FORT LAUDERDALE  AND  MIAMI  2009

Po hektickém balení v Panamě přistáváme v časných hodinách na území USA. Kolem 7h pokládáme poprvé naše chodidla na floridskou zem, očekáváme krutý výslech na emigrační přepážce, ve frontě..přešlapující a pozorující jak si některé lidi odvádí na důkladnou kontrolu kamsi do místnosti..auau já jim svůj zadeček nedám. Štěstíčko stojí stále na naší straně a usměvavý amík nám do pasu frká razítko a dostáváme turistické vízum na tři měsíce bez jakýchkoliv otázek a problémů. I přesto, že jsme mu říkali, že jejich drahocennou zemi máme v plánu zítra opustit jelikož máme zpáteční lupen do naší rodné Evropy. No neva nezlobíme se..tak nám to jde jako po másle, spokojeně opouštíme letiště Fort Lauderdale a public busem se necháváme odvézt kamsi do města.

Prvně bychom měli najít nějakou net kavárnu a checknout zda nám někdo z kontaktovaných z couchsurfingu odpověděl pozitivně a my u něho mohli tu jednu noc přespat. Marná snaha je fakt brzy ráno a hlavně TADY V AMERICE má doma net každý, takže kavárny tu moc nefrčí, jak se dozvídáme od kolemjdoucích lidí. Ale přesto dostáváme pár užitečných rad, knihovny mají internet zdarma stačí se jen zaregistrovat (však otevřeno až od 10h), další paní nás posílá o dvě ulice dál do kavárny kde prý je wifi..štrádujeme si to tam a jsme hrozně mile překvapeni jací ti Američané jsou. Ale tím to nekončí, náš údiv teprve bude gradovat.

Slečna za barem mi oznamuje, že net tu stojí 3USD za 15min..z mého obličeje vyčetla, že je to drahota a tak mi nabízí laptop s připojením zdarma, prej když na tom nebudu brouzdat hodinu...kývnu a happy se pustím do práce. A hele další štěstí..jeden z oslovených nám nabízí ubytko na dnešní noc paráda. Jen ho stačí zkontaktovat, pohotová servírka mi nutí její mobil ať si zavolám..zkouším jednou, dvakrát, třikrát a telefon stále vyzvání. Hmm tak si najdeme nějeký hostel. Ta usměvavá slečna vyzvídá o co jde..tak ji vysvětlím celou situaci a ona hnedka na to a nechcete teda přespat u mě? Cože? No fakt, budu ráda, jen ráno vstávám brzy do práce tak vás budu muset vyhodit už v 6h..a v kolik, že vám to letí? Aha..až takhle pozdě..a zkouší vymyslet nějakou jinou variantu..V tom se do diskuze zapojí dvoumetrová postava sedící opodál..

a co kdybyste přespali u mě? No tak nevěřícně s banánem na obličeji koukám na servírku, na dvoumetrovou osobu, na Aleška a zase dokola..NO JAVOR!!! Tak takhle krásně nás přivítala ta slavná Amerika..jsme opravdu překvapeni.

Čekáme na našeho hostile a tak si dáváme jedno ranní kafíčko, sympatické servírce hodíme tip do skeničky a přesuneme se ven na terásku, místo už je jen u postaršího pána, tak si přisedáme. Ihned se kamarádsky vyptává na info odkud jsme a kde jsme cestovali.a tak naše mínění o Američanech je pozitivnější a pozitivnější. Za nedlouho se vydáváme s Gregem domů, asi po kilometru se ho ptám jak je to ještě daleko, prý kousek. Hmm..a tak se táhneme s krosnami v pěkném pařáku (slunko tu má sílu hned co vystrčí růžky) kolem uměle vybudovaných kanálů, které slouží pro místní k zaparkovaní jejich lodiček, yachtiček..tak jako si normální člověk zaparkuje před barákem auto..tady si za barákem parkujou plavítka.

No hurá, vítá nás oranžový domov pro dnešní noc a jak se v odpoledních hodinách ukázalo tak i na dalších 20 dní jojo nevěříte svým uším lidíčky? Tak slyšte, Greg, pán z kavárny co nás znal sotva tři minuty si nás odvedl domů a podělil se o vše co má, doma nás ohromil svými afirmacemi různě polepenými po bytě, tak jak dělávám já. Okamžitě nám půjčuje jeho foťák, když mu oznamujeme, že se nám náš rozbil. A pak nás rozváží po městě, snažíme se najít nějaký port, kde bychom taky mohli nechat naše originální inzeráty. Též nám ukazuje místní širokou a jak daleko vidíme dlouhou pláž, jak již známe z amerických seriálů. Podél stezka pro inliners a cyklisty posázená vysokými palmami, na bílém písku rozvalené jedno růžové prasátko vedle druhého..je tu hlava na hlavě..tak se jen bosky procházíme po rožhavéném písku, sem tam si necháme nožky osvěžit floridský mořem.

Blíže se seznamujeme s Gregem a rozebíráme naše cesty a zájem se dostat jako posádka na některou z privátních lodí…v tom nám oznamuje, že pokud chceme můžeme u něho zůstat jak dlouho chceme a zkusit naše štěstí tady v zemi všech možností. Srdečně mu děkujeme za jeho velkorysou nabídku a po zbytek procházky nám v našich hlavách létají myšlenky tímto směrem. No jo, ale musíme se rozhodnout teď a tady, jelikož na přebookování našich letenek máme již poslední hodinu a propadnout je si nemůžeme dovolit. To by nebyla Květuška a Alešek kdyby takovou nabídku odmítli, tak i přesto, že jsme se těšili mooooc domů na pořádné papů, rodinu a kamarády, se rozhodujeme zůstat. Přebookace nás sice stála sto liber o to bude náš denní rozpočet v těchto drahých krajích chudší, ale my už to nějak ty tři týdny dáme. Divíte se proč jen tři týdny? Zkusíme něco najít v této době, naše finanční prostředky by měli na jídlo a cíga stačit, no a když se poštěstí lupen necháme propadnout či opět přebookujeme.
 
Večer nám Greg nabízí účast na jednom z jeho seminářů společnosti Agel, u kterého se snaží vydělat své miliony dolarů. OK..why not. Ve svých ošuntěných hadříkách, Alešek zarostlý jak Rumcajs se připojujeme ke skupině kravaťáků a společensky oblečených lidí. Nikoho však naše dresy neudivují a velkoryse, s přilepením štítků s našim jménem na hruď nás vítají. Již po chvíli rozpoznáváme systém klasické pyramidy, prodej jakýchsi zázračných vitamínových drinků a ocenění závisí na počtu nově zaregistrovaných členů společnosti. No, ale v klidu zůstáváme dál, popíjíme kávu a už jen pozoruji asertivní komunikaci lidí, jak umí své info podat, jak někteří gestikulují, různě se předvádí a uvádí obecenstvo k smíchu, či jak to myslí vážně a snaží se nás ohromit jak se jim život změnil po spolupráci s Agel. Zajímavý zážitek.

Po první noci na Floridě se probouzíme do překvapivě slunného dne, Greg nikde, asi šel na ranní kávu opět k té sympatické slečně. Pak nás vyzvedává se slovy.. guys jde se na snídani, poznáváme hotel, ve kterém jsme byli noc předtím na semináři. Říkám mu...ale počkej to je snídaňový buffet jen pro klienty hotelu. No tak se chovej jako by si byla klient hotelu..odvětí. Naberu si míchaná vajíčka a čtu cedulku s nápisem..zda budete požádáni předložte klientskou kartu a nahlašte číslo pokoje..znervózním ještě více, ale dál pokračuju v opékání waflí. Při přežvykování se Grega vyptávám..oznamuje mi, že se takto často stravuje a né jen snídaně, ale dává si i večeře. V absolutním klidu říká, že by byl hloupý kdyby toho nevyužíval, když to mají hotely takhle nechráněné…samozřejmě souhlasíme a jsme udiveni jak je easy vlastně přežívat když příjdete téměř o vše jako náš hostitel...jak se v průběhu našeho pobytu dozvídáme. Greg vlastnil prosperující firmu, ale kvůli finanční krizi zbankrotoval, proto se snaží u Agelu přijít k nějakým penězům, bydlí v pronájmu 2kk, je rozvedený, má jednu dceru, kterou občas navštěvuje v jiném městě zde na Floridě.

Každý si ještě na cestu sebereme jablko a s plnými pupky se vracíme do klimatizovaného domova. Jéé to je paráda…venku je fakt pařák, trochu se tu zchladíme, posbíráme naše špinavé prádlo a necháme se odvézt do typické americké prádelny. Za pár centů si pořídíme mini balení pracího prášku a máchadla z automatu a už se nám to pere.

Chvíli pozorujeme děj kolem, je tu celkem narváno..tady prostě asi žádná domácnost nemá pračku. Poté si zajdeme nakoupit něco k jídlu do protějšího supermarketu, abychom trochu zaplnili Gregovu ledničku. Hned nás pak zase veze domů, aby nás pak odvezl do knihovny na net…crazy man. Usoudíme, že mu přispějeme deseti doláči na benzín..příjímá.

 V knihovně na předložení ID anglického řidičáku nás zmatená paní zaregistrovala a dala členské kartičky, neustále k nám hovořila jako k Angličanům i přesto, že jsme jí několikrát říkali, že jsme Češi. Pocta naší angličtině děkujeme! O několik počítačů je celkem velký zájem, musíme čekat až nám centrální pc na naší členskou kartu potvrdí čas kdy můžeme konkrétní computer využít avšak max.délka jsou dvě hodiny. Greg využívá wifiny a na svém laptopu opět koketuje z jednou ze svých žen. A my se tu poprvé setkáváme s nepříjemným, řekla bych až s rasistickým chováním jednoho pracovníka knihovny. Neustále mě pronásleduje a buzeruje, že toto se nesmí a tamto taky ne..no když přišel asi po páté, že nesmí sedět dva lidé u jednoho pc tak už jsem fakt nevydržela a se zvýšeným hlasem se ho zeptala zda můžu dýchat jeho americký vzduch.

Den se rychle převrátil v noc a my se opět probouzíme v novém bydlení, tentokrát snídaně doma a poté procházka ve třech z naší čtvrti do stejné čtvrti ale asi tak o 4km dál,

procházíme pár restaurací a ptáme se na práci, zkoušíme i kino, hotely, všude nás však odmění jen s application forms…vyplňte a doneste zpět, když budeme potřebovat ozveme se vám. Sluníčko nás spaluje zaživa, nevím ani kolik může být stupňů, hlavně jsme ve městě mezi mrakodrapy.

vítr se tu nehne a všude samej beton. Kompletně zpocený se vydáváme do nedaleké centrální knihovny, je tu několik pater k využítí internetu, ale zájemců taky dost. Zkoušíme hledat práci přes www.craigslist.com a další webovky co nabízejí pracovní pozice. Po dvou hodinách strávených na wifi s jeho iphonem nás Greg opouští, my si ještě nějakou dobu počkáme na další volnou hodinu. Čekání si zkracujeme kouřením venku ve stínu s dalšími několika individui, homelessáci, dealeři, feťáci..neustále někdo žebrá cigára.

Při návratu domů si děláme pauzičku v parku u hrající fontánky..néjen že hraje hudbu, ale také hraje všemi barvami.

Ještě zastávka v supermarketu pro Aleškovu oblíbenou bagetku a hele co jsme našli, mají tu naši mňam anglickou hořčici..bereme. Procházíme krám a zjišťujeme jak je tahle země pěkně drahá, to aby člověk sakra vydělával, ale jak už víme minimální plat není zas tak vysoký, no asi to přežívání zde není úplně zas tak nejjednodušší. Chodíme podél regálů, samozřejmě hladoví jak psi..takže se občas přilepíme k zemi slinou co nám zrovna teče od pusy, moje nej a zajímavá destinace, u které jsem se vždy zastavila když jsme v tomto shopu nakupovali..bylo oddělení dortů a laskominek..jeejda ten čokoládový cake s těmi mega jahodami na topu..nechala jsem se tu unášet představami jak tuto dobrotu papkám až jsem celá špinavá.

Dny tu poměrně rychle utíkají, my je trávíme celkem jednotvárně, téměř každodenní procházka 2-3km do centrální knihovny

kde strávíme několik hodin na internetu či pozorování výtvarných děl, obrazů a fotografií v místních galeriích. Mimochodem zjišťujeme, že některá díla by zvládlo lépe pětileté dítě a požadovaná cena byla až ohromující, ale pravděpodobně v tomto městě milionářů se meze nekladou. Proto dostáváme ideu a ptáme se pracující madam v galerii co vše je potřeba, abychom si mohli udělat svou výstavu fotek. Odpověď nás mile překvapí, stačí se zaregistrovat a být členem nějaké organizace za pouhých 115USD na rok a máte nárok na dvě až tři výstavy ročně, což si myslím je hodně dobrá nabídka. Bereme si formulář členství pro případnou budoucí spolupráci.

Potulujeme se podél kanálu kde okukujeme místní zaparkované lodičky, bohužel veškeré vypadají jen na výlety po blízkém okolí, ale za optání nic nedáme a tak občas tu a tam prohodíme pár otázek s lidmi co jsou právě na lodi. Večery, ale někdy i rána trávíme s naší domácí kávičkou v termosce, v parčíku poblíž Gregova bytu u kanálu a pozorujeme děj na řece

či pytláky co na vlasci chytají ryby a v po domácku vyrobených klíckách loví kraby. Jednoho krásného večera k nám dobelhal pán o holi, seznamujeme s ním a ihned co se dozvídá náš příběh, má zájem nám pomoci. Odkráčíme s ním do nedalekého bytového komplexu, mrakodrap s luxusními apartmány pro zbohatlíky, převážně hráče amerického fotbalu. Na recepci se vyptává a shání se nám po práci něco jako housekeepers, dostáváme odpověď, že musíme zkontaktovat agenturu, která tuto budovu spravuje. Náš nový postarší kamarád nám popisuje kde bydlí a že se můžeme stavit na pokec či kdybychom potřebovali nějakou pomoc.

Též opodál našeho bydleníčka nacházíme Kubánskou restauraci a tak s úsměvem zavítáme dovnitř. Chybí nám ta exotická španělština a tak se snažíme s lokálními hovořit jejich řečí, ptáme se na užitečná infa ohledně práce a pracovního povolení. Kubánci nám dávají radu ať zamíříme na Ocean Drive na Miami Beach, že téměř každý cizinec pracuje tam i bez povolení, v hotelu či restauraci. Děkujeme za rady a osvěžení naší španělštiny, ještě párkrát přicházíme je pozdravit a pochutnat si na silné kubánské kávě.

Je to asi náš 7. den a vyrážíme s Gregem do Miami Beach na slavnou Ocean Drive,

prolezeme hotely, restaurace,bary jeden po druhém a ruce máme plné papírů a vizitek ať se zapíšeme a že dají vědět, prý je teď low season takže lidi nepotřebují. Nevadí, celkem se ani nezlobíme tohle přece ani není to co bychom chtěli dělat, někde za minimum se dřít od rána do večera, ale prostě jsme to zkusili. Po totálním vyčerpání se jdeme podívat na Miami Beach,

ale moc dlouho nepobudeme a už zase někam míříme s autem. Do jakéhosi marketu kde se celkem levně najíme a pak už se přesunujeme do baru, kde má Greg sraz s jeho kamarády a bude hrát živá hudba.

Večírek probíhá ve fajn náladě, všichni se dobře bavíme, i když paní zpěvačka nepodává moc dobrý výkon.. no je to stejný asi jako kdybych zpívala já. V nabídce drinků nacházíme i několik druhů cz pifka, která bohužel neměli skladem..škoda, ale na baru se seznamuji s cz emigrantem, starý pán však svým rodným jazykem umí říct jen pár slov..ale milé to překvapení..též nám dává na sebe kontakt..to se hodíí.

Další výlet do Miami podnikáme o pár dnů později s tím, že nás tam opět hodí Greg, ale máme domluvené spaní u jednoho kluka z couchsurfingu, takže tam zůstaneme. Den začínáme snídani v Gregovo stylu, pestrou nabídku jídla si vychutnáváme v jednom Miamském hotelu..kde už se po první zkušenosti chováme přirozeněji. Poté mezi několika tyčícími mrakodrapy hledáme údajně existující anglickou banku TSB Lloyds, u které máme účet. Nalezeno, vyvezeme se do 44. patra, až se nám udělá zle jak rychle výtah jezdí.

Zde zjištujeme, že to není bankovní institut nýbrž jen kanceláře. Ale své informace získáváme, mladý Kolumbijec nás zve do kanclu a celkem se i pobavíme.

Vydáváme se městem hledat porty a tu naší vytouženou lodičku co nás odveze kamkoliv. Brouzdáme se centrem města, avšak připadám si jak někde na dálnici či na předměstí velkého evropského města..ulice jsou tu široké, že skoro nevidíte na druhou stranu, málokdy potkáte chodce, všude kolem sklo, beton, přijde mi to tu neosobní, bez jakéhokoliv šarmu a kouzla. Prostě není nad to se procházet uličkami, mezi budovami, které na vás dýchají historií a pyšní se svou nedokonalou dokonalostí a originalitou.

Pokračujeme dál parkem který leží hned vedle basketbalové American Airlines Arény.

Konečně asi po dvou hodinách se dostáváme do portu, kde je zaparkovaných několik zajímavých plavítek

…super rozdáme naše inzeráty a občas se necháme unášet představami o životě na lodi…jde nám to náramně..jsme dobří snílci. Na druhý určený port se již dostáváme public busem, místní distance jsou totiž trochu v jiném měřítku. Tam už se nám daří o něco lépe, arogantní kapitán nám odpovídá, že o žádnou posádku zájem nemá, ale že by teď potřeboval tak na dvě hodinky helpnout..ok, why not..Rozkaz kapitáne..sice nestíháme domluveného Kevina, u kterého dnes přenocujeme, ale my to nějak zvládnem. Na palubě kubánské 25 let staré yachty pomáháme doplnit ledničky alkoholem i nealkem na dnešní noční párty a pak se vrháme vyčistit palubu. Alešek dostává hadici a já kyblík s jarovou vodou

…jsme kompletně mokrý.. trochu si hrajeme, jsme jako děti. V průběhu práce se kapitán trochu otevře a není již tak zahořklej, takže se i zasmějeme..po práci nás zaplatí královsky, šáhnem si pro 150 dolarů, ještě si domluvíme brigádku na zítra ráno, bude potřeba po té jejich kalbě zase uklidit a už běžíme na adresu, kde přebývá náš dnešní hostitel. Máme štígro, bydlí tak 15min chůze od portu, po cestě zkoušíme Kevinovi volat, ale telefon nebere. Zkoušíme to několikrát, ale nic..jsme na místě činu, ale tady na zvonek též nikdo nereaguje..a tak se usadíme pod palmou před bytovým komplexem odkud neustále někdo vychází a přichází. Optám se pár lidí na něj, ale jak je vidno, sousedské vztahy tady moc nefungují, neznají ho…a proto stále čekáme. Namluvený vzkaz na jeho hlasovou schránku z mobilu, který nám nabídla jedna z jeho sousedek a nic. Pomalu si říkáme, že se půjdeme podívat po nějakém hostelu. V tom nás osloví kluk a hele je to on..omlouvá se, myslel, že už se nedostavíme, protože jsme nepřišli na domluvenou hodinu a tak si šel zaběhat, samozřejmě bez mobilu. V pohodě, též se mu omlouváme a vysvětlujeme příčinu zpoždění..říká.. už jsem vám chtěl napsat negativní referenci na CS, že to není fér se ani neozvat, že nedorazíme..ale naše story ho plně ohromila a náramně pobavila.

U Kevina jsme měli luxusní pohoštění..mezitím co jsme si dali osvěžující sprchu nám připravil neodolatelnou čočkovou polévku a nějaké keksy s výtečným sýrem..měla jsem hlad jako vlk, snědla bych i babičku i karkulku i myslivce ..Alešek byl na tom obdobně a tak jsme mu vyluxovali celý ten velký hrnec dobroty. Kevin měl radost, že nám chutná a proto nás ještě pohostil s extra silným koktejlem piňa colada. Po celodenním vyhřívání na slunku jsme po jednom drinku celkem mázlí a pusa se nám nezastaví. Ten skvělej gay původem z Irska hltá všechny naše slova..vyprávíme si zážitky a o životě globálně..náramně se bavíme, ale kolem jedné se jde spát, přece jenom všichni tři jdeme ráno do práce.

Ráno v tichosti složíme postel, písneme vzkaz s velkým díkem a vypaříme se jako mlha. Dorážíme k portu na smluvenou hodinu, však brána do portu je stále uzamčená..a tak tam sebou plácneme na zem, naše pohledy se soustředí na tu obrovskou yachtu opodál a čekáme jak jsme již zvyklý. Asi po hodině protahující se kapitán na zádi lodi nám dá najevo, že dnes ty dolary co jsme včera již měli v očích nebudou. Kupodivu příjde k bráně a omluví se, že úklid zvládli udělat hned po párty..no problem..jsme rádi i za ten včerejšek, proběhne výměna kontaktů pro případnou další spolupráci. Jsme happy!

Odebíráme se zpět kamsi do centra Miami..prolézáme obchůdky..a vsázíme si floridskou sportku, která láká na nějakých 162 milionů doláčů…wow..to by se krásně cestovalo a pomáhalo..hned se naše imaginace opět pestře rozvinula..vedli jsme několika hodinovou debatu..kam všude bychom se podívali a co vše bychom udělali..otevření několika nadačních organizací pro pomoc chudým lidem z třetích zemí, vybudování škol pro děti..kolik dětí bych si adoptovala...a bylo toho spousty až do aleluja. Pak nasedáme na místní vláček a frčíme zpět do Fort Lauderdale.

Zpět u Grega, který nás přivítal celkem rozzuřeně, dostal jakýsi výhružný dopis z banky. V zápětí zjištujeme, že je celkem doma velké teplo..aha nejde klimoška..hledáme příčinu..hmm..tak nejde elektrika..v tom Greg vytahuje ze schránky oznámení o ustřižení elektriky pro zpožděnou platbu. Ptáme se kolik ta faktura činí (59usd) a jedeme ji zaplatit našimi právě vydělanými penězi..jsme rádi, že jsme mu mohli též pomoci. Pak se tedy s Alíšem zatlemíme, když na stole vidíme jeho nezaplacenou fakturu a na ní položenou kartu milionářského klubu.

Jednu z následujících nocí nás vyděšený Greg probouzí zda bychom ho odvezli na pohotovost. Tlačí ho prý na prsou a nemůže dýchat, prý takovou bolest ještě neměl a má strach, aby to nebyl infarkt. Kolem třetí ráno rozespalý vyrážíme do nedaleké nemocnice. Nervozně čekáme několik hodin, chvíli v čekárně, chvíli venku, chvíli v autě..aby nám v půl osmé oznámili, že si ho tady raději nechají na pozorování. Greg se již cítí o něco lépe, ale stále se strachem v očích nám předává klíče od domu, auta a svůj mobil. V odpoledních hodinách mu ještě přivezeme pár potřebných věcí do nemocnice a jsme v našem království sami. No není ten kluk fantastickej? Veme si nás domů sotva nás potkal a teď nás nechává se vším co mu ještě zbylo napospas..totální důvěra..vážíme si toho. Jen nám oznámí ať si dáváme pozor na policajty až budeme jezdit autem..nemá prý už asi dva měsíce zaplacenou pojistku..no pecka..kluku, kluku ty to vedeš. Zkoušíme přijít na to jak nejjednodušeji bychom mohli čísílka datumu pojistky na zadní značce přepsat..bohužel nic kloudného nevykoumáme a tak auto používáme raději jen po okolí.

Náš spolubydlící se po 6 dnech vrací z nemocnice živ a zdráv, diagnóza zní žlučníkový záchvat..no pecka takže kvůli bolesti, kterou zažívám celkem pravidelně se Greg dostal o 25 tisíc doláčů mínus..ano jelikož americké zákony nenakazují mít zdravotní pojištění, plno případů jako je Greg pojištění nemá a tak celý pobyt v nemocni a různá ta vyšetření ho teď stojí takovou menší sumu. Nepříjemná prekérka, ale on je kluk šikovnej, věříme, že to zase nějak vykoume, aby to nemusel platit.

Dny ubíhají rychle a den odletu se zase přibližuje. Na webovém portálu jsem si mimochodem našla práci jako housekeeper pro anglický pár stěhující se do Miami...práce přislíbena, peníze vyhovující..radost byla..už jen Alešek..a ten barák co bychom měli mít napůl s Gregem v pronájmu s obrovským bazénem na zahradě byl též parádní a za přijatelnou cenu 500 usd měsíčně (jeho kamarádka za menší úpravy na baráku nabízela minimální nájem)..no prostě to vše bylo náramně harmonické..avšak po pár dnech, po přečtení stejných inzerátů jen s jiným obsazením jmen se ujišťuji, že se jedná o podvod na který mě Greg již upozorňoval, prý se to tu v poslední době nějak rozmáhá.

Začínáme pomáhat s balením, Greg se totiž stěhuje, sám ještě neví kam, proto si zaplatil menší prostor v úschovně věcí a pro tuto chvíli bude přežívat u své kamarádky. No jeho byt zas tak velký není, ale věcí tu má požehnaně..takže nám to zabírá dva dny..balíme každou skleničku, talířek atd zvlášť, milion knih..no pruda, ale jsme rádi, že mu můžeme pomoci. Využíváme jeho pickupu, ale stejně to odvážíme nejméně na pětkrát, poslední várka byla ráno v den našeho odletu, takže jsme to měli taktak..Protože si Greg když nás vezl na letiště do Miami neodpustil další jeden z jeho meetingů s Agelem..tentokrát čekáme venku. Na letišti se nedá nikde kloudně zaparkovat a tak stačíme říct Gregovi velké díky, vysoukáme naše krosny z korby a hned odjíždí aby nezdržoval zdejší busy provoz.

Po příletu na letiště Heathrow mazaně zkoušíme přelstít pracovnici na pobočce aerolinek ČSA. Důvěryhodně hrajeme divadlo jak jsme naštvaní, že přebookace letenek, kterou jsme již provedli z Miami nebyla provedena. Unaveni po dlouhém letu a teď jako nemáme navazující let, který jsme zaplatili a přebookovali na dnešní datum neexistuje..požadujeme náhradu..nejbližší let do Prahy. Vyděšená pracovnice nechápala jak se to mohlo stát a s omluvou nám oznamuje, že ona s tím bohužel nemůže nic dělat..telefonicky nás přepojila na českou operátorku a ta nám s klidným hlasem sděluje, že si můžeme zpětně vyžádat nahrávku naší telefonické přebookace a poté zažádat o navrácení peněz. Hmm takže nic, víme, že to neklapne, ale stále hrajeme naštvané klienty jejich společnosti, rozhovor ukončujeme, že je to nevýdané a v momentální situaci nám to již nepomůže..odcházíme. No za pokus to stálo! Peníze na další nabízenou a předraženou letenku ovšem již nemáme..tak se přesouváme do bydleníčka našich kamarádů pankáčů. Přespíme u Břéti v pokoji, podělíme se s klukama o naše zážitky z cest a dumáme co dál. Varianta zůstat v Londoně a začít pracovat alespoň na 14 dní a vydělat pár kaček na cestu a na pobyt doma nevyšla, jelikož sami kluci teď momentálně v práci mají volno..není do čeho píchnout. A tak se rozhodujeme pro autostop.

Cimr nás svým služebním autem hodí do přístavního Doveru a my jsme rozhodnutí jet tam kam nás vítr zavane, ať už si stopneme kamioňáka do Francie či Španělska prostě jedeme tam. No, ale všemocné síly nás chtěli poslat domů se pořádně nepapkat, přibrat pár kil nazpět a sejít se s milovanou rodinou a tak PRVNÍ tirák co nám zastavil byl Golemák z Karlových Varů…no není toto pech? A tak si vezeme naše zadnice s Ríšou ze Slavkova přímo do Varů. (b t w vypadá jako Dominik Hašek)

Cesta je parádní, nejenom, že se náš řidič s námi dělí o cíga, nechává nás přespat na sedačkách, poskytuje nám svůj praktický mini vařič a čínskou polévku,

ale taky nás ukryl v kabině při nájezdu na trajekt,

abychom nemuseli platit cestu přes moře do Francie. Prostě paráda! Na trajektu dostáváme zdarma teplé i studené nápoje jako řádní platiči a už se vezeme směr ČR..směr domůů.

Svůj příjezd oznamuji jen bráškovi smskou..zda by nás mohl kolem 12 večer vyzvednout u Tesca..hodný bratřík poslechl, nikomu nic neřekl a čekal tam. Ovšem po cestě do Bochova nám v půlce došel benzín..no a co teď všichni Ladíkovi kamarádi se na nás vybodli a tak nezbývá nic jiného než vzbudit tatínka, což se ani jednomu z nás nechtělo, avšak nebylo úniku. Takže po několika minutách tatínek přifrčel jako kulový blesk a házel své odnoště všude kolem. Rozčílený nadával bratrovi co furt vozí sem tam ty feťáky, a ani si nevšiml, že jsme to vlastně my. Po dvou minutách mu říkám ahoj tati, nevěřícně se na mě podívá a pokračuje dál v hubování než mu celá tato realita dojde..doma samozřejmě radostně vzbudí maminku, která nechápe proč..a pak když mě zahlédne v kuchyni si myslí, že má sen o návratu své dcery…V šoku si popláče i radostí zasměje..JSME DOMA ..ŽIVÝ A ZDRAVÝ.

A tak naše putování po americkém kontinentě je u konce…ale duší jsme stále někde tam..máme nepopsatelné zážitky, nové kamarády a mnohem větší zkušenosti a touhu cestovat a poznávat další kouty světa…

language translator