Philippines 2013

Masožravá Země

Smogová, ale usměvavá Manila

Po krátké návštěvě Malaysie, se ocitáme na půdě filípínských ostrovů. Již dávno jsme o těchto vzdálených krajích snili. Filipíny, země tisíce ostrovů. Přesné číslo zní 7107, které jsou ošplouchávány hned několika moři. Tyto lákávé dálky v historii oslovili i španělské mořeplavce, kteří ostrovy okupovali po čtyři století. Po španělsko americké válce ve 20. století je vystřídali Američané. Obě tyto kolonizace zde zanechaly patrné stopy (hlavně jazykové a měnu), které jsme vypozorovali hned po příletu.

Manila se probouzí do nového dne a my u voňavé kávy s ní. V pase máme razítko na 21 dnů povoleného pobytu. Sedíme před letištní halou a nemáme vůbec tucha, co se bude dít dál, kam a jakým směrem se vydáme. Prozatím toto rozhodnutí odkládáme a jen tak pozorujeme děj kolem. Místní lidé umí na svých tvářích vykouzlit hřejivé úsměvy. Milé překvapení. Ve velkých městech se často nesetkáváme s takovou vstřícností a otevřeností. Ale přece i toto hlavní město má velké mínus a to ovzduší. Viditelná smogová poklice drží nedýchatelný vzduch těsně nad zemí. Rozhodujeme se Manilu rychle opustit, jelikož padá i rande se synem mé bývalé kolegyně Nori, a prohlídku města si odpustíme.

Máme namířeno na autobusové nádraží. Předražené taxíky odmítáme a mezinárodní manilské letiště nenabízí jinou variantu transportu, tudíž musíme pěšky.  Asi po 1km objevíme první jeepney stanoviště. Barevně pomalované staré káry zde přetrvaly po amerických vojácích. Tyto džípy jsou využívány k veřejné přepravě a najdete je v každém městě i vesnici. Jsou nejlevnější variantou místní dopravy. Účtují si osm pesos, zhruba za dva ujeté bloky, cca 3km. Řekla bych, že příčinou špatného ovzduší jsou právě tyto staré mašiny bez katalizátoru. Z výfuků za nimi se táhnou černá mračna. Další nevýhodou tototo transportu je jejich velikost. Člověk Aleškova vzrůstu tam musí sedět přikrčelý. A víte kolik lidí se vejde do jeepney ? Jestě jeden navíc.  Seznamujeme  se s tradiční místní dopravou. Vůz pokud není zcela narvaný  až k prasknutí, své stanoviště neopustí. Často potkáte jeepny s lidmi sedícími na střeše a ti odvážnější stojí na blatníku a křečovitě se drží auta.

Jeepney nás popoveze o dva bloky dál. Pracně se s batohy dostáváme ven. Ochotný spolucestující nás pěšky doprovází k našemu cíli. Vzdálenost autobusového nádraží Victoria Liner je další kilák. Tato cesta nás kompletně vyčerpala. Na terminálu nám je oznámeno, že odsud přímý bus do Banaue nejede. Takže Vám drahá paní z letištního info pointu moc děkujeme. Ale nevadí za necelou hodinu jede spoj do Solana, které je jen 70 km od Banaue. Čekání vyplníme malým občerstvením a prvním výběrem peněz z bankomatu. Přichází další nemilé překvapení. Bankovní výběry pro turisty jsou limitovány, sdělí nám v bance. Maximální částka jednoho výběru činí 10tisíc pesos a  každý výběr je zpoplatněn částkou 200pesos, což je zhruba 4Eura. Taky dobrá krádež. Nicméně nezbývá nám nic jiného. Cash se kterým cestujeme si chceme ještě ponechat.

Vezeme se klimatizovaným busem a jsme šťastni, že sedačky na pětce máme jen pro sebe. Celou cestu (270km) prospíme, s vyjímkou pár čůracích pauziček. Za tmy vyskakujeme z paluby autobusu na hlavní třídě města Solana. Rozkoukáváme se po ubytování a skočíme si do místního supermarketu koupit něco na zub. Zde nám padá čelist hodně nízko. No tak takové ceny jsme opravdu nečekali. Nacházíme celkem levný hotel. Prý v celém městě jsou jen tři a tento je nejlevnější. Máme pokoj s vlastní koupelnou, která nabízí teplou vodu, dále takové vymoženosti jako kabelovou TV, klimatizaci a zdarma wifi připojení, to vše za 600pesos. Ubytujeme se a razíme na večerní obchůzku města, které je „free of smoking“. Cedule s vyhrožující pokutou visí na každém rohu. Raději se ukrýváme v malém parčíku a dáme rychlou kouřovou. Hlavní třída je olemována obchůdky a fast foodovými restauracemi, typu KFC, McDonald, Dunkin Dounut, ale seznamujeme se i s místní korporací jako Jolly Bee, Chowking atd. Udivuje nás, všechny jsou otevřeny 24/7.

JEDE SE DO HOR aneb NÁVŠTĚVA RÝŽOVÉHO KRÁLOVSTVÍ

Chceme zkusit autostop. Jeepney se necháváme hodit do vsi vzdálené asi 30km, odkud si zdárně stavíme první auto. Na korbě pikapu se sice popovezeme jen o pár kiláčků. Ale za nedlouho už opět sedíme v jiném transportu, jehož posádka pochází z ostrova Mindanao. Jsou velmi přátelští, dávájí nám na sebe kontakt, kdybychom prý potřebovali s čímkoliv pomoc, ať se ozveme. Odváží nás do městečka Lagave, zde se posilními smaženými nudlemi. Stopování v tété oblasti se nám nedaří, po půl hodince zkoušení naskakujeme na palubu jeepney. Za soumraku, se konečně ocitáme v městečku Banaue, které je proslulé pro své dva tisíce let staré rýžové terasy. Tato oblast je součástí památek UNESCO. Jsme v 1500 metrech nad mořem, na území kordillerských hor. Chladné podnebí těmto údajům odpovídá. I když víme o pěkném rodinném Homestay, po celodenním cestování, unavěně zvolíme nejbližší hotel od jeepney terminálu.

Pokoje People’s Lodge jsou velmi jednoduše zařízené. Kromě postele, záchodové mísy a trubky trčící ze zdi představující sprchu, tu nenaleznete nic. Ani zásuvky. Své elektronické zařízení si můžete dobít dole na recepci, samozřejmě za poplatek. Za tento luxus jsme zaplatili 800pesáků, tedy 400Kč. No není to paráda?! U večeře nás otravují různí průvodci s nabídkou svých předražených výletů po okolí. Raději se jdeme zahřát pod deku do postele. Nechat u Borjana naše jediné mikiny nebyl zrovna moc chytrý nápad.

Vstáváme brzy, jelikož check out je v 9h. Chceme se podívat do Banaue Homestay, zda nabízí levnější ubytování. Od centra je to minimálně 10minut chůze a stále do kopce. Pěkná rozcvička, ale stojí to za to. Bea nás vítá s úsměvem od ucha k uchu. Usadí nás na terásku odkud rýžové terasy máme jako na dlani. Pohostí nás ranní kávou a informuje o cenách pokojů. Bohužel v pokojích jsou stále hosté, nemůže nám je ukázat, ale zásuvky tam prý jsou. Energie tohoto místa se nám líbí, i cena je mnohem nižší,  neváháme a rychle pádíme pro batohy. Beatriz navrhujeme deal, zůstaneme delé když nám trochu sleví. Ujednáno. Máme malý pokojík s shared koupelnou, ale s teplou vodou, za 500 pesos.

První den ponecháme na aklimatizaci a bližší seznámeni s Beou a dalšími členy Homestay. Druhý den slunko vytáhlo paty z podmračené oblohy, a jemný vítr oblaka rozfoukl do dáli. Po vydatné snídani na terásce, nazouváme trekáča, balíme baťůžek a jde se na výlet. Na terminálu se to hemží jeepney vozítky, ale ti darebáci jsou domluvení a organizovaně tu okrádají turisty. S cenou 1500pesos do Batadu, vsi vzdálené asi 17km to opravdu přepískli. Nikdo s cenou nejde níž. A veřejná linka prý tímto směrem nejezdí. Kecky ukecaný. Se svým názorem na tuto drzost odcházíme. Jdeme pěšky směrem na Batad. Procházíme celou vsí až do údolí, pak se cesta opět klikatí do kopců. Na každém stavení, ať už betonových domech či jen dřevěných chatrčích, visí vyprané prádlo. Vysvitlo slunko, může se prát. Marně zkoušíme majitele tricyklů, ale cena je jasně daná i u nich. Nedá se nic dělat, dáme si procházku.

Kroky nás vedou chvíli po asfaltové, chvíli zas po prašné cestě, kterou lemují dřevěné, chudě ztlučené přístřešky, před kterými si vždy hraje houf ušmudlaných dětí. Rýžová políčka v kaskádách nás neustále doprovází. Slunko svůj výhřev posílilo, proto jsme rádi, když se občas cesta svede do stínu cedrových lesů. Mávnem na první projiždějící auto. Staví. Na jeho korbě se popovezeme dobré tři kilometry. A pak zase šmajdáme po svých. Potkáváme milou stařenku, mluví na nás anglicky. Hrozně se diví, že jdeme v tomto vedru bez deštníku. Tato dáma, nám potvrzuje vyčůranost místních lidí, ví o astronomických cenách, které si žádají za transport a též nám potvrdí, že linka pro veřejnost mezi těmito dvěma místy jezdí, ale brzy ráno a pak až pozdě odpoledne.  

Přicházíme ke křižovatce, odtud naše cesta vede k vrcholkům těchto kopců. Dodáme tělu energii, trochu cukru z coca coli bodne. Prodavač v obchůdku se hrozně diví, že jsme došli pěšky z Banaue. A upozorňuje nás, že cesta do Batadu je stále ještě dlouhá. Prudký stoupák a sluneční aktivita, je záruka koupačky ve vlastní šťávě. Radostně dosahujeme vrcholu, zde se zchladíme drinkem čerstvého kokosu a pojíme nějaké laskominky. Seznamujeme se s extavagantním typem středního věku, je bos a má nalakované  nehty. Jeho krk, ruce i nohy zdobí různé korálky, kamínky, kůže. Do řeči mu moc není, ale sdělí nám užitečné info. Přijel s jeepney za 150 pesos, právě došel z Batadu a budou se vracet do města. Běžím se optat řidiče, veme nás. Jen musíme počkat na další pasažéry, kteří jsou ještě na treku. Aleška začala zlobit noha, zase se ozývá kousnutí od pijavice. Mrzí nás, že jsme ves Batad nenavštívili, ale stejně bychom to nestihli už je pátá odpolední. Kocháme se výhledem na významné kaskády Batadu, alespoň z vrchu a poté se vracíme domů.I cesta je cíl.

Až doma zjistíme jak hodně noha zlobí. Je celá oteklá, zarudlá a na prstech kolem rány se mu udělaly vodové puchýře. Nechutný pohled. U večeře se Beatriz zmíním o této nepříjemnosti. Zamyslí se a říká „Vím jak Vám pomoci, ale musím se nejdřív zeptat.“ Lezlo to z ní jak z chlupaté deky. „Má teta je přírodní léčitelka, taková šamanka.“ Wow. Tak to by bylo úplně nejlepší, shodneme se s Alíkem. Natěšeni čekáme na odpověď.

Probouzíme se do zataženého a chladného dne. Navlíkáme několik vrstev letního oblečení. Celý den trávíme v Homestay, převážně v posteli, ale třeba i v restauraci u televize,kde jsme shlédli CZ film Kolja v originálním znění s čínskými titulky. Aleškova noha je ještě více zarudlá a uzlina v třísle opět nabyla velikosti golfového míčku. Tápeme zda nasadit antibiotika, které dostal v malayské nemocnici a ještě se jich ani nedotkl. Argumentuje mi to tím, že se mu rána začala hojit sama, ale po letu do Manily a včerejším trekem se to zase rozjelo. Nebo počkat na mocné síly šamanky? Jenže ta je prý hodně busy, každý chorý z okolí jde za ní. Ale paní si přece na nás udělala čas. V pozdních hodinách, kdy už jsme skoro spali klepe na dveře našeho pokoje. Pohlédla na Alíškovo bolístku a rukama mu osahávala celé chodidlo. Poté mu přes holeně, lýtka vyjela až k hýždím a skončila u beder. Chvíli mu je osahala a stále si u toho něco žvatlala. Asi nějaké mantry. Vrátila se k chodidlu a na ránu použila přírodní po domácku vyrobený olej. Celý rituál trval asi půl hodiny. S úsměvem a se slovy „Bude to dobrý“ odchází. Prý se tu staví ještě zítra ráno.

Jak řekla, bylo. Opakovala to samé, ale tentokrát mu osahala nohu jen po koleno. Prý nahoře už to je čistý. Když odešla Alík marně hledal zduřelou uzlinu v třísle. No paní šamanka asi opravdu dostala dar a umí pracovat a využívat různé energie. Skvělé. Noha sice stále bolí a vypadá ošklivě, ale oba víme, že se léčí. Dnes se vydám do města na market, nakoupím suroviny a hlavně zeleninu. Rozhodla jsem se dnes uvařit, a pozvu i personál našeho homestay. Servírovat se bude naše oblíbená dýňová polévka, a zapečené americké brambory na česneku se zeleninou. Holky mi nabízí pomocnou ruku. Přijímám, protože je toho opravdu hodně, vyvařuji jak pro závodní jídelnu. K dochucení používám naše koření a chilly, se kterými cestujeme. Musím se pochválit, sice brambory byly trochu přismažené, ale dobrota to byla. My dva s Aleškem jsme si rozhodně pochutnali. Někteří ochutnávající též. Ale třeba Rebecca jedla, spíše se v tom rýpala jen ze slušnosti. Už při vaření nechápavě zírala, jak mohu jíst syrovou zeleninu. No jo no, holt jiný kraj, jiný mrav. Když to není maso tak to nechtějí. My jsme zase šokovaní z jejich stravování. Úplně nejvíce nás dostávají vařená vejce se 17ti denním embryem kachňátka či kuřátka. Žere to tu opravdu každý a hrozně se diví jak můžeme nad takovou delikatesou ohrnovat nos. My se zase divíme, jakto že tu ještě mají drůbež, když zporcují všechna vejce k vylíhnutí. Jsme tu pár dní a už teď víme, že s jídlem to tu bude těžké. Všechny pokrmy jsou masové. No kdyby to bylo maso, spíše to je mix všeho. Od tlustého, chrupavek, kůže, kostí, krve a vnitřností tu najdete vše. Za to jídla se zeleninou tu najdete pomálu a zřídka. Rozvařená, neosolená rýže k snídani, ke sváče, k obědu, k další sváče a k večeři. Prostě furt a samozřejmě k tomu mají tyto masové dobroty. Nicméně musím uznat, že chicken adobo, pokud je uděláno z kuřecích prsíček je dobrota (jediné jídlo, které mě za dva měsíce oslovilo).

Ve dnech kdy můj drahý podstupoval léčebnou kůru, jsem se vydávala sama na krátké výlety po okolí. I přesto, že počasí bylo stále zakaboněné a já měla bobíky z potulných psisek. V jedné pouliční restauraci mě osloví týpek, ptá se zda je Alešova noha lepší. Divím se jak to ví? Prý nás vezl před pár dny z Batadu. Aha už poznávám tvář řidiče jeepney. Dám se s ním do řeči a již za pár minut se vezu jeho autem na vyhlídku, kam jsem měla dnes namířeno. Sice jsem si chtěla udělat procházku, ale takhle alespoň budu mít klid od psů, kterých tu všude pobíhá až moc. Vyhlídka je vzdálena 7km od města, stále směrem do kopců. Otevírá se mi pohled na celé to zelené údolí až k Banaue, kterým se klikatí široká bystřina. Okolní vrcholky jsou posázeny jak jinak než rýží v členitých kaskádách. Dobrou hodinu se kochám touto přírodní krásou, medituju si, ale zima mne vyžene na teplý čaj, se zahřát. Jsem promrzlá až na morek kosti. V restauraci u zázvorového čaje se seznamuji se starším párem. Jsou velmi interesováni příběhem léčení místní šamankou. Rádi by se s touto ženou setkali. Využívám situace a nabízím jim, že je zavedu k prameni. Takže mám odvoz i zpět J

Další výlet jsem podnikla s mladičkým místním hochem, jménem Jeffry. Nabídl mi svezení jeho tricyclem (druhý nejlevnější transport na Filipínách – motorka se sidekárou pro pasažéry). Obeznamuji ho, že mu více jak stovku nedám. Souhlasí. Vyvezl mě někam do kopců za město, kde jsou zachovány malé dřevěné domky na kuřích nohách. Vesnice původních obyvatel „headhunterů“ lovců lebek. Platí se tu vstupné 20pesos, které vám dovolí vstoupit i do muzea. Stísněné, tmavé prostory na mne dýchnou svou tajemnou historií. Legendy praví, že tito lidé Ifuago ještě před dvěma generacemi své tradice lovení lebek, uplatňovali. Avšak tito masový vrazi byli též neskuteční inženíři. Za pomoci jen několika pár jednoduchých nástrojů a holých rukou, vybudovali tyto ohromné rýžové terasy se zavlažováním, přiváděné v bambusových žlábkách z horských potůčků. Jeffry na mě hrne spoustu informací, mezitím se kochám soškami z ebenového dřeva. Představují osoby v různých aktech a činostech. Nejvíce mě pobavily ty z domečku, který sloužil k plození a porodu dětí. Další výzdobou jsou samozřejmě lidské lebky, lovecké nástroje a kuchyňské doplňky. Jejich božstva jsou vyobrazena v podobě zvířat.

Po dějepisné vložce se přesouváme na vyhlídku této vísky. I když jsou horská sedla stále schována v mračné peřině, naskýtají se nám krásné scenérie. Poté si mě Jeffry veze domů. Zmínila jsem se, že bych ráda ochutnala rýžové víno. Nabídl mi ochutnávku toho jejich domácího. Vítá mě ve skromném přístřešku. Jeden z těch na okraji silnice. Dům zeje prázdnotou. Teda až na pár zvířátek, která svými hlasy dávají najevo svou přítomnost. Rodiče jsou na poli a sourozenci ve škole, kterých je celkem šest. Domácnost nevládne blahobytem, ale ani čistotou. Mezitím co Jeffry hledá demižonek s domácím lektvarem, ze dveří pozoruji sousedovic rodinu. Žena se svým batoletem sedí u ohně na zemi, udržuje oheň a vaří. Můj hostitel přináší obrovský hliněnný demižon. Zfoukne prach, z hrdla sundá plátěnné víko. Se slovy „Už tam toho moc není. Brzy budeme muset udělat nové“ strká svou paži po loket do nádoby. Podává mi sklenici naplněnou po okraj s kalným zažloutlým drinkem. Naservíruje si i pro sebe, ťukáme si a pouštím se do ochutnávky. První lok chutnal trochu trpce, ale postupně se víno stává chutnějším. Příjemně hřálo v žaludku. Zatímco jsme posrkávali, Jeffry mě informoval o celém postupu výroby rýžového vína. Ale také o tom, že by se měly vypít maximálně tak dvě sklenky denně, prý je to hodně silné. Nevím, mám v sobě skleničku a vůbec nic necítím. Ale kdo ví....

Seznamuji se s otcem této rodiny. Právě se vrátil z pole. Muž miniaturního vzrůstu neumí ani slovo anglicky, ale moc příjemně se na mě usmívá. Hned se vrhá na krmení, háže zrní drůbeži, praseti a kočce míchá nějakou dobrotu. Srdečně mu poděkuji a odcházíme. Můj průvodce mě veze domů. Po cestě potkáváme tři staré, bosé babičky. Na hlavě mají klobouky z kohoutích pér. Vypráví mi i jejich příběh. Ještě před rokem tu sedávaly čtyři, jeho babička loni umřela. Tyto dámy jsou ve věku okolo 90ti let, celý život pracovaly na rýžových polích. Ale těla jim již nedovolí tuto těžkou práci vykonávat, tak zde vysedávají a nabízí se k fotografování, za nějaký ten milodar. Zasloužilým ženám vlípnu hubáky a nějakou tu kačku na podporu a spokojeně se vracím domů za Aleškem.

Šamanka ukončila léčbu. Prý to bude OK. Její slova si bereme k srdci. Sice noha stále nevypadá nejlépe, ale otok a zarudnutí odstopily, i puchýře splaskly, takže věříme. Je neděle, v Banaue probíhá nedělní market. Vydávám se do centra dění s Nelly a Rebeccou. Holky se řádně vystrojily i make up použily. Je tu přelidněno, snad celý národ Ifuago se sem sjel. Stánky jsou bohužel typu vetešnictví (samé použité hadříky) a čínského plastového zboží. Kupuji alespoň dárky pro osazenstvo Homestay a milou léčitelku. Která za své pomáhání odmítá peníze, prý je šťastná za vše co jí kdo dá, kromě peněz, říká její neteř Bea. Naše dary všechny moc potěší. Rebbeca si vybrala kabelku, Nelly tričko, Bea velké balení čokolády a paní s darem léčit,

 dostala boty a čokoládu. Bea nás zve na naše poslední umutud jídlo (jejich jazykem to znamená chudé, to když jedí jen suchou rýži, či s cukrem). Na večer máme zarezervovaný autobus do Manily, celá posádka Homestay je smutná. Stali jsme se na osm dní součástí jejch rodiny. Často jsme jídavali spolu jejich večeři v kuchyni, ne jako ostatní hosté v restauraci. Moc Vám za vše děkujeme, bylo nám s Vámi fajn, ale zimy už bylo dost. Hurááá za teplem.

6x Pé aneb příjemný pobyt přeje Puerto Princesa – Palawan

Noční autobus, spíše pojízdnou chladničku, opouštíme ve tři ráno. Blázen řidič tu klimatizaci zapnul snad na maximum. Všem nám tam drkotaly zuby. Malé a nesympatické nádraží okupují polehávající lidé, buď čekající cestující či bezdomovci. Nicméně, my se k nim přidáváme. Každý si zabereme jednu lavičku a nepohodlně dokončujeme náš přerušený spánek. Rozlámaní se probouzíme do všudypřítomného manilského smogu a špíny. Jdeme se nasnídat do krámku seveneleven a vyčkáváme až se otevře první internetová kavárna. Žádná zpráva na couchsurfingu. I přes to, že jsou dnešní letenky dražší, rozhodli jsme se Manilu opět rychle opustit. Za pět hodin odlétáme na ostrov Palawan.

Vítá nás modrá obloha a příjemná teplota. Jsme tu správně. Hlavní město ostrova nese vznešené jméno Puerto Princesa, leží na východním pobřeží tak nějak uprostřed ostrova. Dle informací z Lonely Planet, který jsme si půjčili od Beatriz z Homestay, se tricyclem necháme odvézt do vybraného hostelu. Je však plný, i druhý i třetí. Nakonec nás řidič vyhazuje u hotelu Duchess, když už jsme u té vznešenosti.  Zde složíme hlavy. Sice levnější pokoje jsou též již rozebrané, ale zůstáváme. A hle další dva čeští výletníci, seznamujeme se s Filipem a kadeřavou Simčou. Dnes večer se přesouvají na sever ostrova, do populárního El Nida. My v PéPé zůstaváme tři dny. Městečko se nám celkem líbí a hlavně máme na starosti pár vyřizování.

Prodloužení víz na 59dnů zdárně vyřízeno hned druhý den. Léčba laptopu zabrala déle času, ale puerstký hoši nám ho za pět set pesáků dali pěkně do kupy a už zase šlape jak švýcarský hodinky. Seznámili jsme se s Alexem. Místní řidič tricyclu, který nás překvapil svou otevřenou zpovědí o své historii. Pochází z Manily, po pětiletém vězení tam, byl převezen na Palawan kde si svůj desetiletý trest dodkroutil.Vyzvídáme za co seděl. „Vražda“ zněla strohá odpvověď. S vytřeštěnýma očima posloucháme dál. Jeho otec byl policajt, on si z frajeřiny půjčil jeho služební zbraň, kterou mu z auta ukradl jeho kamarád a zabil nějakého svého nepřítele.Vzpomíná na historii svého rozmarného života. Na Palawanu se mu zalíbilo, našel si ženu a dnes i s dětmi tu spokojeně žije. Sice žijí v takovém kutlochu, dřevěný příbytek se stovkami  dalších v tváří tvář. Slam vystavený na pilířích na moři jsme měli čest poznat i ze vnitř. Jednou večír nás pozval na návštěvu.

Stmívalo se. My byli středem pozornosti všech očí. Houf dětí se na nás sesypal a se svými klasickými otázkami „Jak se máš? Jak se jmenuješ? Odkud jsi?“ víc jim jejich slovní zásoba nedovolila, obklopily nás do kruhu. Temnými, úzkými uličkami na dřevěné platformě, která je složená z různých nepřibitých prken se dostáváme k němu domů. Pohostí nás kávou, seznámí s manželkou a dětmi a hovoříme o jejich životě. Pod námi šplouchá voda, jejích hladinu zdobí mraky odpadků, které sem tam háží odlesk skrze dřevěnou podlahu. Mrzí nás, že nemáme kameru sebou, tohle mělo být zdokumentováno. I přes Alexovu historii a místo kde se nacházíme se s ním cítíme bezpečně. Je to člověk s dobrým srdcem.

Nacházíme se v turistické oblasti, spolíháme, že bychom zde mohli sehnat tabák. Ale marně. Celé PéPé prolezlé, zajeli jsme i mimo město do Robinsonu, nový moderní supermarket, kde byl celkem problém sehnat i dámské tampony. Takže neuspěšně odjíždíme s ujištěni jak drahé suroviny a zboží tu chudáci lidi mají. Nacházíme poslední kus přeschlého tabáku v shopu u Švýcara, který tu nabízí i takové dobroty jako sýry, salámky i čokošku.

EL NIDO aneb jak jsme odhalili krásu pohlednic

Brzy ráno nás Alex svým tricyclem odváží 10km za město, zde se nachází autobusové nádraží. V osm ráno nám odjíždí nejlevnější varianta transportu - bus bez klimošky, směr El Nido. Moc se nám tam nechce. Je to příliš profláklá turistická destinace, ale máme tam rande s Andreasem a Samuelem. Dva suproví Dáni, které jsme potklali v Banaue Homestay. Koupíme si sváču a loučíme se s Alexem, který se nám  optal výpravčího na cenu, abychom věděli. Prý lístek stojí 350.

Na palubě je nás celkem sedm turistů. V průběhu jízdy nám výběrčí starými kleštičkami (známé z dob komunismu) vycvaká lístek a vyžádá si sedmset. Zaplatíme. Zkoumám lístky a vybaví se mi dětství a jízdy vlakem. Náhle zjišťuji, že vycvakaná cena na lístku činí 250pesos za hlavu. Upozorním Alíka, ale nevěnujeme tomu pozornost, přikládáme to chybnému přecvaknutí. Přeci i ten výpravčí na terminálu Alexovi řekl 350. Užíváme si cestu, která nám rozkrývá novou tvář této země. Sedadla jsou velmi úzká, záda obou se nám současně nevmístí, tudíž to bereme na střídačku, chvíli je opřený Alík a pak zase já. Vyloupne se u nás výběrčí a žádá další penize za batohy, prý jsou moc velké. Samozřejmě nesouhlasíme a argumentujeme, zda všichni ti místní, kteří cestují s obrovskými krabicema též platili. Jenže týpek nedá pokoj a stojí si za svým, my jakbysmet. Odvětíme, že si zavoláme do RORO společnosti a optáme se zda si účtuje za batohy v úložném prostoru. Na chvíli to vzdá a odchází. Mezitím je pauza k občerstvení. Venku si opisujeme telefonní číslo této společnosti z vylepené nálepky na zadku busu „Jak se vám líbila má cesta?“ Hned když zas přichází somrovat,  mu číslo ukazujeme a a ptáme se ho zda si je jistej, že ty peníze za zavazadla chce. V tom  zkouší slevit cenu na stovku, no kamaráde tímhle sis to zavařil úplně. Neúspěšně odchází. V tom se nás ptá izraelský pár ze zadní sedačky, kolik že jsme za lístky platili? Oni platili 250 za hlavu, což je pravá cena. Hned je nám jasno. Mezi turisty se strhává nespokojená konverzace, všichni jsme byli podvedeni, krom izraelského páru, který pravou cenu věděl od svého hostitele. Vyčůraného typa, který si jen za tuto cestu do své kapsy strčil 500 pesos odchytneme a všichni požadujeme své peníze zpět pod výhružkou zavolání jeho bossovi. Vyjukaný klučina chtě nechtě rychle vydělané prašule všem vrací.

Po šesti hodinách prašné jízdy jsme konečně v El Nidu, tedy na autobusovém nádraží, vzdáleném 3km od vsi. Trojkolkou se necháme odvézt do Plaza INN, levné ubytování o kterém nás informovala Simča s Filipem. Velmi jednoduché bamboo pokoje se společnou sprchou typu - z kádě na sebe vylij kyblík vody. Je to nejlevnější a dostačující ubytování v okolí. Pokud zůstanete déle jak dva dny cena pokoje se ze šesti set sníží na pětistovku. Po krátkém klábosení s českými rodáky se vrháme na průzkum tohoto vyhlášeného místa. Ves je malá a přeplněná lidmi. Shopíky, restaurace, resorty, agentury a masírny lemují uzké uličky. Neustále tu někdo řve „Sir, Mam massaaage?“ či nabízejí jiné služby „ Island Hopping? Tour A?“ Do toho ještě troubí trojkolky, aby vám nabídli svezení. Nechápou, že ten kdo by je potřeboval by si jednoduše jednu z nich zastavil. Člověk tu nemá chvíli klidu. Pláž při přílivu kompletně zmizí a břeh po celé své šíři má zakotvené lodě, které turisty vyváží na výlety po ostrovech. Vysoká skaliska ve tvaru bobíků jsou roztroušena po moři. Jenže jejich krása je schována v mlhovině a jejich vršky okupují mraky. „Tak tohle je ten doporučovaný RÁJ?“ Pomyslíme si.

Vydáváme se najít hotel kde přebývají naši noví dánští kamarádi. Za vsí směrem na sever je další pláž. Je mnohem hezčí a klidnější, přesto neodpovídá těm lákavým obrázkům z pohlednic. Dojdeme až na její konec, míjíme místní hřbitov. Malé osady domků se zahrádkami ozdoboné barevnými květy, z nichž se ozývá zpěv a drnkání na kytaru. Též tu najdete i několik dražších resortů, ale působí to tu klidem a harmonicky. Andreasovo a Samuelovo hnízdečko lásky je schované vysoko v kopci, stovky schodů nám dají pěkně zabrat, ale luxusní chatka s krásným výhledem stojí za to. Mají to tu nádherné. Kluci jsou naší návštěvou mile překvapeni. Dáme s nima sklenku džina s tonikem a razíme na večeři, u které se náramně bavíme. Probíráme a posuzujeme rysy a chování jednotlivých národů, cestovatelů z různých koutů světa. Všichni máme zaryté chování a tradice, které si ze své kulturní společnosti kde jsme se narodili, chtě nechtě přebíráme a projevujeme.

Nový den v El Nidu. Plánujeme výlet lodí na jeden z ostrovů, kde bychom chtěli na pár nocí zakempit. Simča s Fífou se rádi přidají. Domlouváme si termín, odvoz a možnost koupání u rodiny na ostrově s jedním místním typem. Cenu 2000 za loď tam i zpět akceptujeme, i když není úplně nejlevnější. Odjezd je domluven za tři dny, ještě je potřeba nakoupit velké zásoby jídla a dalších X věcí. Také rodáci z Prahy mají již domluvenou návštěvu u jednoho Amíka, který se tu (jak jinak) oženil a buduje si resort na pláži. Na tuto návštěvu se vydáváme s nima. Třeba se dozvíme užitečné informace či nás resort může něčím inspirovat. Jede se směr Bukana, ves vzdálená asi 30km severně od El Nida. Naším transportem volíme jeepney. Vůz je opět přeplněn, tentokrát ne pasažéry, ale různými pytli a krabicema. V průběhu jízdy jsme to pochopili. V několika vesničkách se staví a výběrčí vyhazuje objednané zboží podél cesty. Za jízdy zpětným pohledem můžeme vidět lidi kolekující jejich objednávku. Takový online shopping s doručením téměř do domu.

Bukanu ves jen procházíme, pokračujeme dál na pláž po písečné cestě, která nás vede skrze krásnou a klidnou krajinu. Rýžová políčka a několik pár bambusových domků. Přes několik kopců se dostáváme do cíle, jsme kompletně zpocený. Američan nás vřele vítá a obskakuje. Jsme jeho první hosté. Ceny za jídlo má trochu přepísklé, ale chicken BBQ bylo velmi chutné. Pláž je tu dlouhá a celkem čistá, akorát nás otravují písečné mouchy, takže se hned pakujeme a jdeme okouknout pozemek a stavení, které si Amík nedávno pořídil. Pyšně nás provází a vše vysvětluje. Energie tohohle člověka nám moc nesedí a už teď víme, že mu tento byznys moc nepůjde. Nemá na to ten správný cit. Nicméně mu přejeme hodně štěstěny, aby mu to šlapalo. Dozvěděli jsme se, do budoucna možná užitečné info, jak levně nabýt pozemku na Filipínách. Tak uvidíme.

Loučíme se, čeká nás dlouhá cesta zpět a už je půl paté. Simča s Fífou tu zůstávají na dvě noci. Zhruba po hodině rychlé chůze jsme v Bukaně. Dokud tma nepohltí den, máme necelou hodinu na to zkusit stopa. Ze vsi pospícháme na hlavní silnici, ani k ní nedojdeme a staví nám dodávka, která zrovna Bukanu opouští. Tři kluci nás nejprve chtějí nacpat do zadního prostoru přeplněného zbožím. Po chvili si to však rozmyslí a cpou nás k sobě do kabiny. Namačkaní jako sardinky, v pěti na sedačkách pro tři, se vesele vezeme až do domu. Kluci jsou totiž též ubytovaní v Plaza INN. Paráda, tak jsme to zase krásně zvládli. Po cestě probíhá rychlá vyměna píchlé pneumatiky, pauza vyloženě bodne. Protahujeme si naše skřípnuté kostry. Zpět v resortu koupíme dvě litrová pifka a jdeme ke klukům na návštěvu. Pocházejí z jihu takže nás informují o krásných místech a dostáváme tipy co na jižním Palawanu navštívit. Maximální spokojenost. To byl opět krásný den.

Následující dva dny podnikáme procházky po přilehlých plážích, doufajíc, že najdeme lepší ubytování a nebo místo na stanování. Jižní pláž Corong Corong není nijak obzvlášt úchvatná, ale nabízí relativně levné chatky s výhledem na moře. Bereme si kontakty a pokračujeme dál. Přes táhlá skaliska se dostáváme na pláž s bílým pískem a možností si zaplavat. Její břeh je bez korálů a hloubka vody začíná hned z kraje. Zchladíme se drinkem z čerstvého kokosu – Buko. Po krátké pauze, nás touha poznat co se skrývá na konci této zaobloné pláže, táhne dál.  Jsou tu tři velké resorty, ceny menu v jejich restauraci nám dávají jasně najevo, že takovou cenovou kategorii nehledáme. Ale musíme uznat, že resort Las Cabaňas je moc pěkný. Dochází nám, že tohle je to místo k pozorování západu slunce, které je nám neustále v ulicích El Nida nabízené. Opravdu pěkný spot, ale nejsme bláznivý turisti, abychom zaplatili 300 pesos za trojkolku. Pláž od Las Cabaňas pokračuje kolmo a čím jdeme dál, tím je hezčí a ubývá lidí. Jen psiska se tu potulují.

Míjíme palmový háj na jehož rovné ploše se pase kravka a dvě buffala. Přírodní idylku doplňují sem tam pobíhající černé prase a drůbeží rodinka. Místo na nás dýchne svou harmonií a souznění s přírodou. Jsme okouzleni a krátce se tu zasníme. Přesně tohle by měl vyzařovat náš pozemek. Na zpáteční cestě této procházky tu opět stavíme. Dva mlaďoučcí kluci se houpají v sítích ve stínu majestátného stromu a cosi vyrábějí z palmových listů. Usedáme u nich a z blízka mohu vidět jejich kreativní výtvory. Ze zelených listů upletli klobouk a různá zvířatka. Prý to dělají jen pro zábavu. Hoši nás pohostí čerstvým kokosem a na otázku, zda si myslí, že bychom zde mohli campovat, odpoví:“ Jasně.“ Jejich rodina bydlí opodál v malém bamboo domku a mají studnu s pitnou vodou. Paráda, nic víc nepotřebujeme. Domlouváme se na zítra. Tím výlet na ostrov, kde jsem chtěli campovat padá.

V době kdy slunko líže horizont se vracíme do El Nida. U Las Cabaňas se to již hemží desítkami turistů, mačkají své fotoaparáty a čekají až rozžhavená planeta zasyčí v moři. Úzkou stezkou se dostáváme na hlavní silnici. Zde už hladoví rikšáci vyčkávají na příchod turistů, vnucují nám svůj předražený odvoz. Jasně jim dáme na jevo, že s cenou 150pesos přestřelili a pokračujeme pěšky. Jsme odhodláni těch pět kilometrů dojít, ale tušíme, že jednomu z nich to nedá a vyrazí za námi. Přesně tak bylo. Spokojeně se vezememe domů a za pouhých padesát.

Soužití s rodinou RAMOS

Ráno nakoupíme zásoby jídla. Zdejší sortiment je velmi limitovaný a naše krosny též, tudíž toho moc nebereme. Jen potřebný benzín k vaření, svíčky, sušenky, intstantní kávu a polévky. Ze zeleniny jen to čím  jejich market disponuje.. cibule, česnek, lilek, fazole, rajčata. Tak zvané lady fingers a sladké brambory. Po celém tržišti marně hledáme třeba květák nebo brokolici. Nicméně už tak jsme ověšeni jak Ježíšek. Simča s Fífou se dnes od Amíka vrátili a na pláž nás doprovází, jejich ruce jsou víc než vítané. Díky guys J. Na křižovatku se opět vezeme za padesátku a pak s plnou polní cupitáme k našemu novému domovu, tedy spíše se boříme v rozpáleném písku.

Otec rodiny nás vítá a ukazuje nám možné plácky, kde můžeme rozložit náš mobilní příbytek. Zvolíme si místo ve stínu velkého stromu, kde visí tři houpací sítě. Postupně se seznamujeme s tímto krásným místem, desetičlennou rodinou a jejich zvířaty, která tu společně v mírumilovném vztahu soužijí. Od rodiny si koupíme rýži a z nakoupené zeleniny ukuchtíme velmi chutný pokrm – fried rice. Při vaření nás rodina s údivem pozoruje. Pobídneme je k jídlu, ale odmítají, asi se bojí J. Při pohledu na západ slunce sami povečeříme výbornou rýži (Simča s Fífou zde trávili jen den). Poté, za svitu svíček houpeme svá těla v sítích a spokojeně si lebedíme. Konečně jsme po pěti dnech vypadli z El Nida.

Dobré ráno světe. Probouzíme se do slunného a klidného rána. Pražský párek nás dnes opět poctil svou návštěvou a donesli nám další zásoby jídla. Přišli se rozloučit , rozhodli se zvednout kotvy a navštívit ves  Port Burton. Celý den trávíme na lenošivé vlně. Jedinou mou aktivitou bylo praní prádla. Paní mě zavedla ke studni, ukázala mi lavory a jak si z té hluboké díry vybrat vědrem vodu. Možná vám to bude znít divně, ale zcela jsem si tuto činnost užila. Se zvuky kolem žijících zvířat a pohledem na tu krásu kolem jsem se dostala do meditatviního stavu.

Vztah s rodinou se prohlubuje, získáváme si jejich srdce. Pomáháme jim při sběru sušených kokosů. Šílený přivýdělek 8pesos za kilo suché kokosové dužiny mi příjde hrozně smutné, jelikož práce je to velmi náročná a zdlouhavá. Nejprve se z celého háje sváží popadané suché kokosy, pomocí sestrojeného trakaře tahnoucí buffalem, na jedno místo. Tam se velkou sekerou  rozpůlí a nechají pár dnů uschnout na slunku. Vyschlá dřeň se pak nelechce vyškubne z kokosové tvrdé slupky. Aby se nasbíralo kilo aromatické dužniny, je zapotřebí hodně kokosů a velké úsílí, přesto ohodnocení je minimální. Proto je nechápeme a snažíme se jim vnuknout ideu prodeje čerstvých kokosů. Mohli by je prodávat na ulici či pláži v El Nidu vyprahlým turistům. Myslím si, že by to byl stoprocentně lepší a úspěšný projekt. Jelikož jsme ve vsi tento drink marně hledali. Nabízíme jim naší pomoc do začátku. Rodina se zamyslí, ale vidí v tom spoustu překážek, tudíž se pokračuje v zaběhlém sběru sušené dřeně aromatického ovoce.

Jeden večír jsme ukuchtili pořádnou hromadu špaget a zavítali k rodině domů, pohostit je touto italskou delikatesou. Děti se nad těstovinou dobrotou olizovaly a s radostí si vychutnuvály servírovanou coca colu. Poté jsme společně usedli na bambusovou podlahu, naskočil generátor a starý videopřehřávač spustil ještě starší film s Vandamem. K našemu početnému obecenstvu přibyly sousedovic děti. Sice bychom si raději s nimi povídali, ale bereme to jako poctu, jelikož agregát se tu moc často nezapíná. Bylo to přátelské gesto hostitele. Po shlédnutí bojového filmu se mašina na elektriku opět vypne a za svitu voňavých olejových lampiček krátce ještě prohodíme pár slov.

 Z osmi dětí jich je doma šest. Dva byli vysláni na studie do Puerta. Ostatní, krom nejstaršího Andreasa (21let), dochazí na obyčejnou státní školu v El Nidu. Která se mimochodem též musí platit, ale není to tak markantní cifra. Jak jsme sami za těch pár dní pobytu na Filipínách mohli poznat,na takových školách se dítě moc toho nenaučí. Pravidelně vídáme žáky ve školních uniformách v ulicích či si hrají venku v areálu školy. Napovídá tomu matematický um servírek či prodavačů. Jednoduché matematické úkony jako sčítání a odčítání si musí vymačkat na kalkulačce. Kolik musím vrátit na stovku když je účet osmdesát? Jedno kafe stojí pět druhé taky pět, kolik mi to ta chytrá mašina spočítá?  Jednoho dne si říkáme, že bychom rádi navštívili nějakou školu a chtěli bychom se podívat na školní hodinu a optat se jaké předměty se zde vyučují. Myslím si, že třeba zeměpis ponechali úplně stranou. Krom Ameriky a jejich ostrovů nemají o Evropě ani ponětí. Samozřejmě najdou se i vyjímky.

Dny se prolínají v noc, jeden za druhým. Náplní těchto harmonických okamžiků bylo houpání v sítích, mazlení se 14ti denními štěňátky, loupání kokosů, rochtání se v průzračné vodě či procházky a výlety na nákup jídla do nedalekého El Nida. Jeden víkend jsem vyrazila společně s matkou rodiny Ramos na sobotní market. Andrew nás malou loďkou přepravil po moři k břehům vesnice. Market mě nepřekvapil, prostě v tomto období se květáku či dýně nedočkám. Nákupy s paní domácí mi potvrzují astronomické ceny zeleniny, za které nakupují i místní lidé. Neuvěřitelné! Ještě pak jednou se na nákup vezeme lodí, tentokrát tou výletní. Zpáteční plavba se trochu zkomplikovala, jelikož kapitán Andrew byl vystřídán svým mladším bratrem Marcem, který evidentně řízení lodi ještě neovládá. Při soumraku jsme se půl hodiny snažili opustit přístav a vymanit ze spárů zakotvených lodí. Nový kapitán musel hupsnout do vody a my mu za pomoci dlouhého kůlu pomohli loď pohnout správným směrem a vyháknout z vyvažovadla sousední lodi. Žádná sranda. Ale vymotáno, poté nám motor vypověděl službu a povedlo se až po několikátém pokusu. V průběhu plavby Marco začal plašit, že nám nevýjde benzín, že musíme zakotvit jinak nás silný proud odtáhne. Nakonec jsme vše zvládli a bezpečně dojeli až k nám na pláž.

Jednoho krásného dne se nám po pláži promenáduje pětice kluků. Jeden po druhém projdou a hlavou mi prolítne myšlenka „to jsou české ksichty“. Při jejich návratu z procházky se nás jeden zeptá odkud jsme, tak přece, strhává se česká konverzace. Prý nás poznali podle značky našeho stanu. Při posledních paprscích se seznamujeme s pěticí skvělých lidí, kteří se za námi vrátí a dvě noci pod širákem s námi soužijí.

Po třinácti dnech pobytu u rodiny se konečně vydáváme na výlet po otrovech. Boboj, otec osedlá jejich nějvětší loď, která jim čas od času přinese přivýdělek do rodinného rozpočtu. Když se mu poštěstí objedná si ho nějaký resort či ho osloví lidé jako my. Rodina disponuje třemi loďkami, ale ty dvě malé kocábky používají jen na rybaření. Island Hopping nás vyšel na 1200pesos což při úspěšném smlouvání pořídíte i u agentury a máte k tomu BBQ oběd. Ale doprovázelo by nás dalších X lidí a nehledě na to, že jsme rodinu chtěli finančně podpořit. Boboj nás provezl po klasické turistické trase, ale volil místa na přeskáčku, abychom se míjeli s dalšími loděmi. A že jich bylo. Na každé je kolem 10lidí, tak si představte jak si ten ráj užijete v takovém počtu za hlasité hudby z lodi. Na těchto ostrovech poznáváme lákavé obrazy z pohlednic, které se chlubí nádhernými lagunami a průzračnou tyrkysovou vodou. Jen škoda, že tyto skvosty přírody můžete vidět na odlehlých ostrůvcích za turistické poplatky jednodenního výletu, protože El Nido jako takové, tuto krásu nenabízí.

Pestrobarevné dobrodružství jižního Palawanu

S dvoudenní přestávkou v Puerto Princesa, kde jsme se opět střetli s pěticí sympatických krajanů, se vydáváme na jižní část ostrova. Na autobusovém nádraží se necháme nacpat do shuttlu, který svou trasu končí ve městě Quezon. Prý z toho města do Rizalu najdeme lehce další spoj. Mýlka. Naopak, nenašli jsme jediný, ale jsme tu správně. Prošli jsme městečkem na jeho konec, kde zkoušíme autostop. Provoz není moc slavný a tak vyčkáváme. Pozoruji děj na proti přes ulici. Děcka pobíhají kolem, jedno je násilně myto pod hadicí svou matkou a víská. Jsme středem jejich pozornosti, opětují mi úsměvy. Vydám se k nim koupit nějaký drink na osvěžení, slunko opět hřeje na maximum. Vyzvídám info o transportu a rodina mě ujistí, že dnes do Rizalu nic nejede. Alík si ke mě přisedne a kolem nás vzniká skupinka asi tak patnácti zvědavých lidí. Bombardují nás milionama otázek a jsou velmi přátelský. Snaží se nám pomoci a obvolávají známé, aby zjistili zda dnes něco pojede naším směrem.

Při pohledu na zaparkovanou motorku koketuji s nápadem si to projet na dvoukolovém vozítku. Ale ihned tuto variantu zavrhujeme, motorka nemá žádné držáky a my cestujeme s plnou polní. V průběhu naší zpovědi všech těch přítomných, se ozývá hlavní aktér této grupy a do placu háže nápad. “Mám motorku, já vás do Rizalu odvezu.“ Ukážeme mu naše krosny a s díkem zamítáme. Jenže typan s úsměvem odchází. Za minutku je zpět a ukazuje nám svařenou železnou konstrukci, která se na obě strany motorky lehce přišroubuje. Wow, svitne nám naděje. Prý s tím již přepravoval zboží, a ujišťuje nás že to vydrží velkou zátěž. Než se nadějeme už má obě krosny lanem přikurtované na motorce a pyšně nám to předvádí. Vybalíme na něj otázku kolik by chtěl za týden půjčení. Nechápe to a stále nám nabízí odvoz. V tom jedna z bystrých žen nás pochopí a všem náš požadavek tlumočí. Ve vzduchu zavětří možný výdělek a pokládají nám otázky zda máme řidičák a zkušenosti a stále se baví mezi sebou. Přiložíme ještě jedno polínko do ohně. Nabízíme 1500pesos na šest dnů. Ujednáno.

Majitel vozidla Aleškovi vysvětluje řazení a technické záležitosti. Poté společně odjíždí do nějakého officu. Mezitím co jsou chlapi pryč, obeznamuji zvědavé ženy, že dnes má můj milovaný narozeniny. A vyptávám se zda ve městě seženu dort. Ochotně se mi nabízí a do pekárny mě doprováz mladší sestra našeho hrdiny. Pěkná dívka ve věku necelých 18 už má pupek jako hrom, prý brzy bude rodit. V pekařství sice dort nemají, ale čokoládové buchty s polevou stačí. Nechám je vyskládat po celém talíři, vedle v obchůdku pořídím narozeninové svíčky s číslem a obě se radostně vracíme domů. Zpět je už i Alešek, dívka se s igelitkou nenápadně proplíží do zákoutí kde dort připraví a zapálí svíčky. Já zabavuji oslavence a nenápadně zapínám kameru. Když je vše ready dávám signál a všichni společně zazpíváme narozeninový song. Můj drahý je zaskočen a ztrácí slova. Takové překvapení nečekal, však ani já ne. Po sfouknutí svíček se všichni pouštíme do čoko dobroty, jedna z žen ještě přináší čerstvě usmažené banány s cukrem. Olizujeme se až za ušima, hlavně děti. Krásná narozeninová oslava.

Dostali jsme kyblíky na hlavy, helma se tomu moc říkat nedá, naskočíme na mašinu Honda 135 a vyrážíme. Skupinka lidí se přemístí na silnici a smutně nám mává. Nebojte se kamarádi za šest dnů jsme zpět. Cesta začala v pohodě, asfaltka asi po sto metrech končí a dlouho se s ní nesetkáme. Teď to začíná být zajímavé dobrodružství. Kvůli nákladu po stranách musím sedět s nataženýma nohama. Malé batohy máme na hřbetu, tedy jen já, Alík ho má na hrudi. Cestou necestou, po kamenitém, písečném, někdy velmi krkolomném terénu, přes kopce a údolí se po čtyřiceti kilometrech při západu slunce dostáváme do Rizalu. Kompletně zaprášený,vyčerpaný a hladový se ubytováváme, na doporučení od kluka ze stopa v El Nidu v Rizal Lagoon Hotel, jediná možnost ubytování v okolí. Jih Palawanu není zcela ještě zasáhlý turismem, proto infrastruktura vypadá jak vypadá, restaurace a ubytování širokodaleko nenajdete.

V hotelu nejde eletkrika (jen 4h večer) a neteče ani voda. Na kyblíkovou sprchu si musím ještě chvíli počkat. V restauraci se servíruje jen rýže a malinké usmažené rybky se sojovou omáčkou. Pár místních zde popíjí rum a baví se zpěvem, jejich oblíbené karaoke. Majitelka, po zjištění že má dnes Aleš narozeniny, nechá zahrát narozeninový song a všichni mu společně zazpíváme. Jsme velmi unavení a brzy zpívající komunitu opouštíme. Jenže naše postel postrádá moskytiéru a kousavého hmyzu tu je požehnaně, což nám nedá usnout. Schováváme se pod přikrývku, to se však v tomto vedru nedá vydržet a naše zpocená těla se stávají magnety pro jejich sosáky. O desáté večer se vypíná elektrika, jediný pohyb vzduchu rozháněný větrákem nám byl odepřen. Nevydržíme to a raději si stavíme stan hned vedle hotelu.

Ikdyž mě večír majitelka ujištovala o možnosti snídaně, opak je pravdou. Probouzíme se u instantní kávy a pak vyrážíme obhlídnout Rizal. Jede se nám krásně, bez těch zavazadel je to labůžo. Zavítáme na pláž. Je plná rybářských loďěk, písek tmavého odstínu a voda moře zakalená. Nenacházíme ani vhodný plácek ke kempování, tudíž se rozhodujeme v cestě pokračovat. Opět již s plným nákladem projíždíme rozsáhlou ves Rizalu, na jejímž konci se shromažďují davy lidí. Několik z nich nesou v náručí kohouty. Tušíme, že se zde konají kohoutí zápasy. Optáme se zda jejich tradici můžeme shlédnout. Zápasy se pořádají ve stínu majestátných stromů poblíž silnice. Atmosférou se ozývá kohoutí kokrhání ze všech stran. Jsem tu snad jediná žena, většina mužů pokuřuje a nedočkavě přihlíží na reakce kohoutů, které se za pomoci jejich majitelů k sobě přikládají. A čeká se zda jejich emoční těla zavelí k boji a opeřenci po sobě vystartují. Každý si zhodnotí s jakou agresivitou zvíře disponuje, dle toho vznikají sázky. Peníze kolují z jedné ruky do druhé, neustále se s bankovkami mává ve vzduchu. Vše je doprovázené křikem sázkařů, avšak vzduch houstne v okamžiku kdy dva vybraní kohouti se svými majiteli vstoupí do ringu. Křik sílí. Lidé se dostávájí do úplné euforie. Jeden přeřvává druhého. Nevím co pozorovat dříve, zrak přenáším na ring kde majitelé čas od času své opeřence k sobě přiloží pro zvýšení agrese. Hned poté pozoruji publikum a jejich obličeje v transu. Povšimnu si, že oba kohouti mají na svých pařátech připevněnou dlouhou čepel. Naskočí mi husí kůže a je mi jasné, že to bude boj o život a na smrt. Naivně jsme si doposud mysleli,že tyto zápasy jsou v souladu s přírodou, že se jedná o běžný boj kohoutů jako někde na dvorku. Kohouti v ringu byli puštěni, celá akce trvala asi deset sekund. Jeden kohout mrtvý, druhý do krve zraněný. Lidé stále v té své euforii pokřikují. Nám je smutno a jsme zklamáni a částečně i naštváni, že kvůli jejich chvilkové zábavě denně umírájí stovky těchto domácích ptáků. Přemístíme se opodál a chvíli pozorujeme skupinku gamblerů. Ti hrají hru s mincemi, něco jako panna či orel. Samozřejmě i zde jde o velké peníze.

Cestou – necestou se dostáváme do městečka Sikud, 45km prašné cesty byla opět překážková dráha. Náves nám připomíná úryvek z westernského filmu, akorát místo koní jsou zde zaparkované trojkolky. Občerstvíme se v mini shopíku a zjišťujeme informace k našemu plánovanému treku. Je zde možnost ubytování, raději bychom kempovali tak jdem očíhnout okolí. Černá X kilometrů dlouhá pláž zavaní odérem sušených ryb a všude jsou rybářské sítě a lodě. Nemluvě o přístupu na pláž, dřevěný můstek přes širokou stoku drží jen na heslo, někteří odvážlivci zdárně motorkou přejeli, ale odradí nás poslední, ten málem zahučel ve vodě. Pod zadním kolem mu prasklo prkno a zaklíněný zůstal na mostě. Vracíme se na náves a bereme nabídku noclehu. Jednoduchý pokoj s větrákem a velkou zahradou, které dominuje bambusový altánek, se nám líbí. S majitelem si domlouváme i zítřejší trek do hor. Navštívíme původní obyvatelé žijící v jeskyních. Půjdou s námi dva průvodci, jelikož bychom tuto návštěvu chtěli zdokumentovat a ten co zná trasu neumí anglicky, proto tedy dva. Cena však zůstává stejná a tisíc pesos si hoši musí rozdělit. Mnoho rodáků z Palawanu nás ujišťovalo, že tito nahatí lidé stále žijí v jeskyních a svým tradičním způsobem. Těšíme se na zajímavý zážitek. Večer nakoupíme ještě nějaké dary, sušené ryby, rýži a sladké pečivo a pro nás nějakou tu sváču.

Probouzíme se nevyspalí. Elektrika vypla opět kolem 10h a nastal stejný problém jako v Rizalu. Převalovali jsme se ve vlastní šťávě. O sedmé ranní si nás tu vyzvedávají oba průvodci. Motorkou se přemístíme tak o 10km, blíž k džungli. Stavíme u jednoho domku, kouřící žena zde loupe kukuřici. U ní zaparkujeme Hondičku a teď už jen po svých. Nejprve nás stezka vede přes rýžová pole. Nato, že je ráno, slunko má již velký žár. Jsme rádi, když se schováme do stinné džungle, která nás pro změnu trápí svou vlhkostí. Během chvíle jsme durch, ale vytrvale dupeme dál neupravenou stezkou. Ošlehaný a popíchaný od různých stromů, keřů a kapradin. Po dvou hodinách, po výšlapu těžkého pruťáku, děláme první pauzu. Máme šanci vidět našeho průvodce miniaturního vzrůstu, doposud byl vždy několik desítek metrů před námi, i když jeho obuv jsou o několik čísel větší žabky. Tento človíček pochází z horských kmenů této oblasti, avšak zvolil si „městský život“ a čas od času zavede pár zvědavců ke svým kořenům. Na rozdíl od nás je klučina zcela suchý. Ani kapka potu či známka vyčerpání.

My funíme jak bernandýni a tečeme jak nanuci. Alešek s přehledem vyždíme půl litru potu ze svého trika. Doplňujeme tekutiny do vařícího těla, avšak musíme s vodou šetřit. Bylo nám totiž řečeno „Ano, po cestě potkáme řeku, voda se dá pít.“ Spoléhali jsme na doplnění zásob, nechtěli jsme tahat zbytečná kila navíc. Jenže voda nikde. Anglicky mluvící průvodce si všimnul nějakého plodu v koruně stromu. Vysílá malého nahoru. Kmen je vysoký a bez jediné větvě. To ale není žádná překážka. Rychle a hbitě se vymrští k prvním větvím, pak už jak opička přeskakuje z jedné na druhou, do samé koruny, k osiřelému plodu, jménem Tabu. Toto šťavnaté ovoce s nasládlou chutí, nás osvěžilo a dodalo trochu sil k další výpravě. Lepší jsme doposud nejedli, prý se ale vyskytuje jen zde na jihu Palawanu a to ještě zřídka. Slupneme ještě hroznový cukr a jde se. Trek je náročnější a náročnější. Pracně se šplháme na kopec, abychom ho hned zase slézali dolů. Připomíná nám to výlez nejvyšší hory na Kubě.

Po dvou hodinách děláme další pauzu. Stavíme u bambusového domku, u něhož sedí mladá žena s hezkými rysy, v náručí chovajíc své čerstvě narozené mimino. Kouří jakési cigáro z urolovaného listu, vyndá prs a dítě se instinktivě přisává. Okolo pobíhají tři polonahá děcka. Malinký průvodce snimi hovoří jejich jazykem. Po chvíli bere naše dvě prázdné petky a běží je doplnit. Hned poté nám šplhá na vysoké palmy a shazuje nám kokos, za který jsem opravdu vděčná. Ten juice prostě miluji. Dětem rozdáme část své svačiny, sladké pečivo. A ženě nabídneme cigáro. V očích jim zableskne radost. Děti se nás trochu bojí. Přichází další žena, je pohublá a téměř bez ošacení, na hlavě má zavěšenou plnou  ošatku dřeva a klestí. Loučíme se s nimi a pokračujem prudkým stoupákem do kopce. Pak prudce dolů a jsme v cíli. Paráda, dali jsme to za 4.5h. Na začatku nám říkali, že pokud půjdeme rychlou chůzí, dalo by se to zvládnout za 6h. Byli jsme za náš výkon pochváleni. Sice jsme úplně vyřízení, bez sil, ale v cíli.

Nacházíme se u jedné rodiny, žijící v celkem velkém a luxusním bamboo domku. Jehož výzdobou jsou desítky barvičkových balónků. Domácí zvířata jsou  součástí domácnosti. Opelíchané slípky, rezavá kočička a černé mini prasátko. Deset rozčepýřených capartů pobíhá kolem, v pusách každé má frkačku, takže místo klidu a hlasu pralesa, nás vítá toto. Společně s námi, návštěvu tvoří izraelský pár a jejich mrštný průvodce. Mimochodem, velmi přátelští a sympatičtí, zcela jiní než jsme potkávali. Jsou tu již druhý den, vyptávali jsme se jich na tribes. Až od nich se dozvídáme, že toto je skutečný cíl. Oni se od svého 89ti letého průvodce dozvěděli pravdu. Tomuto pánovi skládám svou poklonu, mluví plynule anglicky a ve svých letech tuto náročnou trasu zvládá hbitě a bez jakékoliv újmy. Izrealskému páru nemlžil a o rodině jim řekl vše, že již tři roky žijí v domku a nosí oblečení. Ti naši nám mohli říci aspoň o možnosti spaní v příbytku, nemuseli bychom se táhnout s náším stanem. Cítíme se oklámani. Nicméně, rodině předáme všechny dary, které jsme jim donesli a čekáme až se naše rozpumpováná a zpocená těla zchladí, abychom se mohli vykoupat. Nedaleko obydlí protéká řeka. Voda je průzračná a arkticky ledová. V malé tůňce  provedeme osvěžující očistu, cítíme se mnohem lépe. Poté nás průvodci zavedou přes jungli k jeskyním. Společnost nám dělá nejstarší dítě hostitelské rodiny. Bosý, asi sedmi letý chlapec v trenírkách. Nejprve zavítáme do ohromné jeskyně, která v období deštů bývá zatopena. S čelovkami se dostáváme do jejího nejhlubšího bodu. Dýchá tu na nás vlhkost a tajemno. Druhá jeskyně je mnohem menší a musíme do ní vystoupat po stlučeném žebříku. Zde do nedávna žila rodina. Patrné stopy po domácnosti jsou zachovány. Ohniště a postel z bambusu.

Po návratu domů Aleš následuje malého hocha s anglicky nemluvícím průvodcem. Berou proutěné ošatky a jdou sbírat lokální ovoce. Každého obdarují zeleným jablkem. Je více méně bez chuti, ale aspoň trochu zasystí naše žaludky. U přežvykování mi Alešek tlumočí příběh, který právě viděl. Ten malý klučik vyskočil na kmen stromu, k větvím vyšplhal jak opička, a poté až do koruny stromu, jehož výška mohla býti dobrých 20metrů. Posbíral pár kusů ovoce a lehce z větvě na větev druhého stromu přeskočil k průvodci.  J Krásný důkaz co vše děti dokáži když jim necháme svobodný prostor  beze strachu.

Z podlahy bambusového domku pozoruji děj kolem. Žena zavěsila své novorozeně do šátku a věnuje se pletení rybařské sítě. Z výrazu její tváře lze snadno vyčíst, že naší návštěvou není zcela nadšená. Obzvláště jí vadí dárky od izraelského páru, pravda jest ty rozezněné frčky vadí i nám. Zrzavá, lísající se kočička škemrá o mou pozornost a nějaké to sousto z housky, kterou zrovna přežvykuji. Otec rodiny pracuje opodál na výrobě kytary, kterou si Izrealka chce od něj koupit. Smráká se. Rychle si ukuchtíme instantní polívku a vydáváme se ještě na chvilku k řece, abychom měli klid nepřetržitých tónu frkaček. Po návratu nás čeká další šok. V domě se svítí, zvuk agregáu příchází z poza domu. No tak to jsme opravdu nečekali, prý ho dostali darem od korejských turistů. Prostě Evoluce.

Po probuzení cítíme každičký sval, jsme unavení. Posnídáme zbytky zásob jídla, není jich moc, hlad stále velí. Relaxujeme a psychicky se připravujeme na cestu zpět. Loučíme se s Izrealci a jejich užásným průvodcem. Odchází. Místo nich přichází jiná návštěva. Mladičký hoch a pravděpodobně jeho děd. Prý došli z nedaleké osady, aby nám nabídli své ručně vyrobené suvenýry. Staříkovo tělo pokrývá triko a spodní část je oděna střídmě. Klasické rádoby tanga vyrobené z provázků. Je to moc milý pán, pyšně nám presentuje své výtvory. Bambusová tuba se dá otevřít na dvě části, uvnitř se skrývají potřeby kuřáka, přírodní papírky, křesadlo a tabák. Děda si ubalí cigárko a křesadlem si jej odpálí. Sada je pěkná a užitečná, avšak moc velká. Body languagem naznačuji, že je to pro nás moc velké. Stařeček nám tedy ukazuje dvě prouťěné dózičky s víkem. I ty se nám líbí a usměvavého pána chceme podpořit tak si je od něj koupíme.

Ve vařiči nám zbylo víc jak půl litru benzínu, darujeme jej rodině do generátoru a chystáme se k odchodu. Anglicky hovořící průvodce nám říká, že bychom měli rodině dát nějaké peníze za ubytování. Jsme opravdu ohromeni. Oni si z toho tady udělali opravdu dobrý byznys. Naše veškeré dary jim byly málo, nehledě na to, že jsme spali ve svém stanu mimo jejich pozemek. No co, když už jsme se do této turistické atracke pustili, dokončíme ji. Do otcovi dlaně vkládáme 150 pesos, hned kontroluje jaký obnos obdrželi. Nevděčnou rodinu zklamaně opouštíme, každý sám se svými myšlenkami se škrábeme dva kilometry do strmého kopce. Po jeho zdolání jsme opět kompletně durch a vyčerpaní, dáváme si breaka. Pak se opět zastavíme u rodiny jako včera, ti nás rádi vidí. Dnes se nám jde o poznání hůře. Průvodce se nám snaží dodat energii různým ovocem, které míjíme po cestě. Vycucáváme šťávu z limetek, ochutnáváme nám neznámé červené plody a nakonec sbíráme malé bílé kvítky, opadané ze stromu. Nárámně voní a slaďoučká chuť se nám rozplývá na jazyku. Námi oblíbené tabu již nepotkáváme. Posledních pět kilometrů melu již z posledního. Nohy se mi motají, stále zakopávám, nemám sílu překračovat různé překážky a přes stékající pot z čela skoro nic nevidím.

Konečně. Po šesti hodinách jsme u pání kde si vyzvedáváme naší hondičku, nasedáme a frčíme domů. Radostně vítáme kozičku a pokoj, který jsme si drželi. Okbelíkujeme si svá zpocená těla a pak už jen relaxuje ve stínu altánku, kam jsme si donesli rýži, tuňáka a kafe z nedalekého shopíku. Na večer si připravíme postel v altánku, natáhneme si zde moskytiéru, hodíme matrace a máme královské lóže s čerstvým nočím vánkem.

Dobrodružství pokračuje

Nový den nám přináší mírnou bolest svalstva. Nicméně, po snídani osedláváme náš stroj a jedeme  o dům dál. Westernový Sikud opouštíme, za námi zůstává jen zvýřený prach. Míříme na jih. Projíždíme malebnou krajinou. Chvíli cesta vede údolím, které zdobí rýžová políčka, či pasoucí se skot a vrcholky pohoří ?, do jejichž kopců kamenitá cesta svádí. Některé úseky jsou opravdu krkolomné až dechberoucí. Křečovitě se držím hondičky a modlím se za její výdrž. Kratičké asfaltové úseky před a za mosty, jejichž důvod nechápeme, ale jsou příjemnou úlevou. V jedné malé vísce se cesta rozdvojuje. Dvakrát, pro jistotu, se optáváme na směr do Bono Bono. Dva odlišní lidé nám ukazují do prava. Zprvu jsme rádi, cesta je totiž asfaltová, avšak pohodlně a rychle jedeme asi jen pět kilometrů. Po hodině jízdy se ocitáme ve vsi, kde nikdo nežvástne ani slovo anglicky,což chápeme. Ale nikdo z nich z nakreslené mapky s názvem našeho cíle, nepochopil co chceme. Tudíž pokračujeme, za nedlouho nás následuje někdo na motorce a snaží se nám něco říci. Chápeme, že jedeme špatně. A tak se vracíme až na křižovatku, ztratili jsme dvě hodiny.

Přichází první trable s hondičkou. Naštěstí, defekt pneumatiky vzniká v místě kde jsme jeli pomalu a opodál stojí  osamocený domek. Z něhož vybíhají dva muži na pomoc. Začnou zadní kolo zkoumat. Vysílají malého chlapce pro pumpičku, kde se vzal tu se vzal, náhle tam byl. Po pracném napumpování zjišťují, že kolo je píchlé. Celý náklad sundáváme. Již je nás tu asi deset, přichází i anglicky hovořící žena. Další člověk přináší různé nástroje k zalepení duše. Zvědavě pozoruji opravu. Něco jako svěrák, v němž se zapálí hořlavá kapalina. Nad ohněm se nahřívají záplaty, vařicí se přilepí k duši a vloží se to do svěráku. Hotovo. Klukům hodíme nějakou tu kačku, a po hodině zdržení opět pokračujeme. Hondička, chudák mála, si chtěla odpočinout. Pauza ve stínu bodla i nám. Slunce opět náším vybledlým tělům po treku, háže bronzovou barvu.

Z vnitrozemí  jsme přijeli na východní pobřeží ostrova. Zde nás vítá asfaltová, celkem frekventovaná silnice. Za nedlouho po opravě, je zadní kolo opět poloprázdné. Opět máme štěstí, deset metrů hondičku tlačíme a jeden místní nám ukazuje, že má pumpu. Super. Duši přifoukneme a směřujeme do nedaleké vsi Bono Bono, kam nás týpek posílá k automechanikovi. Ke kterému dorážíme přesně včas, kousek od jeho garáže opět vzduch vyprchal. Usměvavý pán se ihned vrhá na naší motorku. Nás se ujímá jeho, též velmi usměvavá a sympatická žena. No jo, nám oboum připomíná mou milou tetu Evičku, proto ty sympatie. Paní nás hostí kávou a vyptává se na spoustu věcí, vůbec nemluví anglicky, tak hovoříme rukama nohama a když už si nevíme rady, tlumočí nám její manžel. Moc se nám tu líbí, ptáme se tedy zda bychom mohli zastanovat na jejich pozemku. Rodina souhlasí a je velmi potěšena, že chceme přenocovat u nich. Akorát se jim moc nelíbí, že si začínáme stavět stan za domem kde žijí dvě prasátka. Paní kroutí hlavou, že tohle teda ne, a táhne nás domů, aby nám ukázala jednu volnou postel. „To prostě nejde, aby jste spali u prasat.“ Stále opakuje. My si však stojíme za svým.

Když je hondička zase zdravá, jedeme se najíst do centra vesnice. Vracíme se za soumraku, já s nepříjemnou bolestí a pocitem na zvracení. Celodenní hladovění a úpal ze slunka udělalo své. Zvládla jsem se vysprchovat, vyzvracet a zalehla jsem do stanu.  Mrzelo mě to, na návštěvu přišli další členové rodiny, Alešek to musel zvládnout sám.

Ke snídaní nám servírují kávu a několik vlídných úsměvů. Pán připravuje svůj starý nepoužívaný stroj. Trojkolkou nás odváží na přilehlou pláž, která vsakuje vlnky ze Sulu moře. Krátce se tu zdržíme, kocháme se, prohodíme několik slov s místním rybářem a vracíme se k domu. Jelikož jsem se na pláži našemu hostiteli zmínila, že mám ráda buko, ihned začal tento lahodný drink zařizovat. Je období sklizně, rozsáhlá rýžová pole za jejich domem jsou v procesu harvestu. Destíky shrbených lidí se srpem v ruce a kompletně zahaleným obličejem, kosí vysoké klasy a svazují je palmovým listem do trsů. Slunko se opírá do jejich těl, je úmorné teplo, je mi jich líto. Eduardo jednoho z nich odvolá, a posílá ho na vysokou palmu u domu. Mezitím co on šplhá do koruny palmy tyčící se k nebi, nám ukazuje široko daleko táhnoucí se pole jejichž je vlastníkem. Též hovoří o svých pracovnících „Jsou to hodní lidé z hor, málo z nich hovoří filipínsky, ale umí pracovat.“

Po lahodném a osvěžujícím drinku, se s rodinou loučíme. Šplhače za ten výkon obdarujeme malým peněžním obnosem, naskočíme na sedlo naší hondičky a pádíme po upravené asfaltce směr sever. Po poledni se dostáváme na křižovatku, zvažujeme návrat do Quezonu o den dříve či někde tady zastanujeme. Vyhrává návrat k rodině. Ta nás radostně vítá zpět. Vidí nás rádi, i motorku. Opět se schází početná skupinka zvědavých lidí, tety, strýcové, děti, sousedi, prostě všichni jsou natěšeni na náš příběh z motorkářského výletu. Hodiny odbily pátou. Musíme začít řešit dnešní nocleh. Rádi bychom tady někde na pláži zakempili, což nám není vůbec doporučováno. Prý se zde vyskytují různá individua a neradi by nás měli na svědomí. Proto přichází s nabídkou přespání u jejich mamky, která bydlí na pobřeží. Souhlasíme, skvělé. Naivně si myslíme, že u jejího domku bude prostor pro náš stan.

Přichází postarší, stále dobře vypadající dáma a odvádí si nás k sobě domů. Majitel hondičky nám tam odváží krosny. WOW, tak toto jsme nečekali. Jo, tak proto se nám všichni smáli, když jsme se ptali zda jejich mamka má zahradu. Na pobřeží, respektive na moři stojí stlučené přístřešky na kůlech. „Tak vítej ve slumu“ bleskne mi hlavou. Opět jsme středem pozornosti. Desítky očí jsou upřeny na nás. Někteří nás zdraví, usmívají se, někteří háží nepřátelská gesta.  Všudypřítomný nepříjemný zápach přisuzuji hromadě odpadků a bůh ví čeho všecho, která se převalovala každým přívalem vln. Po ledabile ztlučeném dřevěném můstku vstupujeme do království slamařů. Je hodně podobný tomu v Puerto Prinseca, kam nás pozval Alex. Až na malý rozdíl, zde žijí v malinkých chlívkách prasátka, a tak všude různě pobíhají psi a drůbež, hlavně teda kohouti. Různými uličkami, vskutku je to takové vystavené město na kůlech, se dostáváme až k domu naší hostitelky.

Jednoduchý příbytek je vykrášlen spoustou zarámovaných fotek její rodiny. Zvědavě je zkoumám, zjištuji, že i tato žena dala život osmi dětem. Ufff, myšlenky mi brouzdají v představách jak tady v deseti soužili. Zase ale klobouk dolů, některé děti byly poslány na studia, jenž úspěšně dokončily a jejich životní osudy neskončily zde ve slamu. Osobně jsme poznali tři její děti, kteří tu žijí, avšak evidentně jsou tu spokojený. Ta nejmladší osmnáctiletá, již těhotná dcera na mou otázku „Chtěla by jsi bydlet jinde než v Quezonu?“ odpověděla „Nikdy, mě se tady líbí.“

Našemu miniaturnímu pokojíku ubírá na velikosti spousta uložených věcí, téměř se nám tam nevejdou krosny. S mým milovaným si vyměníme pohledy a je mi jasné, že máme stejné pocity. Bojuje v nás, naše evropská zhýčkanost versus lidská vděčnost za nabídnutou pomoc. Její syn nás provází po domě. Vzal nás na terasu, zde nás zuřivě vítá pes uvázaný na krátkém řetězu. Asi domácí mazel. Pohled doprava či doleva projektoval to samé, daleko do dáli bylo to samé, domky na kůlech. Opravdu velké to město na moři. Moře je nechutně špinavé, přes to se v něm děcka mezi ukotvenými loďkami a spoustou odpadků koupají. Nelson nás též pobídne, ukazujíc na schůdky do vody.“ Ne, díky raději bych si dala sprchu“ oznámím mu. I přesto, že tuším jaká koupelna mě asi čeká. Ale potřebuji ten celodenní pot a prach smýt. Přemístím se asi o metr vedle zatáhnu kousek hadru a ocitám se v koupelně. Několik cárů hadrů nejdou pořádně zatáhnout, tudíž je tam spousta děr, kterýma by zvědavé oko mohlo koukat. Obrovská káď s vodou, do níž hadicí přitéká nová. Na bambusové podlaze se všude povalují obaly od jednorázových šamponů a mýdel. Škvíry v bambu podlaze slouží jako odtokový kanálek, všechna ta voda se saponáty stýká rovnou do moře. Předpokládám, že i veškerý odpad z kuchyně i záchodů. Avšak WC jsem tu ještě nikde neviděla. Že by rovnou do moře? No, měli by to rovnou s bidetem, že?

language translator