PANAMA   2009

 

                                  

 

PANAMA

Po X hodinové jízdě se konečně nacházíme ve městě David, které leží 70km od hranice s Costa Ricou. Zde, chaoticky na obrovském busovém nádraží zjišťujeme spoj do Panama City. Máme čas dvě hodiny a tak se potulujeme po nádraží, zavítáme i do místní jídelny a dalším útočištěm se stává internetová kavárna, kde se i na chvíli schováme před deštěm.

Za několik hodin, brzy ráno ještě za tmy se ocitáme v hlavním městě poslední země střední Ameriky. Na dalším mega nádraží, které je na okraji města, přečkáme až se rozední a mezitím se rozhodneme, že nejprve pojedeme navštívit koloniální městečko Colón, které leží na východní straně panamského kanálu.

S ranními paprsky slunce se ocitáme v Colónu,

jen co se naše chodidla dotknou půdy tohoto města mi Alešek říká, že se tu necítí vůbec dobře, nemyslí tím zdravotní stav (ten už se mimochodem mnohem zlepšil). Jojo vane tu prazvláštní energie. Na malém, ale přeplněném bus nádraží se optáme prodávajícího lístků jakým směrem potkáme banku. S nelehkými krosnami po probdělé noci si to míříme tam kam nás pan navigoval. Opět začíná prekérka s výměnou peněz (respektive šeků). První, druhá, třetí, čtvrtá i pátá banka = výsledek negativní. Naštěstí banky jsou v jedné čtvrti, přesunujeme se sem tam jako figurky člověče nezlob se! Ale přece jsem se zlobila, šestá a samozřejmě ta poslední banka nám šeky nakonec po velké námaze vyměnila, ale jen dva a prý si pak jiný den můžeme zkusit přijít zas. Celkem jsem to nepochopila, ale děkujeme vám za snahu.

Nacházíme se poblíže portu, místních dělníků se optáme na info, tento port je prý nákladní

a hnedka nám píší jméno dalšího portu kde by nám eventuelně mohli pomoci. S díkem se vracíme zpět k nedalekému busáku, kde se hnedka uchýlíme do otevřeného fast foodu. Pestrá nabídka smažených věcí tak voní.. jeee..pár druhů si nechám naházet do papírového pytlíku, konečně dáme práci našim kručícím žaludkům. I když jíme musíme být obezřetný a stále hlídat své okolí, sleduje nás a naše činy spousta lidí, hemží se to tady jimi. Žebráka, škemrajícího o peníze jsem chtěla uspokojit jídlem, ale místo vděku se mi dostal jen jeho vztyčený prostředníček. Hmm..kamaráde tobě se určitě jednalo o něco jiného! Opravdu to tady má zvláštní náboj…lidi se zmítají, běhají, žebrají, řvou, pokřikujou, hádají se..chaotický a přece jenom všichni o všem mají přehled.

Opět získáváme rady od kolemjdoucích a už sedíme v městkáči směrem na uvedenou adresu portu, kterou jsme dostali. Asi po dvaceti minutách jízdy nám řidič hlásí, že tady je naše požadovaná stanice…poté ještě dvacet minut chůze, nejprve přes vesnici a poté už jen lesem..nezdá se nám to..ale neustále věříme, že by to tu mohlo být. Sežraná od komárů, pokáklá z podivných zvůků ozývající se z lesa a vytlačené popruhy od krosny snad až na morek kosti..jen proto, abychom se podívali do zátoky, kde už asi tak 10 let jachtaři nebyli. Budova jejich klubu je ztrouchnivěla a široko daleko ani živáčka. Tak se zas projdeme zpět! Na zpáteční cestě ve vsi čekáme na bus do Colónu s mlaďoučkou holčinou..dáváme se do řeči, má radost, že si může procvičit svou znalost angličtiny.Je velmi kamarádská a snaží se nám co nejvíce pomoci ohledně naší pohledávky.

V Colónu bere taxíka vysvětluje mu co bychom rádi..taxi man si nás všechny tři odváží kamsi, ona náruživě vyběhne a pobíhá kolem portu a vyptává se..a už je zase zpátky v autě..s omluvou nám sděluje, že toto místo není to pravé ořechové co hledáme..a dodává, že tato oblast je velmi peligroso (nebezpečná) ať si všeobecně v Colónu dáváme pozor. Předala nám nově získanou adresu yachtclubu zaplatila taxíka, rozloučila se svým telefonním číslem na papírku, kdyby prý nějaký problém kdykoliv můžeme volat a vyskočila z auta ve spěchu do práce. Zírali jsme jako puci. Prostě jsou lidi takový i makový..neznamená, že v těchto zemích střední Ameriky je velká koncentrace těch zlobivých co rádi ubližují, přepadávají, zabíjí, že mezi nimi naopak nejsou lidi srdeční, laskaví, přátelští co rádi pomůžou.

My zůstáváme sedět v taxíku a necháme se hodit na novou adresu. Avšak jsme netušili, že to bude až takových kilometrů..když pan řidič říkal, že je to trochu dál. Nevadí.. proto jsme sem přijeli..a ještě jsme jeli přes ten známý panamský kanál

….takže to bylo 2in1. Tentokrát tu yacht klub doopravdy stál a pár loďí taky,

na informační nástěnku jsme připíchli náš inzerát a další poházeli po budově. Neměli jsme moc času chodit loď po loďce a ptát se konkrétně lidí: „Halooo to jsme MY..nás dva přesně potřebujete. Chcete nás???“ Jelikož na tomto místě „in the middle of nowhere“ není moc způsobů jak se dostat zpět do města a tak na nás pan taxikář v klidu čekal s dollarami v očích.

Zpět v Colónu, je odpoledne.. hrozné vedro a žaludek opět prázdný. Nakoupím pár dobrot a rozhodujeme se si znovu udělat dovolenou (přece jenom už jsme jí dlouho neměli) a tak volíme směr k moři..jedeme busem do malé vesničky La Guaira odkud se přepravíme na Velký Ostrov - Isla Grande v karibském moři vzdálený 0.5km od pobřeží. V průběhu cesty jsme se bezdůvodně rozhodli vystoupit z busu v jedné vesničce Portobello..prošli jsme si jí, koupili pití v krámku a taky zeptali na ubytko..které bylo hrozné..a tak jsme se vrátili na zastávku a čekali na další transport..v tom k nám přicházejí tři baťůžkáři..prej španěláci a mají stejný směr. Paráda..kluci jsou absolutní pohodáři s pozitivní energií..takovými lidmi my se rádi obklopujeme! Aha..tak proto jsme vystoupili.

Za jízdy se nás snaží jeden z místních varovat a radí nám, abychom se v La Guaira nikam z přístavu nevzdalovali..je to prý hodně nebezpečný, překládal mi Pedro do angličtiny varováni od pána. Další konverzaci jsem vedla s jedním amíkem..yachtařem..dal nám vizitku a nabídku svezení na náš sněný ostrov San Blas, bohužel chtěl docela dost peněz a na ostrově je též hodně draho..takže NE díky. V La Guaira jsme jen 2min..hnedka se nás ujímá pan podnikatel a už si naše zadnice vezeme motorovou lodí na ostrov..zacvakáme cenu 2 doláče za osobu, na palubu ještě přiskočí jeden opožděný školák co čekal zda někdo ještě pojede, měl štígro.

A my taktéž..už z mola vidím ceduli s názvem Cabaňas Super Jackson což je nejlevnější možnost ubytování na ostrově..a ne moc usměvavá paní majitelka nám nabízí slevu na 15 dollarů za noc pokud zůstaneme minimálně tři noci..JAVOR Mrs. Jackson!!! Kluci berou jakbysmet. Ostrov obývají přátelští lidé, je tu několik nabídek klasických restaurací,

jeden obchůdek, který vlastní rodina Jackon a na druhé staně ostrova velký hotelový komplex pro devizáky. Na východním pobřeží najdete ráj pro surfaře, přicházeli ohromné vlny, které se rozbíjely o skaliska. Nad nimi zelená plocha, stromy a posázené chatky na pronajmutí, bylo krásné místo kam jsme rádi chodili pozorovat ty blázny na prknech ve vodě.

Protilehlá strana ostrova je pro změnu písečná, moře klidné a azurové. Též oblíbené, respektive nejčastěji námi okupované místo.

Stravovat se chodíme k jedné rodině, klasický levný comedor..jídlo (ryby) vynikající a k tomu servírují výtečnou extra pálivou salsu. Pídím se odkud tato zázračně dobrá věc je. Rodina mi jmenuje ingredience z čeho ji vlastnoručně vyrábí…hnedka si kupujeme jednu lahvičku. Další zajímavostí tohoto ostrova je Ježíš, který stojí ve své klasické podobě - ukřižovaný, ale zde se nachází v moři, tak 50m od břehu a je černé pleti. Obyvatelé ostrova jsou křesťanský černoši tak jejich Ježíš byl : JE taky černý.


První večer trávíme převážně na mole

…ležíme si tam..pozorujeme měsíc, hvězdy, plující mraky či osvícené moře. Další večer jsme šli společně s klukama do jamajského baru na pláži,

opíjíme se místním pifkem, setkáváme se s dalšími gringos turisty, ukecaný rasta majitel nás tu všechny baví. Pedro s klukama jedou v paňácích, my se zdržujeme, ale užíváme si to taky. Po nějaké chvíli skupinku opouštíme a jdeme na pláž. Poslední noc trávíme opět na mole, v tom nás kluci z nedaleké restaurant zahrádky (která je již zavřená) volají na paňáka rumu, začíná se blýskat… prší..dáváme si s nimi brčko a jdeme do betle.

Ranko ještě společná snídaně a poté již kluci vyrážejí jiným směrem než my, míříme zpátky do Panama City. Vítá nás již navštívené nádraží Albrook.

Zjišťujeme, že stále nejsme ve městě takovém, další autobusové nádraží někde na okraji City. Takže nás čeká další přesun městskou dopravou. Asi jsme působili zmateně a naše krosny dali místním tušit, že jsme turisti, kteří hledají ten správný směr. Za nedlouho si nás odchytává mladý černoch, tamhle ten bus, tudy, tamhle, takhle.. a už s ním sedíme v buse a vezeme se do starého centra i s kratším výkladem o městě a jeho rodině.

Zrovna projíždíme velmi nebezpečnou čtvrtí tak se jí máme vyhýbat obloukem, po jeho slovech začínám pozorovat lidi v buse a toho kdo přistoupí na palubu. Další zastávku vystupujeme! Nechápu..vždyť teď nám oznámil, že se tomuhle místu máme vyhýbat..prý tahle ulice je ještě v pohodě a projdeme jí a už se nacházíme v bezpečné části města. Ufff..tak jo, důvěřuji ti kamaráde. Štrádujeme si to po dlážděné ulici a hned se k nám připojuje pohublej rozcuchanej typan co nezavře pusu. Po pár větách mi dochází, že jsou oba rádoby průvodci pro cizince, tento druhý okamžitě ví kde je náš hledaný hotel. Všichni čtyři tam zavítáme, ale hnedka ho zase opouštíme, mají plno..Alberto jméno mé.. představuje se nám hyperaktivní klučina, který nám bleskurychle nabízí další ubytování.

Po cestě k novému ubytování se loučíme s našim prvním potenciálním guidem, nebyl moc šťastný, že mu Alberto převzal kšeft. Dal nám na sebe kontakt, mi mu poděkovali za pomoc a každý si šel po svým. My s Albertem stojíme před poměrně moderní budovou

v této staré časti Panami nazývané Casco Viajo, kde jsou samé polorozbořené domy s krásnou architekturou. Tak jsme na místě.. říká a ukazuje nám..roh vašeho hotelu je pomyslná hranice od zla. Takže ani za nic tam nechoďte, ani já jako Panaman tam nechodím. Za vaším hotelem začínají slumy, takže jasný? Můžete i rovně a nejlépe jen do prava od této hranice. Jojo, jasný. Odpovídáme..a to jako tahle ulice je nebezpečná a tahle s ní sousedící je jako už v pohodě? To ti zlobiví lidi tu pomyslnou hranici nepřekročí jo? Ptám se ho ještě, protože nechápu.

Vstupujeme do skleněné výlohy sloužící jako vstup do hotelu a po schodech na horu se mi Alberto snaží odpovědět na mou otázku. Casco Viejo je turistická čtvrť takže vláda a policie to hlídá, jsou tu dány kamery a existuje jakási dohoda, že oni nebudou do této turistické zóny lézt a dělat zlo pokud oni se jim nebudou srát do jejich života. Takže jim to tak nějak funguje, ale nikdo se za nic nezaručí, takže dávat pozor!!!! Oka then..to musíme dávat i ve své rodné vesnici, abychom tam náhodou od vesanů nedostali přes pusu. Se la vi!

Pokoj chrání mřížové dveře, vstupujeme do velkého pokoje s vlastní koupelnou a kuchyňkou a balkonkem do ulice. Na každém patře je Wifi a na střeše je obrovská terasa se skvělým výhledem na Panamský kanál, protilehlou část města nazývanou Miami no a samozřejmě na naší starou část města a blízké slumy. Cena za hubičku (16 USD/noc), no lepší ubytko jsme nemohli najít. Děkujeme Alberto!

Domlouváme se s Albertem na večerní rande..vybalíme si, sprcha, trochu láčes a už na nás píska před barákem. Valíme směrem na nedaleké náměstíčko Plaza de Sante, ukazuje nám rohovou restauraci jménem Coca Cola, kde prý najdeme nejlevnější a dobré jídlo ve městě. Baštíme a i ten kluk co si o jídlo řekl za službu dobrého ubytování, v průběhu přežvykování se seznamujeme. Jeho popotahování, neposednost, rychlá mluva a reakce mi jasně řekly, že tento hoch kamarádí s medvídkem z Bogoty! Mluví perfektně anglicky, dozvídáme se, že 15let žil s tátou ve státech a ani neví přoč se vrátil zpět do Panami. Je bezdomovec žena ho vykopla, někde po světe mu lítájí 4 děti a živí se jako guide, který za to chce jen najíst či pifko. Není to ani žádný špiňoch, působí, že o sebe pečuje v míře, kterou mu dovoluje jeho životní situace.

Pohodový Alberto zaregistruje majitele restaurace a tak se mu hnedka chlubí, že přitáhl dva nové hosty k němu na jídlo, poté s velkým úsměvem nám sdělí: „Tak to za mě nemusíte platit, mám to na účet podniku.“ Ok, ale stejně tě pozveme na pifko kamaráde. S radostí souhlasí. Rozhovor probíhá dál v kalícím tématu, teď je ten správný čas, jen zmíním jedno slovo. A už stojíme před Coca Colou a čekáme až se Alberto odněkud vrátí. Vzal si deset doláčů, kdyby chtěl nemuseli bychom ho už vidět, ale měli jsme z něho důvěřivý pocit. Za pár minut nám předával balíček, pádíme směr náš hotel..s ním jsme si domluvili za hodinu další rande v baru.

Až doma zjišťujeme jaké množství za 200Kč toho populárního prášku máme..jsme co by kamenem dohodil v Kolumbii a byla by ostuda říct, že jsme ten jejich zázrak neokusili. Po menším záseku doma se vydáváme do večerních ulic...hledáme dle Albertova vysvětlení daný bar. Chvíli bloudíme a pátráme po správném směru, optáme se policejní hlídky, bar zdárně nalezen..avšak Alberto už tu není. Nevadí dáváme si pifko bez něho, však on se ukáže kluk ušatej. Vychutnáváme si momentální opojení jak u pifka tak posléze i doma. Užili jsme si to a musím uznat, že to má mnohem větší sílu než ten evropský model, i když pravda je, že jsme očekávali ještě něco víc.

Po probdělé taneční noci v našem pokojíčku a balkonku, se ráno vydáváme na snídani a na internet. Náš inzerát vypracujeme do konečné tištěné formy, některé údaje zvýrazníme červeným fixem a je ready na rozdávání. Ve městě se opět potkáváme s naším novým amigem, který nám udělá prohlídku města s výkladem. A při té příležitosti vylepujeme inzeráty po známých hostelech a restauracích. V tuto chvíli zjišťujeme, že náš fotoaparát definitivně skonal...od teď už jen fota z telefonu. Procházíme toto město a moc se nám líbí, po uličkách s polorozbořenými domky míjíme dům do trojúhelníku prý nese název Casa Boyaco dům pro námořníky vysvětluje nám historii domu Alberto.

Projdeme park, zastávka u památníku, vyhlídka na protilehlou stranu města kde se tyčí skleněné moderní budovy do výše a nakonec vyhlídka na slavný Panamský kanál.

Den završujeme v místním baru, kde nás pán, který zrovna vyhrál pár korun v automatu pozval na pivečko..pár kousků zkousneme a pak si s Albertem dáváme match v kulečníku..bavíme se náramně kluk je to potřeštěnej, ale se srdcem na pravým místě. Vyptává se jaká byla jeho donáška včera a zda-li nechceme ještě. Místo toho si objednáváme spíše něco na kouření, též za hubičku..a dozvídáme se od něho překvapivou novinu, že zdánlivě Kolumbijský koks není ten the best..prý je to Bolivie ..hmm aha.

Ranní kávičku s čerstvým pečivem v parku Plaze de Sante nás nenechaly vychutnat místní vosy…je jich tu spousta a dělají nálety. Při tomto ranním rozjímání Alešek dostává kreativní myšlenku, že bychom mohli naše inzeráty složit v lodičku. Jeho nápad se mi líbí a určitě více zaujme lidi než-li jen klasický cár papíru s písmenky. Odebíráme se tedy opět na internet jelikož si ani jeden nevybavujeme systém přehybů tak aby vznikla loďka. Způsobů nalézáme hned několik, volíme parník takový jaký má náš večerníček. Zpět na pokoji, chvilku relax a pak se pouštíme do skládání. Poté se vydáváme směrem na Plaza de 5 Mayo po dlouhé ulici (cesta trvá 20min chůze) odkud jede městský bus na vzdálený port, kde kotví spousta a spousta našich potenciálních yachtiček.

Na portu nás však čeká zklamání, není možnost se dostat úplně k lodím, vstup možný pouze pro majitele či personál z přístavu. Brouzdáme kolem a rozmýšlíme jak někoho ukecat, aby nás tam pustil, mezitím rozlepujeme naše inzeráty. Vybaveni nůžkami a lepící páskou polepujeme co se dá, hlavně nenápadně – od telefonní budky, několik veřejných záchodků, sloupky, po výlohu, kde se nabízí oprava lodí. Nalézáme i kancelář kde se musí zapsat a zaplatit poplatek všichni návštěvníci, po domluvě s pánem na recepci omarkujeme zeď i tady. Poté zavítáme i do několika restaurací a barů, někteří nám to nepovolí, v další povoleno - drží nám pěstě a přejí good luck (avšak tato restauračka je zcela prázdná-asi sem moc lidí nezavítá). Manažérovi z další luxusní restaurace se velmi líbil náš nápad vytvořit z inzerátů lodičky a tak nám slíbil, že večer kolem 8h až bude restaurace plná můžeme přijít a rozdávat je stůl od stolu.

(Ne)úspěšně se vracíme do Casco Viejo, po té dlouhé ulici míjíme nespočetně stánků s TV odkud se linou světoznámé songy jako Black&Whithe, z každého koutu této ulice mi písně jasně připomínají nedávnou smrt krále POPu. Až v této chvíli si uvědomuji sílu této ztráty, snad každý měl rád hudbu Michaela Jackona a i v Panamě si připomíná jeho osobnost. V jednom stánku v zapadlé uličce si kupuji též světoznámý Panama Hat – pamamský klobouk vyráběný v Ecuadoru, taky zajímavá historie. www.kloboukovyklub.cz/panama.html
Sice to není žádná suprová kvalita, ale svůj účel splní...chrání mě před slunkem a mám památku na tuto zemi.

Večír se opět chystáme na Plaza de 5 Mayo..po cestě Aleška napadá koupit ještě nějaké bonbóny, které bychom mohli vložit do lodiček..OK..od pouličního prodejce bereme 40 modrej a 40 červenejch. Stojíme na zastávce u velké křižovatky pod mostem a čekáme na příslušný bus. Nějaký chicken bus přijíždí, ale není náš, vystoupí pár lidí, dveře se zavřou, bus se rozjíždí. V tom sedící klučina si to rozmyslí jde za řidičem, aby mu zastavil. Alešek mi oznamuje, že vystoupil kvůli nám, sleduje jeho kroky. Chvíli se poflakoval kolem zastávky, vymočil se do křoví nedaleko nás a pak zmizel z dohledu. Přijíždí další van, Alešek přistupuje k řidiči, aby se optal zda jede naším směrem. Další cestující sedící za řidičem vanu se hnedka zajímá a je nakloněný a poslouchá jejich rozhovor. Kde se vzal tu se vzal vedle Aleška též nakloněný do okénka stojí klučina co vystoupil z busu, hned jsem ho nepoznala, ale stojící opodál pozoruji o co tomu týpkovi jde. Ani se na Aleška nepodíval, ten se koncentroval na sedícího zajímavce, takže si tohohle podezřelce ani nevšiml..ten hned využil situace a jeho chmatavé prsty se přibližovali k nadupané postraní kapse Aleškovo kraťas. Zvolala jsem jen BACHA!!! Ale žádná reakce a týpkovo prsty téměř vnikly do kapsy..v tom Květuška spontánně zareagovala (i když to nebylo moc chytré, týpek mohl mít zbraň jako většina lidí v těchto zemích) a toho drzouna drapla za ruku a řvala na něho co chce. Ten se tak lekl, že začal zdrhat a řval po mě co si to dovoluji a už ani nevím co dál. Tento zlodějíček by si maximálně přišel na 80 mentolových bonbónů, ale proč mu to dovolit?

Řidič vanu nám sdělil ať si v této čtvrti dáváme pozor a raději jdeme pryč..prý muy Peligroso! Volíme cestu taxíkem. Již na portu, zavítáme do restaurace, číšníci nás s úsměvem přivítají a čekáme na hlavního manažera..ten si nás pohledem sjel od hlavy až k patě a ještě jednou směrem nahoru a pak teprve pozdravil. Nelíbilo se mu naše nevhodné oblečení (přiznám se, že nás nenapadlo se trochu vymódit) a tak nám nedovolil obcházet stoly. Manažér z rána si vzal naše lodičky dal je slečně u pokladny a prý každému hostovi co bude platit je dají. Odcházíme s poděkováním za snahu a s plnou kapsou bonbónu.

Na zpáteční cestě nás taky čekalo malé překvapení, taxikář nás provezl místními slumy..pecka alespoň jsme se tam podívali..dokořán otevřená okénka, před námi jakési auto, které jelo max 10ti kilometrovou rychlostí nás brzdilo, pohled ven mě zastrčil kamsi pod sedačku. Mačkám Aleškovi ruku a snažím se,aby místní lidé postávající venku v tlupách neviděli ty dva bělochy v taxi. Pololežící, pokáklá, přesto mi to nedá a okem vykukuji ven. Rychlost naší jízdy byla úplně optimální, aby někdo zaútočil. Naštěstí auto před námi odbočilo a taxík dupl na plyn..dvě zatáčky a stojíme před naším hotelem.. Oddechla jsem si! Nebylo to příjemné..srdíčko mi bylo o sto šest. Jen několik metrů a takový rozdílný vzduch, život, bytí…
Dnešní den z prazvláštní energií završujeme dobrým papu v Coca Cole a procházkou po městě. Po návratu na hotel se uchýlíme na střechu a za svitu úplného měsíce si dáváme brčko s pohledem na osvětlené město. Polemizujeme, rozjímáme..a náhle zaslechneme střelbu..několik výstřelů mi vzaly slova..jen tak jsem si tam seděli a já věděla, že tam dole..kousek..pár metrů někdo umírá a já mu nemohu pomoci..nemůžu udělat vůbec nic..nemůžu tento svět, který si tito lidé zvolili změnit..pak už tam jen sedíme mlčky se svými myšlenkami a pocity..

Následující dny trávíme procházkami po městě, dáváme si rande s Kathie po domluvě na FB, též již dorazila do Panami..potkáváme na ulici Ann z Rakouska ( seznámeni v Nicarague) debatováním s Albertem, zevlováním na Zocalu..a sněním o tom kam nás vítr zanese. Po šesti dnech Panama City opouštíme, nikdo se nám „bohužel“ neozval, ale zase na druhou stranu to může býti bohu dík..jelikož bereme život tak jak přichází, tak to tak má býti a máme odletět na Floridu.. Je 14.7. ve dvě ráno nám odlétá letadlo směr Miami..dáváme si poslední noční a rozlučkovou procházku po městě s Albertem. Jen si pak v hotelu vyzvedneme sbalené krosny uložené kdesi ve skladu..na recepci kde nikdo v noci již není, ponecháváme tam klíče od hlavního vchodu a oba s Aleškem si všimneme úplně stejné flashky, kterou máme i my..jen nám proběhne hlavou to není naše my ji máme sbalenou, a pokračujeme dál. Alberto nám před hotelem pomůže stopnout taxíka (aby cena byla levnější) a necháme se hodit na nádraží Albrooke, odkud již jedeme levnějším busem na letiště.

Nechápu proč..ale až tam se podíváme zda-li tu svou flashku opravdu máme..a hle.. to byla opravdu naše..skvělý, už tak jsme přišli o spoustu fotek (rozbitý foťák – a ztracené fotky z paměťovky) tak teď jsme tam právě nechali dalších 8GB fotek. Naštváni sami na sebe dumáme jak tuto situaci vyřešit..volám na hotel ? který slouží jako recepce k našemu ubytováni a informuji je o dané situaci se žádostí o pomoc, následně volám Kathie a i ji žádám zda-li bude tak hodná a skočila by nejprve do hotelu X a tam už s ní někdo půjde k našemu hotelu a předají ji to vzácné Uesbéčko..ona až bude zpět v Evropě (Mnichov za 2měsíce) nám ji přepošle poštou. Obě strany nám vyhověli. Děkujeme..Ale stále jsme si nebyli jisti a nechtěli jsme o další fotky přijít. Postáváme nervózně před letištní halou a přijíždí taxík…optáme se jak dlouho by trvala cesta na určitou adresu a kolik by za to chtěl..a oznamujeme mu, že naše letadlo nám odlétá již za hodinu. Chápající pan taxíkář si řekl o pouhopouhých 40 dolarů, sundal ze střechy auta světýlko TAXI a vodpálil svůj pekelný stroj rychlostí světla..projíždíme nočním městem, křižovatky… červená nečervená..a 50ti km vzdálenost tam a nazpátek s tím, že jsem musela prosit na recepci Kathiina hostelu, aby mě pustili dovnitř a jí tam pak najít – téměř už spící a ve velkém překvapení co tam dělám jsme se stihli vrátit zpět na letiště do půlhodiny i s naší flashkou. Mnoho díků pánovi. Tak jsme si ještě na posledních pár chvil v Panamě hezky zvýšili adrenalin..

Unavený usínáme v letadle…loučíme se s tebou krásná střední Ameriko, až otevřeme oči budeme již na půdě severního kontinentu. Hasta Luego…Mucho gusto!