Tobago 2008

 

                               

 

 DOVOLENKOVÁNÍ


Má neplánovaná dovolená začala koncem dubna tím,že jsem v práci oznámila:       „ Jedu na dovču a už se nevrátím!“  
Dva dny před odletem domů, do ČR, zvoní telefon a nemilou zprávu zahlasá, zesmutněla mi celý pobyt doma. Umřel mi dědeček!
Po deseti dnech návrat do UK, kde jsem měla v plánu se opět zapojit do pracovního procesu a najet ten stejný kolotoč. Ale jelikož byly krásné slunné dny, které se jen tak v Anglii, kort severní, moc často nezažívají. Rozhodla jsem se jich využít…procházky po cliffech, výlety po okolí, pikniky a slunění se celý den. Pán v sáčku (Alešek) se každopádně přidal.


Z finančních důvodů jsem si zpakovala pár svejch kufrů a přestěhovala se o tři ulice dál, k pánovi. Jednoho slunného, tanečního rána (6 dní po návratu z ČR), na zpáteční cestě z nákupu, míjející výlohu jedné cestovky, pán prohlásí : „ Tady jsem před pár dny viděl Jamaicu na 14 dni za 105 funtů!(liber)“ Hmm.. naše komunikace se poté ubírala směrem, jak by to bylo fain navštívit Caribic a ještě takhle za pár kaček. Zvědavost nám nedala a hnedka doma zapli compa a checkovali lupeny někam do teplých krajin. Nabídka byla pestrá a velmi zajímavá, po dvou dnech prokousávání několika cestovek a leteckých společností, jsme se utvrdili, že takovou nabídku si prostě nenecháme ujít. Věděli jsme, že za pár dní frčíme. A taky že jo! Vyhrálo TOBAGO, malý ostrůvek v Caribicu (cca 100km od Venezuely). Za 4 dny odlet do neznámé tropické země. Sbalit věci, pokoupit ještě pár potřebnejch věcí, jako dezinfekční tablety na vodu, camp kastrůlky atd….atd.
Zařídit dalších milion věcí, včetně zařízení nějaké obživy po návratu a ještě k tomu se vystěhovat, takže mé 3. stěhování během 3 měsíců. Uffff…trochu busy! Ale zdárně provedeno.
Středa 14. 5., putujeme s krosnami do Londona. No po 7 hodinovém cestování konečně na Victoria station, kde nám další čekání na bus na letiště, zkracuje můj dobrý kamarád, který mi na cestu donesl lahvinku CZ rumíku, 2 karimatky, spacák a do obálky ještě přibalil 100 funtů (nakonec tedy 200) prej pro jistotu. Co dodat…snad jen…díky moc Břéto, vážíme si toho!!!

Na letišti jak jinak že? Další 3hodky čekání na Check in.
Je čtvrtek 15. 5. (děda by měl narozeniny), 9h ráno, nastupujeme do letadla a asi už trochu věřím, že fakt letím, po tom všem! Skoro vzlítáme, leč nějaká prudká rána. Letadlo se odstavilo a čekáme na opravu…Dovolená ve stylu stále na něco čekaní…jak se nám potvrdilo mnohokrát i na ostrově!
Takže místo 12hodinek jsme si v letadle odřepěli 13 i díky tomu,že jsme měli krátké mezipřistání na ostrově Grenada.

no hrozná pruda, ale jinak let probíhal v pohodě.


Stále čtvrtek, přistáváme nad průzračnou, krystalovou vodou a hrozně se těším z letadla ven.

Jen co jsem vstoupila na první schůdky….Mlask!! …Mlask!! Dostala jsem mega ránu z obou stran. Neskutečné vedro, prsty jakoby necitlivé, zvláštně lepkavé a hrozně opuchlý nožky, z čehož jsem byla docela nesvá.
Však víc nesvá jsem byla při přistoupení k emigračním přepážkám kde všem lidem hrozně dlouho trvalo než prošli, evidentně velké optávačky. Nervozně, celá zpocená, jsem přešlapovala ve frontě a očekávala otázky typu. Na 28dní? Dovolená? Hotel? A máte dostatek financí? A máte to jak prokázat?“ Myslím, že naše finanční prostředky a to že budeme spát na plážích by je určitě neuspokojilo.
Naštěstí na nás vyšla přepážka, kde pán z emigračního na nás hodil úsměv od ucha k uchu a byl celkem sympatickej, ale fakt ukecanej, dobrejch 10 minut prokecal. Přišla otázka: „A v jakém hotelu budete ubytovaní?“ Právě teď se maximálně hodil průvodce Tobagem půjčený z knihovny. Nadiktovali jsme mu pár adres hostelů a spokojeně se přemístili na Check –out (výstupní kontrola), kde už na nás zbyla dost přísně vypadající Toboganka. A zde to začalo být těsné, ale štěstí stálo stále při nás. Sice jsem musela dosti lhát, ale paní mi tak věřila, že jsem nemusela otevřít ani krosnu ke kontrole. Zákaz dovozu jídla, léku, který nejsou přelepeny letištní páskou. No a jak jinak, obojího jsme měli dost na to, aby nám to všechno zabavili a vyplázli slušnou pokutu. No prostě po 20 úplně propocených minutách nás neusměvavá paní s přáním hezké dovolené propustila. WOW, tak jsme tady! WELCOME TO TOBAGO
hlasá cedule po výlezu z letiště. Někde rychle sebou plácnout a ubalit si cigárko. Nedá se sice vedrem dýchat, ale po více než 13hodinovém absťáku, lapáme rychle nikotin do plic. V tom opět dost zamračená a přísně vypadající dáma, pracovnice letiště, nám jejich karibskou angličtinou řekla, ať tu jen tak nesedíme na zemi a koukáme toho vajgla hodit do koše. Po check – out kontrole, ještě vystrašený….rychle mizíme!!!
Opuchlé nožky, těžká krosna a totálně zpocené tělo mi znemožňuje pohyb. Sháníme krámek, kupujeme lístky na bus, přesouváme se do asi 30minut vzdáleného města Scarborough

(mimochodem v UK též žijeme ve Scarborough), kam přijíždíme již za tmy. Slunko tu zapadá hrozně brzy, po 6h večer a je TMA! Což k cestování není moc praktické. Jen tak ze zajímavosti, tato země nemá v poledne žádný stín, je to tím, že se ostrov nachází téměř na rovníku, asi tak 10 rovnoběžka…
Proplejtáme se rušnými ulicemi, hledající nějaký guest house. Marně! Ptáme se lidí, leč všichni ožralý či zhulený, totálně zakalený oči, tupý výraz v obličeji a absolutní nezájem helpnout. Docela zaražená, čekala jsem usměvavé, happy lidi co žijou free život!
Potkáváme první dva bělochy, dáváme se do řeči, němci prej, chceme nějakou radu, Info….hmm žijou v Hiltonu, takže NIC! Nakonec nás vedou k parkovišti, kde je nějaký policista, totálně napranej a koktající se nám snaží nějak pomoc. Vysílá svou kolegyni Marušku, aby nás odvezla svým autem kamsi. Maruška ještě víc napraná, míjí své auto a už asi po desáté se vlečem tou samou ulicí zas nazpátek, rádo by se ubytovat. Zastavíme před barákem, něco jako mini nákupní centrum, dveře zamčené, žádná cedule, nápis hotelu..
Podíváme se s panem v sáčku na sebe a víme, že je vše zas na novo! Krosny byly čím dál těžší a síly ubývaly. Vidím italskou pizzerii…snad evropani pomůžou! Taky že jo, dva dobře vypadající italové nás nasměrovali. Je 11h večer a opodál nacházíme guest house, vyplázneme 25US doláčů za noc a jsme HAPPY.
Následující den ráno, vyrážíme brzy do města checknout internet, zajít do banky a hlavně najít úschovnu zavazadel. Neúspěšně, nic takového tady neexistuje. Procházející se po okolí, dumáme co dál. Plán je následující…sbalit nejnutnější věci do jedné krosny, druhá i s laptopem zůstává u paní domácí, kupujeme bus lístky do města Pembroke, které jsem vybrala píchnutím prstem do mapy. Tam někde, něco pokoukáme a za 2 či 3 dny se vrátíme buď pro krosnu a nebo jen vyměnit věci.
Na autobus čekáme jak jinak 3hodky, čas si zkracujeme putováním po městě. Bus máme malinkej, víc než starej, všechny okna jsou dokořán, vystrkuji hlavu z okna a nechávám si čechrat vlasy teplým větrem

….stále tu někdo na sebe křičí! (takhle tady probíhá běžná komunikace….křičí, protože všude okolo řve hudba, lidé jsou k vám klidně zády a mluví na vás….docela matoucí).
Nu což, kocháme se nám neznámou přírodou, projíždějící vesničkami po pobřeží a sem tam mluvím s týpkem, taky cizinec, z Francouzské Guinei. Už je tu měsíc, tak dává pár rad. V tom řidič na nás do zadu zařve, že už dávno Pembroke bylo, že nemáme lístky pokračovat dál v jízdě. Šla jsem se omluvit, s tím, že jsme neviděli ceduli této vesnice, ale že mu lístky doplatím. Leč pán řidič mě seřval, že to tady takhle nechodí, ať si jdu zas sednout a příští zastávku koukáme vystoupit. OK THEN!
Vystupujeme ve vsi SPEYSIDE,

rozhlížím se kudy kam, vydáváme se na pravo, brouzdám se pískem, usedám na lavičku, pozorujíc totálně růžovou oblohu, zapadá slunce.

Ani nedokouřím a už je u nás brutálně vyhublej místní týpek FRUIT KING jméno mé, představí se nám. Sbírá po okolí banány, mango a další tropické plody, které pak chodí prodávat na pláže turistům. Celkem v pohodě typan. Došla řeč na ubytko. „Joo, můj bratránek má apartmán a vám, že jste mí kamarádi, vám udělá supr cenu. Jojo, takových řečí už jsem slyšela, ale proč ne? Vesnicí pronásledujeme vyhublého Krále, náhle před námi v kopci se vyloupne domek. Ukazuje nám pokoje, po zkušenosti z prvního dne…LUXUS…2 ložnice, obývák, kuchyň a koupelka. Hlavou mi běží, že to asi zas tak levný nebude, v tom doráží opožděný majitel. Cena 25USD na noc pro oba…BEREM!


Časový posun nám dělá ještě trochu chaos, probouzíme se časně ráno, před 5h, krásně vyspalá, až na těch milion štípanců po celém těle, vyrážíme na pláž dát si východ slunce a přivítat nový krásný den, který ještě nevíme co přinese.


Po propočítání našeho rozpočtu se domlouváme, že zkusíme pana domácího Gothlina

ukecat na slevičku, když zůstaneme celý měsíc. Opět nám to vyšlo, náš nový domov s výhledem na moře z terásky, za domem prales, ze kterého se ozývá stovka různých zvuků (hlavně jejich národního ptáka Cocrico),

před domem zahrádka s banány, mangem, citróny a barevnými kytičkami a stále se procházejícím zvěrstvem (kozy, ovce, slepice, psi a ještěrky). Pohled máme na protější kopec a údolíčko pod námi. A to vše za 20 USD pro oba!(toto léto 1USD=15Kč) Prostě skvělý!!!! Jsme HAPPY a užíváme si dovču, která se vyvíjí různorodě.
Cestujeme, objevujeme místní krásy, seznamujeme se, poznáváme dobrý lidičky, ale též proběhlo pár dnů, kdy jsme nevystrčili nos z domu, respektive z terásky. Koupili jsme si hned 2. den pytel ganjy (v přepočtu asi za 105Kč,kouřili jsme to 3 týdny).

Při takovém vedru hulit = zpomalení na minimální výkon. Téměř 99% populace hulí, žvýká koku a nebo se opíjí, takže se není čemu divit, občas to s nimi nebylo fakt easy. Jinak drogy jsou tu zakázaný a přísně stíhaný, vězení až několik let. Proto nás Gothlin neustále upozorňoval ať nehulíme na ulici a dáváme si pozor!
Království marihuany a karibského rumu, jakožto labužník CZ rumíku a pán travičky jsme se tu měli faině. Proběhlo i místní disco, hrozně hlasitá černošská hudba, do mikrofonu řvoucí nějaké texty, rádoby DJ, všichni brutálně nasračky, ale dobře tancující, kroutící se v rytmu hříšného tance. Jako jediná cizinka jsem samozřejmě byla středem zájmu o tanec, celkem zajímavé.
Ale více zajímavé, mě velmi sympatické jsou jejich místní celoroční svátky. Nazývají je HARVEST (sklizeň), předpokládala jsem nějaké tržiště a klasické sklizňové oslavy. Mýlka! Gothlin nás pozval na harvest konaný v nedaleké vesnici Delaford (video na konci stránky) a říkal, před tím než tam pojedeme, tak moc nejezte, tam toho bude spousty a bude se pít :-) . To co přišlo jsem nikdy, nikde neviděla. Trochu vám to přiblížím.
Každá vesnice na Tobagu má svůj přidělený týden, každičká domácnost i ta úplně nejchudší v tomto týdnu navaří několik druhů jídla, kuřecí, hovězí, vepřový, ryby, kraby, kachny, ovčí s různýma přílohami jejich plodů, které byly převážně bez chuti, ale zas se to kompenzovalo s dosti ostrou chutí právě masa. Mimochodem mají knedlíky, trochu odlišné od našich, ale vynikající. Výběr drinků je též pestrý, nealko, beers (2 caribské pifka) a hlavně whisky a rum.


A takhle tady každý domorodý človíček putuje po vesnici a může navštívit jakoukoliv domácnost a do syta se najíst a napít. Z prvu jsem měla velké oči, jak jinak miluju jídlo. První mé jídlo crab, asi tak hoďku bojuju s jeho nožkama a klepýtkama, ocucávám je ještě chlupaté a snažím se dostat k masu. Po třetí návštěvě jsem přepáplá a u dalších rodin vynechávám a pokračuji jen s alkoholem. Lidé se tu míjí jak na běžícím pásu,

všichni jsou spokojení, vlastně až na unavené kuchaře, které stále dovařují a navařují, aby bylo dost pro všechny. Tento, já tomu říkám fesťák, trvá v některých vesnicích třeba až 5dnů. No prostě je to hrozně COOL, moc se mi to líbilo, navštívili jsme tři různé harvesty, potkali spoustu lidí (ale jen místní či z Trinidadu, jediný my 2 běloši) viděli odlišné bydlení, od úplně chudých, který žijí v dřevěné chatrčce na pilířích,

po obrovské moderní, plně vybavené vilky.


Ochutnali jsme jejich tradiční jídla, zatancovali si a popili. Co dodat….SPOKOJENOST!
Tobago, země ganjy, rumu, hudby a pohody (často přesahující do obrovského flegmatismu), svobody, lásky a míru. Lidé tu žijou beze stresu a jakéhokoliv spěchu, líbí se mi to, ale čekat na bus 4 hoďky (taky párkrát ani nedorazil) mě fakt nebaví. Ale místním to evidentně vůbec nevadí, jsou COOL, proto všichni vypadají hrozně mladě, bez vrásek, fit, týpci 6Osatníci, klidně tipuju na 4O.
Ostrůvek je celkem mini, napříč má cca 60km, kolem dokola jsme ho objeli 3x. Půjčili jsme si jeden den auto a procestovali to tam skrz na skrz. Náš dobrý kamarád Robley,

který nás v prvních dnech oslovil jako typical turists, že je guide a ukáže nám tady vše jen za tolik a tolik. Hnedka jsem mu oznámila, že nejsme tací, že si to procestujeme sami, že budget is low, ale pokud chce, budeme rádi za nějaké Info….skamarádili jsme se a vídali téměř každý den. Robley říká, kadim na prachy, jen kus papíru, lepší mít dobré kamarády (s tímto jsem se setkala vícekrát, prostě ještě nezkažené lidičky moderní dobou, hltající po kačakách). Takže jsme některá místa jako prales, vodopády, vyhlídky, pozorování Karety obrovské a výlet lodí na Little Tobago (malý ostrůvek opodál) navštívili i s komentářem průvodce a téměř za babku, platili jsme jen benzín.


V plánu jsme měli a celkem dost se tam těšili, navštívit sesterský ostrov Trinidad, vzdálený asi 50km. Výletík lodí, pobýt tři dny, procestovat, pokoukat a potkat pár zvířátek, které na Tobagu nemají (opičky a hady). Každého jsme s radostí seznámili s naší cestou, však všichni k našemu nemilému překvapení na nás hrnuli jen samé hnusné a negativní stories co se tam staly. Cestu nám nevymlouvali, jen vždy a několikrát opakovali. Please, BE CAREFUL!!
OK! Budeme, to je jasná věc, všude musí být člověk opatrný. Tak jsme plánovali dál, koupili si lístky na loď (hrozná pruda,nemohli jsme si je koupit,po půl hodce, volám Robleyho kupuje mi tickety na přesnou hodinu,kterou jsem chtěla,ale then problém s PC neakceptuje mé jméno,dalších 30minut čekání). Shromažďovali jsme Info kam jet a kam ne, seznámili jsme se s několika Triniďany tak jsme hned využili příležitosti, byli celkem fain, kamarádský, po několika setkání, výměna telefonních čísel, pár společných fotek, však jen našim foťákem, s jejich, trvali na fotce jenom nás dvou. Úsměvy, srandičky, vše úplně přirozené. Domlouvání jak nás v Port of Spain (hl. město Trinidadu) vyzvednou, podnikneme výletík a doporučí levné spaní.
Noc před odjezdem, pozvaný Gotlinem na nějakou akci, ať prý příjdeme, popijem a bude se zpívat. Po cestě tam, na takovém plácku trávy, koukám skupinka lidí v kruhu nacvičuje mě známé pohyby. Jojo, učili se capoieru (brazilský bojový tanec), tak na ně tak zvědavě pokukuju, v tom mě pan učitel osloví. „Jak se jmenuješ?“ odpovím.. Vymakaný, mladý týpek mě vyzve:“ Květa tak se k nám připoj.“ Wow! Okamžitě jsem v kruhu. Pak ve dvojících trénujeme, kroky a několik tanečních triků. Je to celkem náročné a ještě mi to stěžuje má sukně, jelikož nohy musí být stále od sebe pokrčené, sukně se mi vysouvá výš a výš. Tudíž chlapci, kteří už netrénovali, vytvořili hlouček a náramně se tím bavili. Po hodině srandy, začalo pršet, přesouváme se tedy na tu party. Po cestě mi Alešek říká, že jsem je tam hezky pobavila, teenager černoušci volali své kamarády, že můžou vidět white cant. Sprosťáci :D !
Jsme na akci, dostáváme drink, whisky s colou, seznamujeme se s Josephem Murphy (jen stejné jméno, významný filozof a psycholog).

Dáváme se do řeči, hrozně sympatickej, starší pán, moudrej a zcestovalej. Vypráví nám své zážitky a storky, vzápětí se dozvídáme, že je to pohřební hostina. Za chvíli se bude podávat jídlo a bude se zpívat pro zesnulou. Hm..né moc milé překvápko. Nechceme se dlouho zdržovat. Hovoříme s Josephem o našem zítřejším výletě a po jeho slovech, mi projela husina po celém těle. Chytil mě pevně za ruku a upřeně mi koukal do očí s větou. Prosím, které opakoval snad 3x buďte fakt opatrní. A poprvé jsem cítila tak strašně divnej pocit, i když už mnoho lidí nám o Trinidadu řeklo to samé. Že pro turisty je velmi nebezpečný, kort pro bělochy. Né, že je jen okradou, ale pak i zabijou. Obzvláště unášejí bílé ženy znásilní a zabité a rozsekané mačetami jen tak někde pohodí. Jako se stalo jedné mladé studentce před 14 dny.
Hlavně několik podobných případů se stalo výletníkům jako jsme my. Robley nám vyprávěl o jeho dvou známých z Anglie, též podnikly cestu z Tobaga a už se tam nevrátili. Viděl ve zprávách co se stalo a musel tam jet je identifikovat. No hnus! A těch případů jsme slyšeli stovky! Samotný Tobagané tam neradi jezdí, jen v nezbytných nutnostech. Nechápu, je to jedna země, sice dva odlišné ostrovy, ale jedna vláda, stejní lidé a přesto totálně odlišní.
Po cestě domů, jsme šli už za tmy, nešla ani elektrika, takže bez lamp, náš kamarád Joseph jemně už napitý šel kus s námi. V hlavě mi zněla jeho slova, jeho stisk a pohled jsem stále cítila. Probudilo to ve mě divné myšlenky. Ale co,pojedeme, těšili jsme se,tak to nějak zvládneme. Doma při balení věcí říkám pánovi, že se mi do hlavy vkrádají odporný myšlenky, že to nemůžu ovládnout. Třeba při pohledu na náš ticket (vsadili jsme si tam sportku) mi najednou jelo v hlavě, že jsme vyhráli, ale že si pro výhru a pro mé tělo museli přijet naši. Samý takový shity, nedalo se to zastavit. V tom mi pán odpověděl, že má též divný myšlenky. Ale shodli jsme se, že to v nás vyvolal strach, kterým se my nenecháme ovládnout. Balíme dál! Mlčky…každej se svýma myšlenkama a pocitama. Vzápětí do ticha řeknu: „Co když tam fakt nemáme jezdit.“ Alešek mi odpoví, že by mu něco vnitřně řeklo, že jsme v nebezpečí,nic necítí.
Jenže co když mi to jen neposloucháme a přehlížíme, co když to vše jsou právě indície, že tam nemáme jezdit. Veškeré ty prosby lidí, ať jsme opatrní, vždy se slovíčkem PLEASE, to, že nám nechtěli prodat lístky na loď a když už jsme je získali tak nám je nemohli vytisknout, jelikož počítač nepříjmul moje jméno. Proč si nás Prince fotil samotný a dnes ráno volal, že nás vyzvedne jen jeho známej? To, že Artur

(samotář, který žije v chatrči daleko od vsi jen se svým psem už 9let),při procházce po okolí jsme na něj narazili a zakecali se s nim, při loučení s vážným výrazem řekl: „TY OPATRUJ SE!“
Prostě zvláštní, poslechli jsme. Alešek odešel, donesl lístky a roztrhal je. Fakt divnej pocit! Ráno Gothlin přišel zametat okolo domu jako každý jiný den a když nás spatřil měl hrozně velkou radost, fakt lidi nevěřili byste on se rozbrečel, nebo tedy měl slzičky v očích a stokrát opakoval, že je hrozně rád, že jsme nakonec nejeli. A né jen on, stejná reakce byla téměř u všech, Robley, Nady a Joseph obzvláště.


Měsíční dovolená utekla, ale zbyly nám krásné vzpomínky, zážitky, několik dobrejch fotek a pár kontaktů na lidičky, kteří nás vždy rádi uvidí a uvítají.
Po návratu do UK máme opět nový domov, na rodinné farmě u Jane, spokojeně tu soužili 14 dní, tvrdě pracovali, v průměru asi 5h denně :D
No a teď momentálně sedím v letadle a vydávám se na další baťůžkařský výletík TO PORTUGAL o kterém vám písnu příště….
Mějte se lidičky krásně, užívejte života a opatrujte se. Pa pusu Květka