo, dnes ho bolí břicho. Náš nový průvodce, vidí, že už jsem KO, nabízí mi pomoc s báglem..odmítám, to přece dám. Hm, asi za další kilák, ho Alíšek poprosí, guide okamžitě přiskočí a bere mi krosnu ze zad, říkám mu, že jen na chvíli. Ale z chvíle byly asi tři kilásky. Mám pocit, že lítám, hrozně lehká chůze, že by mi chybělo 20kg na zádech?
Cesta nám příjde nekonečná, hlavně klesáme a vzdalujeme se z pralesa, takže teplota vzduchu roste. Nohy se motají víc a víc..i úsměv se vytratil z našich tváří. Zastávka a malé (skvělé) pohoštění v chaloupce pracovníka NP. Zde dostávám info, že stále zbývají 4km..to snad NEEE! Z některých míst lze vidět pobřeží, moře se zdá být už tak blízko a furt ještě tolik. Jdeme hrozně pomalu, proto do cílové stanice přicházíme, respektive se plazíme, už pozdě. Další přesun není možný, jelikož ve vsi není jediné ubytování, aut tu taky moc neprojede, cesta je téměř neprůjezdná, myslím tím v katastrofálním stavu, takže stop či bus impossible.
Domlouváme si nocleh ve stanici NP,

super, dostáváme matrace a prostěradla za 5CUC pro všechny. V umyvadle venku se snažím ze sebe dostat trochu potu a prachu, poté večeře pod altánkem s výhledem na moře..zbytek ztvrdlých housek, skoro nejedlé párky, cibule, rajče a konzerva tuňáka, kterou Tom zázračně vytáhl z krosny.
Kluci se nám opětovně vysmívají a dávají nám nové jméno, z FLUFFÍKŮ jsme TUČŇÁCI. Má chůze opravdu připomíná tučňáka či paní Kalmanovou. Auu auu..bolí mě všechny svaly..celá Květuška. Nemůžu se pohnout..svaly přicházejí k sobě.
Oproti předešlé noci, kde jsme mrzli, se tuhle potíme. Kvůli komárům jsme nešli spát ven pod altánek jako kluci, ale zůstali jsme v case. Leč tam komáři byli také a co víc..zavítali i krabi. Alíškovi drzoun velkej vlezl až na bříško. Poté už strachy nemůžu znovu usnout. Takže berem matrace a přemísťujeme se ven za klukama. Je to tu mnohem lepší, čerstvý vánek chladí a šum vln mě opět rychle uspává.
Ráno v 7h nás budí zaměstnanec NP, prý za hodinu pojede bus do kempu kam se chceme přemístit. Frčíme si to starým busem, plným teenagerů. Těším se na sprchu tak jak nikdy a samozřejmě na jídlo
Ubytko je OK..postel, voda teče a možnost stravování..co víc si přát. Po kempu se volně promenádujou zvířátka..prasata, kozy, psy a drůbež..je to nádherný. Jíte pod altánkem véču a kolem vás se motá žebrající prase o kus žvance. Jediná výtka..vlastně tři..pláže jsou kamenité, balvany se vlnami převalují - není možné vlézt do moře. Druhá je jídlo, za ty ceny jsou porce jak pro vrabce a né pro hladovou Květušku. A třetí, ta nás opravdu naštvala, musíme sedět odděleně od Kubánců v devizové restauraci s devizovým menu a pochopitelně i devizovými cenami.
Zůstáváme jen dva dny, jeden den podnikáme túru na doporučenou pláž (cca 2km), dalším devizovým turistou z Kanady. Divím se, že vůbec další procházku zvládáme. Ale stojí to za to, pláž v zátoce je nádherná, rozbouřené vlny se rozbíjí o skaliska..jsme tu sami a kocháme se s činy moře. Ohromná síla přírody. K večeru se na pláž dostaví pár místních děcek, které skotačí, radost je pozorovat. Po západu slunka vyrážíme zpět do kempu.
Následující den se chceme dostat do Santiaga, několik návštěvníků kempu svůj pobyt taky končí a mají přistavěnou Avii na převoz do Santiaga. Domluvíme si tedy přesun s nimi. Paráda. 120km na korbě avie s dalšími třiceti  lidmi..takže na stojáka. Opět další skvělej zážitek z dopravy po Kubě. Mastíme to po jak jinak rozbité silnici, nastane i menší zajížďka kvůli propadlému mostu…ale cestu si užíváme, vítr nám pročesává vlasy a naše oči hltají kolem míjící se tyrkysové moře a na druhé straně táhnoucí se pohoří SIERRA MAESTRA.

Po hodině si vydobiji kousek místa a usedám na totálně špinavou korbu. Nohy byly téměř už dřevěné, jelikož každý má jen vyhrazený prostor a není možno pohybu. Po prudkém škubnutí, zjišťuji, že spím, probouzím se až v Santiagu.
Přijeli jsme včas a tak stíháme poslední bus do Trinidadu (600km), kde máme v plánu po 14-ti dnech na Kubě si udělat dovču. Kupujeme lístky, hekticky se loučíme s naší dvojkou Tomem a Koblížkem..mají v plánu jiný směr cesty! Bohužel si nestíháme koupit nic k jídlu a pití, tak nás Tom zahrne vodou a sušenkami co mu zbyly. No a opět se někam přesunujeme..tentokrát cesta tak na deset hodin..UUff.

Kapitola VII. – Dovolená

Následující den v 7h ráno dorážíme do Trinidadu. Na přenocování v busu jsme již zvyklí, takže jsme i celkem vyspalí. Začínají mi velké křeče v břiše, musím urychleně najít WC. Ten nevypadá moc hezky, což o to, ale není tam toaleťák. Hm..co se dá dělat, tomu se prostě nedá poručit. Přišla jsem o kalhotky…
Přichází k nám rikša a nabízí svou službu. Ok, ale potřebujeme se dostat do La Boca, ves 5km od Trinidadu..souhlasí. Provázkem přivazuje naše krosny ke svému vozu, usedáme a přes staré dlažební kostky, historickým centrem města vyrážíme.

Za městem nastává pár mírných kopečků..rikšák se začíná potit a funět. Ze zadu mu podávám vodu a sušenky od Toma, se slovy..to ti dá energii. Bere si. Ale energie nikde. Alešek vystupuje a do kopce jde vedle rikši, chce mu to trochu ulehčit.
Přijíždíme do vsi, podél moře hledáme zelený dům, ubytko u Joajina na doporučení od Belgičanů. Casa de Particular je na každém rohu, ptáme se ze zajímavosti na ceny. Nacházíme náš zelený domek, přes plot vidíme snídající francouze

…s úsměvem přichází Joajin, sděluje nám cenu a že za pár minut bude mít volný pokoj. Skvělý, krásně nám to vychází. Objednáme si též snídani ve stylu Eugenia..mňam..pestrobarevný talíř ovoce, míchaná vejce a bonus je med a kakao. Po úžasné snídani, ještě úžasnější sprcha a pak už jen relax v houpacích křeslech na terásce s výhledem na moře a kopečky. Vlastně až takový relax to nebyl, alespoň pro mne..v docela krátkých intervalech mi byl nejbližši záchod…auau v ten den jsem byla snad 100x..první a doufám, že i poslední taková nepříjemnost na tomto výletě.
Užíváme si naší dovolené, poprvé v nepřítomnosti Toma a Koblížka a v tom nám příjde sms: „Pokud možno, zabookujte nám pokoj!“ Takže opět spolu? No je fakt, že po 51h nám kluci začali scházet. Kolem pozdního odpoledne, když už se mi bříško uklidnilo, dokopu Aleška opustit houpací křeslo, abychom se šli projít po vesnici a při té přiležitosti najít půjčovnu kol , na zítřejší výlet. Po krátké procházce se vracíme domů bez úspěchu nalezení půjčovny a jestě k tomu zklamáni mořem..někdo tu zapoměl vysypat modrou skalici..pláž je taky plná..sice místních turistů.
Luxusní večeře při západu slunce, které zasyčelo v moři, něco málo pokecání s výborným kuchařem Joajinem, zařídí nám na ráno kola a šupky do postele. Jsme nějak vyřízený! Druhý den cyklistický výlet podél pobřeží, moře se nám začíná moc líbit..už jsou to ty naše barvičky.

Jenže asi po 4km Aleškovo kolo uchází, dáváme break na malé, krásné pláži, s několika přístřešky ze suchých palmových listů

..bohužel házející jen malý stín. Obloha je vymetená, slunko má dnes obzvlášť sílu..užíváme si radovánek ve vodě. Seznamujeme se s Eduardem, který se stará o tuhle pláž..nabízí nám šnorchl, prý jsou tu všude kolem krásné korály, poté donese několik korálků, naušnic ručně vyrobené z mušliček a právě z těchto korálu. A má mě :-) .. ještě nás zve k němu na večeři, ale již máme dohodlou mňamdu u Joajina, tak se domlouváme na zítra.
Začínám cítit ramena, ale řekla bych, že už je pozdě..cítím každý centimetr své kůže jak hoří a vypíná se. Zpáteční cesta bude krutá, jelikož pánovo kolo je totálně prázdný a musíme tlačit. Slunko ještě svítí, snažím se co nejvíce zahalit pod svůj víceúčelový šátek. Po kilometru na nás vykukne osamocený bar u pobřeží.

Zavítáme na drink a vyčkáme až slunko nebude tak ostrý. Místní po zjištění, že jsme píchli, okamžitě začnou kolo opravovat..Alíšek se divil , jak to chtěj zalepit..domorodci nás přečůrali. Stáhli duši, v kýblu s vodou zjistili kde je díra, tu na jedné i druhé straně zavázali provázkem..duši nasadili, nafoukali a my mohli pokračovat v jízdě. Děkujemee.
Sprcha doma byla dramatická..hoří mi celý tělo a je mi hrozná zima..snad nemám úpal. Po vynikající večeři, celá zahalená studenýma obkladama se houpu na terásce.. vyčkávající ty dva. Očekávám novou přezdívku, jelikož se opět nemůžu hýbat a jsem celá zarudlá. Kluci doráží kolem 11h. Jak jinak Tomovi se chce popíjet svobodnou kubu..takže se na terásce zdržujeme až do jedné.
Náš třetí a čtvrtý den dovolené podnikáme, už opět ve čtyřech, výlet na vodopády a procházky po NP v blízkém okolí.

Po návratu z NP, rozkochaný místními krásy, se necháváme taxíkem hodit do vsi Casilda, kde už nás čekala nachystaná spousta jídla. Bohužel Eduardo a jeho žena s námi u jednoho stolu nevečeřeli, ale i tak to byl moc hezký zážitek. Viděli jsme jejich mini domek a poprvé v životě jsme jedli humra a mnoho dalších dobrot, které zdobily přeplněný stůl.

Koupila jsem si od něho naušnice a náhrdelník,již vybraný na pláži a spokojeně se vracela do své casy.
Večír opět na terásce, Alešek zaslech češtinu..no vida další cz backpackeři. Razíme za nima na pifko do protějšího baru na pláži. Čtveřice rozjařených punkáčů, co si to na Kubě chtěli užít se vším všudy. Pár pivek…pokec..výměna storek.
Náš pátý a poslední den trávíme procházkami po Trinidadu, moc pěkné město s barevnými baráčky a tržištěm..návštěva musea.

Odpo my a Koblih se vydáváme na pláž k Eduardovi, kdežto Tom vyráží vlakem na svůj trip. Dnes už se však před sluncem schovávám pod stromem, kde zárověn dostávam lekci španělštiny. Ani pán se dnes nekoupe, vlastně pokus byl, ale moře ho nepustilo…bylo hrozně moc rozbouřené, jen Míša si to dal.
Brzy ráno se necháváme odvézt do Trinidadu, odkud už zase berem bus směr Havana. Kluci zůstávají. Tady naše cesty společné cesty končí. Bylo to s vámi fajn, budete nám chybět..díky.

Kapitola VIII. – Viňáles

V Havaně jen přestupujeme na další autobus směr západ do Viňálesu…jeee další 3.5h sedící na zadku. Krajina se nám začíná opět krásně kopečkovatět a už se nemůžu dočkat až bus opustím. Na konečné stanici..čeká na nás..na gringos..tlupa kubánců, mávající se svými portfolii..fotky a vizitky svých hotelů. Hned jak vystupujeme ven si nás všechny rozeberou, ještě nemám ani krosnu vyndanou a už mi mladá slečna nutí svou vizitku a vychvaluje své obydlí. V zápětí dodává cenu jen 10CUC, okamžitě reaguji..naše předchozí modely se pohybovaly kolem 25ti kačáků. OK..jdem se tam podívat .
Z prvu se zaleknem, vede nás někam co připomíná panelák..ale proč ne? V tom jsme přeci ještě nebydleli. Po shlédnutí našeho mini růžového pokojíčku s větrákem a klimatizací, pokračujeme na balkón, kde máme opět houpací křesla s přenádherným výhledem na nedaleké kopečky…připomínající bobky. Berem to!

U velmi přátelské rodinky zůstáváme 4 noci. Paní domácí je též výtečná kuchařka a porce jsou obrovské..to je něco pro mě. Ves je celkem turisty navštěvovaná lokalita, kteří se ve večerních hodinách slézají na malebném náměstí a za doprodu hudby konverzují o cestování. První jsme měli štěstí zastihnout nějaký mini carneval..poslechnout kubánskou hudbu a podívat jak se místní baví tancem.
Ve dnech podnikáme výlety po okolí, návštěva farmáře pěstující tabák, s ukázkou kde se tabák suší a uchovává, jak se zpracovává nebo-li balí brčko=doutník. Dostali jsme i místní kávu k ochutnávce,velmi silná v mini šálku a k tomu pokouření právě umotaného doutníku.

Poté náš trek pokračuje do jeskyně a k dalšímu farmáři, který nás za malý tip, pohostil čerstvě nakrájeným a plně šťavnatým ananasem. Další výletíky..vyhlídka na kolech, proházka do vedlejší vsi a mezi těma kopcema připomínající mega kozí bobky. Potkáváme Carlose..týpek z Mexica..dostáváme rady a info o jeho zemi, plus kontakt, kdybychom potřebovali helpnout. Z jeho vyprávění jsme už tak natěšený, zbývá nám ještě jeden den do odletu…a frr z předražené Kuby.
Velmi brzy ranko nasedáme na bus zpět do Havany, vedle nás sedí párek,který měl lístky až na odpolední spoj..Alešek měl tipycky k nim nějaké připomínky (samozřejmě srandovní). No jasně, že to byli češi..seznamujeme se s Naďou a Petrem z Prahy. Pro změnu dáváme rady a info my jim, jsou tu prvích pár dnů.
Dorážíme do Havany, sharujeme si taxíka do centra..tam mastíme koupit něco k snědku..sváču dáváme v parku a ještě naposled si projdeme pár ulic.

Máme domluvené cocotaxi za dvacku na letiště.

Ale po cestě potkáváme mladého kubánce, který na nás nenápadně zasyčí : „TAXI?“ Zkusím ho..chce taky dvacku. Odvětím patnáct a on hned na to 18.Všichni tři se začneme smát našemu smlouvání a chci pokračovat v cestě. Okamžitě přijde odpověď Ok patnáct. Sice si nemůžeme jízdu tolik vychutnat jako v cocotaxi, alespoň jsme nechali týpka trochu vydělat. Platíme mu předem za jízdy, aby nás na letišti nikdo neviděl, mohl by mít průser.
Při příjezdu k letišti, nás staví policajti, týpek s nimi něco venku vyřizuje, po chvíli se vrátí, ptáme se zda je vše v pohodě..říká, že jo, prý by ho museli vidět, že si od nás bere peníze. Zaváží nás až na parkoviště, kde se loučíme, po několika metrech nás staví flojdi a zahrnujou nás otázkami ..Jak jste přijeli a kolik jste platili atd. Dělám, že nerozumím, ať mluví anglicky. Oni nás však odvádí do haly na info k anglicky mluvícímu kubáncovi. OK- ty samé otázky..odpovídám..se žlutým taxíkem za 35CUC, což je běžná cena oficiálních taxíkářů. Chtějí vědet kde a za kolik jsme bydleli a další otázky. Po chvíli nás nechají jít. My si to štrádujeme na check in. Stojíme již ve frontě a Alešek jde utratit a vyměnit poslední kubánskou měnu. Fronta přede mnou se zkracuje a pán nikde. Začínám přede mě pouštět lidi a on snad dorazí. Asi po dvaceti minutách ho zahlédnu v dálce. Přivítá mě s otázkou:“ Měla si perné chvíle?“ Zařadí se do fronty a spustí svůj příběh.
Odchytli ho dva policajti a musel jít s nimi. S dotazem kam a proč neuspěl tak je následoval, přichází na policejní stanici, kde už seděl falešný taxikář, který se mu podíval do očí, Aleš oči hned odvrátil na policajty. Taxikáře odvádí a do pána se pouští pěti člené komando s otázkami. Nejprve mu ukazují několik fotek. Znáš ho? Alešek vůbec nekouká na fotky a čte si jen jména a říká.. .Neznám..Neznám. A máš bratra? Nemám odpoví. Řidič co tě přivezl tvrdí, že jsi jeho bratr a že tě přivezl jen na letiště. Alešek se jich ptá..jaký řidič? Policajti pokračujou..tak ty nemáš bratra? Nemám. A toho kluka co tě přivezl taky neznáš? Ne. A mluvíš španělsky? Mluv s námi španělsky..Ne vy mluvte anglicky, zvyší hlas. Odvádí Aleška ven a týpka dovnitř. Posléze i on jde zpátky dovnitř. Bohužel týpek neuměl slovo anglicky..začal na Aleše se strachem v očích křičet..že si mi nedal žádný peníze? Aleš zase křičí na policajti..kdo to je? Já ho neznám..stále tu svou písničku dokola. Po několika minutách bere jednomu policajtovi z ruky svůj pas a chce odejit.. doufá, že už ho nechají. Další příslušník mu chvíli brání v cestě, ale pak se umoudří a pán běží za mnou na check in.
Celý šťastný nastupujeme do letadla směr Mexico a tím náš výletík po Kubě končí. Jen doufáme, že falešný taxikář nemá žádné následující trable. Krátké závěrečné shrnutí…tak moc jsme se na Kubu těšili…možná jsme očekávali až přiliš..jsme jí trochu zklamání. Jejich politickou a ekonomickou situaci chápeme, bereme na vědomí, že turisti jsou jediná šance jak si přivydělat. Ale nelíbilo se nám jakým způsobem a chováním..za téměř každou radou či úsměvem byly skryté peníze. Nehledě na to, že jsme čekali hudbu na každem kroku, z každého okna, z každého auta…prostě lidi co žijou hudbou a zpívají či tančí si pro svou radost. Ne, B je správně vše jen pro MONEY.
Teď s odstupem času na to ale koukáme jinýma očima…je to nádherná země a za ty prachy to rozhodně stálo!