NICARAGUA 2009
Ocitáme se na nové půdě, tentokrát nás vítá země jménem Nicaragua. V autobuse trávíme X dlouhých hodin, než se dostáváme do hlavního města Managua. Aleškovi není nejlépe a jeho rozpálená tvář mi dává tušit, že to není dobrý signál..V ranních hodinách ještě za temné noci se necháváme taxíkem z bus nádraží hodit do doporučeného hospedaje Santos naším guidem. Unavený..a má drahá polovička se zhoršeným dýcháním uleháme v neútulném pokojíčku.
Ráno i když se to vůbec Aleškovo tělu nehodí vyrážíme do ulic, musíme ujít nejméně 3 km než zahlédneme první bankovní institut..však nemilá zpráva..problém s výměnou peněz..navštívíme druhou, třetí banku a stále nic..no tak to jsme nečekali..welcome 2 Nicaragua! Nechtějí příjmout měnu sousedního státu. Posléze asi tak po dvou hodinkách nalézáme něco jako směnárnu..vida tu nám zbylé lempíry promění..aha tak už víme proč..nabízejí nám za ně 250 místních Cordobas na místo 500..hrozná sviňárna..ale kakáme na to..spíše nás znepokojuje Aleškovo stav, který se zhoršuje 
S lempírami v kapse se vracíme do našeho nového bydliště, po cestě míjíme shop, kde si nakoupíme pár dobrot a pití..zde se opět setkáváme s nepříjemnou tváří Nicaragui převlečené v podobě prodavačky a bohužel i v dalších dnech. Po návratu moje sluníčko vyčerpané ulehlo do postýlky a několik dalších dnů nevyšlo. Nastaly šedé dny. Zažila jsem tu nejhorší noc v mém životě..teplota Aleškovo těla vystoupala na 41.8 a jeho dýchací záchvaty..sípání, chrastění plic nám nedovolily zamhouřit oka. Nekonečné ledové zábaly..podávání léků..přeměřování teploty..inhalování z vařící vody (probudila jsem hlídače hostelu, aby mi uvařil vodu)..hlazení a doufání, že to ta nemoc brzy vzdá a odejde..se snažím být tomu nejdražšímu co mám oporou.
Avšak dalších 5 dní nám to nemilé překvapení nedovolí opustit tento hostel..Alešek je uvězněn ve svém stonajícím těle a mezi čtyřmi žlutými stěnami. Já občas tuto místnost opustím a navštívím net kavárnu, kterou tento hostel nabízí..zavítám i do restaurace naproti přes ulici odkud na požádání odnáším jídlo Aleškovi do postele. Jenže nechce vůbec jíst..párkrát prohrábne rýži..masa se nedotkne..slábne mi před očima..teplota stále kolísá ale pod 40 se nedostáváme..Jsem bezradná a dostávám strach..i přes Aleškův zákaz se vydávám sama do ulic najít lékárnu a při té příležitosti ještě navštívím bus station, kde bych mohla eventuelně vyměnit naše zbylé Honduraské lempíry.
Návštěva lékárny na podruhé zdárně provedena..pracovnice mou jednoduchou španělštinu pochopily a radostně si nesu léky na snížení teploty a nějaký výživný sirup na dodání energie. Za to s výměnou peněz opět dobře nedopadnu..u okénka na stanici mi pán oznámí, že musím kamsi o ulici dál..podle navigace stojím před dřevěnou branou do dvora..nedůvěřivě se otáčím a nevím zda jsem na správném místě. Ale přeci jen vejdu..všude se válí všelijaké harampádí..otevřené dvířka do mini dřevěné chajdy mě popudí nakouknout..tam sedí pán a cosi vytváří. Oslovím ho jeho jménem a že jsem tu kvůli výměně peněz..bez pohledu na mě mi odpovídá, že už nevyměňuje a tak si zase lempíry nesu zpět. Však on příjde jejich správný čas. Spěchám do žlutého pokojíku odnést medicínu pro svého churavého. Ale ocitám se někde kde to neznám..ufff..asi jsem někde špatně odbočila..a tak bloudím a motám se kolem dvou bloků dokola. Vím, že nejsem daleko, ale.. ptám se kolemjdoucích na hostel, ve kterém přebýváme a nikdo nic neví. Nacházím se v ulici kde se zdržuje hlouček dětí a jeden dospělák..a jeden z těch kluků..se rozhodne mi nahnat strach..hrozná prča..jde neustále za mnou blíž a blíž a řve cosi o gringos a zbrani..ostatní se samozřejmě náramně baví..hodím na něj avatarský pokřik a mizím za roh. Neuvěřitelné i 10ti leté dítě mi dokázalo nahnat strach a v tu chvíli jsem byla pokáklá. Konečně nacházím hostel a jsem zase u svého pokladu. Aleškovi jsem nic neřekla, takže pšššt..on by se darebák i v těch horečkách smál mému sedmému smyslu..smyslu pro mojí orientaci a samozřejmě by měl strach a už mě nikam samotnou nepustil.
Čtvrtý den si říkáme, že bychom se již z tohoto města měli někam přemístit..ale stále nám to nemoc nedovoluje. A tak se válíme v posteli, koukáme na TV, potíme se..tentokrát né z vedra, dělám zábaly a v duchu se utěšuji, že to bude dobrý. K večeru je mu o něco lépe a jde se se mnou do protější restaurace konečně napapat..dáme si kuřecí vývar a tím je zasycen..já se musím dojíst ještě jinou dobrotou. Pozorujeme mladého opilce co předvádí za činy opodál. Přichází a prosí o zbytek jídla..podávající mu talíř v tom přiskočí majitel restaurace a zakazuje mi to. Hážu nechápající pohled. V zápětí vysvětluje proč..že je mladej..pracuje naproti, ale všechny peníze promrhá za drogy a je prý hnusný na lidi. Prý jestli opravdu chci někomu pomoci ať počkám..za nedlouho se dobelhá stařík o holi..místní bezdomovec..ale dobrota mu kouká z očí. Podávám mu talíře s jídlem..a pán nejdříve stokrát poděkuje a pak se s chutí pustí do papu..při pohledu na něj..na tu radost..mě to krásně hřeje u srdíčka a těší mě alespoň na chvíli někomu rozzářit oči. Stále ho pozoruji, Aleškovi to nedá a podává mi pár drobných cordobas asi dvacku..a tak běžím je předat pánovi..oboustranná spokojenost!
Po probuzení Alešek usoudí, že dnes je přesun možný, má o něco víc sil, že to zvládne. Rychlé zbalení a už stojíme na zastávce městského busu, dle rady našeho známého z restaurace. V přeplněném hopsajícím busu s krosnami na zádech se snažíme udržet na nohou, některé ksichtící obličeje nám jasně říkají… nejste tu vítáni. Nakonec nám přeci někdo poradí, kde vystoupit a k busovému nádraží musíme ujít dalších pár set metrů. Je mi líto toho mého chlapečka, teď jeho krosna musí mít dvojnásobnou váhu, když vidím jeho pohublé tělíčko. Sedíme v chicken busu směr malá ves na západním pobřeží u Tichého oceánu jménem Pochomil, avšak čekáme další hodinu než se všechny sedačky zaplní, aby se cesta této lince vyplatila..a tak jen pozoruji děj kolem, hlídám krosny a Aleška zda mu není špatně a při tom taju jak grónský ledovec. Kurňa to je pařák! Sláva !!! Vyrážíme! Dalšími našimi spolucestujícími se stal gringo pár..zaslechnu, že mají stejný cíl… Seznamujeme se a co víc vyměňujeme našich zbylých 500 lempírů, oni dále pokračují na sever do Hondurasu, skvělý obchod pro obě strany.
Po dvou hodinách jízdy nás vítá Pochomil, v celku nezáživné místo, ubytováváme se v hotelu společně s párkem, avšak pak už se vidíme jen zřídka. Po krátkém odpočinku se vydáváme na pláž, kterou máme 2min od hotelu.
Tak jak je Aleškovo zdraví churavé a šedé, tak teď navštěvujeme šedé místa.. absolutně nás ničím neoslovilo, možná za jiných okolností.. brouzdáme vesnicí, hledáme lékárnu..pro jistotu doplnit zásoby ubývajících léků na snížení teploty. Taxíkem se vezeme do nedalekého městečka, kde je nejbližší lékárna. Když už jsme tu pobrouzdáme i tady..nacházíme další hotel, kam bychom se eventuelně zítra přestěhovali. S velkýma očima si objednáváme pizzu v místní pizzerii..no hlad to sice uspokojilo, ale k pizze to mělo hoooodně daleko. Procházíme kolem hřiště kde se místní snaží hrát fotbal, chvíli se pozdržíme a pokukujeme po nich…hnedka jsme terčem podivných individuí, kteří nám nabízejí to a tohle..děkujeme a mizíme pryč. Na zpátek do Pochomilu volíme jinou trasu a to po pláži. Se západem slunce, růžovou oblouhou a šumem oceánu, který je právě v odlivu si konečně opět užíváme přítomnosti. Avšak ne na dlouho. Téměř za tmy vcházíme na zahradu, která je součastí našeho hotelu, kde popíjí gringo párek z autobusu a dalsí postarší pár z Evropy žijící v Kostarice. Poklábosíme s nimi, ale po chvíli máme namířeno do pokoje, jelikož už je to zase zpět..Aleškovi sice bylo dobře, ale taková dlouhá procházka určitě nebyl nejlepší nápad. A tak prožíváme děsivou noc se zábalama na novo.
Jelikož nás toto místo nějak obzvlášť neoslovilo, i přes Aleškovo stav se vydáváme na cestu, tentokrát do městečka Granada. Opět hodinové čekání na místní transport. Chicken busem se necháme odvézt jen na hlavní tah, abychom se nemuseli vracet až do Managui. Ocitáme se na jakési státovce a zkouším stopovat nějaké busy a auta v našem směru. Nějak to nehrotíme a tak si ležíme na trávě, požvykujeme svačinku, hovoříme o mém svátku, který dnes mám, je 20. 6. a sem tam mávám na ty motorové vozítka. V tom o kus dál zastaví moje vysněné autíčko, starý VW, po chvíli se rozjedou a kolem nás profrčí. Hmmm..jaká škoda, Alešek říkal, že by mi dal k svátku jízdu tímto vozítkem. V tom na nás troubí a mávají ať si k nim naskočíme. Jeee paráda. Hezký dáreček k svátku…vezeme se žluťáskem z Kanady, který obývá mlaďoučký pár, do města Granada, kam mají oni též namířeno.
V průběhu jízdy se seznamujeme a dozvídáme se info, že tudy vůbec neměli jet, ale zabloudili a teď už všichni čtyři víme proč a smějeme se. Kochám se jízdou při které mi teplý vánek čechrá vlasy. Je mi opět fajn. Doufám, že se cití dobře i má polovička, vypadá tak.
Bloudíme v jednosměrných uličkách koloniálního městečka s barevnými domky a hledáme dle guida levné ubytko. Pár jich obejdeme, ale stále nám nevyhovuje cena s nabídkou. Párkneme naší pekelnou káru poblíž náměstí a vydáme se nejprve naplnit naše kručící žaludky. Přece jenom pak to bude jednodušší. A taky že jo po dobré snídaňo-obědě nacházíme hostel Nicarau s pohodovou cenou a atmosférou, ubytováváme se všichni čtyři. K dispozici je i plně vybavená kuchyň, takže mohu konečně opět svému kulíškovi připravit něco na zub ala Květka, místní strava už mu leze krkem.
Alešek ulehá do postele a já se vydávám sama do města, na doporučení pána z recepce se vypravím směr tržnice, nejprve ji nemohu najít. Ale zdárně nalezeno, procházím rušnou ulicí, kde je plno stánků, ale žádné jídlo, jen samý chuligáni co na mě pořvávají.
Poté vlezu do obrovské polorozbořené budovy a poznávám typickou tržnici. Ovoce, zelenina září všemi barvami, stánky s masem a rybami obletují mouchy, lidi pořvávají, má to tu ten správný náboj, líbí se mi tady. Je tu i příjemně chladno oproti venku kde je pravděpodobně zase kolem 40 stupňů. Pokoupím vše co potřebuji a hledám východ, nějak jsem se tady mezi těmi stánky zamotala, rázem je u mě mladý nicaragujský chlapec a nabízí mi svou pomoc a rande. Naštěstí byl opravdu jen kamarádský a doprovodil mě k východu. Po cestě do hotelu jsem ještě pokoupila pití a jiné dobroty v klasickém obchůdku.
Aleškovo teplota sice už nepřesahuje 40 jako je teplota místního vzduchu, ale stále se drží na 39. Proto většinu času zase trávíme v hotelu, pokoj je příjemný, k dispozici dva větráky, které se téměř nevypnou. Venkovní kuchyňku s příjemným sezením zdobí uprostřed strom a jeho krásné voňavé bílé květy. Je nám tu příjemně.
K pózdnímu odpoledni se vydáváme na malou procházku po náměstí, zlehka okoukneme pár uliček a spíše vysedáváme v parku na lavičce a pozorujeme místní děj.
Večer se domlouváme s dvojkou, že zítra vyrazíme na společný trip na ostrovy na nedalekém jezeře. Celkem je těch ostrůvku 365 jako dní v roce, ale my navštívíme všeho všudy tak dva. Ostatní jen mihneme.
Autíčkem se přesuneme do nedaleké vsi, kde už na nás čeká loďka s průvodcem, který nám při vstupu každému rozdává banány. Ale není to pochoutka pro naše bříška nýbrž pro malé opičky, které žijí na jednom z těch ostrůvků..a ony banánky velmi rády. Takže některé suverénnější nám hupsnou do loďky a drze nám berou žlutou dobrotu z ruky. Já jsem však vyčůraná taky a s opičkou si hraju, nakonec mi sedí na klíně a spokojeně přežvykuje svůj úlovek.
Navštívili jsme další ostrůvek kde jsme si prohlédli malé museum, stará pevnost s hradbami odkud se tehdejší obyvatelstvo bránilo proti útočníkům. Relaxační plavba po obrovském jezeře mezi posázenými lekníny a spousty malých ostrůvků nám sedla.
Po příjemném výletu, ale opět razíme do pokojíčku a odpočíváme..respektive Alešek se potí v posteli, opět mu stoupla teplota.Léky na snížení teploty účinkují jen na pár hodin a stále se vrací a vrací. Vůbec se mi to nelíbí a tak se ptám pracovníků v hotelu na info ohledně doktora.
Zítra prostě jdeme k lékaři ať se mu to líbí nebo NE!
Po cestě na kliniku, na rušné silnici potkáváme našeho známého obuvníka, jojo pan Baťa zavítal až do daleké Nicaragui.
Další překvapení byla lékárna, která nese název našeho hlavního města Prague. Vcházíme do čekárny, kde je již spousta lidí, optám se kdo je poslední, abychom měli trochu přehled, přichází noví a noví pacienti. Je tu jen jeden doktor takže to bude na dlouho. Pracuje v takové malé kukani, která je součástí čekárny. Aaa konečně je řada na nás, doktor nás přivítal přátelsky a s úsměvem na tváři, i po nastínění situace, že jsme turisti si naše pojištění nevyžádal a prostě prohlídku udělal z laskavosti. Poslechl si Aleškovo chrastění na plicích, změřil mu teplotu, koukal do krku a diagnóza zní zápal plic. Tak nevím co zní líp zda prasečí chřipka, na kterou jsme měli chvíli podezření či tuto. No každopádně zápal plic se nepřenáší..dobrá zpráva. Dostáváme dva recepty, jeden na nějaké antibiotika a druhý je inhalátor. V lékárně Praha si vystojíme frontu, aby se na jejím konci výběr léků neprovedl. Na základě ceny, kterou nám paní oznámila, byla jsem celkem v šoku 300 USD z našeho rozpočtu je moc. Ale do teď si to trochu vyčítám, prostě jsem to měla koupit a vykáknout se na tu mojí hlavu dubovou, která když si něco usmyslí tak s ní nic nepohne. Ale příště Alešku….bude po Květušce!
Na dnešní večer jsme si domluvili společnou večeři s naším německo-novozelándským párkem, kteří ještě pozvali další pár, ti zas jedou opačný směr se starým VW. Vyrazili z Argentiny (kluk je odsud) a cíl mají v New Yorku (holka). Naši mlaďoučký manželé (23let) se vzali před touto cestou při sjezdu na lyžích, vyrazili z Kanady, kde žijou a chtějí s tou starou károu, která potřebuje každých sto km opravu dojet až na jih jížní Ameriky. Skvělý..miluju blázny..hrozně se mi líbí potkávat lidi, pokaždý z jiného soudku, ale furt máme všichni jedno společné..chceme cestovat..objevovat..zažívat.
Večeře byla výtečná, každý jsme do placu hodili nějaké ukuchtěné jídlo..byl to takový zvláštní mixík, ale všichni jsme se náramně napapali a pobavili..po jídle, když už Alešek byl v posteli jsem neodolala a zakouřila si cígo od Argentince..samozřejmě už několik dní nekouříme. Naše žluté vozítko zítra vyráží a je nám nabídnuta cesta..jee jak rádi..ale zůstáváme..takže nastává loučení.
Aleška mrzí, že si nemohu ani já v této chvíli cestování užít, sice bych si mohla užívat výletů a trajdání sama, ale nemám jaksi náladu, když vidím své slunko stonat..chtěla bych to zažívat s ním. A proto z této krásné země nemáme téměř žádné fota a zážitky..nevadí..v dobrém i zlém jsem s tebou Alešku.
Za dva dny přesun busem do městečka Rivas…tento bus nám však ujíždí před nosem a tak máváme na taxi, které na náš pokyn letí za chicken busem..troubí..bliká..asi po 5km..bus staví a my rychle přehazujeme krosny a své bytosti na palubu přeplněného busu..zpocený, ale jsme tady. V tom ze zadu na nás někdo volá a mává pomalovaná ruka..a hele Mathew..takže jsme se přeci jen zase potkali..snažíme se protlačit za ním. Vystupujeme společně v Rivasu, kde se následně zas loučíme..tentokrát má jiný směr klučina..a taky jinou jahůdku sebou. My jsme se tady opět setkali s nepříjemnou stránkou tohoto státu a to lidmi, kteří nemají rádi turisty. Ještě nadlábnout v comedoru.. a už se vezeme taxikem do nedaleké vsi San Jorge.
Zde si zařizujeme lístek na palubu loďky a čekáme.. jak jinak, že? Nejprve čekáme hodinu než loď vůbec dorazí do přístavu a posléze, už na palubě s plno dalšíma turistas americanos..opět čekáme cca hodinku než naloží náklad..pytle s ryží či moukou a dalšího zboží, které se musí na ostrov pravidelně dovážet..míříme na Isla de Ometepe.
Ostrov Ometepe, z překladu domorodého jazyka znamená mezi dvěma kopci. V podstatě jsou to dva vulkány (Concepcion 1610m a Maderas 1394m) spojené úzkou pevninou, tvar připomíná přesýpací hodiny. Další taková zajímavost, v jezeře Nicaragua kde se tento ostrůvek(276 km2) nachází, žijí sladkovodní žraloci..paráda, hnedka se mi bude lépe lézt do vody.
Po hodinové plavbě, kde mi občas bylo šoufl, jelikož slunko pálilo na plné obrátky a vlnky s námi házeli sem tam a tam a sem, konečně dorážíme na pevninu ostrova do vsi jménem Moyogalpa.
Zde se moc nezdržujeme a hnedle se ocitáme v místním chicken busu směrem na jižní část ostrova, do malinkaté vsi Santo Domingo. Dorážíme téměř za úplné tmy, cesta byla delší než jsme předpokládali..všude samé zastávky a stav silnic neodpovídal rychlé jízdě. Aleškovo zdravotní stav se opět hlásí o slovo, rychle se ubytováváme ve stejnojmenném hotelu jako je ves. Ceny pokojů vůbec neodpovídají tarifům z Lonely Planet a proto bereme ten nejlevnější. Za 350cordobas dostáváme tmavý neútulný pokojík s mini okénkem kamsi do chodby. U pána majitele si též objednáváme jídlo..pozdní večeři..jsme hladový jako vlci po takovém náročném přesunu.. a to bylo jen pár kilometrů z naší poslední stanice, ale zabralo nám to celý den. K večeři jak jinak než ryba s rýží, byla výborná, ale přece jenom mám raději ty mořské. Ještě krátké vytrávení a pokochání na pláži, kterou máme hnedle za barákem a pak hajdy do postýlky.
Ráno se probouzíme do slunného dne, objevujeme krásu tohoto hotelu, kterou jsme v noci nemohli spatřit a tu pestrobarevnou zahrádku..se spoustou kytiček a houpacích sytí s výhledem na obrovské jezero, které má i menší vlny. Po pravé straně se nám rozprostírá zátoka a severní část ostrova s tyčícím se kuželem Concepcion a před hotelem hnedka začíná zelená jungle s neustále přicházejícími zvuky od tama, které zprvu nemůžeme identifikovat. Avšak za nedlouho poznáváme opičky, ale poněkud nějaké velké, pohupují se v korunách stromů.
Na ostrově respektive v Santo Domingo zůstáváme 4 noci, ale veškerý čas trávíme, zevlujeme, relaxujeme na zahrádce či v altánku v sítích, Alešek často i v posteli v pokoji u větráku. Já se chodím procházet po pláži, občas se vykoupeme v jezeře, projdeme si vesnici, prozkoumáváme další comedory a seznamujeme se s backpackerama. Poznáváme sympatický párek Poláků, crazy zrzku Kathie z Munichu a hodnou Ann z Rakouska.
Zpáteční cestu na pevninu podnikáme společně s Kathie, máme namířeno do San Juan del Sur vzdáleného asi jen 35km. Ze San Jorge se svezeme malým shutlem na hlavní silnici do Rivasu odkud zkoušíme stopa. Aleška i s krosnami postavíme k nedalekému stromu a společně s Kaťulí zvedáme palec nahoru. Naše vytlemené obličeje a minišatičky nenechají jediného řidiče aníž by se na nás nepodíval či dokonce nezapískal. Po krátké chvíli nám staví jeap se třema mladýma amíkama, že prý mají též namířeno tam kam my..ale když viděli, že máme ještě jednoho pasažéra, říkali že se jdou nejdříve najíst a pak se pro nás staví. No nevím co ti darebáci měli zalubem. V zápětí nám staví mladý místní sympaťák a už se vezeme v klimatizovaném fáru až před nejvyhlášenější hostel pro baťůžkáře. Kathie si s ním ještě domluví shůzku na party my pokorně poděkujeme a vesele zavítáme do našeho nového bydlení.
Nejpopulárnějším hostelem jsme okamžitě zklamáni, přeplněný stav pubertálníma a postpubertálníma surfařema, kteří na mě působili až moc suveréně. Společné sprchy v počtu 3 na 100 lidí, záchody jakby smet, nehledě na to že byly v prostoru kuchyně a dvířka která vás dělila od lidí cosi připravují něco k snědku mají 30cm mezeru ze zdola i zhora. No není to paráda k vykonání potřeby? Dále ceny za ubytování též nebyly při zemi a privatní mini pokojík z dřevotřísky ve žluté barvě, aby tam bylo alespoň trochu světla, když už tu není okno, sice měl větrák a zamykal se visacím zámkem, nás taky moc neuchvátil. Zase tento mega hostel nabízel několik pc s internetem a ráno free snídaně, každý si mohl udělat palačinky již z připraveného těsta. Mimo jiné hostel nabízí kurzy surfování a půjčovnu všech nezbytných věcí k tomuto sportu. Dále byly k nabídnutí i fakultativní výlety po okolí. Takže výhody i nevýhody, každopádně tento styl není pro nás.
Po ubytování vyrážím ven s Kathie, jdeme se projít po městě a hledáme nějakou restauraci s přijatelnými cenami, přece jenom se nacházíme v turisticky navštěvované destinaci. U pláže nacházíme sympatickou terásku se sympatickými cenami..usedáme a já vyrážím zpět do hostelu pro mého kulíška, aby se napapal s námi. Po jídle se rozdělujeme, s Alíškem volíme procházku po pláži. Zde se opět střetáváme s Poláky, domlouváme si schůzku na večer a ukazují nám své levnější, útulnější bydlení, pro které se v mžiku rozhodujeme.
Večerní setkání s Kate a jejím přítelem probíhá ve stylu lážo plážo..respektive sedíme na betonové zídce na pláži s výhledem na osvětlené město v zátoce a nad ním se tyčícího Ježíše. Popíjíme pifko a Poláci nás nutí ochutnat jejich koňak..fuuj říkala jsem jim, že to nemám ráda. Odehrává se vše v poklidné náladě, dobrej pokec a nabídka, že se můžeme svézt s nimi. Zítra ráno pálí do Costa Rici a mohli bychom jet s nimi, sice v lůžkové úpravě takže bez sedaček. No problem pro nás..domlouváme se, že ještě uvidíme ráno podle toho jak se bude Alíšek cítit. Ráno se každopádně přesouváme do jejich hotelu, takže se uvidíme. Na pokoji ještě prodiskutujeme tento návrh, tato alternativa by nám ušetřila spoustu času a peněz, ale cesta bude dlouhá…no prostě ranko se uvidí.
Po palačinkové snídani, se sbalenými krosnami se opět vítáme s Poláky, kteří dávají věci do svého auta a připravují se k odjezdu. Ještě před tím než bychom se vyjádřili zda s nimi jedeme, nám bylo oznámeno se strachem v očích, že po celou cestu musí Alešek mít přes ústa šátek a že by se měl snažit co nejméně kašlat. A můžeme s nimi jet. K tomu bylo ještě pár průpovídek ohledně mediální prasečí chřipky a že bychom s tím měli něco dělat. Aleška se toto samozřejmě dotklo a už nechtěl slyšet ani slovo. Kate se snažila omluvit za slova svého přítele a klidně ať jedeme, že to nějak zvládneme. Chápu, že nějaký ten strach mohli mít, ale způsobem jakým to mému Alešáčkovi vytkl se mi též nelíbil. Vždy se umíme přizpůsobit, ale aby nás v našem svobodném životě někdo omezoval, ještě v tomto případě..to prostě NE.
Zůstáváme a obydlujeme nový pokojík po Polácích. Hotel okupujeme jen my a asi další tři lidi. K dispozici je i vybavená kuchyňka, dva pc s netem a hlavně klidný dvorek se síťěma a popadaným tudíž dozrálým mangem..je nám tu dobře..má to tu zvláštní energii, která nám vyhovuje. I když majitelem je mladý típek, který tu vůbec není a nechává chod hostelu snad ještě mladšímu Nikaragujci..je tu celkem svinčík. Kuchyň jsem kompletně vygruntovala..a sem tam poklidila na dvorku. Aleškovo teplota stále šplhala ke čtyřicítce..zůstáváme další 4noci. Já chodím nakupovat, poté ukuchtím dobrotu (jeden večír jsme pozvali Kathie na večeři), ale jinak jsme téměř furt v posteli či jak jinak v síti. Jednou jsem vyrazila s Kathie na 3h procházku přes pláž na vrcholek navštívit Jesuse.
Jinak když to shrnu jsme v Nicarague nenavštívili lautr nic. Po pátem dnu v San Juan del Sur se balíme a opět vyrážíme stopovat..tentokrát na hraniční přechod Peňas Blancas. Na řadě je další krásná země..Costa Rica. Alešek furt tvrdí, že až bude v nové zemi nemoc ho opustí..doufám v to. Stopa jsme zvládli opět levou zadní za necelou hodinu jsme tady..ještě poslední levné jídlo na Nicaragujské půdě, zaplatíme kolek, že opouštíme jejich zem a pěšky se vydáváme na hranici Costa Rici. Tady už je to trochu víc chaotické, spousta lidí, dlouhé fronty… Ahoooooj nepoznaná Nicaraguo!