Honduras   2009

Kapitola I. :   Rozkvetlá zahrádka

Odjíždíme přímým spojem z Guatemalského Ria Dulce do Honduraského San Pedro Sula.
Nemáme v plánu procestovat Honduras ve vnitrozemí, víme jen o třech městečkách na pobřeží Karibiku. A tak pravěpodobně navštívíme Telu, La Ceibu a Truchillo v kterém údajně roku 1502 poprvé Kryštof Kolumbus vstoupil na pevninu Severní Ameriky. Z La Ceiby je možnost plout na ostrov Roatán, nebo Utilu. Každý Vám řekne, že nejlevnější lekce potápění na světě, kde dostanete mezinárodní osvědčení je právě na těchto dvou ostrovech…myšlenka je tento kurz podstoupit…no uvidíme, oba totiž máme mírný respekt z vody, ale poznat ten podmořský svět nás láká.
Pomalu měsíc jsme absentovali ve společnosti moře, už se nemůžeme dočkat až se budeme moci v něm opět vyčvachtat.
Až v autobuse se rozhodujeme co bude. Otevřeli jsme guida a čteme tam něco o vesničce Omoa, blízko ní jsou vodopády, v sekci accomodation se dočítáme o zajímavém hostelíku Roli´s. No a je vybráno. Jenže Omoa je 80 km před San Pedrem Sula a tento bus tam nestaví. Mezi tím jsme právě zastavili na hranicích, jdeme si pro potřebné razítka a při té příležitosti u zdejších směnárníků vyměňujeme peníze a zároveň zkoušíme pána řidiče if by byl tak laskavý a mohl by nám v Omoe zastavit, abychom se pak nemuseli takovou dálku vracet…dohodnuto. Vjíždíme do vsi a autobus nejeví známky zpomalení, když míjíme ceduli konec obce, běžíme za panem řidičem o co jako jde. Jéé, já na vás zapomněl. Tak to je fajn, bereme krosny a vracíme se asi kilometr zpátky na hlavní křižovatku, z které to je další kilometr k našemu hostelu u pobřeží. Stojíme před ním,

ale není nám příliš sympatický a tak kolem něj jen projdeme a prvně míříme na molo na pláži.

Zde se nás hned ujímá nějaký velmi komunikativní panáček a vyzvídá…ty jeho zarudlé oči mě dávají tušit, že i zde se daří té zelené rostlině. Vypadá to tu fajn, ale musíme se někde ubytovat. Obejdeme asi 5 hotelů kolem a všude chtějí nehorázné peníze. No nedá se nic dělat, jde se tedy do Roli´s. Domlouváme se s paní domácí na ceně 180 lempir. ( 1 lempira = 1 kč )
Hoteliérka nás odvádí od toho nehezkého domu, otvírá vrátka a WOW před námi se rozprostře veliká a především nádherně rozkvetlá zahrada

…tak tohle jsme předtím neviděli. Ukazuje nám náš domek,

sprchy, venkovní kuchyňku…a říká…no jste tu sami, máte to tu celé pro sebe. Tamhle je pinčes, vzadu potom stolní fotbálek a kulečník, můžete si půjčit kayak a nebo jestli budete chtít, půjčete si kola, všechno to máte v ceně.
No Květuško vítej v ráji. Je to tu překrásné a hlavně ta pohoda, že jsme tu sami. Večer jdeme zobnout něco do zdejšího comedoru. Po dobré večeři ještě noční procházka a pak už se jen přitulit a spinkat. V průběhu noci mě vzbudí nějaký pohyb. Jsem rozespalý a nedokážu to identifikovat. V první řadě mám pocit, že nějací místní opilci se nám snaží převrátit domeček, v polospánku si říkám..to je blbost. Domeček se otřásá v takových zvláštních vlnách, aha tak to bude nárazový vítr. Kouknu na Květušku a ta spí jak šípková Růženka. V tom přestalo foukat a já v klidu usnul. Ráno se probouzíme jak jinak než do slunného dne. Paní domácí se nás ptá jestli zůstaneme další noc a k tomu dodá,..cítili jste v noci to zemětřesení?
Přes den se věnujeme naší nejmilejší aktivitě nicnedělání. Akorát mi nejde do hlavy, když nic nedělám, proč ze mě tak leje…je cca 40 stupňů ve stínu a stoprocentní vlhkost. Každých 15 minut se běháme osprchovat. Jenže ten krásný pocit z té sprchy vám zde vydrží pouze 2 minuty a už zase tečete jako nanuk. Zabavujeme se tím, že pozorujeme místního Boba a Bobka, dva králíky z Omoi.

Sem tam si pinknem pinčes. Musím uznat, že to Květušce jde. Po jednom jí vyhraném setu mě vyzívá na fotbálek. Vyhrávám 10:0 a tím přicházím o soupeře. K této hře už jí nedostanu. Jdeme si lehnout do sítí dělat to příjemné houpyhou a pozorovat koruny stromů.

Je následující den a dnes máme v plánu navštívit místní vodopád. Ptáme se bytné kudy se tam jde. Ta nás překvapí odpovědí, že nám pro naši bezpečnost radí tam nechodit a nebo tam jít bez jakýchkoliv cenností. Achjo, už je to tu zase. No uvidíme. Prvně musíme do banky vyměnit si šeky. Je to kilák, tak si berem kola a jedeme si pro prašule. Pracovnice banky nám tady nechce rozměnit naší požadovanou sumu, ale s prázdnou nejdeme. Cestou nazpátek se jen tak letmo podíváme na místní hradby. My totiž nějak historií neholdujeme, raději si užíváme přírody.

Na kolech se poté projíždíme vesnicí kolem pláže až nakonec vesnici opouštíme a jedeme po silnici se jen tak projet a podívat se i někam dále. Příroda všude kolem je překrásná. Na jedné straně moře a na druhé pohoří. Vracíme se když máme ujetých asi 20 km.

Znovu vyšlo nové slunko. Dnešek trávíme nejprve na zahradě u pingpongového stolu abychom se odpoledne vyčvachtali v moři.

Večer si pak na terásku bereme guida, abychom měli představu co a jak, kam pojedeme. Objevili jsme nějaký zajímavý hostel v národním parku Pico Bonito poblíž La Ceiby. Jeho majitelem je Slovák. Domlouváme se tedy s Květuškou, že brzy ráno půjdeme na stopa a vydáme se směr Tela, možná tedy i dál, bude záležet jak nám to stopování půjde.

Kapitola II. :   Stopem do La Ceiby a Sambo Creek

Ráno jdeme k silnici, a v tom na nás troubí autobus, který jede do Puerto Cortéz vzdáleném 15 km.

Nasedneme a stopovat začneme až tam.
Po každé když stopujeme, tak nejprve nastupuju já a potom teprve Květka, při vystupování jde první ona. Nechci aby mi s ní někdo ujel.
Stojíme zde 10 minut a už skáčem na korbu jednoho pickupu. Frčíme si to Hondurasem směr San Pedro Sula kde tento povoz končí. Vítr nám čechrá vlasy a my si užíváme okolní přírodu.
Blížíme se k Sule a vidíme na předměstí slumy. První co se mě zmocní je strach, ale vzápětí začnu přemýšlet nad tím kde je co špatně, že někteří lidé musí žít v tak otřesných podmínkách.

Projíždíme městem, špinavými ulicemi a lidé na nás pořvávají. Začíná nám být jasné, že nás pan řidič dovezl někam, kam jsme rozhodně nechtěli. V tom parkujeme někde u nějakého skladiště, že tu prý musí něco naložit. V první chvíli nemám vůbec žádnou představu, jak se z téhle čtvrti dostat. Když vidím tu zvěř kolem, nemůžeme se vydat žádným směrem, jsou všude ty bandité. Mám chuť to tu nafotit, ale nemám odvahu zde foťák vytáhnout. Když pan řidič vidí naše ustrašené oči, říká, tady vás nechat nemohu, odtud by jste se už nedostali, kam máte namířeno? Říkám mu, že směrem do El Progresa a pak dále do Tely. Pán je tak laskavý a veze nás pryč a staví nám na jakési křižovatce, jen ukáže směr, zamává a odjíždí. Po sto metrech vidíme autobusovou zastávku. I když jsme to celé chtěli dát stopem, odtud raději pojedeme busem. V El Progresu vystupujeme.

Ovzduší plné strachu pominulo a už opět stojíme na krajnici silnice a máváme zdviženým palcem. Trefa, to byla rychlost, ani jsme nestačili dokouřit a staví nám vůz. Pán je náruživí a chce po Květce, aby si sedla k němu dovnitř, zatímco já mám jet na korbě sám. To si uhodl chlípníku. Jdeme oba na korbu. Evidentně to pána rozčílilo, ale přesto nás veze a my se dokola a dokola kocháme tou krásou.

Po několika kilometrech stavíme a pokračujeme ve stopování. 5 minut a staví nám dělníci s náklaďákem. Vměstnáme se mezi krumpáče a lopaty a sedíme na prknech. Tentokrát banánové plantáže vystřídaly plantáže palmové.

Přijíždíme do Tely. Zde jsme původně chtěli zůstat, ale tentokrát nás více láká Slovenský bratr. Do této chvíle máme ujeto 170 km a zvládli jsme to za 3 hodiny. Nejprve se občerstvíme před dalším stopem. Slunko asi dneska pálí, jsme po třech hodinách pěkně červení, ale na korbě auta kde na vás fouká to nepocítíte. Tentokrát nám nikdo nechce zastavit. Stojíme tu už asi hodinu a blíží se k nám vůz policie. Ti zastavujou. Bleskne mi hlavou, co po nás můžou chtít. Vidím ty jejich obrovské brokovnice a jen tak naprázdno polknu. Kam jedete? Směrem na La Ceibu. My vás můžeme odvést jenom 30 km. Děkujeme to stačí, alespoň už nebudeme stát zde. Takže tentokrát sedí naše zadečky na korbě policejní. Kluci se nesmilovali a skutečně nás odvezli jen těch 30 km. Tak a opět na novo. Po půl hodině nám staví dva frajeři. Bouchačky za pasem…kam chcete hodit? Před Ceibu do jedné vesnice,.. tak skákejte. A vesele mastíme dál.

Kluci nám staví na našem požadovaném místě. Hurááá, a jsme tu..park Pico Bonito

teď už jenom najít našeho sl. bratra. Chodíme po vsi sem a tam a ptáme se místních kudy se k němu dostanem. Nikdo neví a někteří ho ani neznají. Otvíráme guida a hledáme na něj telefon. Zkoušíme mu volat poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté. Stále jen zvoní a nic. Stmívá se a ani zde to nevypadá bezpečně, jiný hostel jsme tu taky žádný nepotkali. Sakra mi snad budeme muset dojet až do té Ceiby. Voláme popáté, pošesté a stále jen zvoní a zvoní. Tak takhle teda NE kamaráde. Promiň, ale teď ti musím říct, že si prostě blbej čobol. Takhle se byznys nedělá. A už zase musíme zvedat palec a dostopovat to tedy do Ceiby. Hned nám staví auto, tentokrát se musíme vměstnat dovnitř. Pán a paní se hned začnou ptát do Ceiby? ..my jsme vás už dneska asi viděli. Nestopovali jste v Puerto Cortéz? Ano, ano…diví se že jsme dostopovali až sem 300 km. Ptáme se jich na levné ubytko a tak nás k němu rovnou zavezou. Je to klasický hotel, všude spousta lidí, ale cena přijatelná. Odložíme krosny a jdeme se podívat do nočního města a při té příležitosti se taky dnes poprvé pořádně najíme. V hotelu se pak domlouváme, že na čobola kakáme a jedeme dál. Ale kam? Dáme si tedy to potápění na Roatánu? Kurz pro oba stojí 500 dolarů…na Evropské poměry to nic není dát 5000 za kurz, ale my už na tom nejsme s penězi moc slavně a tak musíme kurz oželit a pojedeme se podívat do Garifunské vsi jménem Sambo Creek.
Ráno se spakujeme a bereme taxíka za město. Šéfika jsem ukecal na 30 kč. Na stopu jsme krátce a po 20 km vystupujeme ve vsi. Ubytováváme se v hostelu dle guida. Vyplázneme 250 ani nevíme za co, zas takový přepych to tu není a jdem si prohlédnout ves, při té příležitosti zde navštívíme net café…kde se vzala tu se vzala, ale je tu. Projdeme se po pláži a pak usedáme na terásce našeho hostelu.

Květka si pročítá guida a já mám přemýšlecí a tak si zapisuji své myšlenky. V tomto rozjímaní si připaluji cigaretu a po třech šlukách mi kápne z oroseného palmového listu nade mnou kapka na cígo a shasne mi ho. Projede mi hlavou přestaň na čas kouřit. Chvilku nad touto otázkou přemýšlím a pak vesele zapaluji novou cigaretu. Teď již prozradím, že to byla chyba, jak se o pár dnů později ukázalo.
Pak ještě s Květkou společně koukáme do guida a říkáme si, když už jsme nejeli na Roatán, nebo Utilu, mají zde ještě jedny ostrovy a to jsou Cayos Cocinos. Můžeme tam jet loďkou přímo odtud, nebo přejedeme do o něco vzdálenější vesnice Nueva Armenia. Tam odtud je to nejkratší cesta a tudíš nejlevnější, zítra se přesuneme tam.

Kapitola III. :   Ráj jménem Chachahuate

Ráno jak jinak než že zase stopem se přesouváme do městečka Jupitia. Zde opět návštěva banky. Bylo zajímavé pozorovat ten šum kolem. Před bankou stojí něco jako skříň která je rozdělena na mnoho malých a zavíracích okének..prostě úschovna zavazadel. Jenže tato slouží jako úschovna zbraní. Pozoruji lidi, než vstoupí do banky vytahují pistole, někteří asi méně zámožní pouze nože a vkládají je dovnitř. Když banku opouští zase si je vezmou. Během doby co venku čekám na Květku si povídám s místním policistou co zde dbá na pořádek a počítám ozbrojené…hmm nemá cenu je počítat, ozbrojeno je 95 procent z nich. Odcházíme opodál čekat na bus do N.Armenie.

Autobus přijíždí a my si to šupákujeme s místními do jejich vsi. Nutno podotknout, že jak v Guatemale, tak i zde se na sedačkách sedí po třech.
Náš bus projíždí palmovým lesem.

Jsme ve vsi a ptáme se kudy tudy na Cayos Cocinos.

Každý se ochotně nabízí, že nás odveze. Jeden úplně přestřelil, když nám jízdu tam i zpět nabízí za 4000 lempirů. Další jsou už levnější, ale méně jak na 1000 je nemůžu dostat. Domlouváme se tedy s dědou na 1000 tam i zpět. Jen prý musíme asi 2 hodiny počkat, že čeká na 2 lidi které tam veze. Posílá nás na pláž k moři kam přijede po řece. Zde z dálky koukáme jak zdejší ženy perou prádlo v řece.

Květka dostává hlad, tak se vracím do vsi ji sehnat něco k papu. Na cestě nazpátek míjím dva kluky na řece kteří nakládají svoji lodičku. Ptám se jich jestli jedou na ostrovy. Jo, jedeme za 500 tě tam hodíme. No to jste mi moc nepomohli. Jenže začnu hrát to své divadélko které jsem se tu naučil a tlačím je z cenou dolů. Kluci se šklebí, ale za 350 nás tam odvezou…hurááá, běžím za Květkou jí donést jídlo, aby si ho stihla spápnout než vyjedem na moře. Kluci přijíždějí,.. krosny házíme do lodě a brodíme se mělčinou a táhnem loď na moře. Kluci si rozdělili naše prachy, jeden si bere jenom stovku a vyskakuje z lodi ven. Bárka to je docela slušná a tak si to v pohodě mastíme. Po asi 4 km od pobřeží motor vypovídá službu. No a co teď? V dálce vidíme malou lodičku jak si to šine směrem k nám, pro jistotu na ní máváme. Kluk mi vrací našich 250. Už k nám souloďují a já vidím, že kapitánem těchto necek není nikdo jiný, než ten pán s kterým jsme se domluvili jako s prvním…trochu takové fo paux. Jsou velké vlny a nedokážeme ty loďky udržet u sebe, na chvilku se zdařilo a Květka rychle přeskočila. Teď je řada na mně. Sotva položím nohu do druhé lodě, přichází vlna a lodě od sebe odjíždí. Na zádech mám krosnu, fuj to je hnusný pocit. Snažím se nohama ty lodě udržet. Nohy mi jdou do takového roštěpu jaký sem v životě neudělal. Mě to snad roztrhne pinďu. Zachraňuje mě následná vlna která k sobě loďky opět přiblíží. Fuj, tak tohle už ne. Jsme na lodičce dlouhé asi 4 metry a široké metr…její okraj je pouhých 5 cm nad hladinou, protože nás tu teď sedí devět. No, abychom se dali na modlení. Jen kapitán této bárky je v klidu a vesele si zpívá…tuší asi výdělek. Stále musíme vylévat vodu z lodi. Já mám celkem dost místa, vedle mě sedí náctiletý klučina...zato vedle Květky sedí opravdová Garifuna žena s velmi velkým pozadím. Květka je zkroucená a pořád z toho dostává křeče. Z této situace prostě nejde utéct, to si dáte ať chcete, nebo ne. Na přídi sedí mladá slečna a co chvíli jí ty vlny celou opláchnou.Po dvou hodinách jízdy (15 km) se blížíme k ostrovům. Najednou tu vidíme sedm malých ostrůvků které z pobřeží vidět nebyly. Ptají se nás, jestli jedeme na ten velký ostrov. Při pohledu na ten exotický a zcela maličký ostrůvek před námi je jasné, kde bude náš nový domov.

Odpovídáme tedy ne, zastav nám tady u toho. Zakotvili jsme a hurááá do víru zdejšího klidu.
V tom nás pán kapitán zastavuje a chce 500 za tu jízdu. Říkám mu, že jsme už platili tomu klukovi a že mu 500 nedám. Nabral si nás po cestě, tady máš 250 a víc ti nedám. Bylo to ode mě hnusné, ale snažím se teď ušetřit každou kačku. Vzteká se, ale se mnou už nehne. Ubytováváme se v case na druhé straně.

Okamžitě si jdeme ostrůvek projít. Zapálím si na to cigáro. Ještě jsem nedokouřil a už jsme ostrov obešli kolem dokola. Ostrov má 80 metrů na délku a 30 na šířku.To jsou teda dálky. Zvláštní ale je, že na jedné straně ostrova fouká docela silný, ale příjemě chladivý vítr a jsou zde i půlmetrové vlny a na druhé straně se nehne list a voda je zcela klidná. Na celém ostrově žije cca 40 lidí a tři psi. Ti všichni až tedy na psi sdílí pouze dva záchody. Elektrika zde jde pouze hodinu denně a dodává jí naftový agregát. Není zde samozřejmě ani voda. Ta se musí dovážet.
K večeři si od paní hoteliérky objednáme rybu, taky co jiného se zde dá jíst. Jsme pohoštěni Baracudou, kterou odpoledne místní rybáři ulovili. Je naprosto skvělá, paní nám jí připravila senzačně. To krásné libido mám na jazyku ještě hodinu po jídle. Jsme vzhůru dlouho do noci, protože pozorujeme hvězdy. Připomíná nám to tu Pico Turquino na Kubě. Tam jsme též viděli hvězdy jinak, než jak jsme na ně zvyklý. Je jich prostě strašně moc a velmi sytě září.
Ráno vstáváme před východem slunce a při ranní rozcvičce se kocháme jak se rodí nový den.

Po snídani jdeme kravit se zdejšíma kids do vody.

Za Květkou do vody stále leze malý pětiletý klučina Victor a pořád na ni křičí amiga. Je to láska na první pohled z obou stran.

Do mě se zamilovává malá osmiletá holčina Martha. Celou dobu ve vodě mě buď podplouvá a nebo mě visí na zádech a stále mě češe chlupy na zádech. Tatínek je nejspíš holátko. Jedna věc mě k ní však nesedí ani jako k holce a už vůbec ne k osmiletému dítěti. Má hlas jako Miroslav Moravec, který právě asi před dvěma měsící zemřel, jak jsem se někde na internetu dočetl. Malý Victor umí sice plavat, ale do hloubky se mu moc nechce a tak s ním Květka raději zůstává při pláži. Já si jdu trochu zaplavat a pozoruji zdejší lentilkové rybičky. Den tak nějak utekl a už je tu čas večeře. Pro změnu ryba a opět vynikající.

Další den se jen tak poflakujeme a jsme středem pozornosti místních děcek. Dvě holčiny se Květce nabízí, že jí udělají copánky. Tak šup šup holky, dejte se do práce. Evidentně jí to bolí, ale děvčata dál sápou její houni.

Já chvíli fotím děcka, a pak oni mě, každý z nich se musí vystřídat a fotí jen tak nazdařbůh. Poté se vyptáváme děvčat proč nejsou ve škole. Ty nám odpoví, že škola do 10ti let je na tom velkém ostrově a pro jejich věkovou kategorii je škola v La Ceibe. Každý den by musely strávit 7 hodin na cestě kdyby ji chtěli navštěvovat. O internátu zde být řeč taky nemůže, protože kde by tyto chudí lidé na to vzali.

I když to tu je malé, máte přes den co dělat. Třeba čekáte až přiletí ptáci postavit se do lajny, nebo koukáte na dědu jak přelévá coca colu.

A pak i dnešní den je u konce a my si dáváme pro změnu západ slunce na druhé straně.

   Vstáváme s východem slunce

a tento den se jedeme podívat po ostrovech v okolí. Na ten jeden velký a na šest malinkých…no vlastně jenom 5..šestý je sousední a dá se na něj dojít mořem.

Zbalit batoh, projít městem do přístavu a už si nás veze náš dnešní průvodce.

První návštěvu směřujeme na velký ostrov. Chodíme pralesem a dostáváme info. Kluk stojí před námi asi 5 metrů a v tom nám ukazuje kamsi do stromů, koukejte. Zvedáme hlavy, koukáme do korun stromů, ale nic nevidíme…stále ukazuje a my dva slepci pořád nic. Dojde k nám a přímo na větvi kterou máme nad hlavou sundavá bílého hada. Květuška zavískne a je rázem opodál.

Vracíme se k loďce abychom pokračovali na další ostrůvky. V tom na nás gringo pán volá z vody. Nedáte si se mnou rum s colou? Typanovi čumí z moře jenom hlava a v ruce si drží pohárek s chlastem. Hmm, asi je tu sám, tak s ním poklábosíme. Průvodcovi říkáme vydrž chviličku. Gringo pán nás odvede k němu do chatky, naleje nám pořádný lomcováky a jdeme dělat to co on…koukaj nám jen hlavy a vesele se popíjí. Následuje druhá, třetí, atd. runda a my jsme zdělaný jak psi. Náš průvodce už na doporučení našeho hostitele odjel před několika hodinami. S postupem času se nám už tak hezky s pánem nepovídá, protože je to bývalí voják z Vietnamu a tak jeho názory, střílet lidi a ať žije Bush nesdílíme. K večeru se vrací jeho kamarádi vojáci..prohodíme s nimi pár slov a již velmi v pokroušeným stavu prosíme hostitele, aby svému místnímu poddanému řekl, že je čas nás odvést domů. Jedeme lodičkou a na Květušce pozoruji, že jí není ani trochu dobře.

Uleháme do postýlek a Květka se celá třese. Takový hlad měla a ani si večeře neďobla. Holka má asi úpal, nebo úžeh…dodnes nevím jaký je v tom rozdíl. Běhám do moře máčet velkou osušku a pořád dokola ji přebaluji celou noc…je mi jí líto holčičky mojí. Ráno vstáváme a kolem osmé tento ráj na zemi opouštíme. Moc se nám tu líbílo. Dovedu si představit tu třeba strávit 14 dní, ale pak už bych se tu asi unudil. To je náš sen, můj a Květušky, jednou žít na nějakém ostrově, ale takovýto je pro nás příliš malý.

Kapitola IV. :  Truchillo a frrr pryč

Pokračujeme směr Truchillo naším obvyklým způsobem. Bereme stopa. Vezeme se do 70 km vzdáleného městečka Topoa, zde náš řidič končí. Stopujeme dál, ale dlouho nikdo nestaví a protože je Květušce stále špatně, využíváme bus který u nás právě zastavil a jede až do Truchilla. Zde vystupujeme a každého spolucestujícího si rozebírají taxikáři. Jeden přišel k nám a aniž by se zeptal čapnul naše krosny a šel je dát do auta. Ještě k tomu je táhnul za jedno ucho a zbytek coural po zemi. Tak v tuhle chvíli jsem se stal úplně nepříčetným. Okamžitě jsem na něj začal řvát, že teda díky, ale jeho služby nevyužijeme. Okolní lidi koukali a já čekal, že se do mě někdo pustí. Chvilku mi trvalo než jsem se uklidnil a tak jsme to šli zajíst do zdejšího venkovního comedoru. Věděli jsme, že má jet autobus směrem k naší Case Kiwi, která leží kus za městem. Bus jede za 30 minut. Hodina pryč a nic, po dvou hodinách konečně přijel. Další výstup v buse, když se mě paní výběrčí snaží natáhnout. I cestující mi přikyvují, protože vědí, že paní přestřelila.
A jsme tu…Casa Kiwi.

Vítají nás dvě paní majitelky…původem z Nového Zélandu. Prý jsou to kamarádky, ale řekl bych, že tyto dámy spolu mají více než kamarádský vztah. Jako už se nám párkrát stalo, i v tomto mega hostelu jsme sami. Jdeme se projít k moři, abychom i my vstoupili na stejnou půdu jako kdysi Kryštof Kolumbus. Kryštofe, Kryštofe…tolik krásných míst všude kolem a ty zakotvíš tady. Tmavý písek, voda stojí, i na Českém rybníce je více živo. Nic moc a tak se vracíme na zahradu. Chvíli sedíme pod jedním altánem a pak se jdeme zhoupnout do sítí pod druhým altánem.

Všude je spousta mravenců, kteří mají velmi ostré zoubky, a tak jsme nehorázně poštípaný. Přichází večer a mi jdeme na kutě.
Druhý den vstaneme a přemýšlíme co dělat. Je tu hrozná nuda. Ono se dá nudit a my jsme v tom mistři, ale vždy je něco co vám tu nudu zpříjemní. Jenže tady není prostě zhola nic.
V poledne se rozhodneme, tu zbytečně neztrácet čas a bukujeme si tikety na noční bus do hlavního města Tegucigalpy. Musíme opustit pokoj a čekáme až do 11ti večer. Paní majitelka nás odváží na bus. Sedneme, jedeme a spíme. Cesta je dlouhá. Někde kolem jedenácté ráno dorážíme do Tegucigalpy.

Nechceme se tu zdržovat a tak si hned zajišťujeme následný transport, tentokrát až do hlavního města Nicaragui a to do Managui. Máme trochu času a i bříška se nám ozývají, tak je jdeme ukonejšit do China restaurace. Nejsme zdejší, hlad je velký, každému po jednom talíři prosíme. Šikmé oči nám donesou dvě obrovské porce a přejí nám dobrou chuť. Uff, ve dvou nedojídáme ani jednu celou porci. Druhou si necháváme zabalit a odcházíme na nádraží. Nastupujeme do komfortního busu a štrádujeme si to k hranícím San Salvadoru, kde musíme přestoupit na jiný, ale stejně luxusní bus.

Výměna provedena a už na nás čeká další stát Nicaragua. V autobuse začínám pociťovat zhoršené dýchání a bolest v krku…aha tady mi tělo dává najevo, že jsem ho před pár dny neposlechl, že mám vynechat cigára. Přijíždíme na hranice, kde na nás čekají zdravotníci, aby nám udělali kázání jak se chovat při projevech chřipky. V tuto chvíli přeci řádí mediální mexická chřipka.
Na celnici si spleteme okénka a prvně jdeme ke vstupnímu okénku do Nicaragui. Pána celníka to tu dnes nebaví a tak nám to dává pěkně sežrat. Prosím ho o razítko do pasu, načež mi odpoví že nemá. Aha ty dvě co se ti válej na stole jsou asi do omalovánek. Zaplácneme poplatek 7 dolarů a odcházíme. Na každých hranicích je vždy více směnárníků, ale jelikož je večer, tak tu je pouze jeden. Máme posledních 500 lempir, rád bych je u něj rozměnil. Podle kurzu bych mohl dostat tak 520 jejich cordobas. Je jasné, že on ale musí něco vydělat, budu spokojený za 470. Nabízí mi 440. Pro mě je to rozdíl pouhých 30 korun, což je jedno pivo, jenže já jsem v některých věcech tvrdohlavý a než opustím Honduras, naposled se zde rozčílím…pána sprostě posílám kamsi. A našich 500 lempir mi zůstává. Vědět jaké problémy budou s pozdějším rozměněním, vzal bych i těch 440.

Loučím se s tebou nádherný Hondurase. Přišel si mi k chuti a moc se mi zde líbilo. Zase ale ta stejná písnička…14 dní je krátká doba na to abych tě poznal lépe.


PS:    Dva týdny před našim příjezdem do tohoto státu zde bylo silné zemětřesení. Dva týdny po našem odjezdu byl unesen Honduraský president do Costa Ricy. Pak zde vznikly veliké protesty a nepokoje šířící se po celém Hondurasu.

language translator