3 2 1 start. Přichází náš další trip :) vítáme Vás u nového příběhu, který začíná mou samotnou cestou přes Prahu, Paříž a pak už jen směr jihovýchod. Cestu do města zamilovaných podnikám večerním busem a po 16ti hodinách se ocitám v srdci Francie.
Slunná Paříž mě přivítala ve své vší kráse a milým překvapením také oproti minulé návštěvě, se jevila přátelská gesta Pařížanů. No řekněme, že slunce na ně působí pozitivně a otvírá jejich pozapomínanou lidskost. S úsměvem na tváři byli ochotni mi pomoci a to i v angličtině. Takže tentokrát palec nahoru.
Samozřejmě opět využívám služeb couchsurfingu a nechávám se hostovat již našim známým Pierrem. Na večír jsem jím byla pozvána na life jazz music. Avšak po dni protrajdaném ve městě a s vizí ranního vstávání tuto milou nabídku odmítám a večír travím doma virtuálně se svým drahým.
Noční ulicí opouštím Pierrovo království a mířím si to na letiště Orly. Seznamuji se s Magali. Holčina, která mě oslovila s otázkou: "Hledáš bus na letiště?" Po krátké navigaci, zjišťujeme, že máme stejný let. Třinácti hodinový přesun se snažím prospat, ale moc mi to nejde. Konečně! Letadlo roluje, a my, za ranního rozbřesku dosedli na Malajskou zem. Okamžitě je cítít teplotní změna, ale hlavněvlhkost. Opět jako by mě někdo něčím pomazal.
Busem přejíždím do China Townu, odkud se táhnu celá zpocená do UBN tower k Borjanovi.
Vzpomínající na krásné časy s Aleškem zde, mám úsměv na tváři i přestu neskutečnou tíhu krosny. Jsem tady, paráda, šikovná holka zvládla to pěšky. Na recepci mě paní vítá, poznává mě. Je to příjemný pocit. V sedmnáctém patře jsou dveře otevřené. Tak, že by přece jenom někdo byl doma? Volám, hledám, nikde nikdo..vrátím se na chodbu, klíče s dopisem byly na místě kde měly býti. Hm asi zapoměli zabouchnout.
Vysílená a hladová, rychle zblazjnu čínské nudle a připravím si postel. Pak už jen sprcha a chrupky chrupky. Přece jenom mi někdo ukradl 7hodin. Probouzím se až kolem paté hodiny, to už je doma Borjanova nová přítelkyně Esther. Krátce pokecáme, ale trápí mě hlad, a tak se vydávám do přeplněných a mokrých ulic. Naštěstí už přestalo pršet. Ani nevim proč, ale nejdřív jsem šla na net do Mekáče (u Borjana je vše při starém, až na novou přítelkyni a to, že hotel Shangri La si zablokoval wifi). Spojuji se s Isaacem a hlavně s Aleškem. Až po nějakých dvou hodinách s kručícím pupkem odchazím do supermarketu koupit papu na zítra k snídani.
Nějak špatně se mi jde, aha to se mi rozlepila bota..snažím se nohu šourat po zemi, aby krokodýlí huba nebyla větší a větší. Ale marně, celá podrážka se roluje. Kurňa co teď, zrovna když pospíchám. Hledám shop kde si koupím lepidlo. Marně, nikde nemají. Párek Indů se pochichtává mé situaci. Chlapíci mi bohužel neumí pomoci, sešívačkou, kterou mi podávájí to opravdu nejde. Využívám dvou gumiček, které mám na zápěstí. Avšak vydrží jen chvíli. A tak se šourám šnečí chůzí směrem k restauci, kam jsem se těšila už v Čechách. Potkávám krámek a s radostí kupuji lepidlo. Za pomoci malajského hocha si na ulici spravuji boty. A hurá se nadlábnout, má oblíbená parantha s dalem, indický čaj a sebou si nechávám ještě zabalit fried rice s krevetami. Jenže hnedka jak opoustím restauraci, je to tu opět. Už na první pohled jsem tomu lepidlu nevěřila. Jedna nula pro boty, vzdávám to a stopuju si taxíka.
Doma již na mě čeká vyfintěná Esther a další dvě její africké kamarádky. Posilníme se několika drinky a vyrážíme do centra dění na Chankat. Potkáváme plnoštíhlou Marinu a do clubu dorazí i Isaac, protancujeme se do rána.
Druhý den se probouzím až kolem páté, domluvené rande s Isaacem na předměstí KL tedy padá. On však trvá na schůzce a doráží do města. Kafe, véča, X prodebatovaných hodin.Po návratu domů se rodina v bytě rozrostla o dva Borjanovo italské kámoše. Takže opět drinky a čekáme na Borjana až dorazí ze služební cesty. Ten kluk je furt stejně sladkej :) škoda, že jsme se tentokrát viděli tak krátce. Tahali mě sebou do baru, ale odolala jsem. Balení a příprava na ranní odjezd byla nutnost. Pro jistotu jsem vůbec ani nešla spát a ve 4 ráno opustila UBN.
Klasické šetření, v kapse mi zbylo pár ringutů, šla jsem pěšos, ale v liduprázdných ulicích se začali objevovat zvláštní individua, tak jsem se svezla taxíkem. Nebyl to žádný vyděrač a vzal si pouhopouhých pět ringitů. Na Belayuru bylo snad víc lidí než přes den..naháněči od busových společností se o mne začali rvát. Při zmínce LCCT airport mi všichni odvětili, že odtud to nejede, že musím na KL Sentral. Ale vždyť internet mluvil jasně. Odcházím směrem k zastávce kde jsem vysedala cestou z letiště. Přede mnou si taxíkář vede ušatého kluka, ještě se optám jeho, tvrdí mi to samé. Musíš na KL Sentral, to snad né to už mi nevyzbydou vůbec žádné prachy. Kluk pravděpodobně z mého obličeje vyčetl beznaděj a pozval mě do taxíka, že má stejnou cestu. A tak jsem se zadáčo svezla a bus na letiště z Sentral byl ještě levnější.
Na LCCT jsem byla brzy, tak jsem si chvíli surfovala (miluju letiště s free wifi). Na check inu to trvalo neskutečně dlouho, až jsem usínala ve stoje. Díky štědrosti ušatého kluka, jsem si mohla koupit 3 láhvičky vody a malý šáteček k snídani. Ještě rychlé cigárko v kuřárně a nedočkavě se řítím do gatu 14. Tam nastal malý zádrhel, místní pracovníci se tázali. Holiday?Holiday? Kývnu hlavou, ano holiday. A kam máte letenku ze Zélandu? Nemám. Jejich malajskou angličtinou tam na mě chrlili tisíc otázek za minutu. Ještě nevím kam poletím, možná Indonesie, možná Pacifické ostrovy. Opakuji se. Jenže to se jim nelíbí a posílají mě stranou ať počkám. Jéé to mi tak scházelo. Po pár minutách se jich opět ptám a co po mě chcete když mám working holiday visa. Aha, zkontrolovali si to a pouštějí mě dovnitř.
Welcome on board! Usměvavé tváře stewardů mi zpříjemnily náladu. Jsem hrozně unavená, ale čekám až vzlétneme. Poté si nasazuji mikinu zadní částí dopředu, na svém mp3 naladím Mozarta, kapuci na obličej a sladce usínám. Tento let byl úžasný i když byl delší než ten z Paříže, krásně mi to uteklo.
Je 12h večer místního času..zase mi někdo ukradl 5hodin. Ocitám se na půdě Pána Prstenů. Blížím se k immigrační kontrole..jsem trochu nervozní. Nervozita opadá v dlouhé frontě k přepážce. Vybírám si usměvavou paní a též s úsměvem kráčím k ní. Po pár minutách otázek, zvedá ruku a oráží mi štepl do pasu..uff..MÁM TO.. prolítlo mi hlavou. Po vyzvednutí báglu je na řadě další kontrola..batoh musí projet rentgenem a přichází další otázky zda mám stan, a jídlo? Nemám! A teď už doopravdy, jsem volná. Venku by na mě měli čekat couchsurfuři. Jenže je nevidím. Procházím mezi vyčkávajícími lidmi, ale žádná z těchto tváří mi není povědomá. Snažím se jim napsat, jenže z cz simky to nelze odeslat..zjištuji zda mám správný tvar čísla. Téměř po dvaceti minutách vyhledávání známých obličejů, se střetnu s pohledem jednoho běžícího kluka. Zastaví se a dlouho na sebe cívíme..pak nesměle zvolám. Jseš Sam? No javor, že to byl můj hostitel. Bohužel Sam má svůj specifický akcent a cestou domů jsem se ho musela furt tázat. Sorry co jsi říkal? To mě vysílilo ještě více.
Do postele ulehám až kolem třetí a furt se převaluju. Smrad pěti koček, které určitě obývají tento guest room a jejich neustálé tlapkání po chodbě, zima a bůh ví co ještě, mi nedalo spát.
Ranní ptáče dál do skáče, probouzím se ještě před zakokrháním budíku. Plně vyzbrojena mapou a MHD kartičkou od svých hostitelů, vyrážím do města. Autobusovou zastávku potkávám nedelako, jen kterým směrem je to do města? Přichází okamžitá odpověď. Bus staví, pan řidič poradí číslo spoje a opačný směr. Čekám tedy asi 15minut na správný odvoz, abych zjistila, že půjčená karta má nulový kredit. A jelikož nemám ani cent místní měny, musím z busu vystoupit a hledat bankomat. Naštěstí po kilometru chůze potkávám pekárnu, to bodne. Snídaně se taky hodí, čerstvý muffin s kafíčkem a paní mi vyplácí cashback. Mám peníze tak hurá do města!
Tato situace mi moc nenahrává, marně hledám poštu. Optávám se kolemjdoucích, směřují mě sem a tam, tak se tu různě motám. V mapě hledám vzdáleněješí poštu od centra. Vedle mne na lavičce sedí typan, raději se u něho přesvědčuji zda tam ta pošta je. Tvrdí, že ano, tudíž se vydávám tímto směrem. Asi po dvou kilácích se ocitám u nemocnice, u které by poštovní institut měl býti. Avšak opět chyba. Znovu se musím ptát lidí, tentokrát mě slečna utvrzuje, že je to opravdu na Riccarton Road, ale že je to odsud daleko. Hmmm, co můžu dělat a tak opět šmajdám. Na křižovatce se ke mě přiřítí kolista, poznávám pána z lavičky. Potvrzuje mi nový cíl a jde společně se mnou. Máme dlouhou cestu před sebou. Příjemný hovor nás dovedl až ke Scarborough odkud týpek pochází, jaká náhodička :) a také až k poště, kde jsme se rozloučili.
Za nedlouho procházím Riccarton Road již se zavedeným bankovním účtem a podanou žádostí o IRD číslo, nezbytné náležitosti k pracovnímu poměru. Takže můžu začít makat! No, ale teď ještě koupit spacák, nějaký ten svetr, když jsem si vzala jen jednu mikinu a trochu se najíst. V outdoorovým shopíku jsem valila bulvy na ty tříčíselné cifry za spacáky, které byly o něco silnější než prostěradlo. Takže nic, ale přece něco jsem si vybrala, plastová láhev ve slevě..to beru deset doláčů to je dobrá investice. Odcházím spokojeně. Další nadmíru spokojenou záležitostí byl oběd, též za deset velký set sushi, tak to by v Čechách stálo majlat. Maximálně happy jdu nakoupit nějaké jídlo do supermarketu a zde srovnávám ceny. Řekla bych, že je to plus mínus stejné jako v Anglii. Takže žádná tragedie.
Teď už mě čeká jen ta hrozná cesta s plným batohem, a to jsem chtěla z centra dojít domů pěšos, abych ušetřila. Už teď vím, že to nezvládnu. Konečně doma, celá zpocená uvítám chladnou sprchu. Hostitelé mi oznamují, že dnes bude společná večeře a že příjdou dva jejich známý. Oba gruntují zasviněnou kuchyň a tak přidávám ruku k dílu. Fale si na čistotu moc nepotrpí, přiznává, a k tomu jejich svinčíku pět kočičích dětí hodně přispívá. Nicméně večeře byla výborná, ale s návštěvou jsem moc dlouho nepobyla a jdu na kutě. Nějak mě to vše vysílilo.
Noční spánek nemám ještě řádně naprogramovaný. Probouzím se něco kolem jedné ráno, alespoň si zaskypuji s rodiči a Aleškem. I přesto, že jsem ulehla až kolem třetí, probouzím se už v sedm. No jsem zvědavá kdy si mé tělo nainstaluje nový režim. Mám ještě nějaké povinnosti na internetu, které mohu vyřídit až se vzbudí Sam s Fale. A tak čekám a čekám. Komu by se chtělo vstávat brzy v neděli? A čekám. Jelikož bych dnes ráda dostopovala až na farmu vzdálená cca 530km, měla bych na stopa vyrazit co nejdříve.
Spáči vylezli až kolem jedenácté, takže rychlovka dodělat bankovní převod. Se Samem se domlouvám zda by mě za poplatek odvezl za město, že už je pozdě. Ještě než vyrazíme stačí mi pájkou upevnit koncovku staré nabíječky nokia na novou úzkou, jelikož ta moje záhy přestala nabíjet. Jsem ready a můžeme vyjet. Loučím se s Fale. Po pár kilometrech zjištuji co vše jsem zapoměla, tabák a má jediná mikina mě fakt mrzí.
Na Motorway číslo 1 (u nich hlavní jakoby dálnice) je celkem provoz nemělo by to trvat dlouho. Taky ne, za necelou čtvrt hodinku na mne pořvávají ti tři lemtající pivo, že mi zastavilo auto. Jsem ráda, už jsem z nich byla celkem nervozní. Sedeli na zděném plotě, chlastali a bavili se mnou. Auto couvá blíže ke mně. Když spatřím to přeplněné vozidlo nechápu kam mě s tou mega krosnou chtějí narvat. Ale anglická rodinka si jednoduše poradila. Já jsem se nasoukala mezi dvě autosedačky s krásnými blonďatými princeznami. Mé zavazadlo skončilo v přeplněném kufru na spoustě jídla, snad jim to vydrží. Paráda vezu se až do Dunedinu, kde se hippie rodinka na pár let usadila. Jsou úžasný všichni čtyři, malé princezny vůbec nezlobí, nebrečí i když je to dlouhá jízda a mají za sebou let z Fidži. A Lori s Marcem? Na stejné vlně jako já. Cestu jsme propovídali, prozpívali, hráli různé hry a nebo jen poslouchali pohádky. Se zastávkou na kafčo, jsme do Dunedinu dorazili kolem 6h. Poprchává, je pozdě rozhoduji se přečkat noc zde a ráno opět vyrazím. Rodinka mi ještě poskytne svého průvodce kde si najdu levný hostel a odvezou mě tam. Dávájí mi svůj telefon a adresu, že až budu v okolí mám se určo ozvat. Opravdu krásní lidé.
Hostel zeje prázdnotou, paní recepční místo 18 chce 26 doláčů. No jo průvodce byl pár let starý. Jdu si připravit jídlo do kuchyně, cestou posbírám mapku města a pár letáčků, také informaci, že wifi zde se platí. Jsem unavená a ulehám ve studeném pokoji. Za pár hodin mě probouzí můj spolubydlící. Mladý německý dobrodruh, zamiloval se do jižního ostrova a celých devět měsíců co tu je byl jen na jižáků. Teď se prý konečně chystá taky zkouknout ten severní ostrov. Příjemně jsme pokecali a tak vzájemně nabili pozitivním myšlením a kuráží.
Za chmurného rána se vydávám do ulic. Při ranní kávě surfuju na netu a vyhledávám potřebné informace, třeba jak se dostat za město na stopa. A kde ta moje farma vůbec je, když nemám ani mapu :) Lepší hostel jsem si vybrat nemohla, leží pár minut chůzí do centra a o něco pár minut více na výpadovku na Motorway Jedničku, kde budu pokračovat stopem do Miltonu. A taky nedaleko se nachází sekáč kam mám namířeno na nákupy. Jen mě znepokojuje ten vytrvalý déšť, proto si raději ještě hledám info o bus spojení mým směrem.
Po cestě do hostelu si dobíjím kredit, koupím si balík instantních thajských nudlí a teď k obídku typickou anglánovinu fish&chips. Spolubydlící je stále na pokoji a tak máme šanci se rozloučit, ráno jsem odcházela ještě když spal. Prý také potřebuje do sekáče a tak se vydáváme spolu. Našla jsem tam přesně co jsem potřebovala, mám spacák a mikinu dohromady za deset, pán mi dal dva doláče slevičku :) Poté se s Dirkem loučíme on jde na stopa do Christchurch a já směrem jih.
Zavazadlo se zdálo býti větší a těžší. Nový spacák mám uchycený venku spolu s mikinou i s trekáči, působí to hrozně megalomansky. Ztrácím se pod touto velkou krosnou a malým desetikilovým batohem v předu. Lidé mi z aut mávají. Naštěstí ta výpadovka byla opravdu kousek, déšť pominul a já vesele zvedala palec s cedulkou. Netrvalo dlouho a vezu se v krásné káře řízené holandským turistou. Téměř před cílem se počasí opět rozbouří a posílá provazy vody. Hmm. Holanďák má slitování a odbočí mým směrem, prý až bude něco kde se budu moci schovat mě vyhodí. Po kilometru je plechová konstrukce se střechou. Káži mu : "Zastav, tady je to OK!" Vyskočím, darem ještě dostávám mapu NZ, paráda. Děkuji a běžím se schovat pod střechu. Avšak překvapení..pod střechou je plno vody, nebo spíše nějaké močůvky.
Snažím se krosnu se svým nekrytým spacákem uschovat před deštěm pod takovou haldu dříví. Zdárně provedeno. Bunda musí uchránit mne a vak malý batoh. Teď už jen čekám na auta..a ty nikde...ach jo pomyslím si a začnu svolávat všechny svatý, aby ustáli déšť. Projelo pár aut, ale všem ta promoklá, zmrzlá holka byla fuk. Mé prosby byly vyslyšeny a černé mraky se pohnuly jiným směrem. Po hodině staví auto..paráda. Přibíhám k němu, z auta se line indická hudba a udiveně na mě civí dvě typické tváře. Vysvětluji jim kam potřebuji a že mám batoh támhle ukrytý, protože pršelo. Chvíli jim to trvalo než to celé pobrali. Otočili auto a přijeli k místu, kde jsem se prala s krosnou.
Paráda, jedou až do Queenstown, takže mě vyhodí po cestě. Ptám se jich zda jsou z Indie, odvětí, že z Fidži. Aha, tak to sorry, zda jsem vás nějak urazila. Ale za spolujízdu se nestyděli říci o peníze, jak typicky indické. Prý kolik dám tolik dám. Placení nechávám až na konec jízdy a konverzujeme dál. Nakonec z nich vyleze, že Indové opravdu jsou, ale že svou rodnou zem nikdy nenavštívili, a hrozně by rádi. Kochám se přírodou kolem, projíždíme jen několik maličkatých vesniček, které ani nemají cedule. Doufám, že svůj Ettrick nepropásnu a snažím se číst v mapě.
Jsem tady, welcome to Ettrick, po hodině jízdy opouštím indickou kulturu. Nejmenší bankovu mám deseti dolar, který mu nechci dát..a s úsměvem na tváři mávám s desítkou, zda má pět zpátky. Koukne, usměje se a mávne rukou. Děkuji.
Procházím ves, vidím ceduli, která nese jméno bratra mého budoucího zaměstnavatele. Vcházím na jejich pozemek, chodím okolo domu, ale nikdo nikde. Hned vedle je holiday resort, optám se zde. Ušmudlaná paní od barev s děckem v náručí mě směruje k mému novému domovu. Dává mi telefon do ruky ať zkusím Marcovi zavolat, ten to nebere. Jdu nakonec vesnice kam jsem byla poslána, a blaží mne na srdíčku po slovech, která paní řekla. Lepšího bosse sis nemohla přát. :)
Zastávka v místním mini shopíku, koupím si tabáček a veškeré potřeby kuřáka. Zde se střetávám s nejstarším synem mého bosse jak mi sdělila paní prodavačka. Všichni jsou tu velmi přátelský a usměvavý. Je to příjemné. Po krátké kouřové, odhodlaně vcházím na farmu. Marc mě vřele vítá. Ukazuje mi můj nový domov a klidným hlasem vysvětluje to a tohle. Seznamuje mě s mými spolubydlícími. Dva mlaďoučký kluci z Německa každý na svém laptopu se sluchátky v uších, mastí nějaké hry. Krátce pokecáme a Marc odchází, ani po mě nechce žádné papíry či ID.
Jdu si vybalit věci. Ze všech pokojů si vybírám ten kde je single bed a radiator. Uspokojím hlad instantními nudlemi, banánem a sušenkou. Baráček je pěkný a velký, okolo rozkvetlé pestrobarevné růže a hlavně ta příroda. Na zápraží v křesílku, si spokojeně vychutnávám dobrý tabáček. Za doprovodu teplých slunečních paprsků, ptačího orchestru se kochám pohledem kolem. Je mi fakt krásně. Potěšení pro mé oči a duši.
K večeru přijíždí další dva spolubydlící, češi Jirka a Saša. Pohodový párek mě seznamuje se vším jak to tu chodí. Podle Marcovo slov, předpokládám, že zítra do práce nepůjdu. Ale spolubydlící mi radí ráno vstát, Marc vždy posíla instrukce v ranní sms. Poslechnu a budík nařizuji na sedmou. Nohy přilepené na malém radiátoru, oblečená, usínám pod svým novým spacákem.
Probouzím se čerstvá do rána plného slunce (kupodivu jsem spala celou noc) a zase ty ptačí písně. Nádhera. Zpráva od Marca neobsahovala mé jméno, tudíž dnes mám Off. Alespoň mám čas si uklidit a připravit náš pokoj a zajet do nedaleké vsi na nákup. Nemám kromě těch polévek nic.
Po malém obídku, jak jinak než thajských nudlích, se skrosnou vydávám na stopa směr Roxburgh. Ves vzdálená 8km, tam je nejbližší internet a taková česká Jednota market. Pár minut a už mě veze sympatický farmář, i když nemá cestu až do Roxburghu, hodí mě tam. Ukazuje mi nejlepší take away a dává mi jeho telefonní číslo se slovy : " Kdybys pak potřebovala práci zkus mi zavolat." No prostě paráda, děkuji.
V místní Jednotě udělám nákup v mezích mých sil a prostoru krosny. Internet dnes vynechávám a přesunuji se na stopa zpět domů. Už se těším na ty dobroty a kafíčko na zápraží. Jak naschvál se zvedá vítr a těch málo aut, která projedou si mne ani nevšimnou. Takže tu tvrdnu celkem dlouho, bezmála hodinu. Staví mi, hrozně rychle mluvící Chris, v triku fosforových barev, zaváží mě až před dům. Nenápadně vyndavám klíče, které máme schované na zápraží, jelikož máme jen jedny, zůstávají zde. A Chris stále stojí před domem. Copak asi chce? Zabouchnu za sebou dveře a přes závěsy tajně číhám, jenže ho nevidím. Při vybalování nákupu, zabuší na dveře, leknu se až mi srdce proskočí hrdlem. Váhavě otevírám dveře, Chris mi vrazí do ruky papírek se svým telefonním číslem a že se můžu ozvat. Odjíždí. Jsem jak spařená, oni jsou tu všichni tak fajn.
Druhý den už též vyrážím do rachoty, vezou mě jichočeši a zaučují mě společně s Marcem. Až na ten těžký žebřík, práce není náročná. Protrháváme nedozrálé švestky, po pár dnech broskve a meruňky. Otlučené, nohy samá modřina, poškrábaná od větví (jelikož jsem poctivá a protrhávám všude, musím se prodírat větvemi :), spálený obličej od slunka, které je tak silné, že spaluje i když je pod mrakem. Popraskané, vyschlé rty a celou pokožku, štípance od sandflies, které mi na rozdíl od všech ostatních otékají do mega rozměrů a hrozně svědí. To, že musím vstávat ráno na budíka, což nenávidím...i to, že tu není Alešek..ale já jsem tu šťastná, takový krásný, uspokojující pocit tam uvnitř.
Činnost práce se nám rozšířila o sběr zralých a výborných třešní. Je to mňamda jen to člověk nesmí přehnat. Někdy zkouším v práci vydržet a pracuji třeba 12 či jen 10hodin..aby byly kačáky. Ztratila jsem mobil i s novou zelándskou kartou s čerstvým kreditem, takže je zapotřebí koupit nový.
20. - 24. den - Trip 2 Chch a vyzvednutí Alíka
Sice dnes je den OFF, ale jsem úplně strhaná. Momentálně je půl druhé ráno, sedím na podlaze letiště v Christchurch a čekám na svého milovaného. Ráno budík zvonil ještě dříve než-li do práce, musela jsem totiž ke všem těm přípravám na cestu ještě nasbírat trochu třešní pro rodinu z Dunedinu, kterou mám v plánu navštívit při zpáteční cestě z Christchurch.
Ráno se vezu s Jirkou a se Sašenkou, společná ranní kávička a pak už mě vyhazují za městem. Tam pobudu sotva pět minut a staví mi starý americký truck se skotským řidičem. Cesta byla dlouhá, i když to celkem uteklo. Pohled pěkně z výšky mi naskýtal různé scenérie, barva moře měla krásnou barvu tyrkusu. Vše bylo krásně přehledné až na angličtinu mého řídiče. Zmáhala mě únava i konverzace s ním. Ale byl hrozně fajn.
Po třetí hodině vystupuji na předměstí Christchurch. Mé první kroky směřují k mekáči na net, který vidím opodál. Tam mě osloví pán: "Odkud jsi?" V ruce drží dvě zrmzliny a jednu mi vráží do ruky se slovy: "Určitě máš ráda zmrzku." Využiji vstřícnosti tohoto pána a ptám se kudy kam do centra. Ukazuje mi cestu, ale ještě mi prý dá mapu, kterou má v autě. Následuji ho. Mapku dostávám a k tomu asi hodinový výklad a storky o loňském zemětřesení. Pán byl hodně upovídaný, ale moc hodný a celkem toho dost veděl.
K mým exhostitelům vyrážím busem, s nadějí že budou doma. Sice jsem se jim ohlásila zprávou na CS, ale jsem bez NZ simky, česká mě s jejich číslem nespojí a nikde po okolí jsem nenašla telefonní budky i lidé mi tvrdili "Jo holka, ty už zde nenajdeš. Po zemětřesení vše zmizelo." Jak jinak Fale se Samem doma nebyli. Nechala jsem jim tam tedy jen dopis, že si pro věci skočím zítra a podrážděně a zmrzle šla vyčkávat na bus, který mě odveze opět za 3.20 do centra. Se svým budgetem v kapse to není úplně nejlepší.
V centru musím vybrat nějaké lováky z anglické karty, nepřeháním to však zítra už budu mít svou NZ kartu se všemi již vydělanými penízky. Takže jen něco málo, abych si zatláskla pupek a koupila Aleškovi na přivítání srdíčkovou bombonieru a také nějaké to jídlo. Protože budeme muset přečkat do rána na letišti. Ve městě se flákám procházkami a surfováním do devíti večera, po té beru bus směr airport.
Letadlo přilítlo na čas. Jsou dvě hodiny ráno a Alešek nikde. Zatím nejsem nervózní, protože na immi to celkem trvá. Mimo jiné mi dorazila smska : " Čekáš?" Darebák dával si na čas. Ale vytrvale čekám a těším se. Hlavou mi běhá X různých způsobů jak toho svého cestovatele přivítám. Většina čekajících lidí se svých cestujích už dočkala.
Kolem třetí ráno, ze sedu volím ležící polohu. Ještě, že tu je koberec. Upadám do hlubokého spánku, byl to přece jenom náročný den. Kolem půl paté mě probouzí telefon. Aleškovo neklidný hlas mi dává jasně najevo malér. Ale až po jeho slovech si uvědomuji jak velký.
Okamžitě jsem bdělá a s klepajícím žaludkem zvažuji co dále. Myšlenky mi lítají všude kolem, ale stále jsem naprogramovaná na pozitivní myšlení. Náhle v dálce zahlédnu tvář, vyskočím, ale ihned si zas sednu. Na tuto vzdálenost si opravdu nejsem jistá, přece jenom tato osoba má dlouhé vlasy. Ale poslouchám své srdce a to bije o stošest..ano je to tvůj Alík. Znovu se rozeběhnu a zvolám jeho jméno. V tom mě policejní postava v jeho doprovodu, rukou signalizuje ať se posadím a vyčkám.
Ufff, teď se klepu úplně celá. Po pár minutách se strážník vrací ke mě se slovy zda jsem Alešova přítelkyně. A zda bych s ním šla opodál na kus řeči. Celá nervózní následuji dvoumetrovou postavu v modré uniformě. Usedáme v křeslech uzavřené cestovní kanceláře. John se mi představí klidným hlasem a snaží se několikrát správně vyslovit mé jméno. Mnu si zpocené dlaně a vyčkávám. Poté spustí příběh co se vlastně stalo a omluví se za celou situaci, že jsem musela čekat. Poslouchám a soustředím se na všechny jeho slova. Oči mám zalité krokodýlimy slzy.
Všechno tohle kvůli šachám. Néé, všechno tohle kvůli neúplné přípravě. Jak jsme jen mohli zapomenout? Vždyť jsme vše drhli, prali, čistili a na to nejhorší zcela zapoměli :(
Jak si asi všichni pamatujete, loni nám Ježíšek až na Andamanské ostrovy donesl malé, dřevěné šachy. A určitě si také vybavujete, v jakém stylu celá tato dovolená probíhala. Ano v hulícím. Zcela miniaturní, o velikosti špendlíkové hlavičky, kousek hashishe zapadl do setu s figurkami. Úplně přesně mi hlavou blikla vizuální vzpomínka, jak jsme tento kousek objevili v Malaysii u Borjana, když jsme opět šachy vytáhli. Jenže jsme ho tam ledabile vhodili zpět.
John mi pomalou a klidnou angličtinou vysvětluje. Pro policii je to případ, který ani nemůžou postihnout finanční pokutou, ani žádným jiným postihem. Uff, asoň že tak. Po provedení důkladné kontroly dalších zavazadel i Aleškova těla (ta prý nebyla tak hluboka :), drogového testu (negativní) a Aleškovo upřímnosti a vstřícnosti, letištní policie usoudila toho mého dobrodruha propustit. "Jenže" pokračuje John. Z hluboka se nadechnu a čekám na ortel. "Teď ho má na výpovědi Immigrační pracovník a ten rozhodne co dál." Naděje mi blýskne v očích. Ti jsou však přísnější a téměř ve všech případech- nevyhovujících jejich zákonům, deportují hříšníky ven ze země. Stále ve mě zůstává víra a naděje. Při tak nepatrném množství by mohli přivřít oči, opakuji si.
John si mě odvedl k nim do kanceláře. Pohostí mě čajem a muesli tyčinkou, to bodne, jsem hladová a unavená. Spolu se svým milým kolegou se mě John snaží zabavit a zbavit slz, než immigrační pracovník ze svých spárů propustí Alíka. Vyptávám se jich, jak tohle malé množství našli? Že by pes? Usmál se a pravil. " Dnes tu nemáme ani cvičené psy. Jen namátková kontrola, bio security chtěla vidě ty dřevěné šachy." Hm, pěkná smůla.
Je kolem šesté ránní, když Alík dorazí. Vrhneme se do náruče a v pevném objetí, se slzami v očích a bolestí na srdíčku, setrváme dobrých deset minut. Bylo v tom tolik lásky. Slovy nepopsatelný mix emocí, ale vše bylo zahrnuté čistou láskou. Pak jsme se rozpovídali a slova byla krutá. "Deportovali mě!" John nám dal prostor být sami, také nám dovolil předat si nějaké věci. Alešek mi dává dárek od Ježíška, můj oblíbený růžový Dior a karton cigaret s několika tabáky. Já mu naoplátku dala jídlo a sladkost, kterou jsem měla připravenou k přívítání do nové země.
Do teď se čas vlekl, teď zas hrozně letí. V půl osmé se na letišti mění služba strážníků. Kolega odváží Aleška na stanici do centra Christchurch (tam musí sečkat než mu koupí nový tiket ze země). A John, který je mimochodem členem Couchsurfingu, si mě odváží domů. Nabídl mi noclech, na pár hodin se prospat a nabrat sil. Omlouvá se, že mu dnes přijeli hosté, proto mě může uložit jen na gauč. Jsem happy za jeho laskavost a vstřícnost. Chtěla bych vidět nějakého českého policajta, který by se zachoval stejně. Asi se shodneme, že je to mizivá šance, že?
U něho doma nás přívítalo sedm psů. Prý má některé jen na hlídání, nejprve jdeme tuto smečku provětrat. Z hluboka dýchám čerstvý, ranní vzduch a snažím se zastavit slzy, které se samovolně koulejí po mé tváři. Po procházce a nakrmení psích tvorů si dám příjemnou sprchu a ulehám do čerstvě připravených peřin. Ještě před usnutím, smskou obeznamuji Jiřího a Sašu o této šílené události. Okamžitě mi volají zpět, tím se mi spustí opět pláč. Už máme devět hodin a já konečně vysílená usínám.
Za tři hodiny mě John, dle domluvy, budí. Ještě mě hodí na bus a já opět musím fungovat. Měla bych se najíst, upozorňuje mě pud sebezáchovy. Jenže těch pár dolarů co mi cinká v kapse raději utratím za redukci na nabíječku. Tu starou jsem předala Alíkovi, a musím si nabít telefon a laptop. Takže mé první kroky vedly do supermarketu. Musela jsem projít tři velká obchodní střediska než jsem tu malou věc sehnala.
Poté jsem vyrazila na policejní stanici. Velká budova tyčící se v centru města, kousek od uzavřené oblasti postižené loňským zemětřesením. Při vstupu se mi svírá srdce. Mladý policejní recepční nepřátelsky zírá. Prý Aleška nemůžu navštívit. Opět se mi zalijí, již opuchlé oči. Táži se ho: "Jakto?!" Vždyť mi to slibili. Podávám mu papírek s telefonním číslem a odkáži se na Johna. Úredník bere list a odchází. Za pár minut mi otvírá dveře. Následuji ho různými chodbami dolů do podzemí. Pouští mě do místnosti metr na metr, se slovy. "Máte 15 minut." A odchází.
Vzápětí vstupuje Alešek, dělí nás mříže a plastové okno. V tuto chvíli propadám vzlykajícímu pláči. Pohled na něho a tato situace mě hrozně bolí. Bože jak bych se ho chtěla dotknout. Přilepená na tom špinavém okně, býti k němu co nejblíže, se snažím zastavit vzlykot. Musíme se domluvit co dál.
Policajti se slitovali a nechali nás spolu o deset minut déle. Při odchodu žádám jednoho z nich, že mu dám peníze ať mu koupí něco k jídlu a dají mu aspoň toaleťák na celu, nebo že to koupím a donesu. Strážník chápavě kýve a slíbí, že tak učiní i bez peněz.
Alešek mi popisoval jak hrozné to tam je. Neustále tam řvou agresivní kriminálníci z okolních cel. Jsou sprostý na strážníky a bouchají do zdí a dveří. Dalším šíleným zvukem je nepřetržitý tikací tón z větrací šachty. Nemluvě o cinkání svazku klíčů, které má neustále pochodující strážník sem a tam, upevněné na opasku. Který mu též svítil baterkou do obličeje, vždy když se snažil usnout. Minuta se mu vlekla hodinu, celou noc a den koukal jen do zdi. Nemohl si na celu sebou vzít ani boty s tkaničkami natož knihu. Bylo mi toho kulíška tak moc líto. Při odchodu sem se ptala jak dlouho tady bude muset být. Prý neví, dokud nekoupí tu letenku, uvidí se zítra. Mám tu domluvenou schůzku.
Venku na chodníku se mě zmocnila velká bezmoc a všechny emoce vychrlily ven..plakala jsem a plakala..u toho mi pomáhala cigareta, pak hned druhá. Kolemjdoucí stavěli, zda jsem OK a nepotřebuji pomoc. Oni jsou tu opravdu z jiné planety..užasní.
Když jsem se trochu vzchopila, vyrazila jsem na net. Free wifi, stolky se zásuvkami v supermarketu, velké plus pro Christchurch..jinak mě to město moc nebere. Kontaktuji Sama a Fale, že se tam opět zastavím. Mé poslední peníze utratím za městkáč. Naštěstí jsou doma. Pohostí mě čajem a po chvíli i výbornou večeří. Mám hrozně stáhlý žaludek, ale snažím se vše přežvýkat. Dostavám své zapomenuté věci včetně mé nové platební karty, kterou jsem si nechala poslat na jejich adresu. Po přečtení dopisu od banky mi však padá čelist, mé trápení s penězi nekončí. Na Zélandu totiž PIN ke kartě neposílají, ale člověk si ho musí sám zvolit v bance. Dnes je sobota, což znamená až v pondělí. Paráda.
Kiwáky též obeznámím naším životním příběhem. Nabízí mi nocleh, jsem jim vděčná. Sam ještě někde vyhledal voucher na bus do Dunedinu, abych nemusela jít na stopa. Stačí tam zavolat a přerezervovat to na mé jméno a na datum, který potřebuji. Také mi ještě volá John, jak jsem na tom zda mám ubytování na dnešní noc. Nabízí mi dopis pro Aleškovu novou žádost o víso, kde bude celá story popsána z pohledu policajta, plus policejní razítko. No není úžasný?!!!
Pokojík pěti koček stále zavání, ale jsem happy, že mám kde složit hlavu. Než usnu skypuji s rodiči a oznamuji jim nové události. Kolem třetí ráno usínám s myšlenkami na mého milovaného.
Své hostitele opouštím kolem druhé odpolední. Ujištuji se, abych tam tentokrát nic nezapoměla. Prvně jdu navštívit svého vězně. Dnes to beru více sportovně a snažím se být před Aleškem silná a neplakat. Spíše ho podpořit. Na recepci je ten samý týpek co včera, okamžitě mi otvírá dveře a vede mě dolů. Tentokrát nás spolu nechali přes dvě hodiny. A ještě se uvídíme dnes večer na letišti, protože mu už bookli letenku do KL. Prý ho tam dovezou v 11h.
Ze stanice jdu kam jinam než do supermarketu. Jsem opět nucena vybrat nějaké peníze z UK účtu. Koupím si nějaké jídlo a pro Aleška na večer též. Opět surfuji, snažím se najít nějaké info o deportování. A hle koho tam nepotkám. Dvě známé tváře právě kolem mne prošly. Vyběhnu za nima a chci se ujistit zda jsou to opravdu ony. Mávám. Taky mě poznávají. Krásná to (ne)náhodná setkání.
V pondělí Jiřího a Sašku přijela navštívit Salomé, jejich francouzská kamarádka ještě s jednou holčinou. Zrovna měla narozeniny, tak byl dort a i špek. V to samé pondělí kdy jsem ztratila ten svůj mobil. Večer jsme podnikli společnou akci hledání svítícího mobilu po sadě. Po špeku celkem sranda.
Holky jsou v šoku co tu dělám, pak ještě ve větším když se rozpovídám. Mají zrovna cestu na letiště a tak se vezu s nima. Ušetřím sedm padesát a můžu si koupit něco k jídlu :) Caroline ráno odlétá zpět do OZ, tak se tam zabavíme do rána spolu.
V 10.45 se přesunu na místo kam přivezou Aleška, abych ho přivítala a dala mu hned cigárko, na které se tak těší. V 11.05 stále mrznu venku a on nikde. Pentluji dovnitř, ven. Asi za deset minut vychází policajt s dalším hříšníkem, kterého cpe do auta. Ptám se toho strážníka zda neví jestli už mi přivezli přítele. "Jo Alish? Ten už je tu dlouho. A už je v duty free zoně, už ho nemůžeš vidět." Zamumlá nepřátelsky. Jakto? Zoufalá, běžím dovnitř a volám telefonem, který tu má policie v případě potřeby jejich pomoci.
Mnohem milejší střážník na druhém konci drátu mi sdělí to samé. Za minutku je u mě dole osobně. Hezky mě přivítá a omlouvá se mi za tuto situaci. Chápavě vyjadřuje jak smutné to je. Škrábe se ve vlasech, služební čapku má rukou přimáčklou k boku a zvažuje jak to udělat abychom se aspoň chvíli viděli a mohli se rozloučit. Jde to zkusit a za pár minut se vrací s tím, že ho našel. Odvedl si mě nahoru a posadil do cely ať tu počkám. Jupííííííí mám ho tady, můžeme se dotýkat. Předávám mu jogurty, aby se před cestou aspoň najedl. Pak už jen mačky mačky na jeho klíně a vychutnáváme si přítomnost.
Za půl hodiny mi ho odvádí do letadla, prý mu to bookli jen do KL na naše přání. Doufáme, že od Borjana se vyřídí nové viso, které všichni věří, že dostane a pak se za mnou vrátí sem do země pána prstenů.
Na letišti musím přečkat do rána. Ranním autobusem číslo 10 se svezu na zastávku odkud mi přímo jede bus do Dunedinu. Jenže chybička se vloudila, koukla jsem se špatně na jízdní řád. Bus mi o pár minut ujel. Dalším se dostanu do centra a odtama musím vzít další trasport, ale časově to nestíhám. Ooooo noooooooo!!!! Říkám si ať už tenhle špatný sen skončí. Samozřejmě jsem to nestihla a lístek do Dunedinu mi propadl. V kapse mám 2.70 chybí padesát centů na další bus za město na stopa. Tak jsem se chtěla v buse prospat, za celý víkend jsem toho moc nenaspala. A je to tady musím být akční, vše na novo.
Od jednoho klučiny vyžebrám svých potřebných padesát centů a vezu se za město. Dojdu si pár set metrů na místečko slibné k dobrému autostopu. Zvedám palec a za pár minut jedu s pánem, sice jen do Ashburtonu vzdáleného 70km, ale jedu. S postarším pánem komunikuji, i když mi padají víčka. U druhého řidiče, který mi zastavil téměř hned po výstupu, to ale nevydržím. A zalomila jsem to! Dva starší milovníci zvířat, vzádu se mnou sdílí sedačky i můj klín neposeda pejsek. Zanechal mě kompletně bílou od svých pelichajích chlupů. Za námi táhneme obrovský obytný povoz i se dvěma koníky. Lidi, kteří žijí na okraji města a životem se snaží moc nezapojovat do nastaveného systému dnešní moderní doby. Když jsem zrovna nespala trochu jsme pokecali. Cesta přece jenom je dostatečně dlouhá. Udělali malou pauzičku na záchod a pozvali mě na kávu. Nepředpokládali, že tato restaurace, u které zastavili bude tak nobl a drahá. Jenže už se styděli ji opustit a tak jsme zůstali a dlouhi si vybírali čím se občerství. Chtěli pozvat i mne..s poděkováním jsem odmítla. Bylo jim trapně a omlouvali se, řekla jsem jim svůj názor a pochopení.
V Dunedinu mě vyhodili na parkovišti před NewWorldem, kde na mne Jiří a Saška již čekali. Přátelé ani nevíte jak ráda vás vidím. Objala jsem je a zatlačila slzy. Rychle do banky zadat PIN, vybrat peníze a koupit něco k papu, žaludek mi brečí prázdnotou.
Doma se všichni těšili na nový přírustek do rodiny. Jelikož se z práce vraceli postupně musela jsem příběh několikrát opakovat. Rodinná debata na zápraží před domem. Vysílená, nervozní kouřím jednu cigaretu za druhou. Stále přepočítávám hodiny kdy by měl Alík být v KL. Jenže jeho telefon je stále vypnutý.
Ivča s Márou ode dneška žijí a pracují s námi, alespoň nějaká milá zpráva. Ivuška mi nabízí obejmutí, když se na mě tak kouká. Toto přátelské gesto mě hodně potěšilo. Všichni jsme nervózní a kouříme. Náhle zvoní telefon, cizí číslo, nedočkavě zvedám. Aleškovo tichý a smutný hlas mi oznamuje, že je to ještě horší. V Kuale ho také zatkli a nepustí ho do té doby než bude mít letenku zpět do rodné země. Jenže problém je v tom, že ho nechtějí pustit na net si to zabookovat či ani zavolat mě ani na ambasádu. Tak tohle už je vrchol všeho. Dělali si z něho srandu, že ambasáda má stejně zavřeno a že na to nemá právo.
Na cele byl spolu s dalšími dvaceti, převážně mladí študáci studující Universitu v KL. Neměli zpáteční lupen tak si je moudré hlavy zatkli. Jaká pakárna!!! -Vždyť my jsme tam byli dvakrát a nikdo po nás nic takového nechtěl. Naštěstí jeden z těch studentů měl schovaný mobil a půjčil Aleškovi na tajňáka zavolat. Avšak po minutě to chcíplo. Ale stačilo mi abych vše pochopila a začala jsem panikařit. Naštěstí mý racionálně myslící přátelé mi pomohli a drželi mě nad propastí zhroucení se.
Mára vytáhl poznámky ze svých cest, má číslo na českou ambasádu v Malaysii. Okamžitě tam volá, já jsem nebyla schopna kloudného slova. Saša mi do pusy cpe nějaké vitamíny, abych se prý tolik neklepala (trochu to pomohlo). S ambasadou byl dlohý hovor, vysvětlování, ale prý ochota pomoci, sděluje mi Marek svůj dojem. Dal jim na mne telefon a oni se mi pak ozvou co a jak. Poté mě kluci odvezli do Roxborgu na net, abych Aleškovi na jeho účtě převedla peníze ze saveru a koupila mu nejbližší tiket do Prahy. Peníze však už byly převedené což je dobrý signál, je to na lepší cestě. Pomýšlím si, asi ambasáda pomohla a čekám až se mi píďa cestovatel ozve. Jenže sms nikde.
Už z postele v pozdních nočních hodinách píši smsku na číslo, z kterého mi volal Alík. Přichází dobrá odpověď : "Aleš před hodinou odletěl domů." Jupííí. Jsem šťastná a usínám.
Další den vstávám v 7h, tradičně jako do práce. Ale nejsem schopná provozu. I přesto, že už mám hotovou svačinu, Terka se Sašou mě ukecaly abych zůstala doma, lepší než abych jim prý spadla ze žebříku. Uposlechnu. Vždyť tenhle prodloužený víkend jedu jen na setrvačnost, musím se vzchopit a nabrat sil.
Nová smska na mém mobilu mě fakt rozesmála a rozčílila zároveň. Bastardi z velvyslanectví se na nás opět vykákli. Někdy ve tři ráno mého času, mi pan ambasador napsal, že od svého kolegy dostal echo a ať mu pošlu detaily svého přítele a s čím vlastně potřebujeme pomoci. Oslové a já myslela, že to byli oni kdo mu pomohl. Marek to přeci s nimi řešil nejméně dvacet minut a všechny údaje jim dal. Je dobré vědět, že na instituty, které živíte vy daňový poplatníci, se prostě nemůžete spolehnout, i když od toho tu jsou. Pro nás je to v Malaysii již po druhé. 3:0 pro ambasády celkově, další neúspěch v Indii v Ladákhu.
Téměř celý den jsem prospala. A pak jedla a jedla, ještě že mám ty zásoby jídla, které jsem udělala kvůli Aleškovi.
26. - 36. den - Už dost - nastupuji do vlaku Pohoda
Následující den jdu do práce vydělávat korunky, také musím svému šéfovi oznámit a vysvětlit co se stalo. Mark je ten nejlepší boss. Při snaze mu vše objasnit, mě zastavil se slovy : " To mi nemusíš vysvětlovat, to je váš život do toho mi nic není." Prý hlavně zda jsem v pohodě a ať si klidně ještě vemu volno dle potřeby.
Ale néjen to, při srovnání od druhých, kteří si na své farmaře v okolí jen stěžují a ze zkušeností od Saši a Jirky, kteří už jsou tu rok. Právem nese jméno Miláček, on doopravdy je. Žádná buzerace, kontrola, kamarádský přístup a důvěra jsou jeho hesla. To mi ještě dal svůj starý mobil když jsem svůj ztratila, prý Xmas present. :)
Dny tu plynou rychle. Každý den se snažím hákovat alespoň deset hodin, někdy s Terkou zvládneme i dvanáctku.
Tedy když počasí dovolí a neprší. Nebo naopak když nás slunko nesžíhá zaživa. I přes tento pracovní výkon tu zažívám spoustu krásných chvil Fany s Pavlou se spíše sjednotili s německými kluky, s Lukashem a Chrisem. Naše šestka prohloubila své přátelství. Všichni o sobě víme hodně. No jo no když zrovna člověk v práci nečte nějakou zajímavou knihu (máme plno audioknih či divadelních her) tak se celá šichta prokecá. Jsou to úžasní lidé, sice jsme každý z jiného soudku, ale sedli jsme si parádně. Příjde mi jako bychom byli FRIENDS (serial).
Alešek mi samozřejmě moc chybí, ale přátelé mi pomáhají tolik nestrádat. Snažím se na ten špatný sen zapomenout a užít si to tu. Respektive, s Aleškem se snažíme z této události vzít něco pozitivního a né se v tom utápět. Mimo jiné, Terka je na tom obdobně. Přítel jí též nedorazil, ale z vlastního rozhodnutí. A tak jsme tu dvě opuštěné ženy a všichni si z nás dělají srandu a tvoří z nás páreček. Máme společnou službu na úklid, společné nákupy..aneb ve dvou se to lépe táhne.
37. - 40. den - Ježíšek přece přiletěl aneb Vánoce hlavou dolů a na treku
Je 23.12. naše šestka si vzala OFF a vyrážíme na výlet! Chaotické ráno, zabalit krosnu, dodělat bramborový salát (Terka se toho ujala a že ho bylo minimálně 5kilo).
Dostopovat do Roxborghu na net a spojit se s našima a Aleškem. Po návratu rychlovka dodělat dárečky, zabalit je, přidat přáníčka a šup s tím pod náš vánoční stromek.
Ježíšek si nás našel i u protinožců a dokonce přišel i něco dříve. Stihl nám dát malý papírový stromek s ozdůbkami, stojanem i hvězdou. Stál u krbu a už pod ním byla i spousta zabalených dárečků.
Když vše včetně salátu bylo hotové, sešli jsme se u krbu a Ivča se ujala rozdávání dárků. Lidičky to vám bylo tak krásné, srdíčko mi plesalo radostí. První dárek dostal Jiří. Opatrně ho rozbalil, my nedočkavě vyhlíželi, pár sekund Jiří kouká a pak překvapeným a radostným hlasem zvolal : " Jeee, korálek na provázku!" Všichni jsme vybuchli smíchy při pohledu na toho udiveného klučinu, držící barevný korálek navlečený na obyčejném motouzu s velkým uzlem. A jaké nadšení u toho dokázal projevit. Úžasné!
Rozdávalo se dál a my nedočkavě a nadrženě čekali na ten svůj dáreček. Když přišel další korálek jiné barvy na provázku, Terka se rozhodla vysvětlil význam jejích darů. Korálek v patřičné barvy nese znamení a přání, které nám přeje. Můj byl oranžový se žlutým proužkem, spokojenost, která mě bude doprovázet. Od Marka a Ivči jsme všechny holky dostaly krásné malé ovečky, vyrobené z ovčí vlny. Od Jiřího a Sašenky vlastnoručně natrhané, polousušené a zarolované BíDíčka, plněné tabakám a vložené do krasné pestrobarevné, pomalované krabičky. (Před Vánocemi jsem ještě obdžela můj sněný french press, stále jsem o něm mluvila, až to nevydrželi a dali mi ho předčasně). Od německých kluků jsme s Terkou měly napůl čokošku. A od Fanyho a Pavli láhev vínka. Všem se nám blýskala radost v očkách, jako malým dětem. I mé vlastnoručně vyrobené dary všechny potěšily.
Klukům jsem po večerech háčkovala barevné obaly na zapalovač, závěsné na krk. Ivušce vyrobila hezké naušnice, mě osobně se moc libí a jí obzláště sluší. Alex dostala můj decentní náhrdelník. Terku jsem obdarovala barevným náramkem s korálkem, Fany dostal z přírodních barev a Pavla dostala na památku Shivovo oko z Andaman. Jelikož nerada nosí jakékoliv ozdoby. Jen sousední kluci, chudáci nedostali nic, prostě jsem nestihla nic vyrobit, ale snažila jsem se. Prominte kluci!
Jsme ready, můžeme vyrazit. Carcoola i Micka připravené, naleštěné, uklizené. Slosování mne přiřadilo k Ivče a Márovi (výhoda kouření :). Tradááá...Jedééém! Dál za Roxborghem to neznám a tak se kochám míjející se krajinou za poslechu Beatles. Naše tváře zdobí úsměvy od ucha k uchu, užíváme si to.
První zastávka v Alexandře, nákup masa na řízky a nějaký ten alkohol. Dále si to mažem přes Cromwell..kopečky, skály, ovečky, na pravo i na levo. Sem tam se mihnou jezera. Slunko svítí a mě se to líbí. Blížíme se k městečku Wanaca, na křižovatce směrem na Haas, se Carcoolka nějak unavila a nechtěla pokračovat dál v jízdě. Už předtím trochu pokašlávala, ale teď dala jasný signál "dál nejedu".
Stavíme v odstavném pruhu a Marek zkouší odstranit závadu.
Micka se svou posádkou jsou v okamžiku u nás. Víc hlav víc ví. Klucí zkouší červené autíčko rozběhat, ale marně. Dámská sestava se baví po svém. Carcoolka se musí odtáhnout do nedaleké Wanaci a pojedeme všichni v Micce...rozhodnuto. Červené se zaháklo za bílé a kluci jedou do města někam parknout toho maroda. Doufáme, že po návratu v pondělí už bude schopná jízdy.
Micka je šikulka, pobrala všechny naše zavazadla a nás šest osob. Byla sranda, zpívalo se, kochalo se, leželo v posteli a nakonec i kouřilo za jízdy. Cesta se klikatila mezi jezery,
poté lesy kde sem tam vykukovaly dlouhé vodopády, které byly šperkem pro celou tuto krásu.
K Salomé, u které přečkáme dnešní noc, dorážíme se spožděním za doprovodu červánků. Vítá nás s velkým úsměvem a vřelým obejmutím. Nalévá sklenici červeného, hutného vína a pak dlouho klábosíme a klábosíme. Obalování řízku započne až po jedenácté, masa bylo požehnaně. Malá manufaktura byla dokonalá, šlo nám to od ruky. Jako šmoulové, každý měl svou činnost a za nedlouho bylo hotovo.
Kopec osmažených řízků čekal na ranní zabalení.
Salomé ještě usmažila čerstvého lososa se smetanovou zálivkou a barevným salátkem..mňamda večeře. Dělá na lososové farmě v restauraci. K dispozici má tento domeček se zahradou a skleníkem, kde si pěstuje zeleninu. Je to tady opravdu krásné. Sice je sama upřostřed ničeho, kam zabloudí jen narvané autobusy turistů, na kukačku lososů a občerstvit se. A hlavně se nacházíme na West Coast, který je obdarován všudepřítomnými sand flies. Jedna z mála věcí, které by mi tu vadily. Ale zvažuji, že se zde zeptám na práci, mimochodem velmi dobře placenou.
Uleháme až kolem jedné ranní. Terka a já skládáme hlavy u Salomé v ložnici, smějeme se našemu lesbickému odsouzení. Čerstvé se probouzíme do slunného rána, snídaně, úklid zasvinčené kuchyně, zabalení řízků. Po cestě zastávka u Salomé v restauraci na společnou kávičku
a okouknout synchronizovaný lososí tanec.
Další break je na písečné pláži u Tasmánského moře.
Pozdravíme se s tou velkou louží, uděláme pár fotek a rychle bereme nohy na ramena. Je tu spousta těch otravných, hladových mušek. I Micka je jich plná, za jízdy vraždíme všechny nezvané návštěvníky. Mrchy pár se jich stačilo nakrmit a tak se drbeme, jeden druhého okřikujeme, aby se neškrábal. Potom je to mnohem horší, jsou to zákeřná malá zvířatka. Po pár kilometrech se ocitáme na parkovišti, kde jsem započali náš trek.
Připravíme si krosny, protáhneme kostry a rychle pádíme pryč.
Opět nás atakují houfy otravných mušek. Vydáváme se směrem k řece Copland, v tomto období je užší a její hloubka nám sahá jen po lýtka. Průzračná, arkticky ledová voda nám osvěžila chodila, která teď pošlapou 17km v trekáčích.
Přebrodit ji po pás jak je na jaře nezbytné bych asi nechtěla.
Sašenka pokračuje s jednou mokrou pahorkou, řeku nepřeletěla jak měla a zběsile po proudu plavala do dáli. Naštěstí po pár metrech zastavila o kameny a Saška si svou utopenou botku zachránila. Vesele si šmajdáme dál, kocháme se okolní pannenskou přírodou. Trek nás chvíli vede po kamenitém břehu řeky,
pak nás stezka svede do pralesa, kde se svou krásou a velikostí pyšní různé druhy kapradin a stromů.
Adrenalinovým zpestřením bylo hned několik lanových či-li canopy mostů, jejichž délka dosahovala až dvouseti metrů.
Sem tam na nás vykoukly hlučné vodopády.
A asi v polovině treku nás překvapil osamocený hut, zde jsme si oddychli, napápli a načerpali sil.
Poslední úsek treku se zdál býti nekonečný, mírně jsme stoupali a stoupali. Potem zalitá těla, sil ubývalo, ale úsměv jsme neztráceli. Jediná Alex vypadala upraveně jako kdyby zrovna šla někam na ples. Ani kapička potu nezkrápěla její čelo, nemohli jsme tomu věřit a klasicky jsme si ji všichni dobírali. Po sedmi hodinách dorážíme k Welcome Hutu, konečně.
Už jsem toho měla fakt dost. Poslední dva kiláky mi nohy vypovídaly službu, 17kg na zádech se opravdu proneslo. Tvrdohlavě jsem zdorovala Jiřího nabízené pomoci. Nakonec bez optání mi z krosny odlehčil pár kilíček :)
S velkým překvapením zjištujeme, že nás na trek o Vánocích vyrazilo více. V patře chalupy si zabíráme šest matrací vedle sebe. 
Ohákneme si čisté hadříky a pádíme do kuchyně si připravit štědrovečerní stůl. Svíčky, řízky, salát, vínko. Před večeří si zazpíváme pár koled, tradiční Vánoce, že?
Po nadlábnutí, ještě za světla vyrážíme do horských bazenků. Spolubydlící z různých koutů světa nás upozorňují, že je příliš brzy vystavovat nahá těla, sand flies ještě nespí. Ale nás to neodradí, chceme vidět všechnu tu krásu kolem při zapádu slunce.
Přírodní thermální bazénky tektonického původu jsou asi 150m od chatky. Z každého pomalu stoupá pára, která se v mžiku vytratí.
Obklopují nás vysoké kopce, některé z vršků jsou pokryté sněhem. Zapadají slunce posledními paprsky tomu všemu dává úchvatnou barvu a šmrnc.WelcometoParadise!
Rychle skáčeme do jednoho bazénu s přijatelnou teplotou, je okolo 50 C. Je hodně mělký proto si hrajeme na krokodýli a šouráme své pupky po bahnitém dně. 
Skotačíme jako malá děcka. Za nedlouho vypadáme jako vodníci, mazlavé bahýnko brčálové barvy si patláme po těle, abychom se uchránili před muščími hladovci.
Mimo jiné popíjíme drinky a bavíme se. S teplou lázní alkohol rychle stoupá do hlavy.
Při soumraku si k této pohodové atmosféře ještě zapálíme dvě svíčky a úplnou třešničkou na dortu byla obloha s milióny blikajících hvězd. Prostě nádhera. Zpívali jsme si Vánoční koledy a na oplátku nám byly zpívany v Norštině a Angličtině od dalších návštěvníků, kteří postupně přicházeli s nastávající tmou. Opravdu krásné Vánoce, děkuji Vám přátelé.
Ráno se probouzíme s menší kocovinkou, posnídáme Markovu Vánočku, trochu již tvrdou, ale stále chutnou. A poté si každý jdeme po svém. Procházím se po okolí a kochám se. Na druhém břehu řeky potkávám spící Terku, no jo trochu nás ten včerejšek zmohl :) 
Opodál nacházím hezký plácek, chvíli pobudu. Medituji, rozjímám a sním. Užívám si veškerou tu krásu, ale zároveň cítím smutek, jak moc mi chybí ten můj "pašerák začátečník". Po jeho boku by tento zážietk byl mnohem mocnější. Rozhoduji se za svým milým vrátit, i když jsem koketovala s myšlenkou zůstat a tuhle krásnou zemi procestovat.
V pozdním odpoledni se všichni setkáváme v hutu, relaxujeme a debatujeme se spolubydlícími. Po večeři dopíjíme zbytek zásob vína u hraní karet a kostek. Opět se smíchy popadáme za břicha. Až kolem desáté večerní vyrážíme naložit svá těla do bahenní lázně. Avšak brzy koupel ukončíme a jdeme do hajan, ráno se brzy vyráží zpět domů.
Cesta zpět dolů byla rychlejší, tentokrát jsme 17km ušli za 5 hodin. Závěrečné foto v cíli na parkovišti 
a pádíme na kafčo k Salomé do práce, pokoupit nějaké pohledy a rozloučit se. Další destinací byla Wanaka, všichni doufáme v uzdravení Carcooly a v její schopnost jízdy. Kluci ji jedou vyzvednout a dámska čtyřka razí na nákupy a obhlédnutí města. U třpytícího jezera přežvykujeme turecký kebab a pak shopuje. Mezitím se vrací kluci se špatnou zprávou, červené autíčko stále marodí a musí ho tu nechat u autodoktora. Cifra za léčbu není vůbec malá.
Takže kompletní posádka se opět naskládá s X tašek pného jídla do Micky.
Je to holka šikovná, zvládla to bravurně a všechny nás dovezla v pořádku domů. Samozřejmě velký dík náleží našemu řidiči Jiřímu. Sláva nazdar výletu, už jsme doma, už jsme tu. Dorážíme velmi unavený v pozdních hodinách. Po vybalení nákupů jdeme rychle na kutě.
34. - 37. den - SILVESTR ALA HIPPIE & PUNK
A zase do práce. Čtyři dny volna bodly, člověk na chvíli změnil každodenní rituál a tak se pracovalo lépe. Mezi thinnování jablíček se vmísilo pickování třešní. U plotny se všichni střídáme a vaříme si samé dobroty. Avšak nejvíce je akční Marek, je to takový náš šéfkuchař.
Blíží se Silvestr, každý zvažuje kde a jak přivítá nový rok. Nakonec, na základě spořícího aktu, všichni se rozhodujeme zůstát doma. Jelikož si tu oslavu chceme trochu zpestřit, vymýšlíme tématický večírek. Napadají nás různá témata, ale přípravu a nákup různých doplňků jsme nechali až na poslední den, takže stejně došlo na má slova..Let's be hippie. Samozřejmě prosté většině se nechtělo, ale květinové děti vyhrály.
Na Silvestra jsme pozvali další své kamarády, ale nikdo se nedostavil. A tak jsme tento magický rok s dvojkou na konci přivítali v našem desetičlenném kruhu. Práci jsme utli brzy kolem třetí a hned začali chystat dobroty. Grillované krevetky, lusky, kumara (sladké brambory), česneková pomazánka, třenná niva, obložené talíře a samozřejmě maso na grill a špízy. Také sladkosti, Terka upekla banánové muffiny.
Poté jsme se všechny přemístily ke mě do pokojíků, vyházela jsem svůj šatník na postel a každá jsme se ohákla, Musím říci, že jsme byly dokonalé hippiesačky. Klučičí čtyřka si radějí zvolili Punk style.
Také se jim to moc povedlo, z ničeho dokázali ze sebe vykouzlit pravé punkery. Jiří dokonce sehnal pravé glády, sice je pak nosil ještě týden a to i do postele, ale byly unikátní. Ať žije centrofix :)
Večírek probíhal v poklidu. Byli jsme pozváni na zahradní party k sousedce Trudy. Spousta dětí, lidí, jídla, velká sešlost a celkem fajn atmosféra. Asi hodinku jsme pobyli. Poté nás Trudin manžel vyvezl svým veteránem na vyhlídkovou jízdu, blízký kopec se zapadajícím sluncem nás okouzlil.
Po návratu se bavíme po svém, vínko nám mírně pomáhá. Hrajeme hru "psycho", která spočívá v tom, že jedna osoba v kruhu, v našem případě Terka pokládá otázky a my se snažíme pravdivě odpovědět za osobu sedící po naší pravici. Pokud odpověď není správná (pravdivá) vykřikne se psycho a všichni si vymění místa. Terka musí uhodnout pointu této hry a je to holka šikovná tak to dala asi po dvou hodinách. No, ale opravdu psycho hra.
Nový rok přivítán, přípitek, pak už jen kulturní vložka ... Jiří nám zahrál na své ságo,
se kterým cestuje a občas si na ulici přivydělává hraním.
40. - 62. den - Appricot's Season - Meruňky a zase Meruňky
Rok 2012 nám hned ze začátku přinesl pár tropických dnů. Ostré slunko nás sžíhalo a špatně se pracovalo, raději jsme končili brzy a jeli se koupat na nedaleký rybník Pinder či vyrazili na pivko do místní hospody...kde obsluha není moc přátelská.
Začala sklizeň meruněk. První dva dny jsme sbírali za hodinovou mzdu. Byla to náročná práce, hlavně na záda. Nabídli jsme Markovi sbírat tyto oranžové koule na úkol, abychom si za tu dřinu alespoň vydělali více. Nabídl nám za velký bin sedmdesát doláčů, což je super cena. Pracovalo se nám hned lépe, motivace je důležitá. Vidina peněz nás hnala, byli jsme rychllý a pilný jako včelky. Vydělali jsme si dobře.
Střídaly se dny kdy jsme pickovali a thinnovali jablka, abychom si odpočinuli. Mark je prostě skvělý člověk a šéf. Do pracovního týmu nám přibyla kiwačka Laura a rodinka z Filipín. Víkendy byly též pracovní, ale jen zlehka. Končili jsme dříve a snažili se trochu zabavit. Časté grillovačky, šachové či banbingtové zápasy. Někdy jsme dostávali crazy nápady jako jít hrát v dešti na schovku. Byli to tvrdé souboje (viz video). Prostě paráda. Tihle lidičky mi hrozně přirostli k srdci, proto mě na jednu stranu mrzí je za pár dní opustit. Už mám koupenou letenku zpět do mrazivé Evropy a budu s Aleškem. Věřím, že se s těmi krásnými blázny ještě někdy někde shledáme.
Slunná neděle, vyrážím do Roxbughu na net a podlábnout něco dobrého. Surfuji na venkoní zahrádce jednoho Fast foodu, v tom mě osloví mužský hlas: " Čau co ty tu děláš?!" Pár vteřin mi trvalo než jsem známou tvář rozluštila. "No nazdar Náglis!" Setkání se starým známým z Londona bylo milým překvapením. Chvíli jsme poklábosili a pak mě Náglis zve na grillovačku k rybníku kde stanuje. Kupuji si láhvinku vína, Robert pivka a razíme.
Další překvapení byl Zbyněk a Vlasta, kteří tam campují s ním. Zírali na mne s otevřenou pusou a přivítání vůbec nebylo srdečné. Robert ugrilloval flák vepřového steaku, vypila jsem pár sklenek vínka, které na slunku působilo dosti rychle. Vyvalený u rybníka jsem si užívala slunečnních paprsků, konverzace byla převážně jen s Robertem. Po dvou hodinách mě odvezl domů, kde již na mě čekali vystrašený přátelé. Jejich nechápavé pohledy a poznámky kde tak dlouho bez oznámení trajdám, podpořil Robert když vešel dovnitř a začal mluvit anglicky.
Terezka měla přichystanou večeři i s výborným desertem. Zasedáme k rodinnému stolu společně s Náglisem. Byla opět sranda, hlavně když jsme se začali spontáně před večeří modlit..Robert nechápal, ale evidentně byl moc spokojený. Svou návštěvou nás poctil ještě několikrát.
Rozlučkový den. Pár dní před mým odjezdem se v domě zhustil vzduch. Vznikla hádka mezi naší šestkou a Pavlou s Fanym. Ani se nezúčastnili rozlučkové party, blbé však bylo, že v ten den měl Fany třicátiny. To mě celkem mrzelo.
Ty moje sluníčka pro Flower připravili ohromné překvapení, prsty v tom měl i Mark. Můj poslední pracovní den, sobota. Unavený po sběru meruněk, končíme ve 12h. Já, Mára a Terka jedeme na nákup masa na dnešní večírek a také dárek pro Fanyho. V tom mi přichází sms od šéfa: " Urgetně jeďte sbírat třešně na sad mého bratra. Jiří na vás bude čekat na křižovatce a doveze vás tam." Znechucená oznamuji tuto novinu spolujezdcům. Ti se též netváří nadšeně, ale evidentně jim to nevadí tak jako mě. Ale co zmůžu, rozkaz zněl jasně. V autě stále hudruju a rychle do sebe tlačím svou svačinu, než opět začneme hákovat. Terka mi neustále civí na to jídlo, nabízím jí, ale odmítá. Jenže stále tak zvláštně pokukuje po těch těstovinách. Na okraji Ettricku na nás čeká Jiří s Mickou a my ho následujeme. Říkám si proč? Vždyť víme kde má Steve sady. Ale dál nad tím nebádám. Když mineme třešnově tunely a stále pokračujeme po cestě, která nás svede do lesa..začínám to řešit. Terka svou pohotovou a důvěryhodnou odpovědí, že nejspíše projedeme lesem a za ním budou další sady, ujistí. Opět své pátrání zastavím. Náhle obě auta staví. Koukám, nechápu. Vidím cosi růžového na klacku, trochu mi to připomíná mé kalhoty. Ptám se těch dvou: " Mark pro mě připravil nějakou rozlučku?" Odvětí, že neví. Nedočkavě vyskakujeme z auta, na zemi je ze šišek šipka a z kamenů napsáno FLOWER. 
Aha tak ony to přece jenom jsou mé věci, vůbec jsem to nepoznala.
Saška mě popohání abych se převlékla a následovala šipku. Srdíčko mi plesá radostí. Oni mi ti darebáci připravili i věci, abych nemusela být v pracovních. Přicházím k modravé řece, kde již byl připravený piknik. Nádhera, lidičky oni mi připravili rozlučku. Duše mi skákala radostí a dojetím. Grill už je rozpálený, dým z šišek se lyne vzhůru a vytlemený Jiřík obstarává jeho provoz.
Mára a Ivuška otevírají vínko a plní sklenky po okraj, Terezka připravuje občerstvení a malá Sašenka vše dokumetnuje. Já nemám slov a vstřebávám tento milý a příjemný šok.
Srdečným přípitkem spečetíme naše přátelství a piknik začíná. Samozřejmě neddílnou součástí pikniku je krásný piknikový koš, kterým se Ivča právem pyšní. 
Naší remízu Saška chtěla rozhodnout, rozestavěné figurky na šachovnici byly jasným signálem. Mezitím co se steačky opalovaly na roštu, jsme si daly partičku, s výhrou na konci pro mne.
Slunko hřálo, pohodovou atmesféru doplňovalo vínko a my šli okusit vodu. Byla ledová a proud hodně silný, odhodlali jsme se a schladili svá těla u kraje. Proud nám podrážel nohy a snažil se nás strhnout sebou. Raději se jdeme nadlábnout a relaxovat na deky. Znenadání Terka bere bodyboard a jde k řece, prý že ho chce zkusit. Nakazujeme jí ať je opatrná a drží se při kraji. Chytře zvolila část řeky kde voda sahala po kolena. Chvíli tam sebou plácala než našla na desce balanc. Z dálky vidím její radost a jak si užívá jízdu. Pozoruji ji, všimnu si jak se proud na řece pár metrů od ní stáčí do prostřed řeky. Řvu na ní ať si dává majzla a před tímto úsekem vyleze. No marně. Pohodový piknik byl zpestřen adrenalinovým zážitkem aneb záchrana Terky z pařátů proudu řeky.
Samozřejmě si jí proud odtáhl tam kam chtěl.
Úsměv na její tváři vyměnilo zděsení a pochopení nebrat tuto situaci na lehkou váhu. Okamžitě začala s proudem vody bojavat. Plácala nohama, nakonec slezla z prkna a plavala, tedy snažila se plavat. Stále byla na stejném místě, no alespoň neplula dál po vodě. Po několika minutách pozorování marného posunu, zalarmuji ostatní, ti však jsou stále v klídku. Já už tak trochu panikařím a vydám se do vody za ní.
Jenže nejsem dobrý plavec, tudíž končím tam kde my voda sahá po pás a přede mnou je dobře viditelná prohlubeň s extra silným proudem. I tam kde stojím mi proud nedává pokoj a snaží si mě vzít sebou.
Snažím se našeho blonďatého plaváčka podpořit psychicky a řvu ať to nevzdává, že to dá.
Vidím jak jí docházejí síly, obličej zarudlý, trochu toho vínka v sobě má. Povolávám Jiřího ať jí jde na pomoc, voda je jeho živel, je jako ryba a dobrý plavec. Avšak teď tam bojují dva, proud né a né je pustit.
To už Mára hledá v Carcoolce lano a běží do vody na pomoc. Unavené, vysílené plaváčky pomocí lana dostáváme ze spárů proudu. 
A konečně jsou oba safe a my se můžeme tomuto andrenalinovému zpestření zasmát.
Piknik ukončujeme sladkým spánkem, všichni jsme blaženě usnuli na dece jako mimina, slunko nás trochu spálilo, ale jinak pohodové spání. Ani se nám nechce domů, ale na večer je domluvená párty, tak kolem paté to balíme, abychom to doma připravili. Jenže místo toho sedíme a dumáme co dál, protože nás čekalo nemilé překvapení. Potvrdilo se nám, že Pavla s Fanym stále platí nižší nájem. Mark si totiž myslí, že bydlí ve svém Timovi tudíž jim strhává částku za auto, ale oni stále vesele obývají pokojík. V alkoholovém opojení nám to příjde hrozně nefér vůči nám, ale hlavně kvůli Markovi. Nechali jsme se ovládnout vztekem a při návratu těch dvou se strhla průtrž výtek. Hádka neskončila vůbec dobře, padala i sprostá slova. Pavla s Fanym si vzali pár věci a společně s Lukasem a Chrisem odjeli na Pindor's Pond oslavit Fanyho narozeniny. A tak jsme slavili odděleně. Dorazil Robert, Hary s Verčou a dva nový Frantíci, kteří pár dnů pracují pro Marka. Opět se grillovalo, bavilo, hrálo a ke konci, vlastně k ránu tancovalo. Povedená akce až na tu hádku.
63. - 65. - Zazvonil zvonec a Zélandu je prozatím konec
Deštivá neděle po flámu, mě čeká vše zabalit. Samozřejmě to nechávám až na večer jako vždy. K Markovi si běžím vytisknout letenky a rozloučit se s ním s velkým poděkováním a čokoškou. V pondělí ráno mě Saška s Jiřím odváží do Wanaky odkud mám zaplacený bus do Christchurch. Cesta byla dlouhá, avšak 8 hodinek mi celkem rychle uteklo, kocháním se z okna a poslechem knih.
V Christchurch jsem vylezla na kraji města kde mě John vyzvedl a jeli jsme k němu domů. Seznámení s jeho manželkou, výborná večeře, surfování a pak už jen na kutě. Ráno musím do města pozastavit si bankovní účet a pak rychle na letiště, kde se opět shledám s Johnem. Pozve mě na kávu, vyzvednu si u něho v kanceláři batoh, vytisknu zbytek potřebných dokumentů a už sedím v letadle. Nashledanou Zélande, jseš krásný a obývají tě pohodový tvorové, ještě se uvidíme...loučím se v myšlenkách s touto zemí v momentě kdy se gumy odlepí od povrchu. No a zase mám před sebou extra dlouhý let, nasadím mikynu v mém stylu, zapnu MPtrojku a nevnímám děj kolem.
Po jedenácti hodinách jsem na půdě tropické Malaysie. Jéé jak tě mám též ráda, ale teď mě to tu opravdu nebaví. Jelikož jsem tu sama a další let mám až za 14hodin. Za ty tři měsíce tu nastaly nějeké změny jako, že se nesmí kouřit před budovou jako dřív, a také zmizel náš spací koutek, který jsme s Alíkem využívali. Proto hledám jiné místo kde složím hlavu. Celkem prekérka je tu skoro všude obsazeno. Posléze objevím kousek volného místa, rozbalím matračku a snažím se usnout. Stále mě něco budí, povětšinou všudypřítomní cestující. Dočkala jsem se rána, občerstvím se Indickou snídaní v malém bistru. A pak už jen pentluji sem tam, naštěstí mám vozík tak si své zavazadla jen tlačím.
Sehnat známku na LCCT je obrovský problém, tudíž všechny pohledy, které jsem Ivče slíbila zde odeslat poputují se mnou do Anglie. Free wifi mi též trochu pomáhá zkrátit čas, procházení obchodů, popíjení kávy s cigaretou, malá hygiena a následně oběd v Čínském bistru. Konečně je čas a sedím opět v letadle, jsem unavená, těším se až budu u svého milovaného a pořádně se vyspím. Jenže to mě ještě čeká noc v Londoně.
Ufff dalších 14 hodin letu za mnou, cesta přes půl světa, to je fuška. Tak a jsem tady. Vítá mě déšt a zima, jak typické pro Anglii že? Nemám žádné zimní věci sebou, to bude ještě zajímavé. Je kolem 10h večer a vlak mi jede ráno v sedm z Victorky. Zůstávám na letiští, asi tři hodiny trávím v kavárně, pomalu popíjím teplý čaj, pak kávu abych se trochu zahřála, pojím nějaký snack a jdu hledat flíček na spaní. Jsem opravdu happy, že mám sebou tu matračku a nějaké ty lungy, které slouží jako přikrývka. Nařizuji budíka, aby mi ranní easybus neujel. S panem řidičem nastává malá prekérka, nechce mi uznat můj tiket, mám vytištěný jen potvrzující email od této společnosti, nikoli pravou jízdenku, jelikož měli neustále chybu na stránkách a prostě to nešlo vytisknout. Nakonec, ale vše dobře dopadlo a další hodinu trávím jízdou do centra Londýna.
Z busu vylézají též dva backpackeři, kteří jdou na metro, připojuji se k nim, abych se tu netoulala sama v těchto hodinách. Jsem vysílená a tak mi bodne, že mě kluci navigují v tomto pavoučím metru. Též přiletěli z KL, pár měsíců trajdali po Asii a teď se vrací do rodného Leedsu. Na Victorce si dám snídani a kávu a opět čekám na další transport, tentokrát pohodlný a rychlý vlak. Už jen 2.5hodiny a budu u Aleška. Ještě jeden přestup v Yorku a už tam budu. Je to hrozně dlouhá a náročná cesta. Konečně, je asi půl desáté a vlak přijíždí do Scarborough. Jsem tady, Květuško máš to za sebou. Můj princ na mě čeká na peronu. Dlouhá chvíle objetí, trochu slziček, hodně hubiček a jdeme společně ke Karlíkovi domů. Teplá sprcha a spokojeně usínám v objetí a konečně v posteli.
Poslední detail v lustru chybí žárovka, jak jsem zjistila není téměř v žádném pokoji, až na ten úplně nejmenší, mými spolubydlícími nazývaný "samotka". Půjčuji si a mám to vše.
