Sri Lanka 2012
Srí Lanka - Ostrov Potěšení?
Seznámení se SL
Legendy i historické prameny uvádějí, že břehy Srí Lanky lákaly návštěvníky odjakživa. Krásy ostrova, hojnost a kultura přinesly Srí Lance mnohá obdivná pojmenování. Staří arabští obchodníci ji pojmenovali „Serendib- země šťasných překvapení“ a středověký cestovatel Marco Polo „nejkrásnějším ostrovem na světě“. Americký romanopisec Mark Twain ji prý nazýval „nádhernou, přepychově tropickou zemí“ a Máhatmá Gandhí byl přesvědčen, že její přírodní krásy nemají na světě obdoby. I dnes tyto krásy a rozmanitost svým kouzlem a přitažlivostí uchvacují mnoho cestovatelů. Tento malý tropický ostrov v sluncem zalitém příboji Indickéh oceánu, právě pro svou různorodost a zeměpisné kontrasty, oslovil i nás.
Náš netradiční výlet jsme započali v Praze, již z Václava Havla Airport. V ČR jsme si byli vyzvednout další tři pasažéry, proto netradiční výlet nesoucí názvem „Bylo nás pět“. Seznamte se s posádkou baťůžkářů, Květuška a Ládík Kovácsovi a Liduška Pokorná. Ano naši milovaní rodiče se vydávají poznat a okusit život baťůžkáře, který jim byl hned ze startu opepřen :). Srí Lanka Airline nám pozměnila let a ve Franktfurtu se náš transit prodloužil na celých 12hodin.
A hned poté, dalších 10h na palubě zcela nového airbusu s usměvavými stewardkamy v zelenomodrých sárích, které se láskyplně staraly o své pasažéry. Obzvláště pak o mne. Silná migréna a zvracení, přiřadily tento let k nejhorším.
Po osmi tisících kilometrech opět stojíme pevně nohama na zemi. Vítá nás dechberoucí teplota a vlhkost. Aklimatizace je nutná, jde vidět, že jsme se dlouho v tropech netoulali. Imigrační kontrolou procházíme snadno a rychle, díky předem online zaplaceným vízům. V letištní hale směníme několik dolarů a prvně si omakáváme místní bankovky. Rupie se zde ve všech směnárnách nabízí v kurzu 128 za jeden US dolar. A pak už rychle ven.
Většina posádky doplňuje nikotin do svého krevního oběhu a čerpá nové obrazy exotické kultury, které probíhají na rušné silnici opodál. I když únava zmáhá naše těla, všichni jsme veselý a šťastný, že už jsme konečně tady. Jenže dnes naše putování ještě zdaleka nekončí.
Nocleh v Colombo City u jedné rodačky, která zde zapustila kořeny, byl náhle zrušen. Naštěstí, díky facebooku víme, že se v těchto končinách pohybují moji přátelé Ivča s Markem. Formou esemes nás navigují do rodinného resortu, kde již pár dnů spokojeně relaxují. Hikkaduwa, přímořské městečko na západním pobřeží se na mapě zdá-ti být celkem blízký cíl. Kilometrově to vychází asi na 130km, které se v evropských standardech dají zvládnout i za hodinu. Avšak nacházíme se na SL, místní doprava tu funguje trochu jinak. Autobusem airport express se zdarma popovezeme o pět kilometrů na autobusové nádraží. Život a pohyb tohoto místa mi vrací živou vzpomínku. Připadám si jako v Indii. Loudavým krokem se zde prochází kravka. Opelíchaní psi pobíhají kolem či jen tak lenošivě polehávají v písečném prostředí, obdarovaném odpadky a spoustou zvuků. Hlasitá hudba vyhrává z přistavených oprýskaných autobusů, které jsou tradičně, pestrobarevně pomalované. Celé toto malé místo doplňuje spousta lidí a oblaka prachu, která se zvedají od aktivních autobusů.
Zdárně jsme našli minibus, do kterého jsme pracně nasoukali sebe a veškourou naší batožinu. Chvíli trvá než se všechna sedadla obsadí a pak se již vezeme směr Colombo nádraží Fort. Hle, asi po dvou kilometrech vozidlo stojí a všichni pasažéři vystupují. Nechápavě se tážeme, přichází jednoduchá odpověď „ broken“. Bus je rozbitý, opět se pereme s těžkými batohy v úzkých prostorách a přesouváme se do již přistavěného vozidla. Po hodině jízdy jsme o 30km dál, nacházíme se v hlavním městě na jednom ze dvou velkých nádraží Fort. Zde se na nás sesype několik nahaněčů a nabízí nám různé hotely a destinace. Jak je jejich zvykem, stojí v plné blízkosti a pozorují každý náš pohyb. Vidím, že je to taťkovi nepříjemné a cítí možné nebezpečí. Vysvětlím mu, že pro ně je zcela normální takhle na turisty civět i několik desítek minut, ale že se jim o nic jiného nejedná.
Dle rad nahaněčů kupuji lístky na vlak u okénka čtyři a všichni se přesouváme na příslušné nástupiště. Poprvé čtu z rodičiných obličejů a poznámek „kulturní šok“, který se dostavil zde, se zápachem všudepřítomné moči a špinavého prostředí. Únava sílí, ale vytrvale čekáme na náš vlak, který má za půl hodiny stanovený odjezd. Radostně vbíháme do vagónu a zaujímáme sedačky. Krajina provoněná sluncem se nám míhá kolem, z leva občas doplněná o polorozbořené domky či slumy, a z prava pozorujeme šplouchající oceán. Železniční trať vede podél pobřeží až na jih do města Matara, kde je ukončena. Myšlenky mi proudí do historie a přináší husí kůži po těle. Na této trase v ranních hodinách, 26. prosince roku 2004 byl vlak se všemi cestujícími smeten vlnou tsunami. Bilance mrtvých hrozivá, radějí se vracím do přítomnosti a komunikuji s cestujícími...ti mne, ale moc nepotěší..prý jsme ve špatném vlaku. Cítím se hrozně, hlavu plnou výčitek vůči rodičům, ale co se dá dělat. Dle rad vystoupíme na příslušné stanici a čekáme na ten správný vlak, který je zde v minutě. Akorát zcela narvaný, tudíž to tentokrát máme na stojáka a až do Hikkaduwi. Naše cílová stanice v nedohlednu, i když mi místní svou lámavou angličtinou stále, už dvě hodiny říkají „ta příští zastávka“. Všichni jsme úplně vyřízený, zpocený a kompletně bez energie. Zase si vyčítám, co jsme to těm naším zlatíčkám provedli....jsme již 33hodin na cestě.
Konečně jsme v Hikkaduwě, kde nás s krásným úsměvem a vřele vítá Ivanka s Markem. Společné cígo a už se zase přesouváme na nedaleké autobusové nádraží. Bereme první bus a za šest kilometrů se už ocitáme v Thiranagama, kde je konečnááááááááá!!!!
V Pearl Island Hotel nám Marek zabookoval tři pokoje a k tomu ještě slevičku, jak milé kamarádi, mnoho díků Vám. Jsme Vám opravdu vděčni. Ubytováváme se v jednoduchých, ale dostačujících pokojích. Pokoje jsou v přízemí, s teráskou a výhledem do zahrady, kterou zdobí pestrobarevné květy, palmy a různé druhy stromů. Paní Lidka vyhrává největší pokoj s královskou loží a výhledem na moře, za stejnou cenu. Šťastní jako blechy, že jsme konečně tady povečeříme v altánkové restauraci a poté sladce usínáme.
Ráno se nám vůbec nechce z postele, ale je nám jasné, že naši noví cestovatelé budou již vzhůru a hladoví. A přesně tak to bylo. Rodiče seděli v altánku, pozorujíc rozbouřený oceán nás vyčkávali. Prvně se jim omluvíme za tu dlouhou cestu, ale zárověn skloníme velkou poklonu a uznání, že jsou pravý baťůžkáři a vše levou zadní zvládli. Jsou to prostě šikulky, dnes se tomu již smějí. Po vydatné snídani následuje relax a plážení. Necháme naše unavená těla aklimatizovat a seznamujeme se s okolím. Jedinou naší aktivitou byla společná procházka po dlouhé pláži, 
při které si v jedné restauraci zarezervujeme večeři.Nabízí naši oblíbenou rybu, grillované Baracudě nemůžeme odolat.
Oceán je zde velmi rozbouřený, ale překvapivě čistý. Vysoké vlny, v některých dnech dosahují i pěti metrů, doprovázené silným spodním proudem, nás držely tuto přírodní krásu jen pozorovat z břehu.
Alík byl o něco odvážnější a občas si šel zaskotačit a povozit se na té mase vody, „ bodysurfing“ né vždy člověk vychytá a pak se stává obětí prací pračky. Nepříjemná záležitost – vlastní zkušenost z Indie. Tajně doufám, že zde nalezneme nějakou malou pláž či lagoonu s klidnější vodou, abychom se mohli koupat. Hlavně naše maminky a tatínek, kteří se na to moc těší.
Zajímavým zážitkem byla návštěva lékaře ve vsi. Obzvláště pro taťku, pacientem byl totiž on. Neodolal nátlaku od nás všech, sebral odvahu a nechal si svou oteklou tvář a krk vyšetřit. Otok má již od příletu, nemůže polknout a je to zarudlý. Ordinace je od čekárny oddělena jen plentou a celý tento prostor je o velikosti hrášku. Zcela maličká místnost. Doktorka ve věku čerstvě odpromovaného studenta, nám pokládá spoustu otázek a při tom otcovu tvář holýma rukama osahává a prohlíží. Taťkovo vyjukané pohledy mi řekly vše. Po deseti minutách snahy, doktorka za asistence sestry, sestrojily přístroj k prohlížení vnitřní části ucha. Po prohlídce ucha si lékařka z několika různých doziček ze stolu, nasypala plnou hrst prášků a na každé tabletce zanechala svůj otisk prstů, při jejich odpočítávání do pytlíku. Dostali jsme celkem pytlíky tři, zaplatili 500 rupek za prohlídku a spokokeně odcházíme.
Je 28. listopadu, náš velký den, má nejdražší má narozeniny. Její první oslava v teplíčku a na pláži. Na večer je domluvené BBQ, dort a šáňo objednané, svíčky koupeny...party jak se patří. Den trávíme procházkou po vsi
a nákupama různých suvenýrů, V jednom obchůdku se zdržíme minimálně hodinu, okukujeme několik druhů bubínků. Jejich prodavač nám ochotně zahraje ukázku tónu na každý z nich. Též to zkoušíme, ale marně se snažím z nástroje vyloudit alespoň jeden příznivý tón. Bubínkář si zavolal svého kolegu z kapeli a společně zahráli mamince k narozeninám. Úplně se nám tam rozplývala, tak jsme jí chtěli kluky pozvat na večerní oslavu, avšak jejich cena byla víc než vysoká. Tak jsme ji koupili jejich dvě Cédé, které dostala darem.
Grillovačka probíhala v poklidu s příjemnou atmosférou noční pláže a hlučným příbojem. Ivanka s Markem naší společnost doprovázeli a poté se k nám připojil i Irskoanglický pár, Jessie a Tom. Kteří oslavu zpestřili o zpěv a drnkání na kytaru. 
Zpívalo se, hrálo se. Nálada plná radosti a smíchu. 
Završení bylo posezení u ohně na pláži. 
Byla jsem šťastná, že se party vyvedla a všem moc líbila.
Druhý den ráno mě z hluboké astralní cesty zpět do reality, vtáhl taťkův hlas. Zbouzí nás dle domluvy, o paté ranní. Je zaplacený výlet do města Merrisa odkud se lodí vydáme po vlnách pozorovat velryby. Při východu slunka oblékáme záchrané vesty a malou barkou opouštíme břehy ostrova. 
Ranní světlo, a právě se probouzející se život, vdechl této přítomnosti klid a harmonii. 
Plavbu do dálek oceánu jsme si všichni užívali. Horší to začalo býti když loď zastavila a neutišitelné vlny nás kolébaly ze strany na stranu. Většině posádky tato houpačka neudělala moc dobře, avšak nejhůře je na tom paní Liduška, která bohužel svůj žaludek neukočírovala. Chudák bylo nám jí líto,a ne jen jí. Náš průvodce dostal signál telefonem, motory zařvaly a člun se rozhýbal plnou parou směrem, kde tyto obří ryby byly zahlídnuty. Připlouváme do míst kde se to hemží několika loděmi. Motor vypnut a opět se stáváme obětmi vln. Vzápětí motory všech lodí naskočí a začíná hon „koček za myší“. Závodící loďě rozráží hladinu moře, motory řvou, klid a harmonie zmizely jak pára nad hrncem. Ubohé zvíře. Bloudí kolem a my všichni následujeme jeho směr. Ukázalo nám svůj hřbet a rychle se schovalo do hlubin. Je mi líto, že jsme se stali součástí tohoto turistického honu. V duchu se mu omlouvám, posílám mu lásku a děkuji za jeho existenci. Ukončujeme Liduščino trápení a dáváme povel kapitánu naší loďky, směr pevnina. Zpět doma na hotelu si žádáme vajíčkovou snídani.Paní Liduška to rovnou zamíří do postele a vylejzá až ve večerních hodinách.
Pohodové dny v Hikkaduwě berou rychlý spád. Pět dní plážení, hraní oblíbené hry Carrom či opékání cz vuřtů s pravým českým chlebem a hořčicí (dárek pro rodačku žijící zde, kterou jsme nepotkali) končí. Zvedáme kotvy a posuneme se o pláž dál :)))
Tangalle aneb nalezení dalšího ráje na Zemi
Se svou veškerou batožinou se naše pěti členná posádka vsouká do místního autobusu. 
Jehož sedačky a veškeré prostory jsou stísněné a pro menší postavy. Hlučná hudba, budhistická výzdoba s blikajícími světélky je jeho nedílnou součástí, tak jako procházející prodavači různého zboží od drinků a jídla, až po zlato.
V nedalekém městěčku Galle s malou přestávkou k občerstvení, přestupujeme na další transport. Prohlídku tohoto turisty navštěvovaného města vynecháváme, i když se pyšní svým archeologickým a historickým dědictvím. Hradní opevnění města bylo vybudováno v 16. století Portugalci a století poté sebráno a okupováno bludnými Holanďany. Památka přes více jak 400 let stará, si stále udržuje svůj lesklý vzhled.
Další přestup je v Matara městě a poté již konečně sedíme v autobuse, který jede do Tangalle. Asfaltka se klikatí po jihozápadním pobřeží a na jihu nás svedla více do vnitrozemí, kde se kocháme malými vesničkami. Přesto, že vzdálenost z bodu A do bodu B je okolo sta kilometrů, cesta nám zabrala téměř celý den. Místní doprava je zde velice pomalá (i když řidiči jezdí jako blázni, rychle a stále předjíždějí, je tu nutno počítat při plánování svého itineráře s nějakakou časovou rezervou. Avšak velké plus transportu je nízká cena, opravdu za hubičku.
Na žádost se necháme vyhodit 2-3km před městem. Na google Earth nás oslovila spousta malých plážiček. Doufali jsme, že tu nalezneme klidnější a menší pláž s možností ubytování. Začalo pršet.
Schováváme se pod stříšku jednoho pouličního stánku, rodičům objednáváme čaj a my mezi kapkami deště razíme na průzkum okolí. Nedaleko nacházíme relativně levný pokoj, ale nevyhovující našim požadavkům, takže pokračujeme v hledání. Nakonec nás kroky zavedou až do města a na jeho dlouhou pláž, kde nás osloví spousta resortů s pěknými cabaňas, ale předpokládáme vysokou cenu, tak se hloupě nejdeme ani zeptat. Až na guest house kde na nás kouká z velkého poster Bob Marley, rezervujeme si zde tři pokoje a rychle tuktukem pádíme za našimi rodiči. Jsme více jak hodinu pryč, určitě už mají strach a jsou celý nervozní. Jsme mile překvapeni, jejich reakcí je úsměv a mávání, když nás vidí v tom malém vozítku. Objednali si nějaké občerstvení a rozdali dětem hračky, jsou to prostě šikulky. Dvěma tuktuky se necháme odvézt k Bobovi, kde nám sdělí, že pro nás mají již jen dva pokoje. No hlavně, že jsme to měli zarezervovaný, že? Nevadí. Hladový jako vlci povečeříme v altánku na pláži, poté v gaučích při poslechu ragge skypujeme s příbuznými a cvrnkáme žetony deskové hry Carrom.
Královsky vyspalá do sluncem provoněného rána. Nasnídat se jdeme za rodiči do ragge resortu s rozkvetlou zahradou. Večer jsme se ubytovali opodál, velký, útulný pokoj s teplou vodou a výhledem na třpytící se oceán. To vše za pouhých 1800rupek, ještě levnější než pokoje u Boba. Při snídani se nám rodiče svěřují, že oni zas tak luxusní spaní neměli. Za okny pokojů teče smradlavá stoka, která vábí spousty komárů a jsou i bez teplé sprchy. Je jasno. Přeubytováváme je poblíž našeho hotelu, do těch krásných cabaňas, které jsme včera nevyzkoušeli.
Přece jen to byla i levnější varianta. Resort sčítá jen čtyři zelené cabaňas, z toho jedna se opravuje, naši tedy mají jen jednoho mladičkého souseda. Líbí se nám tady všem, zelenkavá barva opravdu vytváří dobrý pocit a klid, okolí harmonizuje jednoduše upravená zahrada a dva stařičcí majitelé. Naši výletníci jsou tu spokojeni.
Tangalle mi je mnohem více sympatičtější než Hikkaduwa. A k našemu milému překvapení tu je i méně turistů a o něco levnější ceny. Procházka po místním tržišti
, které bylo chráněno před sluncem igelitovou plachtou tudíž tam bylo jak v sauně, rozpálených uličkách města nás tak zmohla, že jsme se šli vyvalit na pláž do příjemného stínu palem. Po vydatném obědě opět čerpáme energii a vydáváme se občíhnout několika kilometrovou pláž. Potkáváme spoustu buffalo kraviček a bavíme se sběrem mušlí.
Další den prožíváme aktivněji. Tuk tukem se necháme odvézt na Blow Hole, přírodní gejzír, na který nás řidiči minivozítek navábili. Průrvy ve skaliskách, při rozbouřené hladině moře vychrstnou slanou vodu do výšky. Za tento přírodní úkaz se žádá vstupné ve výši 200rupií za osobu. Po dvaceti minutovém pozorování jsme zahlédli jen jeden malý výron. Raději se jdeme podívat do malého muzea, které k této turistické atrakci náleží. A poté sestoupíme k malé zátoce s tyrkysovým odstínem kde svá rozpálená těla trochu zchladíme a pozorujeme opalující se krabíky na skalách.
Poté se necháme odvézt na nedalekou pláž s lákavým jménem „Ráj“, s řidiči tuktuků se rozloučíme a následujeme volání kručících pupků. První bamboo domek s nabídkou jídla je náš, občerstvíme se a prohodíme pár slov s rodáky. Zde potkáváme první Čechy. Pláž právem nese honosné jméno, je krátká zaoblená s klidnou hladinou. Písek je světlý až bílý, konce pláže zdobí skaliska, o které se neutišitelné vlny oceánu v pravidelném rytmu rozbíjejí. Všehovšudy tu stojí tři bamboo domky, které nabízí občerstení a turistů tu též moc není, dali by se na prstech dvou končetin spočítat. Takže paráda.
Sluníčko svou silou na maximum sžíhá krajinu , obloha je vymetená, raději se schováme pod malý přístřešek ze suchých palmových listů.
Hned se, ale vrhneme do azurové barvy oceánu, skotačíme v přijatelných vlnách, první koupačka na SL. Užíváme si krásný den. Procházka na konec pláže nám odhalí další tajemství tohoto místa.
Nachazím další mini domek poskládaný ze suchých palmových listů se dvěma velmi přátelskými lidmi, Amile a Narisha. Mladí manželé, kteří zde nabízí ayurvédské masáže. Hlavou mi prolítne: „ Proč ne tady? Stejně jsi rodiče chtěla na masáž pozvat!“ Realizuji tento nápád a usmlouvám slevu, tři za cenu dvou :) pomohlo, že maminka měla nedávno 50té narozeniny. Rodiče obeznamuji co je čeká a maminka se hlásí jako první, je nejvíce natěšená. My čtyři pokračujeme po cestičce, která za skalisky vede přes rozlehlý (do hloubky) palmový háj , u které vznikla malá lagunka z přitékající říčky a v tůňce se rochní několik přežvykujích buffalo krav. Přebrodíme říčku a jsme na další nádherné pláži a úplně sami. Nádhera. Paní Liduška se sluní a my s taťkou mastíme karty. Po hodině přichází mamka, celá naolejovaná a s blaženým úsměvem na tváři. Spokojenost byla ohromná, její detailní popis masáže mě též láká si ji dnes nechat udělat. Avšak den se ukrajuje, slunko se přibližuje k pevnině a získává ohnivou barvu. Tuto příjemnou záležitost si necháme udělat příště, stejně se tady na to místo chci vrátit. Teď přichází na řadu taťka s paní Lídou. Otěcko není moc nadšený, po předchozí zkušenosti s thaiskou masáží, je nedůvěřivý , ale nakonec šel. A po hodince když se vrátili vypadal, že si to užil. Sice to neprožíval tak emočně jako mamky, ale myslím, že byl spokojený. Jenže po rozhovoru s Amilem, který ho masíroval jsme se opět do taťky pustili. Amile vyzvídal proč má ty žlázy tak zduřelé a tvář oteklou, a nabídl se, že nás odveze do nemocnice, že tam má nějakého známého. Samozřejmě tatík protestoval, předchozí návštěva lékařky prý stačila. Ale nakonec se opět nechal ukecat. Amile nastartoval tuk tuka a s taťkou jedem směr nemocnice. Která byla velmi moderní a čistá, i doktor vypadal profesionálně. Opět dostáváme léky a doporučení na nějaký rentgen či sono, které tatík odmítá navštívit, prý až doma. Alík s mamkama dojeli stopem. U společné večeře mořských dobrot jsme se schodli jak krásný den to byl. Po večeři si domlouváme na ráno taxíka a vyrazíme směr divočina.
NÁRODNÍ PARK YALA
Řidič nás v časných hodinách ještě za tmy vyzvedává před hotelem. Před námi je dlouhá cesta a tak se dospáváme v autě. Taxi nás vyhodí u jednoho resortu kam si pro nás přijel domluvený džíp. Zastávka ke koupi snídaně v místním mini shopíku. Do novin nám balí místní placky spíše takové košíčky a do igelitového pytlíku přibalí kokosové samboo, které je výborné, ale pro naše moc ostré. Za rozbřesku po prašné cestě jedeme směr přírodní rezervace Yala, směr divočina. Chladný vítr nám čechrá vlasy na styl Brandona Walshe, je poněkud chladno, ale kocháme se míjející se krajinou. Které dodává půvabný šarm právě vycházející slunce, v podobě oranžové koule. Jezero se spoustou leknínů, střídají rýžová políčka či lesnitá krajina.
Za 30minut rychlé jízdy se dostáváme k první bráně, zde se k nám připojí náš průvodce a za druhou branou o několik kilometrů dál, se již nacházíme v úplné divočině. Prašná cesta oranžové barvy se klikatí a je několikrát protnuta dalšími stezkami. Je na každém průvodci, kterou trasu si zvolí. První zvířatka, která potkáváme je stádo přežvykujících buffalo krav, které provádí svou ranní očistu v kalném jezírku. Nad jezerem poletuje několik druhu ptáků. Průvodce nám prozrazuje, že zde žije 215 druhů opeřenců.
Poté nám přes cestu líným krokem přeleze metrový varan, v průběhu jízdy jich potkáváme ještě několik. Též máme možnost zahlédnout krokodýly
, ti jsou však mnohem aktivnější a rychle mizí v houštinách , kde splynou v přírodních barvách.
Největším úlovkem je pro nás opalující se leopard. Leží na nedaleké skále a my ho máme jako na dlani při pohledu půjčeným dalekohledem.
Několik desítek minut setrváme jeho pozorováním , spatřit ho je prý opravdu rarita. I přes to, že jich tu žije 50 kusů, na celé té obrovské ploše 978km čtverečních je štěstí tuto roztomilou kočičku potkat. Další zvěrstvo , se kterými máme tu čest se potkat jsou opice a kamzíci.
Spousta barvičkových motýlů zdobí tuto krajinu. Další třešničkou na dortu pro nás byli sloníci. Potkali jsme jich hned několik. Nádhera, pozorujeme metr od našeho džípu sloní mámu jak učí své mimi stravovavat se.
Mládě poslušně napodobuje svou matku a odkopává si trs polosuché trávy a pak si ho pracně chobotem strká do tlamy. Jeho pyšná matka po nás stále hází očka, zda jim nehrozí nějaké nebezpečí. Poté míjíme slony samotráře. Tak různě se sami pasou. Zajímavé, až dechberoucí bylo setkání se dvěma samci, kterým se očividně naše návštěva nelíbila. Neklidně pobíhali kolem a občas zatroubili. Stáli jsme tak 15metrů od nich. Náhle se nám schovali za vysoká křoviska. Řidič tedy popojel dál, znenadání se jeden třímetrový chobotnatec vyloupl před námi. Tváří v tvář na sebe civíme.
Místo zpátečky, na povel průvodce, řidič jel krokem k němu blíže. Celkem nespokojená, s pár bobíkama v kalhotkách, se divím a tento čin nechápu. Ale náš průvodce po tolika letech zkušeností asi ví co si může dovolit. Doufám. Džíp staví a zvíře se proti nám rozebíhá. Teď očekáváme útěk. Všichni jsme nervozní. Avšak džíp stále stojí. Naštěstí si to slon rozmyslel a zastavil se pár metrů od auta a zatočil do leva mezi stromy do tajů divočiny. Uff to se nám to ulevilo. Po čtyřech hodinách kochání , spokojeně s vyfoukanými vlasy tentokrát už na Elwise, Yala Park opouštíme.
Hurááá do Hor!!!
U popíjení kávy, se shodneme, že bychom se taxíkem mohli přesunout rovnou směr sever. Domluvíme to s řidičem a vyrážíme na čajové plantáže. I když naše vozidlo je vybavené klimatizací, všichni tu tečeme jak nanuci. Prý to více žere. Ale čím výše jsme po klikatých cestách stoupali blíže k vrcholkům , tím teplota klesala a bylo příjemněji. Udělali jsme si krátkou zastávku u vodopádu Rawana
, kde se to hemžilo malýma opicema, které drze pokukovaly co kde by si mohly přivlastnit. Též se tu na nás vrhly větší opice = místní prodavači barevných nerostů všech druhů velikostí, které se v tomto prostředí nachází. Prodavači byli opravdu oprsklý až je náš řidič musel okřiknout a vyhodit.
Vítá nás relativně chladný vzduch a horské městečko Ella. Je položeno v 1016 metrů nad mořem, všude kolem se tyčí ještě vyšší sedla. Na naší žádost nás řidič veze do hotelu s pěkným výhledem na hory.
Přístupová cesta je krkolomná, pár set metrů musíme hikovat , ale stojí to za to. Green Hill Hotel ještě není zcela dostavěný, takže jsme v procesu výstavby, ale zedníci kolem, nám vůbec nevadí. Uchvacují nás ty scenérie, které jsou vidět z terásky.
Příkré kopce se špičatými vršky ozařuje světlo zapadajícího slunce, hluboko pod námi se ukrývá údolí s hlučnou bystřinou a vše je krásně zelené. I když je cena pokojů s vysokohorskou přirážkou, zůstáváme. Povečeříme a posedíme na terásce, odkud nás vyžene až vlezlá mlha, která by se dala krájet. Jdeme se zahřát do postele.
Bohužel se probouzíme do temného rána. Noční mlha pobyla. Mléčná peřina zakrývá veškerou tu krásu kolem. Začíná se zvedat a na místech protrhávat až po poledni. Vyrazili jsme na procházku po okolí a na nedaleký kopec nazývaný Small Adam’s Peak.
Ze kterého je při pěkném počasí supr výhled.. Nakonec ten kopec taťka vyšel sám, my to vzdali těsně před vrcholem. Nahoře by stejně nebylo nic vidět, což nám tatík pak i potvrdil.
Procházka mezi keříky čajovníků a po vesnici byla příjemnou aktivitou, kterou jsme završili jak jinak než posezením u kávy na naší terásce.
Nervozita celého týmu již opadla. My byli nervozní, aby vše klapalo a naši měli co nejhezčí zážitky a rodiče z nových míst a kultury. Atmosféra tedy začala býti více otevřená a bez ostychu. Padaly různé hlášky, které bychom vůbec nečekali. No lidičky takovou srandu jsem již dlouho nezažila, bránice bolela a slzy tekly proudem. Všichni jsme se moc bavili. Druhý den u snídaně též. Mladý, sympatický majitel hotelu byl středem ženské konverzace. Chlapi točili nevěřícně oči v sloup.
Dnes se vyráží na výlet vláčkem. Ve vsi kupujeme svačinu, kvůli které nám vlak málem ujel.
Naší cílovou stanicí je městečko Badula, vzdálené asi 30km. Ovšem cesta opět trvala dvě hodiny. Ale vůbec nám to nevadilo, užívali jsme si jí více než samotný cíl. I když tmavá oblaka zakryla oblohu a déšť zkrápěl hornatou krajinu, pohled z otevřeného okénka nám přínašel blažený pocit. Zelené čajové keříky všude kolem
, sem tam vykoukl vodopád, který svou pouť s nějvětší pravděpodobností ukončuje v přilehlé řece, kopírující kolejovou trať. Badula na nás svou šedí a nepříjemnou atmosférou působila nepřátelsky. Návštěvou malého budhistického chrámu a nákupem šátků „lungi“ tuto návštěvu ukončujeme.
Následující den, se opět vlakem, ale na opačný směr, tedy na západ, vydáváme do vsi Nanu Oya. Alíkovi se tato cesta zpestřila, jelikož na jedné zastávce vylezl ven z vagónu na cígo a strojvůdce, který též venku kouřil na něho mávnul a pozval ho do lokomotivy. A tak poslední čtyři stanice se vezl v čele soupravy.
Byl šťastný, jeho oči zářily jak málému klukovi. V lokomotivě si nadšeně vše osahal a v poslední stanici Nanu Oya si narozloučenou zahoukal. V Nanu Oya se posilníme typickým mléčným čajem a dhalovými karbanátky, a nastoupíme na palubu prahistorického autobusu. Toto vozidlo pohromadě drželo jen na Boží přání. Děravá podlaha na několika místech, sedačky při každé zatáčce změnily směr a vše vydávalo takové skřípavé zvuky. Přes rozkopanou cestu se po několika minutovém stání dostáváme do Nuwara Elliya. Městečko vybudované Angličany, za jejich okupace. Architektura domů s upravenými anglickými trávníky, venkovní botanická zahrada v centru města,nám přinesly krátký pocit, že se nenacházíme na Sri Lance.
Ubytovali jsme se v jedné horské chatě, která působila svým dřevěným interiérem a krbem ve společenské místnosti, velmi teple a útulně. Ale přesto nám v těchto podmínkách bylo celkem chladno. Krb byl možná naposledy zapálen za vlády královny Victorie a pobíhající velká krysa, která je již několik let součástí inventáře, nás brzo poslalo na kutě.
U snídaně opět měníme plány. Na výlet po čajových plantáží si bereme i svá zavazadla. Máme domluveného nového taxíka, navrhneme mu novou cenu s tím, že nás pak hned hodí do Kandy. Toto místo nás nijak obzvláště neoslovilo a hlavně ta zima. Počasí nám stále nepřeje, je pod mrakem, ale neprší. Řidič nás vozí po významných místech v tomto okolí, různé čajové plantáže různých společností.
Také navštívíme jahodovou farmu kde si ten život ještě více osladíme. Jahodové dobroty se nabízí v několika úpravách. Volíme klasiku, palačinky, zmrzliny a shakes. Ale kdo ví, třeba i jahodová pizza má něco do sebe.
Další zastávkou je fabrika, kde se čajové lístky, které bosé tamilky donáší v pytlech zavěšené za hlavu, zpracovávají.
Ujímá se nás malinká žena s kamennou tváří v zářivě modrém sárí a provází nás po továrně. Svým indickým přízvukem bez jakékoliv intonace hlasu nám odříkává svůj naučený text. Občas ji přeruším otázkami či mávnutím, že ještě rodičům překládám. Zajímavou informací pro mne bylo, že zelený čaj je ze stejných keříků jako čaj černý. Jen proces sušení a zpracování je odlišný. Bílý čaj je jiná odrůda keře. Procházíme různé sektory a všude to krásně voní jak jinak než po čaji. Exkurze končí v čajovně, kde jsme pohoštěni šálkem středně silného nápoje, ke kterému si opět dáváme čoko dortík. Jak je ten život sladký!!!
A už jsme v dalším městě. Tentokrát nás vítá Kandy. Místo proslulé pro svou výrobu dřevěných sošek a hlavně pestrobarevně vymalovaných masek. Jeho další dominantou je rozlehlé jezero uprostřed centra dění, u kterého bychom se rádi ubytovali. Ale vodní plochu kolem dokola rámuje hlavní silniční tepna. Je tu velmi rušno, atmosféru přírody si tu člověk absolutně nemůže vychutnat. Velmi unavení hledáme místo k noclehu. Konečně, čtvrtý hotel je náš. Hezké pokoje a přijatelná cena. S naším pohublým řidičem taxi jsme si opět domluvili další odvoz. Ráno nás převeze na pobřeží, s kratší zastávkou na sloní farmě. V očích mu problikal znak dolaru, prý : „No problem, přespím tady u kamaráda.“ Rodiče se rozhodli tuto pouť zakončit u moře, protože se jejich dny na SL krátí, a chtějí si ještě užít plážení. Nasytíme naše hladové pupky a vyrážíme na obchůzku města, respektive na nákupy. Po cestě jsme chytli místní klíště, které se ne a ne pustit. Ukecaný týpek nás alespoň zavedl na market a pomohl při nákupu suvenýrů a hadříků. Vždy nám řekl plus mínus pravou cenu, kterou si prodavači několikrát znásobili, takže byl velký prostor pro smlouvání. Tudíž velmi užitečné zvířátko.
Kolem desáté ranní opouštíme Kandy. Po cestě k západnímu pobřeží stavíme na sloní farmě, která se nachází nedaleko sloního sirotčince v Pinevale. Chceme trochu ty rodiče vyvézt. U pokladny vyplázneme 3000 rupií za osobu, za dvaceti minutovou projíždku na hřbetě chobotnatce. V ceně je jeho mytí v řecea návštěva fabriky, kde se vyrábí papír ze sloních hovínek. Masivní zvíře si na povel svého opatrovníka lehá do říčky a my jsme pobídnuti jít za nimi. Boty však sundavá jen ženská část posádky, prý chlapi to musí dokumentovat. Po stehna ve vodě, s maminkama ošploucháváme chlupatého savce s velmi hrubou, drsnou kůží. Pokládám dlaň na jeho břicho a soustředím se na jeho dech.
Telepaticky se mu omlouvám za to, že musí být kvůli lidem cvičený a zavřený, když by si v přírodě mohl tak svobodně žít. Též mu za jeho existenci poděkuji.
Jeho opatrovník nás pobízí, abychom si něj vlezli, že nám chobotem udělá sprchu. Odmítáme a jdeme ke stanovišti odkud projíždka začíná. Z vyšší kamenné zídky, já, mamča a taťka naskočíme na hřbet 30ti leté Rony. Alík a jeho mamka osedlávají 35ti letého samce, jménem Samboo. Houpavým krokem vyrážíme po asfaltce, která je po sto metrech svedena do pralesa. Nic moc pohodlné, ale pohled z výšky si užíváme.
No je to švanda, hlavně ty komenty rodičů. Moc jsem si to opět užila.
Ke konci jízdy jsme si už přáli slézt, nohy takto rozkročmo, žádná sranda, tudíž dvacet minut je tak akorát. Jsem ráda, že jsme zvolili zlatou střední cestu. Po jízdě si náš průvodce drze řekl o další peníze. Odvětila jsem mu, že jsme již platili nemalé vstupné. Alík měl rozdávací a chtěl stovku pro svého průvodce, tudíž jsem musela obdarovat nataženou ruku i toho našeho. Ten však hrozným a nespokojeným způsobem zasyčel: „ Jen stovku?“ No a to mi pohlo žlučí. Stačila jsem na něj jen zařvat, že jeho chování není pěkné a že by si měl vážit každého daru co dostane. Ale místo toho jsem mu měla s úplným klidem říci, aby mi bankovku vrátil, že mu tedy dám s vyšší hodnotou. A v tu chvíli bych mu řekla, nevážíš si mála, nebudeš mít nic. Jenže v tom šoku jsem nestihla lépe zareagovat. Nevadí, však on na to jednou příjde. Ve fabrice jsme viděli celý proces, od hovínek až po papír. Ze kterého šikovné ruce dělníků vytváří různé suvenýry. Meze se kreativitě nekladou, naleznete tu krásná fotoalba, deníčky i papírové sošky. Moc pěkné a zajímavé. Hned jsem si jeden deník pořídila.
Po dalších dvou hodinách jízdy se necháváme vyhodit v Negombo. Tedy v turistické oblasti Kochikada za tímto městem, odkud to máme na letiště pouhých deset kilometrů. Řidič dostal zaplaceno předem domluvenou částku, ale stejně si řekl o dalších pět set navíc. No a to už Alík neustál a vše co měl na srdci se zvýšeným hlasem vychrlil na hubeňoura. Klučina se ho hrozně bál, s vykulenýma očima se mě tázal: „On mě chce zbít?“ Tak jsem ho uklidnila, že má pouze vztek jak to tady chodí. Aleš se po chvíli uklidnil a snažil se mu vysvětlit pohled turisty na neustálé tahání, žebrání peněz, cigaret atd od místních. Ať si zkusí představit být jednou bílý turista v jeho zemi, jak by se mu to asi líbilo. Nakonec si dali chlapi společně cígo a klučinu jsme obdarovali několika hračkami pro jeho děti. Rozloučili jsme se a on se vrací celou tu dálku do Nuwara Ellyia, odkud pochází.
My se vydáváme směr pláž, kde hledáme ubytování. Zakotvíme hned u první restaurace, rodičům objednáme drinky a jídlo a my jdeme na obchůzku. Ubytovací kapacity jsou hned opodál, ale procházíme celou pláž téměř až na její konec. Zde se to hemží rybářskými loděmi a místní žijí v polorozbořených chatrčích. Jsme v centru dění Kochikádského slamu. Lidé ani psi na nás nezírají zrovna moc přátelsky. A drzé děcka na nás řvou a chtějí peníze. Mizíme rychle pryč a rozhodujeme se pro hotel, který není zrovna nejlevnější, ale vypadá solidně. Šikovný Alešek s majitelem domluvil slevu 150USD a rodičům na poslední dva dny chceme dopřát pohodu.
Zpět v restauraci. Obeznamujeme rodiče, že hotel byl nalezen, ale ať se připraví, že je to hrůza.Při vstupu do apartmánu s vlastní kuchyňkou, terasou s výhledem na moře se všichni tři culí. Úsměv od ucha k uchu, ale tvrdí nám, že čekali milé překvapení. Paní Lidušce se připravuje přistýlka v obýváku našeho aparťáku a naši mají své hnízdečko lásky o patro výše, jako bonus mají na své terásce houpací křeslo. Na první dojem to zde působí hodně luxusně, ale postupem času člověk vidí spoustu nedostatků. Vše je rozbité, špinavé. Když se naši sprchují my se můžeme sprchovat s nimi. Celý strop je popraskaný a proudy vody stékají k nám. Další věci jako dvířka u kuchyňské linky jsou jen nasazená, žádné kuchyňské nádobí, tak proč tu ten sporák mají? Naštěstí klimatizace, větráky a lednička fungují. Jen nás zaráží jak si ten člověk může říct takové prachy, podivujeme se. Ale hlavní je, že je tu pohoda, takže jsme všichni happy. Krosny vybaleny a jde se na pláž. Zde setrváme až do soumraku a povečeříme pod šustícími listy palem. Večeře byla delikátní.
Ranní rituál, snídaně a krátké plážení. Pláž ani voda tu sice není nějak super čistá, ale užíváme si devizového plážení, lehátka s obsluhou až pod nos..to normálně neděláme, normálně ani taková místa nevyhledáváme, ale co jednou si to člověk může zkusit :)
Procházíme ves, tedy spíše turistické středisko, všude jsou samé stánky, obchůdky se suvenýry, hotely, restaurace... takže opět nakupujeme. Nacházíme spoustu zajímavých věcí, nákupy jako před Vánocema. Poté už jen zlehka vychutnáváme naše poslední společné chvíle na Cejlonu. Zbývá poslední noc a zítra celý den. Odlet do Franktfurtu je až ve 12 v noci.
Hodiny odbili dvě jedničky, objednaným taxivanem odjíždíme na nedaleké letiště. V autě vládne ticho a melancholická nálada, každý si jede jen ty své myšlenky. Abychom mohli vstoupit do letištní haly s rodičema, museli jsme každý zaplatit 300rupek, jelikož nejsme cestující. Po check inu doprovázíme rodiče směrem k duty free zoně. Zde nás zastaví strážník se slovy „Váš boardingpass please?“ Jen mu ukazujeme lístek zaplaceného vstupné pro návštěvy. Okamžitě zpřísní, a zpustí..nemáte tu co dělat, návštěva nemůže už ani k check inu..hmm co se dá dělat. Rychlé rozloučení s několika slzičkama, zamávání a policajt nás vyvádí ven.
Smutní se vracíme stejným taxíkem do hotelu. Čekáme na pláži s čelovkama, abychom až nám poletí kousek nad hlavou mohli zablikat na rozloučenou. Předpokládáme, že jejich letadlo poletí stejnou trasu tak jak jsme za poslední dva dny mohli vypozorovat. Jenže sms obdržená od tatínka sděluje, že jsou stále v gatu a letadlo bude mít zpoždění. Nervózně vyčkáváme další zprávu. Doufáme, že nám Sri Lanka Airlines nezpůsobí další trable. I tento let byl již pozměněn, tudíž jim v Německu zbývá jen hodina na přestup. Ale pokud toto letadlo bude mít velké zpoždění...tak..ani na to nechci myslet. Ve dvě ráno mi padají víčka a balím to, jdu si lehnout. Alík dorazí za několik pár minut, prý už odletěli, ale jinou trasou, byli celkem daleko od našeho resortu, takže ho asi ani neviděli mávat. Kontruluji zprávy a informace “už sedíme v letadle“ nás uklidnila, usínáme.
Colombo, Hikkaduwa, Tangalle, Vánoce aneb jak jsme si na SL žili bez našich
Ranním busem opouštíme Negombo, jede se do Colomba. Hrozný pocit prázdnoty. Cítíme se opuštěně a je nám opravdu smutno. Neustále máme v mysli ty naše cestovatele a doufáme, že to vše v Německu stihnou a zvládnou. Jejich transit se sice zkrátil, ale letadlo asi nahodilo nějaké extra vrtule. Přichází zpráva, že už přistáli, zpoždění jen 30minut. Zcela klidný jsme až po druhé zprávě, která říká:“ Už sedíme v ledadle do Prahy.“ To nám spadl šutr ze srdce. Máme obrovskou radost. Oni to ty šikulky dali a sami.
My se teď už můžeme v klidu soustředit a věnovat se vyřizování o prodloužení víz. Na Immigračním úřadě se to hemží návštěvníky. Máme štěstí, žádosti se mohou podávat do druhé odpoledne. Zbývá nám okolo dvaceti minut. Rychle vyplníme formuláře a čekáme na výzvu k vstupu do kanceláře. Kontrola aplikaček, přilepení našich pasových fotek a s pořadovým číslem se vracíme zpět do čekárny. Za půl hodiny máme víza prodloužená, a to bez jakéhokoliv poplatku. Prý Češi to mají zdarma, milé překvapení. Několik unavených lidí nechápavě kroutí hlavou, prý tu jsou od rána a stále to ještě nedostali. Takže malé doporučení, pokud si budete žádat o prodloužení víz v Colombu přijdte tam krátce před zavíračkou.
Spokojeně hlavní město opouštíme. Sice jsme si ho ani neprošli, ale pravděpodobně není o co stát. Smog, hluk, chaos, moc lidí. Raději mizíme do klidu na pláž. Vlakem se vracíme do Hikkaduwi, na Thiranagama beach do stejného resortu k Sumudu. Pokoj nám stále dává se slevou, i když s blížícími svátky tu ceny jídla i pokojů rychle vyrostly. Pohodlnost zvítězila a na zbytek dnů volíme toto místo naším útočištěm. Také počasí, které zasáhlo Srí Lanku tomu napomohlo. Vytrvalé děště na jihu, východním pobřeží a v horách způsobily záplavy a kalamity. Takže jsme raději pobyli zde. Tom a Jessie se tu též stále nachází, hodně času trávíme s nimi. Další návštěvníci resortu jsou povětšinou postarší Němci, ale pohodáři. Nejvíce mě imponuje Inge, 73 letá, stále atraktivní a aktivní žena. Učí se sinhálsky, stále něco hraje ať už pinpong, který pro resort koupila, či jiné hry, které z Německa dovezla darem. Svou story jak přežila tsunami mě dostává do kolen. „No prostě jsem vyšplhala na palmu.“ Vypráví s úplným klidem. Klobouk dolů Inge, jste skvělá žena.
Den pohltí noc a je zpět ráno. Utíká to tu rychle, vše ve stejné rutině. Opět jsem začala cvičit yogu a hrajeme pinpong. Prosinec se přehoupne do druhé dekády a Vánoce klepou na dveře. Rozhodli jsme se je strávit pod stanem. Všichni jsou nemile překvapeni, že svátky nechceme trávit tady s nima. Pokoj si stále platíme, tudíž bereme jen potřebné věci ke kempování a s větou „Za dva dny jsme zpátky“ opouštíme Pearl Harbour (tak to nazývá Jessie s Tomem). Stejnou trasou se vracíme do Tangalle.
Na Paradise Beach nás Amile s Narishou vítají s úsměvem.
Ochotně nám s hlídačem palmového háje domlouvájí povolení stanovat na tomto pozemku. Hlídáč s velkou kudlou za pasem kýve, že ano a bude nás prý hlídat. Amile se nás stějně ještě dvakrát optá, zda jsme si jisti, že chceme stanovat. Nabízí nám zdarma přespání u něho v luxusní chatce, vzdálené asi 200m od pláže. Chatku vlastní Francouz, ale je na Amilovo pozemku, tudíž má dovoleno, když tu Frantík není zde přebývat či ji pronajímat turistům. Když ho dvakrát ujistíme, nabízí nám alespoň používaní koupelny a na dnešní noc večeři. Souhlasíme, mnohokrát mu poděkujeme a vrháme se do stavění stanu. A pak se už jen kocháme tímto krásným místem.
Smráká se, Štědrý večer nastal. Při svitu milionu hvězd sedíme na skaliskách, debatujeme a užíváme si přítomný okamžik. Kolem osmé se tu vyloupne Amile, s velkou omluvou nám sděluje, že byl velmi busy a nestihl nám rybu sehnat a uvařit. Podává nám peníze, abychom se šli najíst do restaurace na pláž. No je to prostě blázen. Samozřejmě odmítáme a ujištujeme ho, že je to OK, ať si nedělá starosti. Popřeje nám šťastné a veselé a mizí ve tmě. My pokračujeme v debatách a smějeme se jak je ten život různorodý a krásný. Máme nějaké zásoby sušenek a říkáme si, oslavit Vánoce na sušenkách taky není špatný nápad. Prostě každé Vánoce tak trochu jinak...paráda J Ale nakonec, nám hladové pupky nedají a jdeme na večeři. Ryby jim došli, spokojíme se se smaženou rýží. Já si jídlo obohatím o grillované krevetky. Dáme drink u pohodové ragge music, ale raději se vracíme na naše klidné místečko.
Paprsky ranního slunce se opírají o náš stan a teplota vzduchu mě probouzí. Přivítám krásný nový den a jdu se probudit na skalky, kde se trochu protáhnu. Potkávám ženu, kterou jsme tu tehdy potkaly s mamkou a dávám se s ní opět do řeči. Sbírá tu klestí a dřevo, bude prý vařit. Její bezzubá tvář se spoustou vrásek jí neubírá na její sympatické a milé osobě. Prohodíme pár slov, dokonce si i vzpomíná na naše předešlé setkání. Dorazí její sestra a pes. Ženy mi napíší svou adresu, abych jim prý někdy poslala dopis. Dají povel psovi a společně s plnou náručí dřeva odchází. V tom se probouzí Alešek a jdeme se nasnídat do restaurace na pláž.
Opět prožíváme krásné slunné dny. Skotačíme ve vlnách, levitujeme ve stínu palmových listů, popíjíme kokosové mléko a třešničkou na dortu pro nás byla ayurvédská hodinová masáž celého těla. Cítíme se skvěle, krásně naolejovaný a uvolněný. Jen mě Narisha upozorňuje, že bych neměla tahat tak těžkou krosnu, prý mám hodně ztuhlé svalstvo od šíje dolů. Beru to na vědomí. Též cítím nepříjemnou bolest na jednom prstu pravé nohy. Je oteklý ze spoda a při došlapu to dost bolí. Asi mě něco štíplo, nevěnuju tomu pozornost.
Přesto, že jsme v Pearl Harbour nahlásili návrat za dva dny, na odjezd se zdaleka necítíme. Zůstáváme tři noci v ráji a užíváme Vánoční svátky po svém. Děláme lidem radost. Náš hlídač, nějaký mladý klučina co si před dvěma měsíci otevřel restauraci u cesty a my jsme byli jeho první zákazníci a samozřejmě Narisha s Amilem dostali dárky od Ježíška. Zpět u Sumuda, zde nás čekají poslední dvě noci a kapitola s názvem Srí Lanka končí. 29. 12. Odlétáme do Kuala Lumpur kde chceme přivítat ten Nový Rok s třináckou na konci. Na letišti v Colombu chceme utratit poslední schované peníze, chceme Borjanovi ještě dovést nějakou tu lahvinku místního alkoholu. Nechali jsme mu u jendoho artisty v Hikkaduwě vydlabat z kusu dřeva krásnou půl metru velkou sošku, ale cejlonský organický rum z kokosu také potěší. Jenže na letišti jsou všechny ceny v dollarech, nikde nám nechtějí vzít zbylé rupie. Tudíž cálujeme dollary a odjíždíme s dva tisíci rupií v kapse. Jak směšné.
Pár slov na závěr. Ostrov potěšení to pro nás byl. Ale jen proto, že jsme mohli strávit s našimi milovanými rodiči několik dní pohromadě a na exotickém místě. Jinak Srí Lanka je nádherná země, určitě má co nabídnout, ale vše je zahaleno v tom masovém turistickém obalu. Vše je naaranžované, připravené, zorganizované, drahé. Tohle není styl pro nás. Jídlem jsme byli též poněkud zklamány, a to jsme se tak těšili na indické pochoutky.
Největším potěšením pro nás bylo vidět rodiče štastné a užívající si pohody a slunka. Hrozně moc Vám děkujeme zlatíčka, že jste tuto výpravu absolvovali s námi. Bylo to úžasné. Byla s Vámi sranda a hlavně jste šikulové, vše jste krásně zvládli. Tímto Vás pasujeme na „baťůžkáře“
a už teď se těšíme na další cesty po světě s Vámi . MILUJEME VÁS!!!!!