MEXICO   2009

Kapitola I. – Všichni jsou už v Mexiku..Buenos días..já taky jdu!!!

Pohled z přistávající letadla na město Cancun nám hned dal tušit jak moc je toto město turistické. Spousta hotelů a moře až 2km od břehu snad chemicky modré. Doposud jsme nic takového neviděli.

V Cancunu zůstáváme jen jednu noc, v centru dění města nacházíme COOL hostel pro backpackers. Týpkovi z Utahu, který si tam rozjel skvělej kšeft, vyplázneme téměř 400 pesos za shared room se třema pubertálníma Alamánama, kteří problili celou noc.

Následující den máme spousty času, jelikož letadlo do Monterrey nám letí až v deset večer. Balíme se a jupí na pláž za nádhernou vodou..jenže zklamání..nenašli jsme kousek, kde by nebylo míň jak sto lidí. Tak jsme si tam odseděli půl hodiny zíráním na obtloustlé turisty užívající si holiday.

Kapitola II. – Monterrey

Přílet kolem jedné ráno..tak jsme na severu Mexica a co teď?

Přečkáme noc na letišti..přisedneme si na zem k mladému typanovi s laptopem. Pomůže nám zjistit potřebné info na netu, vyměnujeme si kontakty a po chvíli zabalený do našich užitečných dek z letadel, usínáme na zemi.

Probouzíme se až kolem sedmé ráno a po týpkovi zbyl jen vzkaz s přáním GOOD LUCK. Uklízecí četa se radostně pustila i do úklidu naší ložnice, kterou jsme do teď okupovali.. Poté se busem přesunujeme do města a hledáme ubytko, které nám kluk z letiště vyhledal.

Opět hostel – shared room a zase čtyři stovky..docela zíráme..uuff..to je drahý a to musíme spát s dalšíma šesti lidma, nemluvě o koupelně. Propočítáváme naše finance a s takovýmhle stylem bychom moc dlouho s penězi nevyzbyli. Přenocujeme, ale následující ráno ihned vyrážíme po okolí najít něco levnějšího.Trefa! O pár bloků dál nacházíme hotel – máme private room s dobrou koupelnou a ještě platíme o pajdu míň.

Monterrey je obrovské město rozložené všude mezi pohořím SIERRA MADRE ORIENTAL… na to, že má stejný počet obyvatel jako naše hlavní město…Praha je oproti tomuto city jen ves..Ale pravdou je, že s předměstími, která město obklopují se počet obyvatel zvýší o 4miliony. Rozlohu této aglomerace jsme mohli vidět z několika vrcholků, na které jsme podnikali výlety. Hory ve městě no není to paráda! Hlavní dominantou je CERRO DE LA SILLA (1820m), hora ve tvaru nám připomínající otvírák.

Až na vrchol byla vybudována lanovka, která již několik let není v provozu. Z vyprávění od lidí příběh praví, že inženýr se zabil při zkušební jízdě jeho vlastní navrhnuté lanovky.

OBISPADO, vyhlídka v centru města, kde nám nad hlavami plápolala mexická obří vlajka a ke krásnému výhledu hrála i domácí hudba.

Poté jsme také zavítali do NP CHIPINQUE protkán několika turistickými treky, které vedly až na nejvyšší možné vrcholky 2220m.

Bohužel jsme neměli tolik času abychom to tam prolezli a prozkoumali. Totiž v tomto mega městě najít jediný info point, kde turisti dostanou pár rad, kde, co, jak a kam jít, je mega problém..a jelikož jsme backpackers bez průvodce ( který jsme si mimochodem chtěli zakoupit až tady – opět bez šance, vše jen ve španělštině) tak jsme získávali informace jen od lidí, což nebylo moc výstižný. Další výlet byl na vodopády COLA CABALLO vzdálený 45km, s grupou asi tak dvaceti lidí a ještě k tomu bylo období SANTA SEMANA – Velikonoce. Takže tam bylo snad celé Monterrey a okolí…moc jsme si to tam nevychutnali, ale vodopád byl nádherný..v několika kaskádách..

V průběhu pobytu této metropole potkáváme cool lidi..seznamujeme se..vyměňujeme kontakty..a tím naše pětidenní návštěva krásného Monterrey končí.

Kapitola III. – Chihuahua = Čivauva

Opět několika hodinový přesun nočním busem přijíždíme do ranních červánků obklopující městečko Chihuahua, které leží severozápadně od Monterrey asi 850km..coby kamenem dohodil. Je znát, že jsme více na severu..je tu chladněji a hlavně tu hrozně frčí „koně“ kovbojské boty a též klobouky..připadám si tu jak v Texasu.

Hledáme ubytování dle seznamu hostelů, který jsme měli již vytisklý z Monterrey. Vyhrává Carmen v zapadlé uličce kousek za Katedrálou v středu města. Extra levný 145 pesos, ale vzhled k tomu odpovídal. Koupelna, kterou jsem využívala jen v nejnutnějších případech, postel a nábytek tak dvě stě let starý..otvírám šuplík a hle zůstává mi v ruce..ale jinak OK. Holka s klukem z recepce po malém seznámení..nabízejí nám koks..že se prej pořádně zmastíme a pak třeba i nějakej ten sexík. Oni už byli řádně. Následně ještě zjišťuji, že jsme v ulici plné prostitutek a dalších podobných živlů.

Město jako takové není moc zajímavé..není co k vidění. Navštěvujeme info point, kde získáváme užitečné rady k našemu dalšímu cestování, ale pro toto city jen vyhlídku CERRO CORONEL, na kterou jsme se následně vydali.

Na cestě se ptám kolemjdoucího odkud jezdí nějaký bus směr vyhlídka. Neumí ani slovo anglicky, ale naše minimální znalost španělštiny nám postačila, abychom pochopili, že pán jezdí jen autem, o busech nemá ani páru. Chvíli marně přemýšlel jak nám pomoci, ale pak s úsměvem zvolal ať ho následujeme k autu, že nás tam hodí. No co dodat – snad jen jméno velkorysého pána bylo Jesus (Ježíš) a byl velmi příjemným společníkem..a taky takhle srdeční a ochotní lidi jsou téměř všichni v Mexicu..Je to moc krásný a hladící vaše duše..taková dobrá energie a spousta lásky všude kolem ve vzduchu..což Evropě hrozně chybí.

Po vyhlídce zveme Ježíše na oběd, dáváme si typické mexické mňamdy

..on to však chce vše zaplatit..nenecháme ho..tak nás chce ještě povozit po městě svým bouraným autem, abychom si mohli zařídit veškeré věci…k tomu koupil pár pivek a razíme. Komunikace není moc pestrá, kvůli našim jazykovým znalostem, ale smějeme se. Nabízí se nám ještě na druhý den opět jako rozvozce. Avšak druhý den ráno, po zjištění cen busu do Creelu, což je jedna ze zastávek vlaku v Copper Canonu, se rozhodujeme předčasně Chihuahuu opustit.

Kapitola IV. – Copper Caňon

Obrovská země jako je Mexico, rozčleněná na 32 států, avšak má jen dvě železniční tratě..A ta jedna je železnice FERROCARRIL Chihuahua al Pacificko, známá také jako železnice Měděného Kaňonu či-li Copper Caňon. Která jezdí mezi městy Los Mochis (nedaleko pobřeží Cortésova moře) a Chihuahua ve vnitrozemí severního Mexica.

Tento podivuhodný zázrak techniky má 39 mostů a 86 tunelů, trať je dlouhá 655km a byla stavěna řadu desetiletí, provoz byl zahájen v roce 1961. Protíná více než 20 kaňonů vyhloubených do hor SIERRA TARAHUMARA. Dohromady jsou tyto kaňony 4x větší než známý Grand Caňon v Arizoně a 9 z nich je
hlubších. V nespočetných kaňonech, včetně slavného Měděného, žije více než 50 tisích příslušníků kmene TARAHUMARA, kteří jsou známé svými nápadnými tradičními oděvy, ušité ze vzorovaných a zářivě zbarvených tkanin. Též tradiční sandály – nyní vyráběné z běhounů pneumatik a kožených řemínků.

Díky složitému terénu této oblasti jsou izolováni od vnějšího světa a zachovávají si hodně ze svých původních tradic. Mnozí stále žijí v jeskyních či dřevěných chýších a jsou závislý na velmi primitivním pěstování kukuřice a fazole. Tito Indiáni jsou také známý svou schopností uběhnout dlouhé vzdálenosti, až 160km bez přestávky, přičemž před sebou kopou malý dřevěný míč. Běh v jejich životě je tak významný, že se sami ve vlastním jazyce nazývají RARÁMURI – TI CO BĚHAJÍ RYCHLE..

Náš prvotní plán byl jet celou trasu vlakem, leč jsme v Chihuahua zjistili levnější variantu, přesun busem do jedné ze zastávek tratě, městečka CREEL. Kde jsme hned po příjezdu neměli šanci ani se rozkoukat a hned nás někdo odvádí do casa Margarita za 350pesos včetně večeře a snídaně..Super zrovna je čas večeře, usedáme v jídelně plné backpackerů a mexických turistů. Po chvíli k nám přisedá pán, kterého jsme míjeli po cestě do hotelu, Aleškovi na něj ukazuju kvůli indiánskému svetru. Koukáme na něj a čekáme s jakou řečí na nás spustí. „Tak vy jste češi..“ začal. Pohodový farář Honza z Poličky, první Čech, kterého potkáváme v Mexicu.

Začíná mi být poněkud zima, aha nacházíme se totiž v 2300m.n.m, to na tričko a kraťasy fakt není. Naštěstí v pokoji máme plynové kamna..

Probouzíme se do chladného, ale krásného rána..vypravujeme se na hotelem organizovanou túru. Zaplázneme dvě kilka za každého a už sedíme v busu plném mexických turistů a čtyřmi ne moc přátelskými gringos. Zastávka u posvátných kamenů, rozlehlého jezera ARARECO

a ohromně širokého vodopádu LA CASCADA DE CUSARARE…avšak v období sucha máme možnost vidět z celé jeho krásy jen čůrek vody.

Dále navštěvujeme Tarahumari žijící v jeskyních a další okolní vsi…přičemž musíme platit vstup dalších 15 kaček..opravdu náš poslední organizovaný výlet.

Kapitola V. - Batopilas

Při hromadné večeři se seznamujeme s Geoff a Natalie z Londona, společně potom razíme na pifko a domlouváme si společný trip do vesničky Batopilas.

Hned ráno v 7h vyrážíme z Creelu…ufff..to je zima, je -2!! Nejsme snad na horách? Přesouváme se public busem do asi 180km vzdáleného Batopilasu 550m.n.m. Avšak cesta trvá 5 hodin,vede totiž po klikatých, úzkých, prašných cestách kaňonem. Asi po 20km musíme vystoupit a měníme bus.

Promrzlý na kost, Geoff jen v žabkách, přesedáme do trek busu, který jede z Batopilasu..je v něm o něco tepleji , ale je kompletně zaprášený. Po chvíli už víme proč. Sjíždíme z asfaltky na uzoulinkou prašnou cestu, která se kličkuje v lese po místních vrcholcích..

WOW! Najednou se nám otevře obzor a jedeme po okraji skály a pod námi je tak dva kilometry propast. S užaslým pohledem a otevřenou pusou zíráme na Canon ve vší jeho kráse. Musíme ho sjet až úplně dolů a přejet na druhé pohoří,jiná cesta neexistuje.

Občas se střetnu s vystrašenýma očima mých spolucestujících, autobus na jedné straně líže skály, kde vypadá, že všechny kameny by chtěly právě spadnout…a na druhé straně chybí tak 10cm od okraje cesty, která končí propastí. Úplně klidný řidič to dává jednou rukou a ledabyle přežvykuje žvýkačku.

Přeplněný bus lidmi v pestrobarevných oblečkách, občas zastaví IN THE MIDDLE OF NOWHERE..a nějaká ta osůbka se svou krabicí či mega pytlem, přistoupí či nastoupí. Široko, daleko není vidno žádné chatrče, vše je sežehlé sluncem, lehký vítr rozfoukává prach z písečného okolí..“Kde a jak ti lidi tady žijou?“ Ptáme se s Aleškem. Lze jen vidět široké koryto, kompletně vyschlé řeky. Zvyšující se teplota a všudypřítomný prach..v nose, v puse..nám nepřekazí naše kochání námi ještě nepoznané přírody.

Dorážíme do malebné vsi Batopilas, odkud vede jediná cesta a to ta, po které jsme právě přijeli. Díky těžbě stříbra, bylo první z měst, které mělo zavedené elektrické vedení… Náruživě se těšíme do sprchy..nacházíme hotel Mary´s..ale..

VODA NETEČE A NEPOTEČE..U NÁS NA KOPCI UŽ NETEČE TÝDEN..JE SUCHO..JAKO LONI, LONI BYLO TAKY SUCHO..vybavila se mi hláška z filmu Kurva hoši Guten Tag při oznámení této skutečnosti. Ok..ptám se kdy asi tak poteče..očekávající typickou středoamerickou odpověď..MAŃANA= zítra..ale majitel odpoví MÁS TARDE= později. Doufající, že voda ještě dnes poteče, odcházíme brutálně hladový do restaurace. Jídlem uspokojený vyrážíme objevovat místní krásy. Stále naivně jsem věřila, že se dnes vykoupu, ale musela jsem si vystačit s instantní sprchou ( vlhčené ubrousky) a vodou z petky.

S Aleškem vstáváme v 5 ráno, ještě za tmy se vydáváme na jeden z blízkých vrcholků. Bohužel nízké keříky, plné trnů nám překazí výšplh..zůstáváme tedy dole u řeky, vyčkávající první sluneční paprsky, které dopadnou na špičky hor.

Pozorujeme probouzíjející se ves. Nádhera! Po vydatné snídaní, tentokrát už všichni 4 se vydáváme na procházku 8km do osady. Slunko nás spaluje za živa, po cestě žádný stín, kde se na chvíli schovat. Téměř dopité naše zásoby vod a ještě tam nejsme. Ale žluťoučký kostel v dálce nám signalizuje, že se blížíme..

Uff..jsme tady. Okamžitě se schováváme pod altánek, oznamující střed vesnice. Pár lidiček se tu též schovává před ostrým slunkem. Ptáme se zda je možnost koupení vody..super..prý je tu shop! Jsme zachráněni! Nejprve prozkoumáváme chladný kostelík, který je momentálně v rekonstrukci, takže nic k vidění. Ale seňorové zedníci nám dovolí po ztrouchnivělých žebřících vylézt do zvonice a na střechu kostela.

Po návratu do Batopilasu mi Nataly radostně oznámí „VODA TEČE“..jéé tak čistá jsem se dlouho necítila..hmm..jen doufáme, že se nejedná o vodu z řeky, kde se též koupalo veškeré místní zvěrstvo a byla plná jejich lejn. No lepší nevědět. OK tedy, rádoby čistý a totálně spálený razíme na pifko. Po cestě potkáváme dva gringos, připojují se k nám..jeden z Los Angles a druhý z Zurichu. Vyměňujeme si zážitky z cest a čerpáme rady na nové. Dostali jsme i novou mapu (podrobnější) od El ejláka, prý pro lepší orientaci..že děkujeme. A to jsem dnes na té procházce mluvila o tom, že nám určitě někdo přenechá již nepotřebného guida, kterého mi nemůžeme sehnat. No jak je to jednoduché si tvořit..sice je to mapa, ale vše má svůj čas. Však on nám přijde do cesty - jsme trpělivý.
Pondělí ráno 5h..absolvujeme celou tu adrenalínovou cestu zpět do Creelu. Přišli jsme později, proto nezískáváme sedadla na levé straně, abychom všechnu tu krásu a hloubku kaňonu shlédli zas. Ale nadměrná spokojenost – výlet se podařil.

Kapitola VI. - Výlet vláčkem

V Creelu se loučíme s Natalie a Geoffem, kterého bychom měli ještě potkat na palubě ekonomického vlaku. Eko třída jezdí jen pondělky, čtvrtky a neděle a je o polovinu levnější než primero class. Cenu jízdného si snižujeme přesunem - bus do Divisadera, kde jsme stejně chtěli udělat zastávku.

Vlak jede až v 15.30, máme asi tři hodiny čas..procházíme si malou ves a kocháme se přenádhernou vyhlídkou na kaňon. Prolezeme si skalky a uchýlíme se dál do vsi, kde jsme jen my dva a ta všemohoucí příroda..krásné splynutí. Pozorující ptáky, jak ladně využívají větru k proletu nad touto krajinou bez vydání jakékoliv energie…no nádhera. Jak jim závidíme ty křídla.

Vydám se na hlavní silnici, jelikož nám došel plyn v zapalovači. Potkávám tam dva Tarahumari, oslovím je..ale sotva se na mě podívali. Pokračuji dál, a kde se vzal tu se vzal, týpek s piercingem v obočí, zachraňuje nás - dává mi zapík. Zvu ho na naší vyhlídku, kde dobře pokecáme, seznamujeme se s Andrew z Zurichu, který nás ujistil, že výlez na vulkán Izta (5280m) je absolutně v klidu a ta nádhera za to určitě stojí. Všichni tři jsme naladěni na stejné vlně, ani nevnímáme čas. Mrknu na hodiny a rychle se balíme a loučíme, jelikož vlak má jet za 10min dle jízdního řádu.

Dobíháme na stanici a vlak nikde, počkáme, druhá třída má většinou zpoždění. Však vlak stále nikde – optáme se lidí a ti nám v klidu oznámí, že vlak dnes nejede. NEJEDE A NEPOJEDE! Jakto??? Je přeci pondělí..začneme se znepokojovat, další vlak v této cenové relaci jede až ve čtvrtek..kurňa to jsou další tři dny, které nechceme opět strávit v Creelu. Obíháme lidi a zavítáme i do luxusního hotelu, zjistit info..bohužel nám všichni potvrdí to samé. Hmm a co teď bus do Creelu jede? No v tuto hodinu už ne..Pěkný. Vracíme se za Andrewem a promýšlíme co podnikneme dál. Andreovo hotel je asi 5km odsud a cenově stejně jako náš hostel v Creelu se snídaní a večeří. Je rozhodnuto. Bereme krosny a vydáváme se na stopa. Jupíí. Máme první auto..nasedáme na korbu a tradádujeme si to zpět do Creelu vzdáleného 45 km.

Opět se ubytováváme v hostelu Margarita,ale tentokrát chytře v shared room a v pokoji jsme přesto sami. Zdravíme překvapenou Natalie a vyrážíme zjistit info jak to s těma vlakama vlastně je. Na nádraží vidíme jeden parklej, ale stále nastartovaném nákladní vlak. A ejhle..vnukla se nám idea se tam dostat levněji a ještě dobrodružněji. Obíháme lokomotivu, hledající pána strojvedoucího s úmyslem ho trochu podplatit. Ale bohužel nám náš plán nevyšel, za prvé jsme seňora z lokomotivy nenašli a v nádražní hale, při optání kam tento vlak jede, pán hlavní z hlavních nás nejspíše prokoukl a sledoval neustále naše kroky. Asi po hodině to vzdáváme, vracíme se do hostelu na večeři.

Tam se opět shledáváme s pánem z Coloráda, který měl v úmyslu zítra jet 2. třídou. Ušetřili jsme ho čekání na vlak, který nejede. Páreček z Austrálie nám potvrdí, že dnes 2. třída jela, ale o dvě hodiny dříve než měla..hmm pecka, takže v Mexicu vlaky nemají jen zpoždění, ale i předčasy! Nemáme v plánu se tu zdržovat a proto se rozhodujeme pro dražší variantu a zítra pojedeme 1. třídou za 780 pesos jako pravý DEVIZÁCI! Coloráďák Jack se k nám připojuje.

Ráno se zas přemisťujeme do Divisadera (levnější tiket), Jack bere bus, my zkoušíme stopa. Bohužel neúspěšně kvůli časové tísni, na silnici tedy stopujeme bus, ve kterém již sedí náš dnešní spolucestující. Nasedáme do first class vlaku,

rozdíl mezi 1. a 2. třídou je prý jen koberec, no a taky je o něco rychlejší – nestaví ve všech zastávkách, jo a abych nezapomněla je tam luxusní jídelna za luxusní ceny. No a pravý bavoráci – cestující!

Většinu času cesty trávíme mezi spoji vagónů – je tu možnost kouřit a hlavně stále vykukujeme ven a děláme fotky.

Každý projetý tunel dostávám hubičku od Aleška. Asi po 60sáté hubičce si jdu sednout do klimatizovaného vagónu. Ošlehaná větrem, pusu přeschlou z nekonečných pus a začínající vedro, blížíme se k pobřeží, mě donutilo opustit tento prostor. Alešek zmatený ze stereotypních pus,ve chvíli kdy byl další tunel., chtěl políbit ženu, která stála na mém místě. Ihned však zareagoval,.. asi by ta paní koukala..“Nech mě, ty úchyláku!“

Ve vagónu se dávám do hlubší konverzace s Jackem – pohodový šedesátník, s manželkou procestoval celý svět. Dává nám radu o levném přesunu na New Zeland z Panami, sjíždí se tam jachtaři, kteří plují přes tichomoří do všech koutů světa. Občas naberou backpackers a svezou je kam chtějí. Tak jako on kdysi se ženou. Vyměňujeme si kontakty a loučíme se – vystupuje o jednu zastávku dříve. Nám zbývá ještě 2.5h z 10ti hodinové cesty..uuff.

Za tmy dorážíme do cílové stanice LOS MOCHIS, oslovím mexický páreček sedící nedaleko nás s otázkou kde je busové nádraží. Neumí anglicky, ale opět hrozně ochotný se nám snaží pomoci a zjišťují pro nás info. Musíme do centra města a z vlakáče žádný MHD nejede – sharujeme si s párkem taxi. Mají stejnou cestu do Mazatlánu na svatební cestu, takže nám na busáku pomáhají i s lístkama, respektive s výměnou peněz.

Mooooc hladový nacházíme naše oblíbené OXXO, my tomu říkáme piškvorky, kde si nacpeme naše pupíčky k prasknutí.

Jen pro představu popíšu tenhle zázračný krámek – vypadá to asi jako cz pumpa. Obsloužíte se sami, uděláte si kafe, čoko, frappé či teplou polévku (samozřejmě instantní). K dispozici je i mikrovlnka – můžete si udělat pizzu nebo veškerá instantní jídla..špagety, těstoviny atd..Dále se tam na grilu otáčí několik druhů párku..variant je několik.. s či bez slaniny, kuřecí, ve strouhance a dalších X. Párek si vložíte do teplé křupavé housky a jak je libo dochutíte..nasekanou cibulkou, chilli papričkami, rajčárkami či mexickou směsí, další ingredience klasika hořčice, kečup, majonéza či barevné mex. Salsy. A to vše si můžete zalít tekutým sýrem. No mňamda :) ty shopy jsou na každém rohu a zatím jsme je potkali ve všech větších městech. Když už nezbývá denní rozpočet je to nejlepší varianta uspokojení hladu. Alešek tento shop miluje a chtěl by ho zavést i v ČR a UK.

Ok..zpět k cestám. Za dvě hodiny v Los Mochis nasedáme do luxusního busu. Autobusová doprava v Mexicu je na hodně dobré úrovni, kam se sere česká. Lehce usínám na lehátkové úpravě sedačky a probouzím se až po několika hodinách téměř v TEPICU. Zde si scháníme další spoj do SAN BLAS, takže znovu do busu, ale tentokrát jen už na hoďku. Časový prostor mezi spoji vyplňujeme jak jinak než pořádným nadlabáním v POLLO FELIX, šťastné to kuře a výměnou šeků v bance.



Kapitola VII. – Konečně dovolená – San Blas

Šťastný konečně dorážíme do San Blas, těšíme se na naší druhou dovolenou. Vyrážíme směrem, kterým nás vyslal starší pán, vidím první ceduli hostel Morales, zamířím tam do otevřených vrat. Nikdo nikde, kromě úplně sejraté holky, která si tu čte knihu. Ptám se jí, kde najdu někoho kdo by nás ubytoval. Prý tu celý den nikdo není, ale barák mají otevřený a dveře dokořán. Zjišťuji tedy cenu u ní a nechám si ukázat pokojík.

Je to přesně to co jsme si představovali, v koupelně i červený kohoutek , venku na dvoře samá zeleň, včetně mini kuchyňky k dispozici (lednice, vařič, nádobí i koření) a to vše tam ještě doplňuje odchycený pelikán. Žije s nimi už deset let, našli ho jako mládě se zlomeným křídlem, vzali mu svobodu, ale zas mu zachránili život. Moc se nám tu líbí, chceme zůstat, ale nikdo tu není. Chvíli čekáme a klábosíme s Kim. Je z Kanady a má čerstvého manžela na půl čecha..to je milé překvapení. Stále nikdo nejde, asi po hodině uklízíme naše krosny do prádelny a jdeme se podívat na pláž dokud je světlo.

WoW poprvé vidíme a šáhneme si na Pacifik. Tichý Oceán těší mě, ve vší jeho kráse a síle se nám představuje. Nic pro mě na koupání, silné, velké vlny a celkem špinavá voda, budu se jím kochat, ale jen pohledem. Projdeme si celou pláž a při návratu do hostelu je už více lidí v našem hnízdečku lásky. Ubytováváme se za 200pesáku za noc, maximálně spokojený, seznamujeme se s manželem a kamarádem Kim. Majlo Čajtil..představuje se čechokanaďan, jeho ksicht nezapře 100% cz původ, ale jméno nám nějak nesedí. Poprosím ho ať mi ho vyspeluje..jo aha…Miloslav Chytil..to už je jiné. Táta emigroval v 1969, když sloužil jako pohraniční voják a jeho matka je holanďanka..takže je to dobrej mixík narozenej ve Vancouveru. Doprovází je kámoš Mike, všichni tři jsou v pohodě, po celém těle mají omalovánky (samé barevné kérky) prostě takový punk lidičky v pohodě.

Druhý den vyrážíme hromadně na touru po řece do pralesa. Na loďce mezi mangrovníky pozorovat krokodýli, vodní želvy, leguány a ptáky. Nádherná podívaná a poté i plavání v průzračné vodě mezi rybkami.

Večír náš Chef Mike ukuchtí rybu s rýží, salát se salsou a samozřejmě tortily a přichystá i nějaká ta pifka.

Nad tou dobrotou si mlaskáme všichni, kromě Aleška, a rozvíjíme debatu o cestování. Kim s Majlou projeli celou Guatemalu i Belize, kde si nakonec uspořádali svatbu. Takže mají pár zkušeností z nepoklidné Guatemali. Však po pár storkách raději už nechci nic slyšet..celkem hustý..to že překračovali mrtvoly s prostřelenou hlavou, na ulici potůčky krve a nakonec byli v centru dění gangu, kde poté nastala přestřelka s dalším gangem, byl pro mne fakt nářez. Měli štěstí, vůbec nic se jim nestalo, mají jen hustý zážitek. S přibývajícími pifky roste náladička a z hrůznostrašnej storek vytváříme černý humor..a tlemíme se až k ranním hodinám.

Jelikož jsme v noci něco popili, rozhodli jsme se pro LAZY DAY. Nějaká ta procházka po vsi, pokoupení ingrediencí na večeři, hození prádla do čistírny ( 8kg špinavého prádla..uff..už byla potřeba) ale jinak jsme celý, krásný den prolenošili na našem dvorku. Kde se mimo nás pohybovalo celkem dost lidí. Po chvíli zjišťujeme, že je to blízká rodina a právě probíhá pohřební hostina. Ale celá atmosféra v tomto domě a dvoře nebyla vůbec smuteční či truchlící. Nikomu jsme tam nevadili a nikdo si nás nevšímal.

Třetí den v San Blasu se zas hromadně vydáváme na nedalekou pláž v sousední vsi. Dva a půl čecha a dva a půl kanaďana bereme taxíky a jedem! Pláž je dost dlouhá, procházíme ji po neuvěřitelně vařícím písku téměř až na konec, co nejdál od lidí.

Slunko opět vaří, takže využíváme přístřešků z palmových listů. Po sléze se k nám přiblíží slečna a žádá nás o peníze. A jako za co? Ptáme se..No sedíte pod tímto přístřeškem tak to musíte zaplatit. No to bylo něco pro Aleška, zvýšeným hlasem dal slečně dost najevo, že nejsme maxlové a platit nic nebudeme, vzal si svých pár hadříků a nervózně je pohodil, hned vedle přístřešku. Slečna s udiveným a zároveň vystrašeným obličejem zírala a grimasou mi řekla Promiň. Já nápodobně.

Mám snahu vlézt do moře, tedy oceánu, ale moc dlouho mi to nevydrží, voda je špinavá a prostě se mi tam nelíbilo. Na pláži hrozně moc odpadků a hlavně hrozně hlučno, neustále se tam někdo projížděl na čtyřkolkách či dokonce autem, z jednoho konce na druhý, pak barevné autičko s hlasitou znělkou a cinkáním..reklamující prodej zmrzliny. Asi po třech hodinách to balíme a jdeme směr San Blas. Ti tři odjeli taxíkem, my se projdeme a zkusíme stopa, ujdeme asi kilák a už sedíme zase na korbě. Paráda.

Ve vsi si skáknem na můj oblíbený Tacos con camerones, nejvíc mňam, a pak jen tak zevlujeme na Zocaló (náměstí).

Checkujeme autobus na zítra ráno a v tom slyšíme zpěv a hudbu. Po hlase se dostáváme ke starému baráku, který slouží jako kostel. Skupina asi 30ti lidí prožívá svou modlitbu, krásným, oslavným zpěvem a tancujou u toho. Ženská s černošským hlasem předzpívává text a udává rytmus. Něco úžasného, moc se nám to líbilo, párkrát jsme se připojili s tancem. Pobyli jsme tam hodinu. Je to rozdíl jak lidi prožívají svou víru tady a v Evropě. U nás se prostě musí vyfešákovat, protože jak by na ně koukali ostatní, přijít do kostela v obyčejných hadrech, na tož, aby se lidi v kostele radovali, smáli, zpívali a tancovali…

Před setměním razíme s Mikem na vyhlídku, hradby na kopci, chceme si tam dát západ slunce.

Jdeme zkratkou, která nám ušetřila platit vstup. Večír opět probíhá rozlučovácí ožíračka, ale ne moc dlouho, máme v plánu odjet brzy ráno. A hádejte co jsme dostali od Maila a Kim jako dárek (150pesos) na cestu...ano,ano..průvodce pro celou střední Ameriku od Lonely Planet.Tak nám na konec klučina přišel do cesty..tak jednoduché si ty věci přitahovat..hope nám bude štěstí přáti nadále.

Kapitola VIII. - Cesta do Města Guadalajara

Takže naše dovolená opět rychle utekla, v San Blas jsme ale nakonec zůstali 4 noci místo plánovaných dvou. No a opět do PRÁCEE !!! Přesunem strávíme téměř celý den v busech, vracíme se zpět do Tepicu, kde máme hodinu čas na další spoj, jdeme si odstát nekonečnou frontu v bance a doplnit naše finance. Následně zamíříme zase do Šťastného Kuřete naplnit naše žaludky a pak už si to štrádujeme do GUADALAJARY, město známé svou tequilou a mezkalem. Z okénka můžeme vidět všude samé plantáže rostliny, z které se tento zvláštní alkohol vyrábí.

Projíždíme Guardou, ale autobus stále pokračuje, vyjíždíme na dálnici dávno míjíme cedule s nápisem centro a názvem tohoto města..celkem vyděšený, že jsme to asi trochu prošvihli. Náhle řidič stočí svůj pekelný stroj a doveze nás na hlavní terminál města, celkem dost daleko od centra. Hledáme MHD, netrvá dlouho a už se zase vezeme zpět Xkm do města. Tam už přijíždíme za tmy, necháváme se vyhodit poblíž doporučeného hotelu kamarádama z Kanady. Ale stejně dobrej kilák a půl se vlečeme nočními ulicemi s krosnami na zádech a hledáme to ubytko. Sláva na rohu ulice máme i naše oblíbené piškvorky, neváháme a jdeme nakupovat. Naplníme pupky a pokračujeme směr hotel.
Skvělej pokojík, skvělá koupelna a jako bonus zabudovaná telka s rádiem ve zdi. Po dlouhé absenci TV si ji zapínáme a projíždíme snad tisíc programů, chvíli fotbal, chvíli zprávy..pak RAMBO..přepínáme..Alešek nachází i erotický kanál..samozřejmě zvítězil… jóóó to vám byla krásná a dlouhá noc

Ráno s vysmátými ksichtíky vyrážíme objevovat krásy vyhlášeného města Mexica. Za nedlouho procházíme výlohu, která hlásá chinese buffet ..jéé..že bychom si místo snídaně dali hned obídek? NO JAVOR! Tomu se prostě nedá odolat, za prvé trochu změna našeho jídelníčku a za druhé cena s kvantitou a kvalitou jídla je prostě dokonalá..no a za třetí mají krevety. Z bufáče se už jen valíme, dva plné talíře a k tomu ještě desertík..jsme k prasknutí a takhle se máme procházet…

Město je opravdu hezké jak každý říkal,ale peníze půjčené od světové banky pravděpodobně mexická vláda použila na opravu silnic v Guadalajare..všechny jsou tu rozkopané, musí se vše obcházet, vítr rozfoukává prach všude po okolí a dělníci v zákopech si mě pěkně dávají..mám totiž šatičky.

V info pointu se dozvídáme, že všechny musea a galerie jsou zavřené kvůli přicházející vepřové epidemii. Takže si procházíme jen ty rozkopaný ulice a parky.

Začíná přibývat kolemjdoucích lidí s rouškou, aby se uchránili před hrozící chřipkou. Míjíme i televizní kameru, natáčí si asi shot, kolik lidí je již pokáklých a nosí roušky. Zabírají i nás, gringoši a bez roušek? Jdeme se kouknout na net jak to vlastně s tou chřipkou vypadá. Jsou toho plný media, přehánějící vzniklou situaci, předhánějící se v počtu získaných informací o počtu nakažených či kolik lidí již podlehlo nákaze..na každém webu se tyto údaje liší. Prozatím nepodléháme panice a stále chodíme bez ochrany. Též se z netu dovídáme, že Geoff je též v Guardě, kontaktujeme ho, bohužel smska nebyla doručena. Tak snad se potkáme jindy, máme ještě tolik společných míst, které chceme navštívit.

Naše uložené krosny na recepci hotelu, kde jsme přenocovali dvě noci, vyzvedáváme v osm večer a s nimi míříme do centra města odkud emhádečkem jedem na hlavní bus terminál. Čekáme na přímý noční spoj, mezitím se pokouším sehnat roušky, přece jenom máme namířeno do epicentra této momentální pohromy lidstva, největšího města světa MEXICO CITY. Však roušky nemůžeme sehnat, všude jsou vyprodaný, ptají se nás kam jedeme, s naší odpovědí nás okamžitě posílají na jiný terminál, kde by roušky ještě měli mít.

Ok, máme je, zkouším si na ní zvyknout..uff..je to hrozný, celá orosená v tomhle vedru a ještě vnímám svůj teplých dech..no jednu výhodu to má, aspoň nikdo neuvidí, že spím s otevřenou pusou. Při vstupu do busu vyfasujeme polštářek, drink, čipsy a sandwich..no není to komfort? Odjíždíme! Po dvou dnech ve městě do mega města..máme před sebou cca 700km..tak dobrou noc.