Dvoudenní zastávka v Londýně u Pavla a už jsme opět v pohybu.  Se společností Norwegian Airlines přistáváme v Dánském Království, které nás vítá chladným a silným větrem. 

 

Domluvená schůzka s naším CS hostitelem je na 6h, poté co skončí v práci. Nechtělo se nám v této zimě trajdat se všemy těmy krámy po městě, proto jsme zvolili letištní halu naší schovkou pro celé odpoledne. Na letišti v Copenhagenu trávíme dlouhých osm hodin, zabavujeme se surfováním na free wifi, které letiště nabízí. Takové jedno plus pro toto nepřehledné a chaotické bludiště. Vybíráme peníze z karty a seznamujeme s místní měnou, kovové mince s dírou uprostřed si omakáme posléze, po občerstvení v shopu seven&eleven.

 

Lístek za 30 dánských korun nás opraňuje svézt se metrem, které počínaje přímo na letišti, až do centra. Zde přestoupíme na vlak, které tu též mají velmi luxusní a s možností připojení na free wifi, a dovezeme se na místo naší schůzky. Dennis, hostitel pro dnešní a následující noc, si dává pěkně na čas. Stepujeme a snažíme se zahřát, je to tu jak na větrné hůrce. Vítr zvedá prach a vmetá nám ho přímo do obličeje. Všude kolem spousta odpadků, které se jen tak ledabyle pohybují po zemi i ve vzduchu. Konečně! S mírným zpožděním přichází elegantně oblečený Dennis. Další kilometr a půl se táhneme k němu do bytu, kde s radostí zahazujeme krosny a těšíme se z tepla. No zas až takové teplo tu nemá, ale je tu příjemněji než venku. Rádi bychom si na úplné rozehřátí dali třeba čaj, jenže nabídka nepřichází. Jen nám ukáže toaletu a gauč v obýváku, který bude naší postelí. Poté se slovy: "Mám ještě hodně práce na počítači". se zavře do svého pokoje. My se pomalu rozkoukáváme a vybalujeme krosny, pak na něj nesměle zaťukám a ptám se na nejbližší obchod. 

 

Naštěstí obchod je hnedka za rohem. Koukáme po cenách všech produktů a jsme mile překvapeni. Je to tu celkem levné, tedy nesmí se to přepočítávat na české koruny. Ale na zdejší poměry je to opravdu levné. S radostí nakupujeme potřebné suroviny na dnešní večeři, kterou chceme pohostit Dennise, a také něco ke snídani a čaj :) S chutí si ho hned po příchodu domů servírujeme. Poté následuje pasta pesto se zeleninou a černými olivami. Dennis vyjukaně přisedává ke stolu. U večeře tento ledový princ rozmrzá, otevírá se a máme šanci ho trochu poznat. S posledním soustem těstovin je jako květina při soumraku, uzavírá se a jde spát. Opět odchází k sobě do kutlochu a připomíná nám, abychom ráno v 8.30 byli připraveni. Jsme mírně v šoku. Ne, že by tento celkem sympatický hoch byl zlý či vyloženě nepřátelský, to ne. Ale po návratu z Turecka, kde na vás dýchá vřelost, srdečnost, laskavost a spousta úsměvů ze všech stran, je toto velký kontrast a chladivé zachvění. Máme zvláštní pocity, ale neděláme žádné závěry. Přece jenom jsme jeho první couchsurfeři a třeba byl opravdu velmi busy.

 

Vstali jsme pozdě, balíme svačinu, kterou jsme si připravili již večer, oblékáme nejteplejší vrstvy a v 8.20 společně všichni tři opouštíme byt. Na křižovatce se naše společné kroky rozdělují. Ozývá se nám žaludek, že by rád něco zpracovával. Uposlechneme a zavítáme do obchodu seven&eleven. Teplou kávu a čerstvý croissant posnídáme v malém parku. Chvíli se zde zdržíme pozorováním hladových holubů a dění kolem. 

Dále se ubíráme směr centrum. Touláme se v ulicích lemované nádražnímy domky. Všude šeď a vtíravá zima. Máme spoustu času, proto nevyužíváme městskou hromadnou dopravu a raději se touláme. Aspoň toho více uvidíme. Směr, který udržujeme nás zavedl na širokou hlavní ulici, kde je jeden outdoor shop vedle druhého. Všechny prolézáme a děláme provizorní seznam věcí, které zakoupíme až si nějaké ty kačky vyděláme. Tyhle shopy nás náramně baví, takže jsme ani nezpozorovali, že hodinky ukazují o tři hodiny více.

 

Nacházíme se na stanici metra Norreport. Je zde velký venkovní market, i krytý v prosklené hale. Tržiště si okoukneme a už je opět čas občerstvení. Slunce lehce vykukuje z pozamraků, které vítr zprudka prohání po obloze. Na lavičce chytáme hřejivé paprsky a pojídáme zakoupený  Doner kebab od milého Libanonce.

Centrum města je usměvavější. Zdejší architektura nabízí širokou škálu barev. Lentilkové domy s malými okénky jsou místní specialitou. Prošmajdali jsme toho celkem dost, chůzi prokládali zastávkami na cigaretu, kafčo či poslech hudby peruánských Indiánů, kteří pravidelně hrávají na náměstí Radhuspladzen. Naší poslední štací je posezení s piknikem na nábřeží Christiansbrygge, odkud se vracíme k Dennisovi domů. 

 

Je po 6h, náš hostitel by měl býti doma a naštěstí je, jsme již promrzlý na morek kosti. Těsně před domem na velké křižovatce nás  na hodinu pozdržel průjezd tisíce hlučných motorek. Dnešní komunikace je jen o pár větách jak bylo a kde jsme byli, poté se tradičně uzavírá u sebe. Dennisovi jsme velmi vděčni za poskytnutí noclehu, ale stejně nám vrtá hlavou, proč se stal členem CS a hostuje. Tato komunita slouží k potkávání a poznávání nových lidí a jejich kultur z různých koutů světa. Není to jen o tom, že se někde zadarmo člověk vyspí...no hold to bere každý po svém. 

 

 

Je páteční ráno, opět se do ranních ulic vydáváme společně s Dennisem. Loučíme se s ním a on nám nabízí svůj gauč kdykoliv se vrátíme do Kodaně. Městskáčem se odvezeme na hlavní vlakové nádraží. V hale Central Station posnídáme, zakoupíme si jízdenky a již sedíme ve vlaku směr Odense. Město, které leží na druhém ostrově, nazývaném Fyn. Se Zealandem ho spojuje dlouhý most The Great Bridge, mohutná ocelová konstrukce se nese nad mořem a měří 13.4 km. Těšíme se na přejezd a obzory, které se nám z mostu otevřou. Avšak vlak když opouští pevninu zajede do tunelu a máme po výhledech. 

 

V Odense naše cesta nekončí. Ručičky nádražních hodin ukazují poledne. Esemeskou obeznamuji našeho zaměstnavatele o našem příjezdu. Předchozí domluva zněla, že nás tu vyzvednou. Ale teď dostáváme odpověď s instrukcema nasednout na bus číslo 191 a dojed na jeho konečnou stanici, kam si pro nás přijede. Za 120 dánských korun se vezeme do městečka Bogense. Z autobusu vylézáme jako poslední a skrze okno vidíme nervozní tvář čekajícího starce. Erik nám podává svou drsnou farmářskou ruku a pobízí nás nasednout do své zrezivělé dodávky. 

 

Cesta se klikatí malebným venkovem, Erik je velmi tichý a jen stroze odpovídá na naše dotazy. Tak se raději kochám pohledem ven. Po osmi kilometrech se ocitáme na farmě Venevad, která se rozprostírá na 40ti hektarech. Toto číslo nahání až strach, pěstuje se zde jen zelenina a při této rozloze to předpovídá hodně práce. :)

 

Procházíme kolem třech dlouhých pařníků, za kterými jsou ukryty tři malé karavany. Všude po okolí se povalují staré, ztrouchnivělé bedny plné nějakého harampádí. Pohazené plastové židle, stoly, přepravky, prázdné láhve od piva, špinavé a rozbité nádobí..toť obraz našeho bydlení. Jen valíme bulvy a to nás čeká ještě ten největší šok. 

 

Erik nám ukazuje ten největší karavan, jelikož jsme pár. Zbylé dva si rozeberou dvě holky, které mají dorazit zítra a v neděli. Lidičky nevěřili by jste kam nás tato lidská bytost chtěla ubytovat. Jedním slovem do NEOBYTNÉHO karanu. Vše je rozbité, nefungující a vzhůru nohama. Pohled nám vyrazil slova z úst. Zmohla jsem se jen podotknout, že je to hrozný a vše rozbitý. Farmář vzal nohy na ramena, vytratil se jak pára nad hrncem. Nechal nás tam samotné. A my tam jen stáli jak přikovaný a nevěřili vlastním očím. Vždyť to nemůže myslet ani ze srandy. Vybavila se mi jeho předchozí slova o tom, že teď chce zaměstnat ženský, protože tu dříve měl jen chlapi bordeláře, prý se to tu musí dát do pucu. S kýblem v ruce si říkám, že nám spíše měli dát hřebíky, nářadí a dřevo, tohle se nejdříve musí opravit a ne uklízet. 

Byli jsme bezradný a dobrou hodinu ten šok rozdýchávali. Já jen beznadějně stála a dumala co bude dál. Při pohledu na karavan a okolí jsem to chtěla zabalit a jet někam dál. Jenže kam? Honily se nám otázky hlavou. Opravdu pěkné přivítání. Naše první dojmy z této královské země se nám jen potvrdily, lidé jsou tu chladní stejně jako to počasí.

 

Po hodině zoufalství jsme se trochu sebrali a začali být aktivní. Aleš prolezl zbylé dva karavany a zhodnotil, že ten prostřední i když je mnohem menší než tento, je v nejlepší kondici. A tak jsme se pustili do práce tam. Vyházeli jsme vše ven a postupně zjišťovali výhody zvoleného výherce. Okna byla celá, nerozbitá, stěny běz děr a stále se svým lakem, matrace bez plísně, dostaví se mírná radost. Ještě, že jsme přijeli v pátek a celkem brzy, stále je čas si to před spaním uklidit. Dorazit sem před soumrakem a ještě třeba v neděli kdy se má jít zítra do práce, otočili bychom se na podpatku a pokračovali dál v cestě. 

Nu což, zašla jsem si pro teplou vodu, a cif který jsem tu našla po loňských prasatech, jsem drhla, drhla a drhla. Po šesti hodinách to vypadalo mnohem lépe. Lednička, stěny, skřín se vrátily ke své původní bílé barvě..matrace se vyprášeny. Můžeme si začít vybalovat. Schyluje se k večeru a teplota klesá, ještě že nám rodiče opět poslali balík s Alíkovo spacákem, ty nás večer zahřejou. 

 

Erik nám přišel zapojit elektriku, a donesl plynovou bombu a malý elektrický ohřívač. Ten hřeje maximálně tak na dosah 10ti cm a plynový vařič je zrezlý a nejde. Pojíme sušenky a jdeme raději spát, třeba se ráno z toho ošklivého snu vzbudíme.

Pohled z okna nás zamrazil. Nové ráno nám přineslo sníh a mráz. Pára se nám lyne od pusy, z vyhřátého spacáku se nechce vylézt. Ale čeká nás spousta práce a tak neleníme. Jelikož je sobota, ti dva kamenný tvorové odjeli na pravidelný market prodávat svou zeleninu, tudíž máme jejich dům k dispozici. Nejprve si u nich uděláme teplou kávu a polévku ze sáčku, naše první teplé jídlo od včerejška. Poté hodím záclony, závěsy a povlaky do pračky a s Alíkem zkoukáme jejich internetové připojení. Zdaří se, kontaktujem rodiče o tomto hororu a zkoušíme volat na jiné farmy v Dánsku. 

 

Mezitím slunce roztálo bílou pokrývku a hned bylo veseleji. Alešek šel prozkoumat okolí, sesbíral užitečné a potřebné věci k opravě a budování nového domova. Stále jsme v šoku a zvažujeme alternativu odchodu, jenže finanční zásoby jsme téměř vyčerpali v Turecku. Nedaleko této usedlosti, stojí velký dům při němž mají dva velké a moderní karavany. Sebereme odvahu a ťukáme u nich na dveře s otázkou zda je pán farmář a potřebuje-li pomoc jsme k dispozici. Milý typan se omlouvá, že není, ale prý jeho soused Erik ano, ať se optáme u něj... s poděkováním smutně odcházíme.

Prozatím nám nezbývá nic jiného než se s touto realitou smířit a pokračovat v úklidu. Rozházené nádobí, příbory a veškeré kuchyňské potřeby všude kolem jsem sesbírala a řádně vařící vodou umyli. Po zjištění, že malá zabudovaná lednička v našem karavanu nefunguje, začli jsme pátrat po nové. A našli jsme, ideální velikost fitne přímo do károše a funguje, akorát je špinavá jako prase. Opět trávím hodiny drhnutím i elektrického trouby, kterou mi Alík hrdě donesl, jaký že úlovek to našel. Všechno tohle a mnohem víc věcí se válí ve vysoké trávě po okolí.

 

Znenadání jsou tři hodiny odpoledne, Erik se vrátil z marketu a přivádí nám novou kolegyni. Pokračuji v mytí a při tom pozoruji reakce nové tváře. S úsměvem ji pozdravím, což novou osobu zhrozilo jak se v tomto paskvilu mohu usmívat. Později mi prozradila, že si myslela že musím být blázen. K našemu milému překvapení je to naše slovenská sestra.Katka je z nového místa celá v šoku a kouří jednu cigaretu za druhou, společně kritizujeme Venevad a jeho majitele. Tohle je již několikátá její návštěva Dánská, ale s tímhle se ještě nikdy nesetkala. Jelikož se již stmívá, nabízíme Katce nocleh u nás, postel se dá rozložit na královské lože, v klidu se tu všichni tři vyspíme. Teple oblečený, zaplý mini ohřívač, který podporuje zaplá trouba a blíže se seznamujeme u horkého čaje. Venkovní teplota se pohybuje u nuly. Katka také procestovala pěkný kus světa a zdá se být hodně v pohodě, společně po x prodebatovaných hodinách usínáme.

 

Druhá noc za námi, nedělní ráno, Katka nás pohostí kávou a chlebem. Po snídani opět kmitáme, Alík vypomáhá Katce a já dodělávám náš karavan. Slunko svítí a my tutu situaci začínáme brát více sportovně. Dnes má dorazit další holčina z Polska, která tu již před pár lety dělala. Z předchozích zkušeností a setkáních, očekáváme starší paní s velkou cestovní taškou nabitou polskýma konzervama a minimální znalostí angličtiny. No necháme se překvapit. Jelikož nemáme žádné zásoby jídla a už druhý den jsme na sušenkách a Katčinu chlebu, jdeme požádat Brigittu zda by nás odvezla někam na nákup. Nebyla moc nadšená, ale přece se vezeme do blízké vsi Sarslev, kde si konečně pořizujeme potraviny. Paní domácí nám zde koupila tři malé truhlíky s fialovou květinou a každý karavan jím obdarovala. Jak milé! Obzvláště se kytička vyjímala v tom zdemolovaném a nejvíc špinavém, který stále čeká na svého nového majtele. 

Hodiny odbili sedmou, tma pomalu pohlcuje den a my slyšíme přicházející kroky. Erik doprovází naší novou kolegyni. Cítíme velké politování, její nastávající domov je opravdu neobytný, zima a tma tuto noční můru ještě umocnují. Necháme jí pár minut na rozdýchání a poté se vydám seznámit a pozvat ji na teplý čaj do vyhřátého karavanu. Anniny oči mi prozdradily vše. Po pár společných slovech, šok a beznaděj na chvíli pominuly a zablýskla se v nich radost a úleva. Poté všichni čtyři popíjíme čaj a seznamujeme se. Anna nám sdělila několik poznatků a zkušeností z této farmy, které získala před osmi lety. Moc pozitivní zprávy to nebyly, tak uvidíme. Relativně brzy čajový dýchánek rozpouštíme, dnešní nocleh nabízíme Anně, která však odmítá a vrací se do svého polorozbořeného domova. Usínám s představami o zítřku.

 

Je 1. 4. 2012 a my započínáme náš nejdelší pracovní kontrakt za posledních pět let. V sedm hodin ráno máme sraz před packhousem a vrháme se do práce. Začínáme z lehka. Rozdělujeme hlavičky česneku na jednotlivé stroužky, které se poté budou sázet. Ranní jinovatka s mírným mrazíkem byly cítít, obzvláště v holínkách. I když jsem se pojistila dvěma páry ponožek, několika hodinové stání na promrzlém betoně, nebylo zrovna moc příjemné. Alešek byl poslán dělat jiný úkol, pravděpodobně něco s traktorem. Tři velké pytle česneku rozděleny a vyrážíme tuto aromatickou zeleninu sázet. Slunko vystoupalo o něco výše a jeho první první paprsky poohřály venkovský vzdoušek na přijatelnější teplotu. Avšak kolena zabořená v hlíně tento blahý pocit nepoznala. Erik mezitím připravil dva valníky sazeniček a zvolil mě a Annu k jejich výsazbě. Anna mě navigovala a dala pár tipů k sázení. Brokolice, květák a kapusta jsou první na řadě. Traktor  jménem International s desitky let starou historií měl za sebou připevněnou mašinu s dřevenou deskou, na kterou se vejde pět táců sazeniček. Za deskou jsou  dvě železná nepohodlná sedadla, mezi sedadli a deskou má každá sázečka dva kovové kotouče do kterých se sazenička i s hlínou jednotlivě vkládá, chvíli podrží aby jí hrnoucí se hlína celou nezakryla. Zní to celkem jednoduše, ale opak je pravdou. Traktor jede svou rychlostí a rozmezí mezi rostlinkami je cca 50cm....nahoru, dolů, nahoru, dolů. I když jsem si vzala několik sazeniček naráz, nestíhala jsem je od sebe rychle oddělovat, určitou chvíli podžet, aby se mi celé nezkyly pod hlínu. Jedna chyba za druhou. Po shlédnutí vysázených řádků, můj postrádal tak padesát procent sazeniček. Opravdu paskvil, samozřejmě Erik s mou prací nebyl spokojen a projevil se jako velký neurotik. Hned první den na mě, ale i na Annu řval, neocenil ani snahu. Tím vytvářel hroznou energii kolem a mě více nervozní, tudíž více chybující.

Padla 12h, půlhodinová pauza na oběd. Člověk si sotva připraví jídlo a kafe, natož aby si na chvíli odpočinul. Ale jsem šťastná, že je tento sázecí horor za mnou. Jenže po obědě se začíná znova. Mašina za traktorem se vyměnila a na řadě jsou různé druhy salátů. Břišní svaly a záda, připravit...jedem!!! Tohle sázení je o něco pohodlnější. Sazenička se vkládá do malých čtverečků, které jsou vytlačeny obrovským válcem do řádků. Ale stále je to velmi fyzicky náročné, jeden tác sazeniček váží okolo 5ti kg a ty neustále nosíme a přemisťujeme. První den za námi, jsme unavený, vysílený a znechucený Erikovo přístupem. Únavu přemůže pohled na tu spoušt v našem kempu a po cigaretě se opět vrháme do práce a úklidu. Následující a ten další a i ten další a další to samé. Těla nás sice bolela, ale zárověn jsme měli radost a potěšení se o náš prozatímní domov starat a zvelebovat si ho k našemu pohodlí.

 

Měsíc uplynul jako voda a po nás byly vidět velké změny. Kemp se celý uklidil a teď působí více uvolněně, všechny ty dřevěné boxi, harampádí a prahistorické rozbité stroje jsme přemístili. Mezi karavany vyřezali popadané a strouchnivělé větve, celé to vypleli a uděli venkovní sezení s grillem a venkovním světlem. Ideální pro přicházející období. Jaro je tady se svou vší krásou. Příroda se rozvášnila pestrou škálou barev a vůní, stromy, keře ozdobily zelené lístky, polní kvítí se začalo pyšnit svými kvítky, které pylný hmyz a včelky obletovávají. Okolní pole řepky se oblékly do slunečního odstínu a vše dostalo veselejší nádech. Začíná se nám tu líbit :) životní i pracovní podmínky se z bodu mrazu dostaly na uspokojující čísla. Můj šikovný "Bořek stavitel" nám do karavanu zavedl vodu, vyvedl odpad, rozvedl novou elektriku, vytvořil neuvěřitelných 21 zásuvek..náš vytuněný karavan dostal jméno FLUFFIN. Venku jsme vytvořili kuchyňský kout, mikrovlnka a rychlovarka byly jeho součástí. Též jsme si vytvořili malou zahrádku, pytlík semínek různých květin jsme si předpěstovali ve skleníku a teď nám již zkrášlují naše domácí prostředí. Erik nám pořídil mobilní, luxusní koupelnu se záchodem, takže i hygiena stává příjemnější záležitostí, nemusíme chodit k nim do koupelny. Též i v práci se zmírnil, už moc nekřičí asi si na nás zvykl, farmářský život se nám ulehčuje :)