Malaysia

173. – 183. den - Malovaná Malajsie

Třicet dní na ostrovech uplynulo jako voda a zpáteční letenka do Chennai bodla jako vosa. Naštěstí jsme je měli booklí už někdy v srpnu, znovu bych tu hrůzostrašnou plavbu nedala. V ošklivé Chennai přenocujeme ve stejném hotelu, následující noc trávíme ve vlaku do Bengaluru odkud letíme do Aleškovo sněného města Kuala Lumpur. WOW..jsme tady. Sice přílítáme v půl noci a letiště je 40 km od města, takže jediná možná noční doprava je taxi. Takže další noc trávíme, jak já říkám na špiňochy. V jedné z hal si rozděláváme postel, zaplať pán Bůh za ty karimatky. Před ulehnutím využíváme free wifi a kontaktujeme moje milované rodiče. Uděláme malý průzkum po okolí a co nás čeká za překvapení? Mc Donald s klasickým menu..neodoláme a už si plníme naše kručící žaludky Bic Macem... po půl roce rádoby chuť hovězího a ani nám to v bříšku neudělalo žádný problém, jak jsme očekávali.

Další velmi milé přivítání..toalety. Jsou čisté, luxusní, s toaleťákem a tekutým mýdlem..vítejte zpět v civilizaci. Vše je tu čisté a jak ze škatulky.

Ráno nás bus za 8 ringitů hodí do centra KL – jsme v China town. Na dnešní noc máme přislíbený nocleh přes couchsurfing, ale bohužel se můžeme dostavit až po deváté večer. Celý den se tu couráme s plnou polní na zádech.

Okoukání cen

výměna peněz a zmapování situace a města, nás zabavilo tak, že už je zase tma. Dle emailové navigace se přesouváme na kraj města, kde hledáme našeho hostitele. Celkem fuška, dle pokynů nacházíme komplex, dle žádosti procházíme přes vrátnici a ignorujeme tři hlídače. Jenže tento bytový komplex má část A a část B, o kterých se nám nikdo nezmínil. Nu což se dá dělat, opět nenápadně proběhneme okolo security man, který číhá před výtahama. Vyvezeme se do 11. patra, abychom zjistili, že tady to není. A tak zpět dolů, v sektoru B probíhá stejná mise…počkat až lidi příjdou k výtahu, až ten se otevře proběhnout okolo hlídače a vmísit se do toho vozítka. Jenže ani v téhle budově to není. Bezradně dumáme. Jsem smířená, že budeme spát někde venku v hammocku. Z 11. patra se nám naskýtá pěkná panorama..máme výhled na osvětlené centrum města, kterému vévodí známé Petronas Towers.

Mladá čínská holčina kouřící na balkoně se optá, zda potřebujeme pomoc. Anglicky moc negádala, ale dali jsme to do kupy..pochopila naší situaci a nabídla nám svůj telefon. I přes výslovnou žádost hostitele, abychom mu nevolali.. vytáčím číslo.  Jo aha, tak my jsme ve špatném komplexu..jméno sedí, podle navigace jsme zahli do leva..tak kde je problém? No neva..přesouváme se asi o kilák dál a konečně jsme „doma“.  Tady nás uvítájí úplně jiní lidé, pohodový Rusáci, kteří tam na černo žijí s malayským doktůrkem, který ani nevyšel ze svého kutlochu nám říci ahoj. Kompletně nezařízený byt se spoustou vlajek a štítků, které hlasají co se tu smí a nesmí..respektive jsou to samé zákazy, třeba jako, že by kluci měli nosit triko, protože tu nikdo není zvědavý okukovat nahý hrudník.. no jsme z toho všeho nějak unavený a tak po krátké konverzaci s ruským párkem rozděláváme své matračky a usínáme.

Dvě noci strávené v tomto bytě s tou zvláštní energií stačily. Bez toho aniž bychom našeho hostitele poznali se přesouváme zpět do centra k jinému couchsurfovi. Kterého jsme kontaktovali a on okamžitě odpověděl, že není problém. Paráda. Ocitáme se přímo v centru dění..jeho adresa nás zavedla 300 metrů od Petronas věží. Náš nový domov je v 17. patře jednoho z těch x desítek věžáků, které tvoří centrum města. Sympatický Borjan ze Sarajeva nás vítá s velkým úsměvem a hned servíruje oběd na stůl.

Jeho Marocká přítelkyně Siam, která v KL studuje tu žije s ním. Mega, luxusní apartmán sčítá několik pokojů a koupelen..ubytovává nás v tom největším s vlastní koupelnou, televizí a balkonkem. V průběhu ohlodávání kuřete, který nám Borjan ukuchtil (už jsme opět masožravci) se seznamujeme blíže a dozvídáme se o dalších výhodách, které nám tohle bydlení umožňuje. Nehledě na to, že si můžu veškeré své věci konečně vyprat v pračce, máme k dispozici wifi, pinčes, tenisový kurt, posilovnu a bazén. No paráda.. moc se nám tu líbí.

Tenhle kluk je prostě poklad, jeho ohromně velké srdce, pozitivní energie, kterou srší velkým gejzírem ze sebe ven a potřeba pomáhat lidem jím číní našeho spasitele. Naše momentální situace nám dovoluje utratit 20 ringitů denně, což činí 120 Kč..není to moc, ale dá se s tím vyžít..tedy jen díky tomu, že žijeme zdarma a srdečný Borjan nás neustále zásobuje i jídlem. Jinak jsme mohli jíst jen jedenkrát denně..no za těch šest měsíců jsme trochu schudli na váze. Já pouhých 6kg (už mě, ale nebolí sedět, ze začátku to bylo krutý, cítila jsem jak si sedím jen na kostích – nechápu jak Zuzko takhle můžeš vydržet :)..ale Aleškovi ubylo až příliš – 24 kilo..A nejen ty kila, která se dají nabrat zpět, ale hlavně přišel o dlouholetého kamaráda z dětství, který za tuhle finanční frustraci může.. ano Zbyšku píšu o tobě, doufám, že čteš tyto řádky a zžírá tě svědomí a tíha na srdci..taky doufám, že sis ty naše peníze pěkně užil, protože my se bez nich dokážeme obejít, i když máme perné chvíle, dokážeme se o sebe postarat..ale tobě se to jednou vrátí jako bumerang.

Po pár dnech jsme přirostli k Borjanovo srdci a nabídl nám zůstat déle. Plně si užíváme komfortu, který nám paradoxně přišel do života v těch nejkrušnějších chvílích..a tak si žijeme života milionáře bez peněz. Život je tak krásný! Jednou večer vyrážíme na procházku po okolí a udělat noční fota dvojčat.

Slyšíme mateřský jazyk. Oslovujeme párek, který si též pozuje a vyhrává s aparátem před dominantou města. Bartuškovi jsou pohodoví cestovatelé, kteří se zamilovali do potápění a mimo jiné Patrik loni vyhrál BBC cenu za nejlepší fotografii, příroda roku v kategorii podmořský svět. (www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/51123/tohle-jsou-nejkrasnejsi-fotografie-prirody-roku-2010-mezi-vitezi-je-i-cech.html) Uvádím i jeho webovky, protože to opravdu stojí za podívanou www.bartuska.eu/cz/. Tihle pohodáři procestovali snad všechny kouty světa a tak se máme dlouho o čem bavit. Vydáváme se stejným směrem domů, jelikož jsou ubytováni v hotelu Shangri La, hned naproti našemu věžáku. Ulice olemovaná bary s hlasitou hudbou nedala Patrikovi nezajít na pifko, zve nás na drink. Ostýcháme se, ale nedá si říci. Panuje skvělá nálada, bavíme se o všem možném, drinků přibývá a náladička roste.

Ráno brzy odlítají na Vánoční ostrov kde opět budou prozkoumávat hlubiny oceánu. Ale čas či únavu neřeší, prostě se baví a tak jedou dál. V davu zahlédneme Borjana a Traye, kteří taky vyrazily do ulic. Všichni již v podnapilém stavu, ve tři ráno po zavíračce, necítíme touhu jít spát a tak pokračujeme v jedné venkovní restaurac, kam nás Borjan poslal zaplaceným taxíkem a on přijel s Trayem na motorce. V šest nás drazí čeští přátelé museli opustit, protože jim v 9 letí letadlo. Mnohokrát vám Patriku a Julie děkujeme, byl to úžasný večer a snad někdy ještě naviděnou.. 

No tak to vidíte, my se prostě můžeme i opít a krásně pobavit na discotéce, kde pivo stojí v přepočtu asi 208 Kč..a naše peněženka šustí jen halířema :)

Seznamujeme se spoustou Borjanových přátel. Vaříme na střídačku, jendou my pak zas on. Těší nás, že jim naše kuchařské experimenty chutnají. Siam odletěla na měsíc do Maroca a Borjan má služební cestu, i přes to nám nechal klíče od bytu a můžeme zůstat..nechceme tu však okupovat jeho království a tak se vydáváme na trip do nedalekého Singapore.

184. – 186. den – Singapore

Připravili jsme si barvičkové cedule s názvy měst na trase do Singapore..budeme totiž stopovat. Borjan nám vytiskl sto našich inzerátů, které chceme rozdat ve třech přístavech...uvidíme, zkusíme naše štěstí i tady..Tradá…vyrážíme. Nejprve jdeme na nedalekou benzínu zkusit zda tam nepotkáme zrovna někoho kdo má namířeno naším směrem. Ale bohužel, jeden pán nás odvezl na busák do China townu, odkud se public busem necháme vyhodit za město..ale opět se ocitáme ve středu jiného města Putra Jaya. No co se dá dělat..stopujeme tady. Jedno auto, to nás odveze blíž k dálnici..druhý auto nás vyhodí na dálnici, kde stojíme 5 minut a už opět sedíme v další káře. Pak, že se tady nedá stopovat..jak nám někteří lidi tvrdili..všeho všudy nám to trvalo jednu hodinu, abychom si stopli tyhle tři auta a přemístili se až do Melaky. Tam opět na dálnici, ani né půl minuty a další auto to flekuje a vezeme se až do Johor Bahru kde je hraniční přechod do Singapore.

Řidič indické národnosti s námi celou cestu (280km) nepromluvil skoro ani slovo, ale dovezl nás přímo až k emigračnímu přechodu. Klasická pasová kontrola na malayské i singapurské straně nám vzala téměř dvě hodiny. Přejeli jsme most přes kanál a ocitáme se v novém státě. Kde nás čeká zvláštní přivítání

..místní městká hromadná doprava nese zkratku SMRT, tento nápis jezdí na všech busech. Už je zase tma a my nestíháme sraz s dalším couchsurfurem, telefonicky mu dám vědět o našem zpoždění a skočíme si na večeři a provedeme nákup v mega supermarketu na okraji města. Rozbíjejí nás místní ceny, je to tady celkem drahý a to nejsme ještě v centru. Kupujeme si jen pomeranče a dvě instantní polévky, před supermarketem jsou fast foody, objednávám nejlevnější kuře s rýží a dělíme si to s Aleškem napůl. Odcházíme a dochází mi, že jsem to vlastně nezaplatila..v normálním případě bych se vrátila, ale teď nám to celkem helflo. Pří objednávání se tam se mnou zakecali a já automaticky odcházela s jídlem, nikdo mě neskásl..a tak nějak to celý vzniklo..nu což děkujeme za večeři.

Se smrtí se dostáváme na místo určení. Nacházíme se v kampusu Národní Singapurské Univerzity. Hostuje nás jeden mladý čínský studentík, je tak hodný, že nás nechává přespat na své posteli v malém pokojíku

a sám si jde lehnout někam do společenské místnosti na gauč. Opět je to nováček v couchsurfské komunitě. Chvíli pokecáme, ale zmáhá nás únava, takže jdeme na kutě.

Vyrážíme na obchůzku, zjišťujeme, že to zas tak čisté město není, jak se o něm proslýchá. Odpadky i vajgly, které jsou přísně pokutované se válí skoro všude. Silnice jsou plná aut, kterých by tu mělo být též minimálně. Nápisy s různými zákazy s výši pokuty jsou též na každém rohu,

třeba přejezd mini mostu na kole vás může stát až 135 tisíc korun českých..paráda..tohle město má zvláštní energii a nijak obzvlášt nás nezaujalo. Nový čínský rok se blíží a tak čínská čvrtť je vyzdobená motivy králíka, který ponese vládu nadcházejícího roku.

Hemží se to tu prodejci různých kýčovin, jak mají Číňané ve zvyku..skleněné, plastové a hlavně neužitečné věci. Ale jednu výhodu to má, prodejci jídla rozdávají ochutnávky, takže si zaplácáváme žaludky houbami, zmrzlinou a dalšími neidentifikovanými kousky.

Naše mise je u konce, po třech dnech se vracíme zpátky do „našeho domova KL“. Pár inzerátů rozdáno, ale naše představa o plných portech byla mylná. Přístavy zněly prázdnotou a vylepit naše papíry v jejich okolí či ve městě bylo zakázáno..jak jinak než pod vysokou pokutou. Stopem se vracíme do Kuala Lumpur. Utratili jsme vše do posledního singapurského centu. Public bus, který nás doveze přes most zpět do Malajsie, jsme chtěli zaplatit v ringitech. Bus řidič chtěl místní dolary, nemáme..hm tak běžtě..opět se na nás směje štěstí..děkujeme. Za mostem se opět ocitáme v Johor Bahru, místními nazývané Džej Bý. Jsme v centru, zkoušíme autostop s cedulí, ve městě to jde vždy těžce. Ale přeci jenom, asi za 20min nás veze týpek v pickapu na busové nádraží na konec města, odkud se vyvezeme do nedaleké vesnice poblíž dálnice.

Jdeme se zvedlým palcem po výjezdu na dálnici, přicházíme k benzínce. A tak tamhle bude náš flíček na stopa, říkáme si. Ani tam nedojdeme a příjíždí k nám auto se staženým okýnkem. „Kam chcete jet?“  volá na nás hlas. “ Já už vás viděl na výjezdu, ale nemohl jsem zastavit a tak tu na vás čekám.“ Paráda vezeme se se sympatickým pánem a až do KL. Po cestě nezavřeme pusy, pohodový týpek má rád backpackery a sám si jednou dal půl roční cestování s batohem na zádech. V polovině cesty staví, že prý jde koupit něco k pití ať jdeme s ním. A hle sedíme v KFC a před námi voní křupavé kuřecí pochoutky, s burgrem, hranolkami a pepsi. Rozzáří se nám očka a cpeme to do prázdného bříška, které dnes pozřelo jen dva banány.

S touhle hodinovou pauzou se posunul náš příjezd. Bohužel nestíháme naše rande s Janou a Alexem, které je v 8 před Petronas Towers. Dnes přiletěli z Indie a dovezou nám kuřivo. Doufám.  

187. - 190. den – Hurááá jsme doma

Osvětlené mrakodrapy a Petronas věže nám dávají vědět, že jsme zase zpátky..hurá..radujeme se jako malé děti.

Vyměníme si kontakty a opouštíme pohodáře Jamese. Jsme poblíž centra, ale stejně musíme použít metro, abychom se přiblížili na naší schůzku s Janou. Přijeli jsme opravdu pozdě, vystrašený Borjan nás bombarduje smskama, kde jsme, že máme uvařenou večeři a klíče máme pod rohožkou když nebude doma. Chvíli nám trvalo najít ty dva, protože nebyli na domluveném místě, ale dnes je den plné štěstí, takže jsem je našla v restauraci společně s jejich couchsurfrem.

Oba jsou zamlklý, unavený po cestě. Alex pohublý tak jako Alešek..jojo cestování bez peněz vás přece jenom něco stojí. BD cigárka nám byly dovezeny, celý balik, paráda máme zase co kouřit. Domluvíme si schůzku na zítra a pádíme rychle domů za Borjanem. Doma nás čeká spousta lidí. Borjan uspořádal večeři..ještě na nás zbylo, ale my jsme už najezený, takže si to necháme na zítra. Popíjíme vínko a kouříme nové býdýčka s grupou deseti lidi. Skvělá atmosféra. Po pár drinkách, již v náladičce vyráží na disko a zvou nás též. My však zůstáváme doma a uklízeme po party.

Napsali jsme Janě, že se mohou přestěhovat k nám, jelikož nám to Borjan nabídl. A tak tu soužijeme v šesti, společně ještě s Jasmin (Borjanova kámoška). Opět si užíváme komfortního žití, ale bohužel jsme trochu zklamáni chováním Alexe. Je suveréní a vše bere automaticky, nemáme rádi když ti někdo podá prst, aby mu člověk ukousl celou ruku. Jsme rádi, že jsme jim mohli trochu pomoci ušetřit, protože jsou ve stejné, ne-li horší finanční situaci. Ale zase nás to mrzelo vůči Borjanovi, kort když mu po nocích začal pít chlast z baru. To byla tečka i pro Janču. Taktně jsme to oznámili Borjanovi, aby věděl na čem je. Janča se nakákla a chtěla cestovat již sama.

191. – 198. den – Farm life

Nastal den odjezdu, vše zabaleno i Borjanem připravená svačina na cestu, takže vyrážeme. Tentokrát se necháme městským busem hodit na konec města, poblíž dálnice E1. Opět netrvalo dlouho a zastavuje nám podnikatel s dodávkou, má namířeno až na sever Malajsie, ostrov Langkawi. Avšak my po 3hodinách vystupujeme na dálnici u města Kuala Kangsar. Jen přeběhneme na správný směr, projdeme mýtnou kontrolou a už zase vztyčuji cedulku s názvem Lenggong. Do této vesnice se jak jinak dostáváme velmi rychle..prostě ten autostop tady funguje..skvělý.

Prší. Typani nás vyhazují u jednoho resortu odkud se snažíme dovolat Láďovi, který má bohužel vyplí mobil. No nedá se svítit, tak čekáme, dáme si kafe a surfujeme..free wifi všude kolem je taky paráda.
Před týdnem jsme kontaktovali, písemně i telefonicky jeden plzeňský párek, který si tu vybudoval perma culture farmu. Dostali jsme na ně kontakt od Stefana (Borjanovo známý)..prý super lidi..super místo..bude se nám tam líbit. Proč ne? Řekli jsme si. Život na farmě nám vždy vyhovoval a bavil. Hlavně v této situaci taky skvělé místo k uchýlení a ušetření peněz. Budeme voluntařit, 6 hodin práce denně za stravu a střechu nad hlavou. Sice jim musíme platit 20 ringitů denně za oba, což je náš denní rozpočet takže OK.

Dva, tři telefonáty a furt nic, stále tedy čekáme. Včera jsme jim psali na facebook, že ráno vyrazíme stopem, takže nevíme hodinu našeho příjezdu. Tak je budedeme telefonicky kontaktovat, ale pokud nebudou pro nás moci přijet nevadí, někde přenocujeme. Farma totiž leží v jungli a přístupová cesta je závislá i na počasí. Takže chápeme zda-li to nebude možné když právě prší a je i kolem paté hodiny. Najednou přichází pán z restaurace prý máme hovor. Volá nasraný Láďa. Nechápeme. Prý je s námi na hovno domluva a dnes pro nás nepřijede ať jdeme do hotelu, na který nám udal směr. OK no problemo někde tady zastanujeme, musíme šetřit kačáky. Jenže ve vsi stanovat není kde. Raději jdeme na policejní stanici, kterou míjíme. Chceme se zeptat zda je možnost někde tady rozložit stan, abychom neměli a hlavně oni dva cizinci v této malé vesnici žádný průser. Flojdům se to moc nezamlouvalo a i oni nás směřovali do stejného nejlevnějšího hotelu. Tudíž jdeme tam.

Pokoj je hrozný a špinavý, na tohle už jsme zvyklý, jen nás zaráží vysoká cena. Procházka po vsi, večeře, surfování po síti a uleháme s nechutí ty dva ráno potkat. Přivítání jak se patří, podání ruky, zažbletnutí svých jmen s pohledem úplně někam do pryč. Hmm.. absolutní nechuť s námi komunikovat a vytknutí našeho neočekávaného příjezdu. Snaha vysvětlit, že jsme jim psali datum příjezdu i s oznámením, že nevíme v kolik dorázíme jelikož stopujeme, byla marná. Malý nákup, vyzvednutí kokosových slupek a vezeme se starým křápem, do kopců pusté jungle. Cesta je krkolomná, ale né zas tak hrozná jak nás dredař před pár dny strašil. Jeap plný harampádí skáče, společně s námi po děravé cestě. V autě vládne ticho a zvláštní vzduch…až bych řekla nepřátelský. Dva dredaři vpředu se baví o nás. Na jak dlouho přijeli? Ptá se Láďa. Asi na dva týdny. Hm..Vypadají celkem v pohodě. Hm jo. Zněla konverzace..no není to zvláštní? Seděli jsme za nima, ale proč se nás ptát, že?

Po šesti kilákách dorážíme na místo. Farma se skládá z jednoho polorozbořeného hangáru a další budovy kde žijí oni dva a lidé co přijedou jako hosté.

Též je tam společenská mistnost a kuchyň kam můžeme chodit.

Naše bydlení je jednoduché, ale oká. Seznamujeme se dalším voluntaree pracovníkem z Austrálie Danielem

a dlouhodobým hostem Kevinem z USA. Od nich bylo přivítání mnohem srdečnější, týpci působí v pohodě.
Máme společný oběd v homestay budově, čínské nudle přivezené z vesnice. Skoro se nemluví a nám též do řeči není. Protože na již položené otázky jsme téměř nedostávali odpovědi..Láďa se svým zvláštním akcentem nás totiž hned smáznul. Prý se máme zamyslet než položíme jakoukoliv otázku, zda-li má cenu se na ní vůbec ptát. Jemu to ubirá energii na blbé otázky odpovídat…No takže se člověk nechce raději ptát na nic.

Po obědě rozebíráme pravidla pobytu napsané v compu..pár vystrašení, že může proběhnout setkání s místními živočichy jako jsou kobry, škorpióni, které jsou všude kolem. Před pár dny jim kobra zavítala až do kuchyně. Na Alešovo otázku jak se tam dostala, přišla jen vzteklá odpověď, že nemá čas na stupidní otázky..avšak na mou otázku jak se máme tedy chovat když k takovému setkání dojde..žádná odpověď nepřišla..tak nevím, ten kluk je opravdu zvláštní. Pravidla mu odkýveme a raději mizíme dát si věci do svého kutlochu. Je polední pauza a tak zevlujeme a raději vyzvídáme informace od kamarádského Daniela a hlavně ochotného odpovídat na otázky (někdy i stupidní, záleží na úhlu pohledu ne?).

Projdeme si okolí

a zjišťujeme, že celá farma se skládá jen z poházeného harampádí všude kolem a v hangáru..čtyř koz, jednoho kozla, jedné ovce, několik slípek, kachen a krůt..jednoho vypelichaného králíka. Ještě tady někde pobíhají dvě štěňata Mary and Jane a tři obtloustlé kočky.

Jo a v kádích s brčálovou vodou se někde ukrývá sumec. Ze zvířat je to vše, tedy těch domácích..dále je tu několik mini políček a záhonků. Za hangárem se ukrývá oplocený prostor pro sazeničky v různých pytlíkách a kelímkách.

Tak nějak všude kolem se rozprostírají ovocné stromy, banánovník, papaya, ananas, granátové jablka..později zjišťujeme i limetky, čajovník a i kavovník.

Těšili jsme se sem, těšili jsme se jak si pokecáme s Čechami, kort kteří žiji již tak dlouho v cizině a něco si tu vybudovali. Chtěli jsme se zeptat na spoustu věcí co a jak..zda to je těžké a jak to probíhá si kus země koupit v cizině, protože bychom chtěli něco podobného vybudovat. Ale prostě to tak není, nevadí. Již první den máme sto chutí odjet, ne že bychom byli zbabělí, ale na co trávit svůj čas někde kde nám není dobře a nejsme happy. Sice jsme se tu chtěli ukrýt na tří týdny, říkali jsme si klidně i měsíc když bude fajn. No a ono hned první den by to člověk nejraději otočil. Zas na druhou stranu jsme si řekli dejme jim čas a šanci tu energii změnit..uvidíme za dva dny, třeba pomine to zaškatulkování z nepochopitelné nasranosti. On nám totiž hned při prvním telefonátu oznámil, že čechy moc nemusí, ale že to bude až tak ostrý jsme nečekali.

Začalo se makat, zlehka.

Něco málo uděláme v záhonkovém sektoru pak oškubeme kokosové slupky, které jsme přivezli ze vsi, pak dredař ukazuje své experimentářské území..tak nějak to tady na nás působí, spousta experimentů v procesu..stále nedokončené. Během práce proběhne trochu komunikace, samozřejmě se mluví anglicky..no občas pár slov česky..atmosféra se trochu zlepšuje. Už se tam hodí i nějaký ten úsměv, přátelské gesto, o pár slov víc, ale furt to není ono…ale je to na lepší cestě. Rozhodujeme se zůstat.

Ráno v půl osmý se krmí zvířata..pak je snídaně..pak se jde do rachoty…to zní jako bychom tu hodně dřeli, to né..ale pár puchýřů mi naskákalo. Plení, zalívání, krmení, hnojení, uklízení..ale nejhorší job..byl sběr limetek v zarostlém sadu, kam jsme dojeli autem. Alešek dostal strunovku, sluneční brýle a společně s Láďou tvořili prostor u stromů, které jsme s Danielem a dvěmi Norkami měli česat. Jenže stromy byly obalené jakousi popínavou rostinou, která bránila slunci mu dát plody. A tak jsme otrhávali spousty popínavého plevelu, abychom sebrali pár limetek a při tom na nás skákali a popadali obrovský mravenci, kteří koušou o sto šest. No sranda..vždy jeden z nás tam skákal a pokoušel se ze sebe setřást tyto otravná zvířátka. Ale nebyla jediná také jsme si tam odsud donesli pár přicuclých pijavic a Daniel byl obdarován i mega klíštětem. Naštěstí tento job proběhl jen dvakrát.

S těma dvěma poustevníky jsme se i párkrát zakecali, takže jsme se dozvěděli něco málo o jejich životech. Již dva a půl roku tady farmaří na pronajatém pozemku. Láďa v Malajsii žije 11 let a Hanka 6.

Ale při příjezdu Ruthi a Anny z chladné Norské země, jsme mohli vidět rozdíl přivítání a jakým přístupem se chovají k nim…zcela nebyl nepřátelský.
Mimochodem bych měla zmínit, že Hanka vaří výborně a dostalo se nám i trochu české kuchyně..luxusní vdolky a další dobroty..mňam ještě teď se nám sbíhají sliny při vzpomínkách na život na farmě v jungli. Láďa velmi inteligentní a zárověn zcela idiot člověk v jedné osobě. No prostě vyhulenec první třídy, který je zpomalený a zapomíná. I přes to, že jeden z bodů jejich pravidel je přísný zákaz požívání jakýchkoliv drog na jeho území, několikrát denně potají hulili špeky společně s Kevinem. Hlavně nenápadně, vaše angorské oči, vanutí hrozné vůně (jak když jsme hulívali listí) a hlavně vaše zpomalené reflexy a mluva vás vůbec neprozradí..ani na špeka člověka nepozvete.

Po pár dnech příjíždí další pomocníci, couple z Anglie. Jsou zamlklí a tak trochu vyjukaní…ani se nedivíme. Budou bydlet společně s námi v jednom pokoji..no nejsme z toho vytržený. V bližší konverzaci se dozvídáme jejich obdobnou verzi přivítání…též ihned při jejich vyzvednutí v Lenggongu byli sprdnutý za svůj opožděný příjezd. I přesto, že na žádném čase nebyli domluveni. Prostě si Láda v té své zmaštněné hlavě vydedukoval, že když jedou z Penangu, že přijedou tímto busem a tak na ně čekal. Jenže oni mu též psali, že se ozvou až když dorazí. Při prvním setkání jim hned vpálil do ksichtu že nemají dobrý zkušenosti s Anglíkama a chovali se k nim obdobně jako k nám. Oni prostě hned v člověku zabijou chuť a snahu být přátelský a vytvářet tu pohodovou atmosféru, kterou pak od nás očekávají, jak nám bylo u konce našeho pobytu vytknuto.

Sedmý den a náš poslední, byla úplná tečka. Poustevníci společně s Kevinem aliaz mikročip (tak jsme mu společně s dalšími voluntarees začali říkat.to je taky zábavná story, ale to až později) vyrazili do Kuala Kangsar. Jeli vyzvednout nějakého nového hosta. Ještě před tím než odjeli, dovezli z Lenggongu další pár z KL, který si přijel dát víkend do jungle. Západ slunce, zvířata nakrmený, zalitý rostlinky..tma..musíme nahodit agregát, aby nám ve společenské místnosti šla elektrika, hlavně pro ty dva hosty, když tady platí za pobyt. Jsou celkem vyjevený a ptají se kdy se majitelé vrátí. My též nic nevíme a jsme znepokojeni, v žaludkách nám kručí a máme obavy kde jsou takhle dlouho, když jeli do padesát kiláků vzdáleného města jen někoho vyzvednout..už jsou pryč pět hodin. Zkoušíme jim volat, mobil opět vypnutý. A tak jen sedíme a čekáme.

Je něco po deváté a slyšíme zvuk motoru. Jsou zpátky bloudilové. Láďá začne chaoticky rozdávat úkoly, ty udělej to, ty připrav to, ty ohřej to..a i do nás strká, abychom byly rychlejší. Všichni jsme vyjevený a jen jak loutky na provázku děláme zadané úkony. Rádi bychom se dozvěděli co se stalo, ale nikdo se nechce ptát už jenom proto jaký tady vládne chaos..a očekávala bych i nějaké vysvětlení z jejich strany, ale nepřišlo. Jen se tu mihne ubrečená Hana a Láďa na ní řve ať jsi jde lehnout, že se holky o jídlo postarají..jo a vlastně když přijeli padla věta..sorry, měli jsme lékařské vyšetření. Jenže nikomu se nedal prostor, aby se zajímal co a jak, zda vše v pohodě..No a tak se rychle připravovala večeře, kterou přivezli. Ohříváme mix jídel, která jsou typická pro oslavu Nového čínského roku, který je právě dnes. Některé kusy vypadají jak zbytky z nějaké večeře, ale všichni jsme hladový jak vlci takže je nám to jedno.

Hana se večeře neúčastní, no a vyhulený Láďa se náramně baví s novým párkem z KL. My se po véče rychle zklidíme do našeho kutlochu a společně s anglíky koukáme raději na dokumentární film. Jsme z toho všeho všichni praštěný a zvažujeme zda ráno společně vypadneme. V průběhu filmu nás vyruší baterky (v našem baráku kde jsou ubytovaní voluntarees není elektrika) a hlasy.. přichází mikročip se svým novým kamarádem a ubytovává ho v uzamčeném pokoji, do kterého je přístup jen přes náš. Takže se dá říci, že tady budeme žít už v pěti.

Ráno ještě před snídaní anglíci oznamují Láďovi svůj odchod. Je z toho velmi mrzutý a kort když mu nechtějí za ty dva dny zaplatit, protože o ničem takovém je nikdo předem neinformoval. Poté začíná být pěkně nasraný. Backpakři odchází junglí po svých. Určitě se jim ulevilo, zdrhají z blázince. No my jsme se po probuzení rozhodli zůstat do soboty a svezeme se společně s Danielem. Též to oznamujeme nasranému farmáři, který si přisedá k našemu stolu s otázkou: „Nějaké další novinky?“ Přichází výbuch a chrlí se na nás spousta výčitek, jako láva z právě chrlící sopky. Klepající se osoba přihazuje i nadávky, což Aleš neustojí něco mu odvětí a chce odejít. Láďa se omluvá a drží ho v konverzaci..či-li monologu. Protože když se nadechneme stačíme říct jen první slovo a tenhle typan nikoho z nás nenechá mluvit. Neustále si mele to své a na vše kouká jen ze svého pohledu. A to nám vyčítá ať se na to zkusíme podívat jeho očima, že to nemá lehké a blabla. Jenže milý Láďo, my jsme byli schopni se na celou situaci koukat objektivně, ale bohužel ty si ten svý sobecký pohled nikdy nenasměřoval z jiného úhlu než toho svého.

Výčitky chodily ze všech strach. Přijeli jste blbě, protože jste mě neposlechli jak jsem vám radil (to že nemáme na bus jak jsme mu oznamovali zase neviděl), udělali jste mi ostudu na policii (opět zas pohled jen ze své strany), nevytvořili jste rodinou atmosféru (my?), nepomáhali jste Hance (neví, že jsem se jí několikrát ptala, nechce tak nechce) no ale největší pecka byla výčitka, že jsme všichni fuckers a nezajímali jsme se co se včera stalo, nikdo jsme se Hanky nezeptal jak jí je, všichni jsme jen čekali na tu zasranou večeři. A oni včera ztratili dítě. Láďo myslíš, že jsme jasnovidci? Samozřejmě nás to mrzí, ale kurva vy odjedete vyzvednout nějakého hosta a vrátíte se po pěti hodinách a ty okamžitě vyvoláš chaos a každého manipuluješ..nehledě na to, že jsi se po večeři náramně bavil, neměl si náhodou sedět se svou ženou a pečovat o ní? Když jste stačili za pět hodin ujet sto kiláku, vyzvednout hosta, v nemocnici projít interrupcí, koupit večeři a jet zpět. Myslím, že je to celkem náročný zákrok, psychicky tak i fyzicky…no což v Malajsii se s tím asi neserou a pustí vás hned domů.

No, prostě tohle byla poslední tečka a my jsme se definitivně rozhodlí odejít. Jdeme si balit a nevěříme vlastním očím a uším co to právě přišlo..je to blázen říkáme si. Jsme absolutně v klidu, po zabalení jdeme za nima jim zaplatit. Již uklidněný řvoun (možná už po špeku) se omlouvá a i přesto, že nás před tím vyhodil, nám nabízí, že můžeme klidně zůstat. My však odvětíme, že už nechceme..kupodivu vše probíhá v klidu, dáme ještě cígo a vyrážíme s plnou polní do jungle.. klikatou cestou, nahoru dolů, po šesti kilákách přicházíme do vsi. Na hlavní silnici shodíme zpocené krosny vytahujeme cedulku, zvedáme palec a prostě někam vyrážíme. Máme zvláštní pocit, ale takový pozitivní, jsme rádi za tuto zkušenost a jsme rádi, že už odcházíme aníž bychom věděli kam nás vítr zavane. Děkujeme vám drazí Plzeňáci.

199. – 223. den -  Trosečníci aneb jak jsme si našli svůj ráj

Doprava zas netrvala dlouho a my jsme se s dvěmi auty a jedním busem dopravili až do městečka Lumut na zápacním pobřeží. Rozhodli jsme se navštívit ostrov Pangkor, který nám byl doporučen Jamesem při stopu. Malý poklidný ostrůvek téměř u pobřeží, takže by i loď měla býti levná. Jdeme okouknout okolí a zjistit situaci, protože dnes je stále ten Čínský Nový Rok. Všude je spousta lidí. Oni rádi cestujou, celá rodina se vypraví na výlet..což znamená, že je všude plně obsazeno a ceny se rapidně zvedly. Proto jsme v těchto dnech chtěli být někde ukrytí..třeba na farmě, ale síly tomu chtěly jinak a my jsme přímo v epicentru dění.

Svůj hlad uspokojujeme pomeranči a suchou bagetou, kterou jsme si koupili v supermarketu  v Ipohu, při přesedání na bus. Nacházíme se již v přimořském městečku Lumut. Info point je zavřený a tak jen dedukujeme z nástěné kreslené mapky kam se na ostově vydáme. Též pomáhá info z LP guida, přesto stále nevíme a raději se na ostrov vydáme až ráno, Dnes se již stmívá a nechceme se někde jen na rychlo upíchnout a utratit spousty peněz. Ráno bude časík a můžeme si to projít. Zůstáváme na portu, je tu free wifi, surfujeme.

Osloví nás týpek, turista se zavázanou rukou..prý kde budeme spát? Že oni prošvihli poslední loď na ostrov a všechny hotely jsou plné. Nabízíme mu nocleh s námi ve stanu..někde tady v parku. Odvětí, že jsou tři..ještě jedna holka z Argentiny a jedna Češka. No problem náš stan je velký, to nějak vymyslíme..přijďte a hlavně rádi uvidíme krajanku. Kluk zmizel a dlouho se nevracel, asi jsme ho zalekli a nebo další česká osoba, která nemá ráda vlastence.

Asi za hodinu doráží všichni..super..zakecáváme se..jsou to pohodoví lidičky. Po dlouhé konverzaci se přemístíme hledat flíček pro náš domov. Nedaleko v parku jsme ho objevili. Sice nejsme moc skrytí, ale co žádný zákaz tu nevisí. Ti tři razí nakoupit nějaká pifka a my zatím stavíme dům. Lahváče cinkají..přiťukáváme si španělsko česky...bavíme se náramně dlouho do noci. Účinek pifka cítím okamžitě, dlouhodobá absence alkoholu dělá divy.

Ráno vstáváme na budíka..ach jo..nemůžu rozlepit oči jak já nemám ráda nucené buzení. Musíme koupit lístky na první loď. Ariel vychází dříve aby tak učinil a my vše balíme. Bez ranní hygieny, opuchlí už sedíme na palubě klimatozované barky. Cesta trvá 40min a naše nohy vstupují na půdu ostrova. Dáme si typickou indickou snídani, paranthu s dalem. Poté se taxíkem přesouváme na Teluk Nipah Bay. Jsme zklamáni, všichni ! Je tu přelidněno a ani místo není kouzelné. Všechny hotely jsou přeplněné a tak opět nabízíme nocleh pro správnou trojku. Uchýlíme se na konec pláže poblíž China Templ, kde jsou free public showers a záchody, dobré místo ke stanování :)

Tady na tom flíčku, obklopeni milionama turistů, kempujeme dvě noci. S Aleškem spíme v sítích a v našem přenosném domku hostujeme Monču, Ariela a Melisu. Trávíme s nimi skvělý čas. Nápor turistů upadl, je po svátcích a vrací se domů..Tudíž naše trojka surfařů se přemisťuje do hotelu. My zvedáme kotvy taky, přesouváme se na nedalekou pláž, kterou jsme společně jeden den při procházce objevili. Kouzelné místečko! Sice trochu zdevastované lidmi, všude je spousta odpadků, ale to nám vůbec nevadí.

Z kouzelného místa jsme si začali tvořit ráj. Prvotními kroky byl masivní úklid pláže, která se téměř ztrácela pod hromadami odpadků.  A také celého okolí našeho nového domova. Při těchto radikálních změnách, přesunů a třídění jsme nacházeli užitečné věci a nářadí, které nám sloužily k dalším výtvorům a stavění. Po čtyřech dnech pláž prokoukla, krásný bílý písek vynikal v kontrastu se smaragdovou hladinou moře. Nádhera! 

Vytvořili jsme cedulku a dali ji na pláž, že se o toto místo staráme a uklizíme.. tím motivovali lidi, aby si své odpadky uklízeli do koše, který jsme utvořili opodál. Účinek cedulky se dostavil, někteří lidé si naší práce i vážili a dostávali jsme dárky v podobě drobných peněz a sladkostí. Někteří přidali i ruku k dílu, nebylo jich sice moc de facto jen jedna holčina z KL, která popudila i své kamarádky. A tak jsme několik hodin dolovaly z písku naplaveniny z moře. Další skupinou lidí byli ti, kteří jen nevěřícně kroutili hlavou...dva blázni z Evropy žijou v džungli a uklízí tu pláž..

Stali jsme se takovou atrakcí pro místní turismus. O víkendech kdy ostrov praskal ve švech místními turisty, kteří se za astronomické ceny nechali vyvézt na lodičkách po okolí. Jejich pravidelnou zastávkou se stala i naše pláž. Některé skupinky se u nás nechaly vyhodit a ve svých oranžových záchraných vestách se čvachtali ve vodě. Musím podotknout i přesto, že je jistily záchrané vesty byli vždy maximálně dva metry od břehu. Holt to jsou stejní plavci tak jako Indové. Je to taková ironie, země, které jsou z větší části obklopené mořem a jejich národy z devadesáti procent neumí plavat. Několikrát jsme se náramně pobavili při pohledu na obtloustlá,muslimská, zahalená těla, která se vznášejí na hladině díky záchraným vestám a pokoušejí se se šnorklem pozorovat život pod hladinou. Různě tam sebou plácají, kopají nohama a rukama, aby se trochu pohli z místa. Vše se samozřejmě odehrává u břehu, kde je zajisté spousta věcí k pozorování. Ale našli se i tací borci, kteří bez další pomoci nebyli schopní „plavat“ a tak je další osoba, která po pás ve vodě šla a tahala je za sebou. Opravdu k pobavení.

Ale jak jsem již psala i my jsme bavili je. Další skupiny návštěvníků zůstávali v loďkách a jen si za doprovodu komentáře o nás udělali pár fotek, nevěřícně chvíli zírali a po pár minutách zmizeli. A tak třeba deset čumilů na nás civí a fotí si nás při snídani. Jak jsme se později dozvěděli Malajsané mají velký strach z duchů a jejich povídky praví, že v této jungli je spousta duchů, kteří ukradli i několik lidí. Proto jsme byli pro ně zvláštní lidé či jedni z duchů, protože jsme se nebáli žít tady na tom strašidelném místě. Někdy jsme jim tu exkurzi chtěli spestřit a bušili jsme si do hrudi jako tarzan či poskakovali a povykovali jako opice.

Jsme tu už jeden týden. Naše argentýckočeská trojka nám odjela. V jejich hotelu kam jsme za nimi chodili a dobíjeli si elektroniku jsme též objevili free wifi a stroj s pitnou vodou. Každý večír jsme procházeli junglí do vesnice, abychom se navečeřeli a právě v tomto hotelu nenápadně načerpali nové zásoby pitné vody do našich petek. Při té příležitosti jsem si vždy hodila koupel ve sprchách u China templu. Dvacetiminutová procházka junglí s nákladem vždy dokázala celé tělo zalít litry potu. Před večeří očista, zpáteční cesta za tmy jen s jednou baterkou bylo také dobrodružství. Ale aspoň nebylo takové teplo i když to spíše bylo o vlhkosti, takže stejná bolest.

Po několika dnech jsme zvolili jinou variantu a to, že jsem stopem vyrazila do Pangkoru, do vesničky vzdálené 8km a tam udělala mega nákup jídla a surovin. Ono se řekne 8kilásků..ale seďte na motorce se závážím, které je těžší než vy sami a ještě k tomu silnice se ubírá neustále z kopce a ještě hůře do kopce. Po pár takovýhle výletech, které jsem měla ráda, se mi náramně vypracovaly bříšní svaly a i lýtkový. Zaražená chodidla za pedály, ruce zamotané za řidičovo pupek, zatažený každý klepající se sval. Ale jinak jsem si tyhle vyjíždky užívala. Motorky tu frčeli o sto šest, každý se tu přepravoval dvojkolovým vozítkem. Většinou po pár minutách jsem už na jedné seděla, někdy se i zaštěstilo a zpáteční jízdu jsem se vezla v autě.  Lidi jsou tu hodně vstřícní, někteří změnili i směr své jízdy, aby mi mohli pomoci. Většina umí anglicky, alespoň pár slov, ale i človíček který uměl jen jediné slovíčko a to YES mi rád pomohl. Kochala jsem se jízdou podél pobřeží, užívala pročesání vlasů teplým vánkem, pokecala s místními, kteří mě již znali a věděli co budu kupovat. Stali jsme se součástí tohoto ostrova.

Po radikálním úklidu jsme se začali pouštět do oprav a vytváření. Prvotními kroky byla lednička. Naše zásoby jídla se musely pečlivě schovat před zvířatky a sluncem. Na tomhle místě jsme sršeli kreativitou. Takže špajz a lednice byla v cuku letu vytvořena a ještě k tomu tak dokonale, že jsme si potraviny skryli nejen před opicemi, myšmi, varany ale i před miniaturními mravenci. Dále se pokračovalo s podlahou v našem outdoorovém obýváku, se kterou nám pomohl Ben. Anglík, který dnes doplaval ze vsi a přidal ruku k dílu. Strávil s námi celý den a rozhodl se, že se zítra k nám přestěhuje. Tak jak řekl bylo. Druhý den opět kluci trávili hledáním použitelného dřeva, které si museli nařezat pilou bez zubů a stlouci hřebíky, které nám daroval místní rybář. Alli indického původu si chodil čas od času relaxovat na toto místo, vůbec mu nevadilo, že mu to tu okupujeme ba naopak si nás zamiloval a nosil nám ryby, cigára a právě třeba hřebíky. V průběhu tohoto dne tam též zavítal starší švýcarský turista, pobyl s námi několik hodin. Působil pohodově, dobře jsme pokecali a před západem slunce nás opustil.

Po večeři jsme si poprvé lehli do nově opraveného chilloutu a zahráli si s Benem Scrable. On se rozhodl spát venku v naší síti, ještě před ulehnutím nás požádal zda-li by si k nám do stanu mohl na noc schovat batoh. No jasně proč ne?

Probuzení do krásného rána. Spestření začátku dne nám udělala opičí válka dvou klanů, která zrovna migrovala přes naší pláž. Agrese, se kterou opice vystupovaly a k tomu doprovázené zvuky a výkřiky, mi nedávaly pocit bezpečí v této bezprostřední blízkosti. Proto jsem se odchýlila o pár metrů dál, ale zvědavě jsem stále přihlížela přírodnímu aktu. Souboj nastal poté co jeden starší člen z tlupy, která následovala první tlupu, napadl jejich mladou opozdilku. Ta se nestihla ani jednou ze svých pěti chapadel zachytit za větev a za doprovodu jekotu padala takových dobrých 10 metrů na zem. Dopadla na pláž do písku, očividně se jí nic nestalo, v šoku stále pištěla a utíkala do ústraní. V tom se její tlupa již vrátila ze stromů z jungle, na pomoc a ukázat svou sílu. Strhl se neskutečný randál. Celá skupina opic i těch úplně maličkých řvaly, pištěly a vrhly se do boje. Ti mladé jen tak na oko, frajersky a hrdě vyrazily vstříc protivníkům, ale vzápětí se staženým ocasem utekly a schovaly se za záda svých dospělých členů. Z druhé rodiny se též účastnily všichni. Některé své bojové pokřiky a pozice předváděly v korunách stromů nad námi. Ale většina opic, celkem jich mohlo být kolem 40ti, si zvolily pozemní boj. Byli jsme doslova obklopeni těmito rozzuřenými chlupatými savci. Ben se po chvíli vzbudil, ještě s opuchlýma očima začal s námi tuto náramnou podívanou sledovat, jen si pro případ vzal do ruky hůl, se kterou jsme strašily drzé opice, které nám často kradly jídlo.

Trochu nás mrzí, že jsme tuto událost nezdokumentovali, ale byli jsme tím tak očarováni a náruživě jsme sledovali pudy divokých zvířat. Ani nás nenapadlo jít pro kameru. Dá se to názývat „láska“ to co je popudilo pustit se do tohoto boje? Či příčina pramení z opaku lásky tedy ze „strachu“ ? Neukázat protivníkovi strach a slabost. Ale sílu, hrdost, moc. Není toto pramen strachu? Zajímavé zamyšlení.

Po půl hodině, možná déle, se bojovníci trochu uklidnily a stáhly se více do jungle.. Vzduch začal být uvolněnější. Tedy jen na pár minut. Do té doby než si Ben řekl o svůj batoh a okamžitě si začal kontrolovat svůj stav peněz v peněžence. Přišlo mi to zvláštní, že se hned kouká a ještě takhle před námi. No a přišlo to. Začal tím, že mu chybí tolik a tolik peněz, že to jsou jeho poslední peníze atd. Nevěřícně jen koukám. Alešek mu říká : „ Jakto? To není možné tady nikdo nebyl!“ V tom Aleška jak když opařím vodou, když mu sdělím, že z toho obviňuje nás. Ben spustil, pro nás v tu chvíli evidentní divadélko, že to nechápe, že jsme v pohodě, ale proto, že nemáme peníze ho musíme okrást o jeho poslední peníze. Že ví, že jsme to byli my, protože právě nemáme peníze. Přidal i pár slziček, vzal batoh a uraženě si balí. Jsme velmi překvapený, nemáme ani slov, nabízíme mu ať si prohrabe celej náš stan a věci, že tam máme tolik a tolik peněz. A zkoušíme se ospravedlnit, respektive shodit ze sebe tu nepříjemnou křivdu. „Třeba sis je nechal v hotelu a nebral sis je sem. Nebo sis je před tím vyndal a někam schoval než si k nám dal ten batoh.“ Nezabírá. Nechce ani zkontrolovat naše věci, prostě si jede svou pravdu a odchází. Cítíme se hrozně, ukřivděně, bolí to naše ega.

Sedíme bez energie na skalách a přemítáme si celý včerejšek a všechno kolem. Opravdu se to jevilo jako divadlo. Ale proč by to dělal? Zkoušeli jsme najít odpověď. Též nám hlavou jela i varianta, že mu opravdu ty peníze chybí, a že pro něho budeme jen češi co kradou.V tom případě jak a kdy by se stratily?  Jediná příležitost by byla když jsme  všichni tři skotačili ve vodě a házeli si s talířem. Což znamená, že nás tu někdo pozoruje. Hlavou se nám honí miliony myšlenek. Ptáme se sami sebe jaký význam to dnešní ráno asi pro nás má? Nejprve ten opičí boj a pak taková sprcha obvinění.  

Odpoledne jdeme do vesnice koupit chleba. Potkáváme snídajícího švýcara, pozdravíme se a on se zeptá: „Guys co se děje? Jste nějací smutní.“ Přisedneme k němu a celou story mu vychrlíme. Prstenový král chápavě přikyvuje a sdělí nám též nějaké podobné storky ze svého života. Jsme z toho všeho zmatený a vracíme se na své kouzelné místo, kde pokračujeme se svým budováním.

A tak plynul čas na pláži. Každé ráno uklidím pláž, sesbírám popadané lístí a odpadky, které moře vyplivlo. Poté snídaně, krátký relax a šup do práce. Každý den se něco opravilo či vybudovalo.

Počínaje vyčištěním studánky a trubek, které se musely napojit a poupravit jejich poloha, aby přítok vody z jeskyně byl silnější. Následně se můžeme pustit do opravy střechy u sprchy i záchoda, tam je zapotřebí i poupravit podlahu. K těmto opravám nám pomáhá ipa, kterou jsme našli pod chatičkou.

language translator