Singapore 2011

Připravili jsme si barvičkové cedule s názvy měst na trase do Singapore..budeme totiž stopovat. Borjan nám vytiskl sto našich inzerátů, které chceme rozdat ve třech přístavech...uvidíme, zkusíme naše štěstí i tady..Tradá…vyrážíme. Nejprve jdeme na nedalekou benzínu zkusit zda tam nepotkáme zrovna někoho kdo má namířeno naším směrem. Ale bohužel, jeden pán nás odvezl na busák do China townu, odkud se public busem necháme vyhodit za město..ale opět se ocitáme ve středu jiného města Putra Jaya. No co se dá dělat..stopujeme tady. Jedno auto, to nás odveze blíž k dálnici..druhý auto nás vyhodí na dálnici, kde stojíme 5 minut a už opět sedíme v další káře. Pak, že se tady nedá stopovat..jak nám někteří lidi tvrdili..všeho všudy nám to trvalo jednu hodinu, abychom si stopli tyhle tři auta a přemístili se až do Melaky. Tam opět na dálnici, ani né půl minuty a další auto to flekuje a vezeme se až do Johor Bahru kde je hraniční přechod do Singapore.

Řidič indické národnosti s námi celou cestu (280km) nepromluvil skoro ani slovo, ale dovezl nás přímo až k emigračnímu přechodu. Klasická pasová kontrola na Malayské i Singapurské straně nám vzala téměř dvě hodiny. Přejeli jsme most přes kanál a ocitáme se v novém státě. Kde nás čeká zvláštní přivítání

..místní městká hromadná doprava nese zkratku SMRT, tento nápis jezdí na všech busech. Už je zase tma a my nestíháme sraz s dalším couchsurfurem, telefonicky mu dám vědět o našem zpoždění a skočíme si na večeři a provedeme nákup v mega supermarketu na okraji města. Rozbíjejí nás místní ceny, je to tady celkem drahý a to nejsme ještě v centru. Kupujeme si jen pomeranče a dvě instantní polévky, před supermarketem jsou fast foody, objednávám nejlevnější kuře s rýží a dělíme si to s Aleškem napůl. Odcházíme a dochází mi, že jsem to vlastně nezaplatila..v normálním případě bych se vrátila, ale teď nám to celkem helflo. Pří objednávání se tam se mnou zakecali a já automaticky odcházela s jídlem, nikdo mě neskáskl..a tak nějak to celý vzniklo..nu což děkujeme za večeři.

Se smrtí se dostáváme na místo určení. Nacházíme se v kampusu Národní Singapurské Univerzity. Hostuje nás jeden mladý čínský studentík, je tak hodný, že nás nechává přespat na své posteli v malém pokojíku

a sám si jde lehnout někam do společenské místnosti na gauč. Opět je to nováček v couchsurfské komunitě. Chvíli pokecáme, ale zmáhá nás únava, takže jdeme na kutě.

Vyrážíme na obchůzku, zjišťujeme, že to zas tak čisté město není, jak se o něm proslýchá. Odpadky i vajgly, které jsou přísně pokutované se válí skoro všude. Silnice jsou plná aut, kterých by tu mělo být též minimálně. Nápisy s různými zákazy s výši pokuty jsou též na každém rohu,

třeba přejezd mini mostu na kole vás může stát až 135 tisíc korun českých..paráda..tohle město má zvláštní energii a nijak obzvlášt nás nezaujalo. Nový čínský rok se blíží a tak čínská čvrtť je vyzdobená motivy králíka, který ponese vládu nadcházejícího roku.

Hemží se to tu prodejci různých kýčovin, jak mají Číňané ve zvyku..skleněné, plastové a hlavně neužitečné věci. Ale jednu výhodu to má, prodejci jídla rozdávají ochutnávky, takže si zaplácáváme žaludky houbami, zmrzlinou a dalšími neidentifikovanými kousky.

Naše mise je u konce, po třech dnech se vracíme zpátky do „našeho domova KL“. Pár inzerátů rozdáno, ale naše představa o plných portech byla mylná. Přístavy zely prázdnotou a vylepit naše papíry v jejich okolí či ve městě bylo zakázáno..jak jinak než pod vysokou pokutou. Stopem se vracíme do Kuala Lumpur. Utratili jsme vše do posledního singapurského centu. Public bus, který nás doveze přes most zpět do Malajsie, jsme chtěli zaplatit v ringitech. Bus řidič chtěl místní dolary, nemáme..hm tak běžtě..opět se na nás směje štěstí..děkujeme. Za mostem se opět ocitáme v Johor Bahru, místními nazývané Džej Bý. Jsme v centru, zkoušíme autostop s cedulí už tady..ve městě to jde vždy těžce. Ale přeci jenom, asi za 20min nás veze týpek v pickapu na busové nádraží na konec města, odkud se vyvezeme do nedaleké vesnice poblíž dálnice.

Jdeme se zvedlým palcem po výjezdu na dálnici, přicházíme k benzínce. A tak tamhle bude náš flíček na stopa, říkáme si. Ani tam nedojdeme a příjíždí k nám auto se staženým okýnkem. „Kam chcete jet?“ volá na nás hlas. “ Já už vás viděl na výjezdu, ale nemohl jsem zastavit a tak tu na vás čekám.“ Paráda vezeme se se sympatickým pánem a až do KL. Po cestě nezavřeme pusy, pohodový týpek má rád backpackery a sám si jednou dal půl roční cestování s batohem na zádech. V polovině cesty staví, že prý jde koupit něco k pití ať jdeme s ním. A hle sedíme v KFC a před námi voní křupavé kuřecí pochoutky, s burgrem, hranolkami a pepsi. Rozzáří se nám očka a cpeme to do prázdného bříška, které dnes pozřelo jen dva banány.

S touhle hodinovou pauzou se posunul náš příjezd. Bohužel nestíháme naše rande s Janou a Alexem, které je v 8 před Petronas Towers. Dnes přiletěli z Indie a dovezou nám kuřivo. Doufám.