Antalya aneb setkání všech druhů

 

Neočekávaný a brzký návrat zpět do Evropy (severní Anglie) nám překopal všechny naše sny. A tak jsme začali vytvářet nové. Přítomné bytí, i když poněkud chladné a nejisté co bude dál, bylo pohodové, hlavně společné a přineslo nám další ovoce.

 

Po měsíci stráveném v rentnutém pokojíku, o velikosti metr na dva se spoustou kousavých zvířátek, jsme obdrželi jednu pozitivní zprávu ze sto rozeslaných aplikaček. Máme jobík!!! Organická veg farma v Dánsku s kontraktem na půl roku. Paráda! 

Booknuté letenky, vše s budoucím šéfem domluvené a stále měsíc off. Začínáme až prvního dubna. Tudíž vše ohledně stěhování na jih a zakotvění ve městě Porthsmouth, padá. Aleš měl domluvenou práci u Břéti na stavbě, rozjednané bydlení, koupě auta, vše okamžitě zrušeno. Tímto se Břétovi omlouváme, ale přece jenom simple living a farm lajf je nám bližší než stresující městský život a práce někde v restauraci a na stavbě.

 

Inu, hned poté kdy jsme věděli kam povedou naše další kroky, začali jsme hledat letenky do teplejších destinací, než kterou momentálně je Anglie. Naším favoritem byla opět Malaysie, jelikož v tomto období se žení náš dobrý přítel Park. Rádi bychom zažili muslimskou svatbu v Malayském znění. Dalším velkým adeptem byla Indie. A do třetice všeho dobrého, krásný, slunný Karibik, obzvláště Puerto Rico, kde žije další dobrý přítel Pedro a též jsme jím byli pozváni. Avšak ceny letenek, i když vůbec nebyly astronomické, se nám moc nelíbili a zvolili jsme mnohem bližší, tudíž ne o moc teplejší krajinu. Ale za to nádhernou a s lidmi kteří mají srdce na dlani, jímž je Turecko. Sice to bude již má třetí návštěva, ale těšíme se.

 

Odlet z Gatwicka, tak jako vždy. Balíme všechny naše saky paky, včetně teplých věcí a spacáku, které mi přišly balíkem od mých milovaných rodičů, abych v té Anglii nezmrzla. Obtěžkáni několika zavazadly, vyrážíme směr Londýn, kde navštívíme Pavla alias Ladíka a jeho manželku. Další významnou návštěvou je institut kde vyměníme Alíkovi jeho cz řidičák, Česká ambasáda kvůli výpisu z rejstříku trestů (to byl také výsměch, v Anglii žádáte na CZ ambasádě VRT a oni vám ho napíší v Čestině, když se zeptáte zda-li by ho mohli za příplatek přeložit, odkáží vás na nějakou překladatelskou agenturu). Dále směřujeme na NZ ambasádu, připravené všechny papíry, ruku v ruce tisknoucí, s mírným nervózním chvěním vstupujeme do velké budovy v centru města. 

Milá paní na imigrační přepážce nám vysvětlí celý postup při žádání special directon pro vstup na NZ. Informací, že Aleš má celý tento komplikovaný postup podstoupit po dobu padesáti let při každém vstupu na území pána prstenů, nás pěkně uzemní. Ufff, jsme jako opařený a znechucený zároveň. Hluboko v duši víme, že se tam někdy společně podíváme, ale teď cítíme hroznou nechuť bojovat s tímto byrokratickým režimem. Ostatně nemáme ani čas, zítra letíme na dovolenou. Zvažujeme návštěvu NZ konzulátu v Kodani za měsíc, tam bychom mohli podat novou žádost. 

 

Na budoucí den se již ocitáme v Antalyi. Vymetená, blankytně modrá obloha, žlutící se slunce, ale vítá nás ledově studený vítr. Wow, tak to jsme nečekali a okamžitě si navlíkáme naše jediné teplé věci, jinak jsme vše ponechali u Pavla. Ne jen další vrstva oblečení hřeje, ale též ten pohled kolem. Letiště je malé, trochu chaotické, ale když zvednete oči trochu výš, pohled vám přinese zasněženou kopcovitou krajinu. Pak pohled zaměříte trochu doprava a před vámi se ve větru vlní dvacetimetrová palma. Vítej zpět šeptá mi vánek do ucha.

 

Dle pokynů našeho nového hostitele Emrullah, hledáme červený autobus číslo 600, který nás zaveze do města na uvedenou zastávku kde on si nás již vyzvedne. Nemáme ani halíř místní měny, jelikož jsme po příletu okamžitě opustili halu a doháněli několika hodinový deficit nikotinu a poté už nás security nechtěli pustit zpět dovnitř. A samozřejmě bankomaty a směnárny jsou všechny uvnitř. Do haly odletů se též nedostanete, protože nejprve musíte projít rentgenovou kontrolou a prokázat letenku. Takže pozor, aby jste někdy nedopadli stejně jako my! Naštěstí jsme v batůžku našli dvoueuro, bus stál dvě liry osoba a pan řidič byl velmi přátelský a laskav. Se znalostí pár tureckých slovíček jsem domluvila odvoz za tvrdou evropskou měnu :)

 

Po hodině jízdy se již za tmy dostáváme na místo určení, smskou obeznamujeme hostitele, že jsme na místě. Ale další půl hodinku čekáme než si nás všimne trojice týpků. "Jste z České Republiky?"osloví nás. Že prý jsou Emrullovo přátelé ať je následujeme, on dorazí za chvíli. Moc se mi to nelíbí, ale poslušně s krosnami poskakujeme za a mezi nimi. Bydlí nedaleko od zastávky, takže si brzy odlehčíme. Vzápětí dorazí udýchaný Emro, přivítá nás slovensky a omlouvá se za zpoždění. Čekal na nás na té samé zastávce, ale neviděli jsme se a tak běžel na druhou zastávku v domění, že jsme vystoupili dříve. 

Jeho Slovenština byla užásná, půlroku studoval v Nitře. Bližší seznamování probíhá u večeře, kterou pro nás kluci připravili. Byla delikátní.

Atmosféra pohodová a přátelská. Dorazil i Garip, náš hostitel. Emrullah den před tím než jsme mu poslali žádost na CS, přislíbil dvoum americkým studentům noclech.I přes to nás chtěl pohostit, proto se domluvil s jeho kamarádem zda-li bychom mohli spát u něho. Študáci ze Států, jeho couchsurfeři dorází kolem druhé ráno z Istanbulu. 

U večeře je nás celkem osm, dozvídáme se něco více o Kurdech. Všichni to jsou kurdský vysokoškoláci z východu Turecka. Sezení zakončujeme popíjením tradičního tureckého čaje a poslechem drkání na kytaru Bouzouki.

Emro nás pozve na noční procházku do starého města a přístavu. Byla příjemná i když poněkud chladná. Poté se přemístíme ke Garipovi domů, tento byt je útulnější a též ho obývají tři kurdští  studenti. S Hasanem a Kambertem se letmo seznámíme a jdeme na kutě, je již pozdě. Unavený sladce usínáme v obýváku. 

 

Probouzí nás linoucí se vůně z kuchyně a lehké klepání na dveře. Jejda trochu jsme si přispali. Kluci nám servírují snídani v místním stylu, na deku na zemi.

Joo, tak tohle mi chybělo. Spousta černých oliv, hromada kozího sýra, čerstvý křupavý chlebík a míchaná vejce s rajčaty. Péče jako od maminky. Kluci jsou velmi srdeční a rychle se sbližujeme. Odpoledne kolem druhé si vyzvedneme Emrullaha s jeho americkými surfery Jennou a Brianem a společně razíme na procházku. 

Celé odpoledne strávíme na jižní pláži, pozorováním a konejšením se lehkých vln moře. Průzračné moře nemělo dosti lákavou teplotu, proto jsme se vodních radovánek zdrželi. Oproti otužilým, husí kůží opupínkovaných bláznů, kteří stejně ve vodě vydrželi jen pár minut. Prostě březen v Turecku na koupačku není. Na pláži zavítáme do baru na tureckou kávu, při které pokuřujeme šíšu s melounovým tabákem a hrajeme místní populární Backgammon.

Poté se svižným krokem vracíme do centra města kde máme spicha s kamarádkou Seldou, kterou jsme loni poznali v Kuala Lumpur. Selda už pár měsíců žije a pracuje opět jako učitelka Angličtiny v nedaleké Alanyi. Hned jak věděla, že se nacházíme poblíž neváhala a přijela se na nás podívat. Krásné setkání. Pozvala nás na večeři a my jí na oplátku na kafčo, u kterého jsme pěkných pár hodin prodiskutovali novinky z našich životů. Poté se k nám opět připojila naše trojka a skákli jsme společně na pifko. Završením krásného dne byla noční procházka úzkými uličkami starého města.

 

Se Seldou jsme se měli setkat i následující den. Jenže jsme vstávali v pozdních hodinách a ona se vracela brzy do svého města. Jak jinak, výtečnou snídaní připravenou novými přáteli jsme započali další slunný den. Dnes jsme se vydali do centra dění s Garipem.

Pojali jsme tento den celkem relaxačně, take away kafe se sladkým občerstvením a několika hodinové debatování a poznávání moc hodného kluka (který mimochodem neví kdy se přesně narodil, rodiče mi říkali těsně po válce:). Sezení s pohledem na třpyt slunečních paprsků odrážejících se na hladině moře, na jedné kamenné zídce ve starém městě. Pozorování západu slunce z přístavu a den je opět u konce.

U Emrullaha pohoštěni delikátní večeří, seznámeni s dalšími jeho kamarády a pak zase pěšourem procházka s Jennou, Brianem a Emrem do rockového klubíku na poslech živé hudby. 

 

Pondělí, další den v Antalyi též probíhal na vlnách pohody. Dnes máme připravenou večeři pro naše hostitele my. Bude se servírovat hovězí gulášek v maďarském stylu, tudíž masová směs bude obohacena o brambory a mrkev, přikusovat se bude čerstvý chléb (ten jsme ale neupekli). Hromady masa nakoupeny. Nevím jak ti místní tady přežívají, maso tu mají nehorázně předražený, ceny jídla jsou mnohokrát dražší než v ČR a pyšní se též nejdražším benzínem na světě. Litr pohonné hmoty se pohybuje okolo padesáti Kč, neuvěřitelné, prý vysoká daň. Samozřejmě, příjem lidé mají minimální. Co mě ale více trápí je diskrimanace Kurdských příslušníků. Turecká vláda je místním ukazuje ve světle teroristů a špatných lidí. Kurdská populace sčítá 40 milionů obyvatel a nemají vlastní stát, jejich území jim bylo odebráno (cca 350tis km čtverečních). Jsou roztroušeny po východní části Turecka, Sýrie, Iránu a Iráku, trochu i v Arménii. Berou jim jejich vlastní identitu, zakazují jim oslavy jejich svátků a hovořit vlastním jazykem, který má Slovanské kořeny. Proto Kurdové stále bojují o svá práva, a to v doslovém slova smyslu. Jejich skupina nazývana PKK - gorillas či-li partyzáni, jednotka bojovníků ukrytá v horách válčí s tureckou armádou. V této válce, která počínaje od 80.let bylo zabito více jak 37ticíc Kurdů, a mnoho dalších vyhnáno z jejich domovů, jejich vesnice jsou zničeny a zpustošeny. Šílené, dostáváme se pod povrch těchto informací od našich nových pohostinných přátel. Velmi nás vše o jejich životech zajímá, a naskytuje se nám námět pro natočení dokumentárního filmu, za který by Kurdové byli vděční. Rádi by světu ukázali jak to vše doopravdy je. Zde se místním od jakživa přes média nutí jen negativní zprávy a vtlouká do hlavy jak jsou zlý a špatný. Proto je Turci pochopitelně nemají moc v lásce a pohrdají jimi. 

Začínáme domlouvat Project, kluci nadšeně nabízí spolupráci. Mimo jiné nám vypráví o dalším vážném tématu, týkající se města Hasankeyf, které je více jak pět tisíc let staré. Leží na řece Tygris a na území bývalé Mezopotánie. Krásná, v 80tých letech Tureckem schválená chráněná oblast. Jenže v dnešní době tomuto historickému místu hrozí zatopení. Vlastně je to asi neodvratné, stavba přehrady již byla započata, a zatopení je naplánováno na jaro roku 2013. Tudíž padlo spousty peněz za stavbu a asi nic vládu nedonutí změnit jejich plány. Ale stejně bychom rádi tento detajl do dokumentu zakomponovali. No uvidíme, na podzim návrat do Čajové Země a projekt může začít. Jsme tím úplně nabiti a kurdský přátelé též. 

Ale zpět ke gulášové party. Masíčko se dusilo pěkných pět hodin a byla to dobrota.

Přišlo dalších pár lidí otestovat východoevropskou pochoutku a všichni měli boule za ušima. I místní šéfkuchař z jedné prestižní restaurace nám děkoval za inspiraci nových chutí. Spokojenost. Opět úchvatný večer, kluci nám hráli na kytaru Bouzouki, zpívalo se a i tančilo.

Oni svou kulturu milují a žijí pro ni, jsou hrdí, že jsou KURDOVÉ.

 

Přes hory stopem

 

Čtvrtý den to v Antalyi balíme, i když prší chceme jet stopem do městečka Fethiye, vzdáleného cca 200km. Přímořské město leží v Egejské rivieře, tudíž se musíme vydat směrem na západ, přes mohutné pohoří Ak-daglar. Vyrážíme celkem pozdě, nějak obzvlášť se nehoníme. Po klasické snídani nás kluci doprovází na dolmuš, který nás doveze na okraj města, kde přesedneme na další bus do nedaleké vesničky. 

Stále lehce prší. Zvedám ceduli s naší destinací, a hle hned před námi stojí tirák. Náš nejkratší stop, trval asi pět sekund. Radostně naskakujeme do voňavého, bílými záclonky vyzdobeného tiráku. Máme štígro, náš řidič jede až do Fethiye. Mluví trochu Anglicky asi tolik co my Turecky, ale konverzace nevázne, pravda trochu nám vypomáhá jeho slovník v mobilu a samozřejmě bodylanguage. 

Chmurné počasí a teplo v autě nás ukonejšilo ke spánku. Po probuzení se ocitáme v zasněžených horách, wow.

Omlouvám se za spánek, ale náš laskavý řidič nás pobízí k dalšímu, prý no problem. Vzápětí nám nabízí cigaretu, neodmítneme. Za deset minut když si připaluje svou další znovu, ne díky stačí mi dýchat ten vzduch, který by se tu dal krájet. Hlavou mi zní otázky, jak to že mu to tu stále voní a ty záclonky jsou vizírově bílé, když hulí jak darebný kamna. Pán za tuto jízdu vykouřil dvě krabičky, my mu sice trochu pomohli, ale stejně největší zásluhu měl on. 

 

Někde v polovině cesty, v opuštěné, bílou peřinou pokryté krajině, stavíme. Malá přestávka na čaj. Osamocený dům skrývá pohostinství, to se hodí máme hlad jako vlci. Připojují se k nám dva kolegové našeho řidiče, kteří jedou celou cestu za námi. Občerstvíme se teplým čajem a výbornou čočkovou polévkou, ke které se automaticky servíruje sálatek. Dva kolegové jsou též velmi přátelští a obvolávají známé ohledně našeho ubytování ve Fethiye, odkud všichni tři pochází. Rozhodli jsme se ve městě jednu noc přespat, jelikož nestihneme na naše místo určení dojet za světla. Při odchodu zjišťujeme, že za nás naší útratu zaplatili, Bože jsou tu tak hodní lidé. 

 

Pár kilometrů před Fethiyem opouštíme našeho kuřáka a přesedáme k jeho kolegovi, který má vykládku svého nákladu asi pět kiláčku před centrem města. Omlouvá se nám a podává pár drobných na dolmuše (mísntí minibus). Vřele děkujeme za vše a peníze samozřejmě odmítáme, už tolik jste nám pomohli. 

Rychle se stmívá, blikající světýlka města nám signalizují jak daleko se ještě ocitáme. A tak si to štrádujeme a pokukujeme po dolmuši. Však žádný nepřijíždí, po dlouhé době potkáváme benzínku. Jdu tam na záchod a u obsluhy se optám na bus do centra. Kluk, pán, mužské stvoření je velmi ochotný a vysvětluje mi trasu na zastávku, poté se ale zamyslí a nabízí mi odvoz. Prý pár minut strpení a pojedem. OK, tak to je super. Za pár minut už sedíme v autě, klučina asi nečekal, že mám sebou mužský doprovod, ale stejně byl velmi přátelský a hodný. Odvezl nás před jakýsi hotel, jelikož jsme se ptali na levné ubytování. Jenže tenhle hotýlek už zvenku vypadal devizově. Informativně jsem se skákla optat na cenu, ano částka za pokoj nám byla řečena v eurech. 

Procházíme se nočním městem, nemáme tucha, kterým směrem se vydat. Stále jsme někde na okraji, zastávka v nočním kebab shopu. Zaplácáváme hlad touto masovou dobrotou. Pak jdeme směrem k harbru, po cestě potkáváme dva hostely, ceny jsou přijatelné, pohybují se okolo 40 až 45 lir za double pokoj včetně snídaně, free wifi a AC. Super deal, ale Alík chtěl pokračovat, až jsme celý zpocený došli do samého centra. Hostel, ve kterém jsme nakonec zůstali byl též za 40, ale byli jsme bez snídaně a internetu. No co dodat. Zapli jsme si klimošku na výhřev, bylo poněkud chladno a vyrazili na procházku po harbru, který jsme měli hned před domem. Při té přiležitosti jsme nakoupili ještě pár laskominek.

 

Ranní káva od mekáče, pomerančový juicík a sušenky, toť snídaně na okraji přístavní zídky s pohledem na dovádějící racky na moři.

Slunce pálí a cítíme se skvěle. Navštívíme místní bazar, zde si od stařičkého dědy koupíme skoro půl kila kozího sýru, nějaké banány a čerstvý chlebík ochucený černými olivy. A prozkoumáváme město ještě jednou za denního světla. Poznávám místa navštívená před sedmi lety. Jako kdyby to bylo včera, ten čas je ale běžec.

A my také skoro běžíme s plnou polní trochu dál z centra, kde zkoušíme stopa. Po cestě naplníme kručící pupky kebabem a osvěžíme se lahodným Yaranem (tekutý bílý jogurt). Tentokrát stop nevyšel. Čekali jsme přes hodinu a přes to že jsme měli ceduli se jménem Faralya, ves vzdálená asi 20km, projíždějící lidé se na nás jen vřele smáli. Přišel k nám jeden typan z obchodu od naproti..vyptával se klasickými otázky a byl velmi kamarádský. Doporučil nám dolmuše a poradil jak se do Faralye dostaneme, prý dostopovat tam není šance, tímto směrem jedou dva busy a tak dvě auta denně.

 

Nu což, nasedáme na palubu malého, ale velmi moderního dolmuše, který končí ve vsi Oludeniz a hned se vrací zpět do Fethiye. Cena byla dvojnásobná a to jsme ujeli jen 8km. Oludeniz je přímořské letovisko s krásnou zaoblenou pláží, avšak v dnešní době zastavěné jedním resortem vedle druhého. Sezona ještě nezapočala, proto působí jako město duchů. Jen pár místních opravuje a připravuje honosné residence pro nástup package turistů, kterým se vrata otevřou až od dubna. Před pár lety tu stávaly dva hotely, bývával to prý ráj. 

Za posledním resortem vyčkáváme na auta, opravdu jich tu projede jen pomálu, ale nějaká přece jsou. Máme hodinu zkusit naše štěstí než pojede dolmuš (již dnes druhý tudíž poslední) naším směrem. Konečně. První auto projevilo zájem nás svézt, dva mladí kluci přibrzdili a stále se po nás otáčeli. Náhle k nám začali couvat, v tom přijel náš dolmuš, který zastavil hned vedle nás a auta, které k nám zrovna docouvalo. Pan řidič stáhl okénko a svým rodným jazykem ke klukům něco promluvil, ti opět šlápli na plyn a zmizeli. Tak takhle nepodařeně dopadl náš autostop. 

 

Za pár minut se ocitáme ve vsi Faralya, řidič se ptá kde chceme zastavit. Bohužel to tu nějak nepoznávám, jen se odkazuji na Hasana. Osazenctvo spolucestujících to rozebírá, usuzuji jen z častého opakaování Hasanova jména. Pak jedna babička v šátku říká.. "jo jo Hasan ten má George house." V tu chvíli se mi název jeho hostelu vybaví. Řidič dolmuše staví, sice jsme to krapet přejeli, ale procházka touhle krásnou vískou nám vůbec nevadila.

Jsme tady. Alík si neodpustí pár připomínek jak si tohle jasně viditelné místo nemohu pamatovat. Hasanovo království totiž stojí na dominantní skále vystupující z celé vsi nad kráterem, v kterém se ukrývá Motýlí údolí. Po vydlážděné stezce vkračujeme k George housu, začíná mi bušit srdce v rychlejších intervalech, ani nevím proč. Ale mám hezký pocit. V tom zahlédnu dvě Hasanovo sestry, s pozdravem Merhaba se optám zda-li je tu Hasan. S úsměvem a překvapením se diví jak to že znám jeho jméno a volají ho svým jazykem. Obtloustější klučina vykoukne z jídelny. Turecky ho pozdravím a optám se jak se má. Odpovídá a z jeho obličeje je čitelné, že mě zná, ale rychle neví kam si mě má zařadit. No za těch sedm let se mu tu vystřídala spousta lidí. Jeho sestry stále přítomny nesměle přihlížejí. Nenechám ho dlouho tápat a řeknu: " Ben Cicek"  Okamžitě mu zajiskří oči a přátelsky se přivítáme. A svým sestrám objasní kdo jsem, ty opakují "jooo Cicek" a přivítám se i s nimy.  

Moc milé shledání po tolika letech. Prohodíme pár slov o jeho životě a byznysu a přitom nás provází po svém areálu. Je to tu furt stejné, ale přesto jiné. Vyrostly tu nové čtyři chatky a další čtyři domky v moderním stylu, mají svou vlastní koupelnu a také klimošku. OK, proč ne má to opravdu na byznys, ale proč pro Boha pokácel ty stromy kde měl tree housy či-li spaní ve stromě. Optám se a jeho odpoveď mě uzemní, prý tamhle se staví nové, při pohledu na ty železné konstrukce mi vrtá hlavou jak bude asi to "stromové" bydlení vypadat. Ten kluk vůbec nepochopil, že ta jednoduchost a přírodní žití bylo to co sem lidi lákalo. Ale nějak obzvlášť do toho nešťourám. Je to obživa pro celou jeho rodinu a on moc dobře ví, že tato lokalita přivábí spousty a spousty turistů, kteří trekují Lycian Trail (500km), která vede přímo přes jeho pozemek. Člověk když vidí tu krásu všude kolem, nedá mu to a alespoň na dva dny se pozastaví. 

 

Kelebekler - Motýlí údolí aneb ráj na Zemi

 

Jsem opět tady a je mi krásně. Blažený pocit mohu sdílet se svým drahým, kterému se tohle pohádkové místo též líbí. Jelikož je ještě před sezonou, jsou tu s námi jen dva němečtí páry, kteří stanují na úpatí skály. Hasanovi jsme nabídli naši pomocnou ruku s čímkoliv, takový de facto voluntaring. Momentálně nám žádnou práci nemůže nabídnout, ale že nám když tak řekne. Ok. Přes to jsme čas od času iniciativně přiložili ruku k dílu. třeba když jsme viděli jeho otce svážet a skládat dřevo.  

 

Hasan nám dal na výběr kde se ubytujeme. Zvolili jsme si jednu z původních chatek, kde je jen double postel. Večery jsou tu stále ještě chladné, proto jsme uvítali nabídnuté další extra deky. Ani jsme krosny nehodili do chatky a běžela jsem ukázat všechnu tu krásu Alíkovi. Paprsky zapadajícího slunce osvícují pohoří tyčící se za zády tohoto resortu, vévodící hora Babadag (1969m) se stále pyšní sněhovou pokrývkou.

Sedíme na mém oblíbeném místě. Úplná hrana skály, která příkmo padá a po 350m končí v kráteru, kde se skrývá Kelebekler - Motýlí údolí. Ohnivá koule se blíží ke hladině moře, jen pár centimetrů a zasyčí. Úchvatnou scenérii umocňuje cliff (útes), který z prava i leva chce slunce jakoby obejmout. Západ slunce je tu opravdovým zážitkem.  Při této podívané se seznamujeme s německým párkem, který se též kochá.  

Jakmile slunce svým posledním zábleskem ozáří naší polokouli, zvoní zvon oznamující, že večeře je připravena. Jéé, tak tady na to jsem se těšila.  Společenská místnost nás vítá několika druhy vůní, ale též příjemným sálajícím teplem, z kamen které jsou uprostřed pokoje. Pestrobarevný koberec, starý PC s knihovnou za zády, Chrisovo vystavené výtvory, vylepené mapky treků, vše je při starém. Jakoby sedm let neuplynulo, krása. Usedáme u jednoho z nízkých stolíků a prozatím se pohostíme teplým čajem v klasických mini skleničkách. Rozhlížím se kolem a vstřebávám hřejivý pocit. Večeře nám chladne, proto se neostýcháme a na německé kolegy nečekáme. 

Hasanovo sestry vždy donesou obrovské tácy s miskami, které ukrývají spousty různých dobrot, většinou zeleninové pokrmy a přílohy, plus čerstvý salát, domácí chleba a nějaký ten desertíček. Dnes máme i rybičku. Vše je z domácí zahrádky či-li organické, opravdu delikátní dobroty. Lidičky dělaly by se vám boule za ušima. Kuchařky by zasloužily řád Zlaté Vařečky :)

Opozdilce pozveme ke stolu, seznamujeme se s tím dalším párem Němců. Ti první, které jsme poznali již na skále se večeře neúčastní, ale připojí se k nám až k popíjení kávy či čaje, které jsou k dispozici celý den zdarma. Kolem desáté večerní opouštíme vyhřátou místnost, jelikož jedna z Hasanových sester má pokoj hned vedle a šla spát. Venku, pod hvězdami rozzářenou oblohou dáme cigaretku a též zamíříme do kutlochu. V posteli se přitulíme a s drkotajícími zuby spokojeně usínáme.

 

V časných hodinách jdu přívítat nový den, ranní yoga s krátkou meditací je nejlepší start a ještě na takovém to místě. Ta krásná hudba kolem, hudba ticha, hudba přírody. Duše mi skáče blahem. Čerstvý vzdoušek z hor přináší chlad, ale příjemný. Hned jak se slunce vyšplhá nad obzor kopců začne svou silou vzduch ohřívat. Je jarní období, stromy jsou ozdobeny bílými a růžovými kvítky, po dvoře pobíhají dvě malá kůzlatka a slípky a občas sem dolehne píseň padajícího vodopádu z údolí. Několikrát za den hudbu přírody přehluší modlitební zpěv z nedelakého Minoretu, který je čerstvě opraven. Zvelebyli ho novými, modrými kachlíky.

Alešek se po probuzení ke mě připojí a před snídaní si užíváme tu úžasnou lehkost bytí. Snídaně probíhá ve stejném stylu, plné tácy zdobí stoly ve společenské místnosti. V letním období, nebo spíše již v teplejším období se servíruje venku na dlážděném zápraží pod zrajícími hrozny, které tvoří stín k pohodlnému posezení. Kopa černých oliv, rajčat a okurek, kopa domácího sýra a chleba s vejcem uvařeným na tvrdo, doplnuje plná mísa čerstvého po domácku vyrobeného jogurtu, který si můžete přisladit domácím džemem či medem. Pylné včelky tu potkáte všude kolem, jejich domky zdobí téměř všechny svahy. Tak pozor, aby jste některé ty úly nerozhněvali.

 

A tak plynul čas pomalým tempem, který jsme ani nesledovali. Jen zvon, který pravidelně po západu slunce ohlašoval večeři byl našimi hodinkami. Dny byly teplé a po většinu pobytu slunečné, večery trochu chladnější, ale velmi zábavné. Spolubydlicí přicházeli a odcházeli. Životem nám prolítl Kanaďan Hong Kongského původu, pár dní se o svůj životní příběh podělil couple z Kalifornie  a další lidé, kteří se tu jen na skok zastavili. Ale nejvíce se nám do srdce zaryla čtveřice krásných stvoření. Francouzký "crazyman" Ivan se svou pětiletou dcerkou Pomme(Jablíčko), do které jsme se oba s Alíkem zamilovali a chtěli si ji adoptovat :) a švýcarsko-irský párek mladých divadelních umělců, kteří tu měsíc hostovali a teď trochu cestují. Dva němečtí stanaři zůstali s námi až do konce, ale vídali jsme se jen při večerních čajových seancí, kdy jsme všichni společně hráli různé hry. Mimochodem takovou srandu jsem již dlouho nezažila, slzy tekly proudem a bránice se chvěla jak deka v průvanu :)

 

Avšak jeden den mi do smíchu nebylo. Jeden z prvních dnů našeho pobytu, když jsem se sama vydala do Butterfly valley. Má drahá polovička mi nejprve dělala doprovod, jenže po večeru byla skála stále mokrá a sandály se na kamenech opravdu smýkaly. Vrátil se zpět do kempu. Mě se těch sto výškových metrů nechtělo vracet, a hlavně mě lákalo to dole, protože vím co za bohatství údolí skrývá. Tedy až na jedno, ale nebudu předbíhat. Byla jsem opatrná a vážila každý krok, opravdu to bylo s prominutím o hubu. Ale trek tak trochu znám tak jsem si věřila. Z různých výškových stanic, kde se člověk nemusel soustředit a mohl se pozastavit, se naskýtájí krásné pohledy. V jedné z těchto stanic, téměř již na konci, respektive na spodku skály se ke mne po větru donesl štěkot psa. Jako bych zkameněla. Lidičky nekecám vám, deset minut jsem tam stála a pozitivně se podporovala překonat svůj strach. Vizuálně jsem si jela obraz štěkajícího psa, na kterého když začnu přívětivým hlasem: "No ahoj, ty jsi ale krásnej...ťuťu ňuňu.." mě na svém teritoriu přivítá vrtěním ocasu a olizováním ruky. Tak jsem se odhodlala. Přece se zbaběle nevrátím tu dálku zpátky aniž bych viděla své nejoblíbenější místo.  Pro jistotu jsem si ještě po cestě sebrala pár kamenů, které jsem pevně svírala ve spocené dlani. Tlukot srdce přehlušil vše. Opravdu stezka odvahy, a to nekonečná. Od skály k pláži je to pořádný kus cesty, kdysi si tu bývaly obdělaná políčka, dnes leží ladem a pasoucí se býk. To byl též adrenalinový sport projít jeho územím. 

Jen co jsem vstoupila na pozemek rozrůstajícího resortu, zahlédla jsem dva místňáky. Něco řvali Turecky, nerozuměla jsem a nechtěla se tu vůbec zdržovat. Raději jsem rychle prošla směrem k pláži. Po pár minutách a znenadání, nevím jak mě ten čmuchal vyčmuchal, se z dálky řítí hodně rozlobený a štěkající pes. No řekněme, takový malý ratlík. Naštěstí. Očima jsem toto malé nervózní zvíře hypnotizovala, ale ten darebák se furt přibližoval. Přikovaná na místě, ruku připravenou na hod kamenem, jsem nevěděla co se bude dít. Z resortu vyšel jeden z pánů a něco řval, ani nevim zda na mě či na psa. Doufala, jsem že si svého mazlíčka zklidní či přivolá. Jenže mazlíček měl jediný cíl a to mě. Pohled jsem házela ze psa na pána a zpět. Pán mi naznačil ať nehážu, poslechla jsem, což možná byla škoda. To neposlušný štěkací mi skončilo zahryzlí v noze. Ani na sekundu se nepozastavil, přiběhl a rafl. Tak to je mé první a doufám, že i poslední rafnutí psem. 

Poté ani přesně nevím co se odehrávalo. Pravděpodobně jsem použila kameny a silný řev, abych to zvíře, které ne a ne přestat mít zájem se znovu zakousnout, si držela dál od těla. Pán byl již už mě a psa odehnal. Klepal se mi hlas a do očí se draly slzy. Prosila jsem ho, aby psa chytil, ale  prý to je OKej. Pozval mě do resortu na čaj a vyčistit ránu. Po cestě to malý drzý opět našlo drzost a vyjel mi po noze, tentokrát jen zubama přejel po nártu, krev netekla, jen zůstala rýha po tesáku. Strachy jsem vyskočila na bar a prosila je ať si ho někam zavřou. Při tom jsem takové škvrně mohla odkopnout či se jinak ubránit, ale v tu chvíli jsem nemohla. To jsem celá já, prostě nerada ubližuji ať už jsem za to bita já.  

Ránu mi pán otřel a vzal do ruky zapalovač, něco mektal o bakteriích. Jeho angličtina byla velmi prostá, ale pochopil, že zapalovač opravdu nechci, na to koule nemám. Citron jsem akceptovala, pálelo to jako ďas. Pohostili mě čajem a nabídli cigaretu, za kterou jsem byla vděčná. Stále jsem se vnitřně klepala. Pobyla jsem s nimi asi hodinku, pes sem tam ještě hodil vzteklý a nespokojený štěkot, ale páničkové ho měli v merku. Pustili ho opět ven, jejich mazlíček přece nebude zavřenej. S týpkama byla celkem sranda, v rámci možností - znalosti Turečtiny a jejich Angličtiny. Pracují tu už dva měsíce a připravují tento hippie resort na sezonu, pochopila jsem, že to má nový majitel. Přibylo tu více hutu, bar a další domek. Ale furt tu je krásně. 

Náhle se tu objeví Alešek. Jéé jak ráda tě vidím prďolo. Začaly mi téct slzy. Ptal se co se děje, že mě z cliffu neviděl přijít na pláž a měl o mě velký strach tak se nakonec vydal a překonal mokrou skálu. Společně jsme s typany zůstali ještě další hodinu a pak šli na pláž, co nejdále od resortu, abychom toho krpatce nijak neobtěžovali. Blankytně modrá voda mne lákala, ale její teplota odpuzovala. Jen jsem si několika vlnkama  nechala ošplouchnout a vydezinfikovat bolístko. Alík byl odvážnější a své tělo smočil celé. Strávené odpoledne v plážovém stylu, bylo příjemné s takovým nezapomenutelným zpestřením. 

Výšplh nahoru byl mnohem snadnější a i rychlejší, netvrdím, že jsme se nezapotili, ale bylo to pohodlnější. Slunce nízko nad obzorem obarvilo krajinu do jemně červeného nádechu a signalizovalo příchod výborné večeře, což byl možná ten hnací motor :) Na vrcholu skály..klasika, pozorování hladiny směrem na západ, sprcha, mňamka, čaj, hry, cígo, zuby a hají. Takový náš večerní rituál. 

 

Jedenáct dní v ráji a každý den stejný, přesto stejně uplně jiný a naplňující. Jak by se řeklo v Indii "same, same but different".  Procházky po vsi a šplhání po blízkých kopcích, byly téměř každodenní náplní. Návštěva nedaleké Patika Organic Farm, kde jsme pár dnů měli dobrovolničit. Nakonec z toho sešlo, farma sčítala asi dvě slípky a pole hrachu o velikosti babiččinýho záhonku. Moc se nám toto místo nezamlouvalo, i když nás sympatická asistenka pohostila čajem citron melis a velice mě lákalo společné ranní cvičení yogy, rozhodli jsme se zůstat u Hasana. K 6ti hodinové práci bychom  jim ještě museli platit 7euro každý a vařit si sami. Ne děkujeme. Z Patika Farmy jsme se voňavým borovicovým lesem, po žlutomodrých značkách prošli na kamennou pláž Aktaš, doprovod nám v tento den dělal kanadský Gilbert. 

 

Náplňí dalšího dne byla procházka po Lycian stezce, která je značená bíločervenou značkou a vede přes útesy do vísky Kabak, kde jsme naše kroky na chvíli pozastavili. Nakouknutí na Paradise Beach, azurová hladina moře kontrastovala s ďábelskou oblohou, kde se snad všechny čerti ženili. Poté jsme se očerstvili teplým, černým čajem u jedné stařičké babi, která nás na ulici oslovila čistou Angličtinou : "Hallo my friend, where are you going to?" Z babičky se vyklubala vypočítavá byznysmanka, která lovila turisty do svého předraženého hotelu. Zpáteční cestu do Faralya jsme šli po asfaltové cestě společně s Pomme a Ivanem, které jsme za ten den potkali již podruhé. Ta malá, roztomilá holčička je opravdu užasná, bystrá a šikovná. Mohla bych ji charakterizovat další stovkou přídavných jmen. Ťapkala s námi bez jakéhokoliv nářku až domů. Opět podotýkám, že jí je pouze pět. Denně se svým otcem měla v nožičkách okolo 15-20km.

 

Jiný den se celá naše posádka, my dva, Ivan s Pomme a Anita s Shivou, vydala společně do údolí motýlů. Nejprve jsme malou zamotali do našeho lana, které si Ivan připevnil k sobě, taková pojistka. Ale nakonec se to bez ní obešlo. Sestup dolů sice trval déle, ale byl to ohromný zážitek. Pozorování Ivana jako otce, který ani na sekundu neukázal malé strach, nedůvěru či nejistotu. To Pomme dávalo velkou kuráž a silnou sebejistotu. Trek dolů je opravdu nebezbečný a obtížný i pro nás dospěláky, dva nafoukaní Amíci, kteří dva dny byli součástí Hasanova klanu, to třeba nedali :) Sám Hasan a jeho rodina z toho byli paf a malé Pomme jsme všichni potřásli rukou s velkým uznáním. V některých úsecích jako slaňování 10metrů skály a pod vámi je nekonečná propast, se mi opravdu tajil dech a očima jsem Pomme přimagnetovala k lanu. Posádka výpravy samozřejmě byla obeznámena o možném nebezpečí kousnutí psem..mužské osazenstvo v pěšácké lajně, dámy vyzbrojeny kameny za nimi. Už z dálky jsme oznamovali svou návštěvu, aby si svého agresivního obránce zkrotili. Vyšlo to. Pánové nás opět vřele pohostili čajem a čerstvým citroném, my jim na oplátku nabídli sušenky. Opět krásný čas v ráji. Poté jsme se přemístili na pláž, ti čtyři blázni skočili i do vody. Z pláže jsme pokračovali k vodopádům a zde si užívali celé odpoledne. Cesta tam opět nebyla lehká, přeskakování, přelézání obrovských, mokrých balvanů a naše maličká to zase zvládla.

 

Kayakoy - město duchů vzdalené 22km od Faralya. V 18. a 19. století obývané Řeky, kteří byli ve válce sTurky vyhnáni a zavražděni. Město též bylo zdevastováno dvěma zemětřesení, přičemž to druhé bylo v roce 1957. Od té doby tam živáčka nenajdete a místo slouží jen jako turistická atrakce s muzeem. My jsme to také vyjeli okouknout. Stop se dlouho nedařil, asi až po čtyřech kilometrech chůze, staví první auto. Dvě sestry anglického původu momentálně žijící zde v čajové zemi se svěřily, že jsme jejich první stopaři ever. Dámy nás dovezly do Oludeniz (známé přímořské letovisko), kde jsme si udělali zastávku. Nádherná, liduprázdná pláž s bělavým pískem. Brzy však bude praskat ve švech a její krása se schová pod hromadou lehátek a katalogových turistů. Po chvíli plážení jsme se vrátili na silnici a zkoušeli stopa dál. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se ve vísce Ovačik. No a třetím autem jsme se dovezli až do Kayakoy. 

Impozantní ruiny staré časti a i nově obydlený Kayakoy se nám moc líbil. V pozdních odpoledních hodinách se spokojeně vracíme směr Faralya. Pestrobarevná krajina s kobercem utkaným ze sedmikrásek a všudepřítomné pasoucí se stáda ovcí. Do prostoru ticha se rozlíhá jejich bečení a cinkání náhrdelníkových zvonků. Náhle nás cesta zavede do hlubokého lesa,  koruny vysokých borovic a cedrů tančí ve větru svůj ladný, synchronizovaný tanec. Jejich pronikavá vůně nás hladí po nose, popadané, suché jehličí nám praská pod nohama...jak jsou ty lesy krásné a uklidňující. 

 

Vracíme se zpět přes ves Ovačik, zde si uděláme pauzičku s občerstvením, tradiční palačinka na slaný způsob. Nečekaně na nás vybafne malá Pomme s Ivanem, také prý dnes výletili do Kayakoy. Vracíme se tedy spolu. Přijíždí dolmuš a naši francoužští kamarádi naskakují na jeho palubu. My opět zkusíme stopa. Hnedle se vezeme a pronásledujeme dolmuše, který svou trasu končí v Oludeniz, i my zde opouštíme své vozítko. Pomme se směje, že jsme zase pospolu. Několik kilometrů kráčíme po klikaté cestě po pobřeží, ruku v ruce s Pomme. Chvíli se zas všichni vezeme na korbě auta, které nám nabídlo svezení. A pak zase pěšourem až domů. 

 

Jedno slunné odpoledne se Ivan vydal na výlet sám a my jsme malou hlídali. Hlídání jsme pojali kreativně. Pomme si donesla celou svou výbavičku pastelek, bloků a kreslily jsme. Byly to krásné chvíle, plné srandy. Já bez znalosti jejího rodného jazyka a malá bez angličtiny, ale úžasně jsme se domluvily a své výtvory vzájemně doplňovaly. Ostrouhala lentilkové pastely, jejich odřezky a prach použila k doladění obrázku, a nalepila to na něj. Já přilepila pár kamínků a kytiček, no a Alík to nakonec celé doplnil o plachetnici. Vytvořil ji ze skořápky od pistácie, klacíčku a lístku. A vzniklo z toho tohle :)

 

Jeden z návštěvníků George House se nám zmínil o eko farmě nedaleko Fethiye. Prý tam berou dobrovolníky na práci. Farmu kontaktujeme, podmínky se nám zamlouvají, tudíž vyrážíme poznat nové místo. S Hasanem a jeho rodinou se po jedenácti dnech loučíme, možná ještě na viděnou drazí přátelé. 

 

EKO FARMA PASTORAL VADI aneb pracovní dovolená

                            

S plnou polní a se slzamy v očích opouštíme toto přenádherné místo s přenádhernými lidmi. Malá Pomme je smutná a chce jít s námi. Pěšky razíme směr Fethiye, doufajíc, že si někoho stopneme. Přece jen je neděle a provoz je slabý, až bych řekla, žádný. Nu což pár kilásků jsme si dali, ale slunko hřálo, ptáčci zpívali a bylo nám krásně. Nakonec jsme se dostali do města na dvakrát. Nejprve jsme se trochu přiblížili policejním fárem a dorazili to s nějakým párem. 

Za zmínku též stojí ještě jedna story autostopu, sice se stala v předchozích dnech, ale to neva. Při procházce horskými serpentýnami, staví auto a nabízí lift. No jasně, radostně skáčeme dovnitř.  Jenže tříčlenná posádka, v čele s paní řidičkou, je děsně na káry či-li všichni jsou moc opilí. Ještě nám nabízí láhev s nějakým drinkem, předpokládem podle vůně, raki. Ne díky, ale cigaretu neodmítáme. Jsou vážně milí a přátelský, ale necítíme se tu dobře a hlavně safe. Paní, naštěstí jede minimální rychlostí, ale stále se na nás otáčí, či hledí do zpětného zrcátka. Nebo ji neustále rozptylují její dva kolegové. Občas jedeme v protisměru, občas stavíme uprostřed vozovky, či dokonce couváme. Celkem riskantní, nacházíme se v klikatých kopcích a jedeme směrem nahoru. Asi po 15ti minutách, zbaběle utíkáme s poděkováním, že již jsme na místě. Toť peprný zážitek ze stopa. 

Ale zpět do Fethiye. Krátká zastávka na dobrý kebab a dokoupení zásob kuřiva, malým dolmušem se necháme odvézt na poslední zastávku této linky. Jsme ve vsi Yaniklar, odtud musíme ještě pět kilometrů pěšky na farmu. Aníž bychom mávali na jediné projíždějící auto, sedíme spolu s několika pytli na korbě firemní dodávky. A jsme tu!

 

Pastoral Vadi nás vítají s úsměvem na tváři a čajem. Je neděle a i dobrovolníci mají dnes volno. Seznamujeme se s novým prostředím, které bude po sedm dnů naším domovem. Klas ze Švédska je dalším a jediným dobrovolníkem, vysvětlí nám chod farmy a napíše pár užitečných tureckých frází, zítra prý odjíždí a naši čtyři lokální kolegové umí anglicky pomálu. 

 

Hodíme si krosny do pokoje, je poněkud chladný a tmavý. Vyfasujeme čisté ručníky, povlečení a holínky, ty se hodí díky. A jdeme se projít po okolí. Farma je rozlehlá, sčítá 4.2 hektarů. Zvířátek tu moc nemají, přes to zde chovají dva psy, kočku, kravku s telátkem, dvě ovečky s jehňátkem, koně a pár slípek. Za to ovocných stromů je tu poseto spousty, čerstvé pomeranče a citróny, to je paráda, těšíme se na vymačkaný džusík k snídani. Škoda jen, že olivy jsou až na podzim, olivovníků tu je také dost. Chtěla bych se účastnit sběru, lisování a výroby oleje, což je jeden z nabízených workshopů zde. Dále se tu pořádá mnoho dalších, od učení na tkalcovském stroji, hrnčířském kruhu a jiné ruční práce, vaření a dělání džemu a zavařenin. Pravidelné cviční yogy, masáže a plavání v bystřině, která protéká přes pozemek farmy. Je to takové rekreační místo, ubytovací kapacita je vysoká, ale každý má svůj prostor.  Jsou tu přírodní chatky, hliněné a kamenné domky, vše v luxusním, ale v eko stylu. Libí se nám tu. 

 

Naší náplní práce není zas tolik farmaření, spíše pomáháme uklízet a vše připravit na blízkou sezonu. Ale krmíme i zviřata, sbíráme heřmánek a jiné byliny k usušení či ručně zrýváme políčko k setbě zeleniny. Mají tu i dva velké skleníky, ale zatím je vše ve výstavbě. Je škoda, že nemůžeme využít veškeré možnosti, které toto místo v plné sezoně nabízí. Zde je link, pro případ vašeho zájmu se sem podívat. www.pastoralvadi.com, www.facebook.com/pastoralvadi.ecofarm

 

Je pondělí, Klas se rozhodl s námi ještě pobýt(2dny). Po společné snídani, kterou si připravujeme sami (můžeme se pohostit vším co je nám v kuchyni libo), razíme do rachoty. Přichází i místní zaměstnanci. Dvě kuličky ženského pohlaví - kuchařka a uklizečka, a dva chlapíci, kteří se tu starají o údržbu, stavbu a též úklid. Jak jsme se později dozvěděli všichni jsou v příbuzenském vztahu. 

 

Pracovní aktivita (pokud se tomu tady dá tak říkat) začíná v 8.30h, v 10h se všichni slezeme na "čaj break". Kuchařka na stůl připraví konvici čaje, sušenky a nějaké keksi. Pauza trvá od 15-20minut, celou tu dobu ty dvě pohybují panty. Když z talířů zmízí všechny dobroty, plní si pusy alespoň cukrem přímo z cukřenky. Poté se jde zase něco podělat a ve 12h na nás už řvou "lunch break". Hodinová pauza na oběd, opět žasnu nad ohromným množstvím co ty dvě ženy jsou schopny pozřít. Už se nedivím tomu jejich rozměru. Od 1h do 3h se zase naše těla rozhýbou. Pro nás ve tři padla, místní zaměstnanci mají jak jinak pauzičku na čaj a končí v pět. 

Volná odpoledne trávíme relaxem u řeky v jednom z chilloutů, procházkami po okolí, kdy sebou vytáhneme i obtloustlého a líneho psa majitele. A nebo jen tak posedáváme na terase a surfujeme, wifi je tu k dispozici. 

 

S Hatice a kuchařkou jsme se sblížili, měly nás rády. Jedno odpoledne nás Hatice pozvala na návštěvu a  křtiny (dá-li se tomu u Muslimů tak říkat) své neteře. Bydlí opodál farmy v malé vísce. Hatice je velmi milá dívka v mém věku, má pětiletého syna a příjemného manžela, který je ještě hubenější než já. Jejich domov je prostý a sladěný do zeleného odstínu. Vlastní asi stejně velké pozemky jako majitel farmy, které vůbec nevyužívají. Zkoušeli jsme ji dát odvahu začít svůj byznys a farmařit, aby si rodina přilepšila. Jako zaměstnanec bere úplně to nejmenší minimum, což činí 500 lir měsíčně. Mají i několik koz a oveček, které jdeme společně nakrmit. Její neposedný a celkem drzý syn v porovnání s Pomme, jak nebe a dudy.

Poté se přemístíme na party, která probíhá na prašné cestě, opodál jejich domu. Několik stolů již okupují pojídající lidé. Seznamujeme se s její rodinou, ti nás usadí a hned servírují několik druhů jídla. Stále se vaří, obrovské hrnce pomalu upouštějí svou páru do prostoru. Všude pobíhají děcka a psi. Hlava mi už nepobírá a ztrácím se v těch rodinných nitkách..."tohle je sestřenice od tátovi sestry" a tak...Prostě a jednoduše celá vesnice je jedna rodina. Vždy jedno auto odjede a přijíždí nové, lidé se tu střídají jak na běžícím pásu a špinavé nádobí se hromadí. Nabízím pomocnou ruku. Myjeme ho jak jinak než na zemi v obrovských lavorech. Ženy se průběžně střídají, aby každá trochu pomohla. 

 

Ke konci párty jdu její sestře poděkovat a popřát vše nejlepší do dalších let v roli Matky. Po celou dobu jsem ji neviděla, je schovaná doma i se svou čerstvě narozenou dcerou. Je to mladá dívka, řekla bych okolo 20ti let, a krásná. Sedí s dalšímy asi šesti ženamy a dětmi v malém pokojíku a společně se dívají na malý televizor, kde davají nějakou telenovelu. Jsem Hatice velmi vděčná za tento skvělý zážitek a dárek, který mi dnes dala (čelenka do vlasů).

Po sedmi dnech Pastoral Vadi opouštíme. Majitel nás autem zaveze na hlavní silnici, odkud stopujeme zpět do Antalya. Tentokrát autostop trval o něco déle, ale za to nás sympatický řidič pozval na čaj a zavezl až do čtvrti kde žije Emrullah. Dnešní noc spíme u něho a zítra přeletíme do Londýna. Už teď víme, že nám všichni budou moooc chybět...Turecko je přenádherná zem s přenádhernými lidmi. 

Opouštíme Čajovou Zemi s blaženým a spokojeným pocitem na duši, jsme naplněný a vyrovnaný. Opravdu krása. I po třetí návštěvě cítím potřebu se sem zase vrátit. Někdy na viděnou krásná země!