Kapitola IX. - Cesta z města do velkoměsta – MEXICO CITY

Časně ráno přijíždíme do obrovské aglomerace, asi po hodině rozkoukání po mega busovém terminálu jdu zavolat Benovi. Týpek, kterého jsme zkontaktovali již několik dní předem přes web stránky couchsurfingu, (www.couchsurfing.org) zda bychom po dobu naší návštěvy jeho města mohli přespat u něho doma. Tyto užitečné stránky jsou pro cestovatele, kteří nabízí své pohodlí domova či jen schůzku na kávu, či ukázku města, pár rad a info pro další cestovatele. Opravdu vychytaný!

Zpět k Benovi asi jsem ho probudila, ale bez problémů mi vysvětlil trasu a stanici metra, kde by nás měl vyzvednout, až mu od tama zavolám. Jenže tam když jsem volala z telefonní budky, jsem nejspíše vytočila špatnou předvolbu a asi po třetí mi to zvedl někdo jiný. Tak jsem to vzdala a šla hledat internetovou kavárnu, napsat Benovi vzkaz na CS, jenže zdrželi jsme se asi dvě hodiny, volala jsem našim přes skype a stáhli si pár fotek z foťáku.

Vracíme se na místo naší schůzky a jenom co nahážu mince do tel.budky, přiřítí se k nám týpek s naušnicí v nose. Holá..Ben si nás našel.

Vůbec toho prcka nepoznávám, na fotkách vypadal jinak. Razíme ze stanice metra Zapata kilák pěšky k němu domů, na první pohled hrozivé sídliště, prý první v Mexico City. Ale nejsou to vůbec tipické cz paneláky a hlavně byty jsou uspořádány tak, že má každý přízemí i patro. V poho bytečky se společnou pavlačí. Doma nás přivítala jeho sestra Graciela, která s ním momentálně žije.

Ben nám přenechává jeho přeplněný pokojík a sám bude spát v obýváku na matračce. Byt nám je plně k dispozici, oba jsou velmi přátelský a cítíme se tu jako doma.

Po Aleškovo chvilkovém prospání v našem novém domově a po mé kávě se snídaní se vydáváme s Benem a rouškami do centra.

Ve městě nám ukazuje známá místa jako ZOCALO, TORE LATINO AMERICANO, historické uličky, poštu téměř celou ve zlatě, významné katedrály a pyramidy s doprovodem trochou historie co se k tomu váže.

Však kvůli té chřipce je téměř vše zavřeno, respektive všechno. Takže přicházíme o druhou nejvyšší pyramidu světa, Pyramida Slunce a dalších cenných krás v Mexico City. Bohužel.

V odpoledních hodinách máme sraz s Gracielou, jde se na společnou večeři ven, jenže nemůžeme najít otevřenou restauraci. Taxíkem se vracíme zpět domů, objednáme si dovoz pizzy, Graciela ještě připraví salát a všichni si spokojeně pomlsáme a ještě hezky pokecáme.
Druhý den, už jen s mapou razíme objevovat krásy velkoměsta sami. V plánu byl místní park s jezírkem a vyhlídkou uprostřed..asi po dvoukilometrové procházce zamíříme do internetové kavárny, kde jsme skejsli 4h. Jelikož jsme zjistili, že příčinou ztráty našich fotek z foťáku je vir, který jsme chytli, takže bylo zavirované vše i flashka, kterou jsme si včera koupili v centru 8G za 300pesos. Zapeklitá prekérka, ani pán z net kavárny si nevěděl rady jak dostat fota zpět, ale snažil se nám maximálně pomoci. Nakonec úspěšně část fot zachraňuje..taky jsme mu za to řádně zaplatili. Takže celý den probíhal takto v kavárně likvidováním virů a druhá lítáním po shopech, kde jsme Aleškovi scháněli nové trekáče, abychom mohli vyšlápnout naší očekávanou sopku Izta. Místo toho jsem si málem koupila mini laptop, odradil mě software ve španělštině, ale možná jsem ho měla koupit a ušetřit tolik pěnez co jsme nastrkali za net a ještě nastrkáme.

Na zpáteční cestě dom, v pozdních hodinách, navštěvujeme prý levný supermarket, kde nakupujeme ingredience na dnešní večeři. Ceny jsou však mnohem dražší než v ČR. Vaříme špagety, velmi povedené, večeříme jen ve třech, Ben je v práci. Graciele jídlo chutná, storkama se poznáváme blíže a na to v jaké depresivní náladě byla kvůli té prasečí chřipce se nám jí podařilo párkrát od srdce rozesmát.

Druhý pokus, výlet do centra sami se vydařil, zkoukli jsme Avenue T.G.M. a jeho sochu.

Park byl uzavřen (opět chřipka), ale prošli jsme se dobře 6-7km čtvrtí bohatou na mrakodrapy až do historického centra.

Tam jsme si dali věž LATINO AMERICA, kde je pro turisty jediná možnost vidět město z výšky.

Zacvakali jsme sto pesos a jupííí na horu se podívat na tu vesnici. Kdyby byla dobrá viditelnost, mohli jsme vidět v dálce i zasněžené vrcholky vulkánů Izta a Popokatepetl, ale bohužel. Ale vyhlídka byla skvělá, stálo to za to.

Zpět dole na zemi se nám ozývají žaludky, uspokojíme je rázem, grande pizzou. Ohromnou krabici a mega colu táhnem do nedalekého parku, kde si dáváme pohodičku se západem slunce. Náš poslední večer trávíme poklidně na pavlači pozorováním veškerých těch světýlek kolem. Ráno loučení s Gracielou, která nevydržela psychický nápor vzniklé mediální chřipky a utíká na pár dní z města. Nás po snídani čeká sbalit opět všechny věci a cesta z města taky. Jako mini dík, kupujeme jim svíčku a balíček čokobonbónů a k tomu připíchnu dopis. Děkujeme!

Kapitola X. – Vulkán Izta (5230 m)

Radostně natěšený přijíždíme do nedalekého městečka AMACEMECA, odkud je nejbližší spoj a přístup na dvoudenní tour směr vulkán. Sice bez veškerého vybavení jsme rozhodnutý tour podniknout, potřebné vybavení si pujčíme v agentuře. Ale okamžitě po příjezdu nás čeká zklamání, je hrozná oblačnost, spíše mlhovina ze smogu táhnoucího se z Mexico City, takže ani jedna sopka z takové blízkosti nejde vidět. (Iztaccíhuatl a Popocatépetl 5426m)

Projdeme náměstí,

hledáme agenturu, která výšplh a povolení organizuje, dle doporučení čecha, který Iztu před rokem zdolal. Bohužel je sobota a v odpoledních hodinách se už nepracuje. Další možnost je čekat až do pondělka, takže možný výstup by byl až v úterý ráno a návrat ve středu večer. Ptáme se místních na počasí v posledních pár dnech a na budoucích pár dní. Moc se toho nedozvídáme a tak se uchylujeme do net kavárny čeknout předpověď počasí. K naší nespokojenosti zjišťujeme jen samou oblačnost a bouřky…velké zklamání. Jsme smutný a s mírným vztekem opouštíme Amecamecu.

S pohledem zpět si uvědomujeme, že na tyto veškeré překážky jsme neměli brát ohledy, že nejde o to, abychom udělali krásné fotky za jasného počasí, že nejde o to dodržovat časový harmonogram…ale prostě to VYLÉZT! Prožít si tento zážitek za jakýchkoliv okolností..protože to zato stojí hrábnout si na dno svých sil,protože každý takovýto výlez vám otevře vaše nitro více jak leckterá kniha či modlitba. Ztratili jsme na chvíli naší spontánnost. Ted´ nás to mrzí,ale máme v plánu se tam jednou vrátit a tohoto drobečka si podrobit.

Kapitola XI. – Rychlý přesun

Dle infa z netu víme, že poslední bus z PUEBLI do OAXACI jede v 12.30 v noci. Je kolem šesté a my máme před sebou tři přestupy. OK, jdeme na to. Nasedáme do místního busu, který nás odváží kamsi do další vsi, kde přesedáme směr Puebla..jenže pan řidič nás asi po půl hodině vykopl z autobusu na hlavní silnici a že prý tamhle nedaleko je terminál. Je šero, stmívá se celkem rychle, hledající rádoby terminál bloudíme po městečku. Ptáme se kolemjdoucích, všichni nás posílají stejným směrem, ale nikde nic.

Táhneme se do schodů, abychom přešli most, za kterým je více světýlek očekáváme, že tam by už to hledané místo mohlo být. Na konci dlouhých schodů míjíme lidi, optáme se na směr a ti nás posílají dolů, že je to támhle. Dobře, dojdeme na místo a támhle nic není. Po chvíli si všimneme, že je to agentura, kde se prodávají lístky, avšak už je zavřená. Ale my víme, že to ještě má jet, nevzdáváme to. Šplháme se opět do schodů, přecházíme most a stavíme další lidi, kteří nás posílají zpátky za most, abychom si dali schody tentokrát po páté, ale na druhé straně silnice.

Slejzáme k dálnici, kde přešlapujeme skupinka lidí. Sláva! Nacházíme své místo. Ale má to jeden háček, ne všechny busy tu staví a ten náš by měl jet tak za 30min. Vytrvale čekáme. Paráda, dočkali jsme se, sedíme v rychlobusu a mastíme si to do 80km vzdálené Puebli. Tam dorážíme v 11h na mega terminál. Rychle najít záchodky a nejlevnější spoj do Oaxaci. Koupíme lístky a jdeme se někam najíst, kafe, cígo, znovu záchodky a už zase sedíme v buse. UUfff..

Kapitola XII. – Stát Oaxaca

Tak jsme dorazili do Oaxaca, město podle kterého se nazývá celý stát, sedmý, který jsme již navštívili. Je pět hodin ráno, jsme vyhozeni na opravdu mini terminálu, zase mimo město asi pět kilometrů. Jediná možnost v těchto hodinách byl taxík…už zase musíme být devizáci. Zase na druhou stranu nás dovezl až před hotel, který jsme si našli na netu už v Amecamece a taxík ani nebyl nejdražší.

Budíme paní domácí v ne moc přívětivý čas, ale s úsměvem nám jde její manžel otevřít a ubytovat nás. Jee..konečně postel, sice pokoj bez okna, o koupelnu se dělíme a zaplatili jsme třistapade..ale neřešíme to a skáčeme šipku do postele. Vyspaný do růžova, získáváme info od domácích, posílají nás na nedělní tradiční market do TLACOLULI, ves vzdálená 30km.

Vydáváme se směrem, kterým nás poslali a jenom co se zastavíme na hlavní silnici, projíždí místní bus a týpek vykloněný z otevřených dveří vyřvává: MITLA, TLACOLULA, MITLA, MITLA!!! Tak to bylo easy. Na cestě se kocháme okolní krajinou a stylem jízdy.

Pán neustále vyvolává tyto dvě jména měst a staví se téměř na každém rohu. K tomu ještě vyhrávájí hlasitě mexické žánry a výběrčí jízdného je ta samá osoba co slouží jako vyřvávač směru. Zajímavé bylo, že si pamatoval kde kdo nastoupil.

Tlacolula je malá ves, s parčíkem uprostřed, který se dá snadno přehlídnout. Jelikož všude v ulicích probíhá market, stánky jsou na obou stranách a davy lidí motající se středem. Prodává se tu snad úplně vše, stánky s pestrobarevnými oblečky a typický vyšívaný dečky nás zaujímají nejvíce. Ale pozorovat staré šedivé dámy s dlouhými copy, prodávající, neustále vykřikující svůj druh zboží, ať už to byl česnek nebo jiný druh zeleniny a ovoce, či známý kozí sýr z Oaxaci, bylo velmi zajímavé.

Též pouliční kuchařky jsou námi obdivovány, na malém ohýnku v rendlíku dokáží uvařit takové dobroty. Téměř ke všemu je součástí tortilla, placky z kukuřičné či normální mouky, které mi chutí více. Alešek je zas nemůže ani cítit, proto nejspíše zhubne, protože tady se nedá jíst nic jiného. Další oblíbený druh prodávaného zboží je hudba, tisíce vypálených cédeček, po krátkém poslechu si kupujeme tři, jen tak pro radost. Procházíme celou burzu, koupíme si ještě ovocnou mísu a čerstvý kozí sýr na chuť a šmajdáme zpět na bus, který nás odveze do vsi EL TULE.

V buse opět vyřvává hudba, ale její tóny se nám líbí, tak se ptáme na jméno interpreta našeho výběrčího jízdného, ten nám to okamžitě zjišťuje a donáší nám CD ukázat. Prý si ho můžeme koupit v Tlacolule, odvětíme, že už se tam nebudeme vracet, ihned reaguje a dává nám CD jako dárek. Takže si domů vezeme čtyři cédé.

Je neděle, 3. května 09 kdy naše oči spatřily nejširší strom světa EL TULE, v obvodu měří 58metrů.

Zaplatíme menší vstupné pět pesos, abychom se mohli přiblížit k této unikátní kráse přírody. Seňor El Tule je uprostřed krásné, malebné vsi, která nese i jeho jméno. Zdobí pestrobarevné náměstí. I když je nám tak blízko stejně je k nám tak daleko. Ale to je dobře, znám lidi zničili by co by mohli, proto tato stará unika je chráněna kolem dokola plotem. Tudíž se k němu nemůžeme přiblížit na minimální vzdálenost, abychom se ho mohli dotknout, cítit a příjmout jeho energii. Ale i tak to byla krásná podívaná a energii co hýřil byla příjemná, na nějakou dobu jsme zastavili čas a posazeni pod tímto obrem jsme splývali s přírodou.

Pondělní den byl též krásný, opět výlet do Tlacoluli, kde jsme si dali obědosnídani a dalším busem se přemístili do MITLI a tam hledáme spoj do Hierva de Aqua. Máme štěstí, hnedka nacházíme pána, který tam jezdí jen musíme čekat až se jeho van naplní, potřebujeme ještě minimálně čtyři lidi..wow..tak to snad dáme. Jenže nikdo nikde. Zkouším oslovit Japonku jdoucí po druhé straně ulice – neumí moc anglicky ani španělsky, ale nakonec si rozumíme a na výlet nechce. Čekáme dál, asi po hodině a půl nás to přestává bavit. Ale naštěstí i toho pána, takže se s ním domlouváme na nižší ceně, ale přesto mu musíme dát více.

Jízda je opět velmi zajímavá, neustálé serpentýny prudce do kopce po prašné cestě. Stoupáním se nám otevírá obzor a rozprostře se nám krajina široko daleko. Nádhera.

Poté opět prudce klesáme, po hodínové jízdě dorážíme na místo. Domlouváme se s řidičem, za dvě hodiny sraz a odveze nás zpět. Sice nemáme moc času, ale už tak pán prodělal, takže souhlasíme. Ubíráme se pěšinkou k očekávanému místu, postupně se nám otevírá pohled na přírodní bazénky s krásnou modrou vodou..

V tom na nás z vody někdo mává, Alešek též neví, ale vzápětí zvolá: “ Holá Geoff!“ Jee, tak přece jsme se neplánovaně opět setkali. Seznamuje nás s jeho dvěma kamarády Chris z Londona a Tony španěl, též žijíci v Londoně. Paráda, kluci mají vypůjčené auto, eventuelně bychom se mohli svézt s nimi. Ale nakonec je vše při starém, pojedeme s našim řidičem za ty dvě hodiny. Kluci se stejně ještě chtějí podívat do Mitli a Tlacoluli, takže každou chvíli vyrazí.

Nejdříve s Aleškem jdeme prozkoumat okolí, drobnými stezkami se dostáváme až na okraj solného vodopádu.

Nádherný přírodní útvar, je jich hned několik vedle sebe, na linoucí se zkamenělou vodu několik metrů (cca 100m) po strmém kopci dolů, je nádherná podívaná. Na jedné ze skalek usedáme, hodinové kochání krajinou s cigárkem nás nádherně naplnilo a naladilo. Jsme ready, přemisťujeme se zpět k přírodním bazénkům, celkem to tu prořídlo i kluci už odjeli. Spousta bubínkářů a ohňařů se již taky vypařili. Ale stále je tu pár místních, kteří evidentně čekají až se vysléknu..a my nemáme sebou plavky. Nechávám si tílko a šup do kalhotek a do vody. Koupání v přírodním bazénku s výhledem, stačí se naklonit přes jednu ze stran bazénu a vidíte pod sebou stráň, údolí a okolní hory. Užíváme si to tam.

Na naší schůzku kupodivu přicházíme včas a už se vezem zpátky do Mitli. Tam zkoušíme stopa, musíme jít až na konec vesnice, ale paráda asi desáté auto nás bere. Páreček prodávající ROPA TIPICA je v pohodě a ještě nám nabízí zda budeme chtít se s nimi přesunout do Palenque v Chiapasu zítra ráno, kam mají namířeno zkusit své štěstí s prodejem. Super, díky, ale nemáme cestu do těchto končin severního Chiapasu a hlavně nás ještě čeká Pacifik coast v Oaxace.

Večír strávíme na velkém náměstí v Oaxace, plné zamilovaných lidí, dětí, staříků a i pár turistů se najde..pobyt nám zpříjemňuje živá hudba indiánů, krásný západ slunce s jemným deštíkem. Příjemnou procházkou po městě ukončujeme dnešní den.

Kapitola XIII. – La playa del amores ZIPOLITE

Po třech dnech v Oaxace..jee to byly zase krásné dny. Ranko vyrážíme na busák a jedeme směr Pacifik pobřeží. Nasedáme do vanu v malém obsazení…naštěstí..protože horší jízdu jsem lidičky nezažila. Fůůj nám bylo zle. Cesta totiž vede přes pohoří takže samá zatáčka každých třicet metrů.

Spadnete prudce do leva a vzápětí prudce doprava, k tomu pan řidič ještě prudce brzdil a prudce přidával plyn. Takže jsme byli jak na centrifuze a 200 kiláků takhle zprava do leva, zezadu dopředu, lítali jsme tam jak papírový čerti. Několikrát jsem se snažila rozdýchat, abych se vůbec nepozvracela a musela jsem mít zavřené oči. Wow, konečně auto zastavilo a my jsme v Pachutle. Radostně vystupujeme z auta ven, okamžitě usedám na zem, je nám fakt blbě, musíme to rozdýchat, po několika minutách bereme taxíka do ZIPOLITE (12km).

Necháváme si zastavit v bodě, když už z auta vidím skrz domy pláž. Jelikož jsme si nedomluvili cenu předem kvůli naší neschopnosti vůbec se koncentrovat. Zkusil gringoše natáhnout o 150 pesos, smějeme se a dáváme mu kilo, víme, že colectivo taxi by bylo za deset na osobu, okamžitě se začne ohánět, že on má cenu 150. V tom se ho Alešek zeptá, kde má taxametr? Bez odpovědi. Hm..tak tady máš kilo a buď rád..v klidu odcházíme na pláž.

Nožky se nám boří ve vařícím písku a znovu se setkáváme s rozbouřeným seňorem Pacifik a jeho dvoukilometrová pláž s jménem ZIPOLITE. Známá taky jako pláž a ráj Hippisáků. WELCOME – BIENVENIDO! Rozhlížíme se doprava, doleva – kam půjdeme? Alešek je pro pravou, já cítím levou více sympatičtější..dohodneme se a vyrážíme doleva a hned druhá dřevěná chaloupka s pomalovanýma sloupkama mi padla do oka.

Vstupujeme do otevřeného baru, kde si nás odchytl majitel jménem Hector,

provede nás svým hippie obydlíčkem se spoustou hammocků (houpací sítě), mini bazénkem a dalšími vymoženostmi jako je kulečník, fotbálek a pinčes, to vše v ceně. Moc se nám tam líbí i pokojík je úchvatný s výhledem na moře akorát se nám nelíbí moc cena. A proto bohužel musíme odejít. Však Hector okamžitě snižuje zub. OK zůstáváme za 200pesos. Hned si vybalujeme a po chvíli se tu cítíme jako doma, ale stejně si říkáme, že se porozhlédneme po něčem levnějším. Vyrážíme na procházku po pláži, všude kolem je spousta na oko dobrých hotýlků.

Do jednoho z nich, téměř na druhé straně pláže, zavítáme. Seznamujeme se s Amíkem, který tu vždy stráví 6 měsíců v roce, ukazuje nám svůj pokoj, cena je rozhodně nižší, tak se domlouváme, že se pravděpodobně nastěhujeme. Ještě pár rad a tipů kam se jít dobře najíst a info o možných výletech po okolí.

Po pláži ihned míříme na papu do doporučené restaurace na rybí specialitky. Super – vynikající pochoutka, dala jsem si své oblíbené camerones (krevetky) a to úplně za hubičku. Myslím, že to bude námi nejnavštěvovanější restauračka. Za tmy se vracíme do našeho pohodového hotelu, na baru se optám Hectora, která cerveza je dobrá, objednávám pifka Bohemia luxusní pivečko, jak jinak má cz jméno a chutná fakt česky. Noční koupačka na naháče..v osvětleném bazénku s doprovodem Hectorovo hudby a láskyplných dotyků…užíváme si to.

Před pokojíčkem otevřená teráska s křesílkama a výhledem na fosforové vlny, které když se povedou, se táhnou po celé délce pláže, takže se vám před očima line dva km fosforová čára. To vše za doprovodu jemného, chladivého vánku, šumění a dunění vln oceánu. Cítíme se hrozně spokojeně a naplněně..tohle se prostě nedá popsat, jen jste v tomto okamžiku velmi šťastný a nepostrádáte vůbec nic. Nápodobné bylo i usínání..a ranko jakbysmet – co dodat prostě se nestěhujeme ať to stojí co to stojí. Hector i jeho lidi jsou taktéž cool a my se pomalu a jistě zamilováváme do LYOBANU. Hostel, který na této pláži byl jeden z prvních, proto ve svém názvu též nese 1988 – 2008.

Zcela nám vyhovuje, že jsme tu téměř sami, kupodivu. Jen stálý hostem je Hectorovo kamarád, starý hippiesák z USA, který žije opodál. Pak už jen mexický páreček, který si nás vůbec nevšímal. Jinak je to království jen pro nás. Ranko si objednáme snídani, čerstvě probuzená jen tak v prodyšné košilce s rozcuchanýma kudrnama , usedám na pláži pod slunečníkem a dám si míchaná vajíčka s ranní kávičkou..pozorující ptáky nad mořem. Je mi tak krásně a lehce.

Pak už se jen střídá v určitých intervalech síť, křesílko, bazén, bar, pláž, procházka po vsi..no a tak jde čas v Zipolite. Nikdo není ve spěchu, natož ve stresu či starostech, vše tady ubíhá tak jak má s naprostou harmonií.

Z našeho pohodlného lehátka vidíme na pláži 4 kluky a jeden z nich by mohl být Geoff again. Pokřikujeme na něj, ale nereaguje, až po chvíli rozpozná, že jsme to my. Poznáváme Chrise a Tomyho, které jsme potkali na Hierva de Aqua před pár dny…a seznamujeme se čtvrtým,

Mathew původem z Austrálie, ale též několik let žijící v Londoně. Naše jahody, tak jsme začali klukům za nedlouho říkat, bydlí v hostelu kam jsme se zprvu chtěli přestěhovat. Domlouváme si večerní rande, které však nedopadne jelikož vesmírná energie tomu chce jinak. Byl relaxační večírek s pifkem, s měsícem a fosforovými vlnkami.

Následující den byl ve stejných kolejích jako ty předtím. Houpáním v síti,ladným větříkem a hudbou moře jsme se nechávali unášet do blahého zapomnění reality. Tuto meditaci jsme střídali s aktivitou = pokec s Hectorem na baru , hrátky na akvabely v našem osvěžujícím bazénu (hrozná prča, bych vám přála vidět Aleška, předváděl mi akvabelu, škoda, že nemáme video). A nebo jsme hráli pinčes o sázky..bohužel jsem vždy prohrála..auau. A dnes jsem taky poprvé vlezla do moře. Měla jsem strach, jsou tu mega vlny a hlavně silné spodní proudy.

No abych z nás neudělala úplné lenochy..taky jsme se chodili projít po pláži a zašli do restaurace na papu. Večír skákneme za jahůdkami na beera do baru.
Ráno začíná opět krásně, vítají mě sluneční paprsky, které zabloudily do našeho pokojíčku lásky,

poté chutná a příjemná snídaně na druhé straně pláže, odkud chvíli pozorujeme kluky jak skotačí ve vlnách a pak ve dvojičkách ulehají na pláži chytat bronz. Polemizujeme o tom, zda jsou homosexuálové, ale říkám proč by čtyři kluci spolu takhle cestovali a blbli. Dál to neřešíme. V tom k nám přichází pán a prodává přesně ty kalhoty, co jsme už nějakou dobu scháněli – přesně..vše má svůj čas a příjde to ve správný okamžik samo až k vám. Kupujeme kalhoty a happy se vracíme do hostelu..hmm asi si lehnu do sítě…třeba!

Lenošení však není celodenní, dnes se vydáváme prozkoumat též okolní pláže Mazunte a San Augustinillo. Scháníme colectivo taxi, které by nás přiblížilo do sousední vesnice, vzdálené přibližně pět km, za hubičku. Jenže od místních taxikářů se dozvídáme, že žádné colectivo nejezdí, samozřejmě musí mít přece kšeft. Ok, tak za kolik? Nahazují cenu, kterou mi však opovrhujeme a pokračujeme v cestě pěšky.. shluk taxikářů se začne předhánět s cenami, jenže i ty jsou stále nadsazené. Držíme se našich principů, nebudeme platit více jenom proto, že jsme turisti. Nakonec už se vezeme do Mazunte..JAVOR, že o trochu levněji.

MAZUNTE, projdeme pláž a při tom pozorujeme místní hochy jak si čutají balón a dovádí. Pěšky, po silnici směrem na naší pláž, pokračujeme do další vesničky SAN AUGUSTILLO..tam si dá Alešek i koupačku a skotačí ve vlnách. Zpátky domů, kupodivu stopujeme colectivo taxi. Že by jezdilo jen v jednom směru?
Na večír schůzka s jahodami, pár dobrejch pif a pokec, u kterého Geoff neustále osahává Mata, takže je nám vše jasný. Jasně jsou to párečky, nic proti, tyhle lidi máme rádi. Asi momentálně probíhá sezóna jahod, na pláži se jich producíruje spousta v tangách či na ostro. Do našeho hostelu též zamířila moc pěkná jahoda, portugalská odrůda
Po pár drinkách se z baru přemístíme na místní disko, nejprve probíhají sázky, nám třem (mě, Tonymu a Chrisovi) se chce a zbytek protestuje..OK..záleží kolik tam tedy bude lidí, víc jak 15 včetně nás a zůstáváme, jinak se vracíme do baru. Dohodnuto! Pár lidiček tam je, majitel nás okamžitě vtáhne dovnitř a usedáme u stolu. Popíjíme dražší pifko, ale bavíme se pohledem a hudbou. Za nedlouho je parket plný, my se každopádně přidáváme. Náramně se bavíme, Chris a Tony jsou skvělý tanečníci, takové ty ladné, procítěné..no jo no jahůdky Tony mě vyzívá k salse…jee mě to baví..kroky mi moc nejdou, ale je to fajn. Chris hned poté mi oznamuje, že jsou gayové, asi abych mu nešla po jeho fešákovi…ne vše bylo v naprostý pohodě..přibývalo alkoholu i náladičky.
Alešek v průběhu koupil od majitele hulení a kolem třetí se vytratí, jde si dát s měsícem špeka na naší terásku, jenže mě se ještě nechce a tak zůstávám s jahodami. Tančím a užívám si to..v tom mě chytí nějaký Javier (mexická jahůdka, která se nám tam skamarádila s evropskou odrůdou). Dala jsem si s ním pár skladbiček, ten rytmus a náboj co ten tanec měl, úžasný. Cítila jsem se jako královna a král z clubu de la Negra.
Ani nevím kolik bylo, kluci mě šli vyprovodit až domů před branku..vlezla jsem si za Alíškem do pelíšku a opileckým dechem usínala. Probuzení nebylo moc milé a snadné a hlavně to byl náš poslední den v tomto ráji, tak jsme si zbalili krosny a zamkli je do kabinek dolů k Hectorovi, abychom uvolnili pokoj. Sice nám Hector řekl ať se stále chováme jako doma a využíváme všeho co hostel nabízí dokud nám nepojede bus, který nám už včera rezervoval. Opět zevlujeme na naši terásce, jsme tu jen my, Portugalec a jedna velmi sympatická mexická slečna, definitivní pohodová energie všude kolem. Dáváme si špeka, travka od pána z dízi byla fajn, tuhle cool atmosféru ještě zněkolikanásobila. Bylo to absolutní splynutí kompletně se vším,splynula jsem s Aleškem, se sítí, se vzduchem kolem, s mořem, prostě se vším, vše bylo na stejné vlně jako já. Kolébání v síti jsem občas zaměnila sezením na okraji terásky s nohami kynklajícimi dolů a nechávala na sebe působit silné sluneční paprsky, které mě hladily a nabíjely. Sem jsem chodila si dát cigárko a splynout se Sluncem. Také jsme pozorovali co se děje kolem, respektive před námi na pláži..vlny, ptáky na moři.

A taky lidi. Malý kluk si s mořem kope míč..nebo nám tu pravidelně běhá rasta, u kterého víme co a v jakým úseku udělá (jaký zvolí styl běhu).

Blíží se nám 6.h odpoledne a my jsme si uvědomovali, že se nám vůbec nechce opustit toto krásné místo. Zašla jsem za Hectorem, zda je možné přerezervovat bus a zůstat ještě tedy una noche más. Jenom se zasmál a říká na kdy? No na zítra přece. Ok úspěšně provedeno. No a tak naše zevlování může pokračovat. Večír jdeme překvapit kluky, společně pak jdeme na večeři a poté je nalákáme k nám do Lyobanu na pifko a kulečník. Jenže tam dorážíme celkem pozdě a Hector už zavírá bar, zkouším ho ukecat, ale má už vše spočítaný a nechce se mu. No škoda mohla být pohodička, doma bereme hulení a pokračujeme po pláži do jiného open air clubíku. Tam padne pár pivek, špeků..a co takhle si dát noční koupačku? Navrhujeme s Aleškem. Idea se uchytila a míříme všichni kromě Tonyho, který si postavil židličku téměř až do vody, aby nás pozoroval. Vlny nám pěkně osvětluje pan měsíc, který je právě celistvý, spád a proud vody dost silný. Cloumá to s námi pěkně, mě si to vždy o pár metrů unese dál do moře, nemám vůbec sílu to ustát. Ale Alešek mě moři nedá. Pevně mě drží. Je to sranda, bavíme se všichni. Já díky alkoholu a ganje jsem zahodila svůj strach z vody a též jsem si to dokázala užívat, poprvé. Po skotačení se jen na cigárko skočíme oschnout k ohni, který mezi tím lidi z baru rozdělali. Už se nám nechce pít, radči si doma na terásce dáme ještě brčko a budeme rozjímat.

Další den jedeme na stejné pohodové frekvenci. Je kolem 2h, vyklidíme pokoj odneseme klíč Hectorovi..pokračujeme ve válendu v síti..a debatujeme jaká škoda odjet..jaký ráj to tady je. V tom se Alešek zvedne, vrátí se za moment s klíčem v ruce. No takže znovu přebookovat jízdenky, Hector se opět chlámal a ne jenom on. I paní na lince rezervací hned veděla, že jsem slečna Kovačíkova a že bych ráda přerezervovala jízdenky. Hector mě uklidňuje, že je to normální prý to tady běžně takhle funguje. On sám přijel na třídenní relax z Mexico City a už je to 21let. Tohle místo má svou magickou energii, která si vás neustále přitahuje.. Inu, další krásní dník a samozřejmě i večír.

Sedmý den, po snídani vyrážíme colectivem do Pachutli, do banky..jsme totiž out of money. V bance probíhá nějaká akce – nový zákazník dostane sadu pánviček..jééé dokážete si to představit, přesně jak by to probíhalo v ČR. Narváno! Metrové stařenky netrpělivě přešlapují v kilometrových frontách a všude kolem pobíhají jejich dětska.. No prostě si to tu musíme odstát, brutálně spocený odcházíme s hotovostí z banky. Procházíme okolo kadeřnictví no a Alešek už je v rukou kadeřnice. Za 20 pesos spokojeně odcházíme pokoupit ještě nějaké věci a jídlo.

Zpět do ráje se dostáváme stopem, okamžitě skáčeme do bazénu. V hotelu se nám to jaksi zaplnilo, sice Portugalec dnes odjel, ale přijelo asi deset nových lidiček. Už tu není taková pohoda. Leháme do sítě a balíme špeka. Mexická dívka dělá totéž, poté mi špeka předá, společně se necháváme unést do úplně jiné reality. Jmenuje se Sigri, ale moc jsme si nepokecaly, ona neumí anglicky a já jsem se zkouřila tak, že jsem najednou nerozuměla ani slovo, tak jsme se jen smály. Její kouření bylo o dost silnější, už jsem chápala, proč byla třeba několik hodin zavřená ve svém pokoji. Svůj halucinový stav jsem si odhoupala v síti. Nevím co to bylo za hulení, ani jsem po tom nepátrala. Pozdní odpo jsme se šli s Alíškem projít na vyhlídku, kterou mi doporučila Sigrí…to bylo asi jediný co jsem jí rozuměla. Na vyhlídce ještě zkouřený polemizujeme, zda ještě zůstat, ale nakonec se rozhodneme pokračovat v poznávání. Nakonec výborná véča, rozloučení v Lyobanu a v 9 večer nás taxík odváží do Pachutli, kde přesedáme na bus do TUXTLI v CHIAPASU. A to je konec našich krásných dnů v Zipolite.

Kapitola XIV. - cestování po Chiapasu SEM A TAM POŘÁD DOKOLA

Do Tuxtli přijíždíme po celonoční jízdě, vše tu proběhne v rychlovce – zastávka v bance a v piškvorkách, přesun public busem do centra na další transport do blízkého městečka (20km) CHIAPA DE CORZO. Ubytováváme se v celku levném pokojíčku con báňo, však bez okna. Procházka po velikém čtvercovém náměstí s podloubím, návštěva internetu, domluvení toury na zítra ráno a nijak moc zajímavý den.

Jen se mi potvrdilo pořekadlo: „ Šetřit se nevyplatí – nakonec utratíš stejně ještě víc!“ Zavítali jsme do COMEDORU – levnější varianta restaurace, paní domácí byla velmi pohostinná. Menu jsme moc nerozuměli tak jsme si, vybrali jsme si jídlo jen tak od oka a paní nám ještě potvrdila jaká to je pochoutka. Ufff..bleeee..Já dostala rýži v misce promíchanou s omáčkou a prasečí kůží, někde přiškvařenou a někde pěkně vláčnou a to vše bylo dochucený nasekanými rajčaty. No chuťovka co vám budu povídat. Jasně, že si CHICHORECHI budu navždy pamatovat..Alíšek dostal černou omáčku s rýží opět mňamda..MOLO..na jiných místech byla, ale dobrá. Takže jak jsme ty talíře dostali tak jsme je tam nechali paní jsme zaplatili sto kaček ..chudák paní nechápala a zírala na nás jak na zjevení. No jsme bez jídla..jeee jak se těším na večeři

Ráno, i když jsme vstali včas, nestíháme, zastavili jsme se v Oxxo na ranní kávičku a pokoupit sváču na výlet. Dobíháme natěšený na místo srazu.

Tam již vyčkává dalších deset lidí, ale ne naší vinou. Chceme si zakoupit lístek na naši touru, jenže recepční mi oznámí, že ještě ne..po několika minutách zkouším zas. Mezitím poznávám kluky ze Zipolite, dáváme se do řeči. Pak mi paní řekne, že buď musíme překecat pár lidí na tento výlet a nebo že se nejede..jsme totiž jediní. Optám se tedy kluků, ale nechtějí, jelikož mají v plánu ještě dnes odjet a druhý výlet je až do večera. Ok..vzdáváme to a přidáváme se ke skupině na první výlet.

Vyrážíme loďkou do kaňonu SUMIDERO. Posádka obdrží záchrané vesty a tradáá výlet začíná.

Proplouváme krásnou krajinou, řeka se zužuje a po obou stranách se nám tyčí několikasetmetrové skály, v jednom místě byla maximální výška 1000m. Byla to nádhera, jenže se našla i místa kde se mi zvedal žaludek. Jak jsou ti lidi hloupí, jsme opravdu ubohý. Asi úsek jednoho kilometru je pokryt pet láhvemi a dalším humusem. Ničeho si nevážíme, myslíme jen na sebe a takový věci se nás vůbec přeci netýkají. Mohli bychom s tím něco udělat? Jasně, měla jsem hroznou chuť to svinstvo všechno vysbírat do lodě. A dál? Druhý den by se to sem naplavilo znovu. Měli bychom začít jinde, především u sebe…JÁ, TY..MY VŠICHNI změňme své myšlení…krok po kroku..věřím, že naše civilizace dokáže být vyspělá a moudrá.

Loďka opět přijíždí na otevřenou řeku, stavíme v jednom resortu, majitel doufající, že tam celá posádka objedná něco k pití, všichni však použijí jen jeho toaletu. Seznamujeme s Gábinou..Jo ta zrzka z naší posádky je Češka. Žila pár měsíců v Guatemale a teď cestuje..je s ní sranda. Nazpátek kaňonem projedeme bez zastávky..a výlet končí. Viděli jsme jednoho velkého krokodýla, jedinou opičku, nádherný kaňon a ubohou sobeckost lidí. Do vsi se vracíme kolem jedné odpo. I když už jsme si zaplatili další noc, domlouváme se s klukama kam mají namířeno. Jedou do SAN CHRISTOBALU autem..skvělý jedeme s nima..Gabča nám pomůže s vrácením peněz z hotelu a už jen rychle sbalit a za 15min už sedáme klukům do auta.

Jen co vjíždíme do S Ch (45km) vidíme naše jahody Geoffa a Mata, ale neslyší Aleškovo volání…však se tu ještě potkáme. Hledáme hostel, který nám doporučil týpek z Kostariky na Zipolite, po několika minutách bloudění v jednosměrkách ho máme. EK BALAN, v pohodě levnej hostel s kuchyní a free netem kousek od centra. S Ch je město státu Chiapas, položené v horách přibližně 2100mnm, ne jenom v zimním období se tu drží stále mraky a často prší. Proto náš hostel je chladný a po dešti trochu smrděl zatuchlinou. A i to, že v pokoji nebylo téměř žádné světlo se nám tu líbilo..mělo to nějaké své kouzlo. Město je též známé díky své nádherné koloniální architektuře z dob baroka, kostelíky a barevné domky jsou opravdu krásné.

Večír jsme skákli s Novozélanďákama na beera do baru, hráli tam skvělou hudbu, takže ani vysoká cena pifka neodradila jít jinam. Po cestě tam, potkáváme další lidičky co už jsme někdy někde potkávali..včetně našeho Kostaričana. Zakecáváme se a pár lidí se k nám i přidá.

Ranko nám začíná trochu chaoticky – rozkoukáváme se po hostelu, příjde za námi paní ( v domění, že jde o paní majitelku) s typanem..chtějí, abychom jim rozměnili dvě stovky. Jo v pohodě provedeno..za nedlouho se vrátí a že potřebují rozměnit litr. Alešek okamžitě říká: „Nemáme!“ Tak zkouší menší sumu. Já hloupá mu říkám, že máme jen 4 kila, prý stačí. Tak průhledné to celé bylo. Jenže celá situace byla tak zvláštní, my stále ještě nalazeni na vlně lásky, míru a že svět je bez jakéhokoliv nebezpečí..no a hlavně ta paní co se starala o chod hostelu nám povídá..jo rozměňte mu to..to vše vypadalo, že potřebujou rozměnit peníze mezi sebou..že tento vychcaný pán je místní známej či nový turista, který potřebuje ženě zaplatit účet. No prostě jsme mu ty prachy dali do ruky a hned co jsme viděli jeho záda byl Alešek nasranej a začal nadávat jak můžeme být tak stupidní. Já stále věřila v to, že to bylo jak jsem popsala výše, ale po nějaké chvíli mě znejistilo to, že ta malinkatá paní stojí na ulici a vyhlíží tu vychcanou osobu. Nevydržím to a jdu se zeptat zda-li zná toho seňora. Zavrtí smutně hlavou, že NE. Alešek chytl svůj nerv a začal na paní řvát, že ty prachy nám vrátí ona. Paní okamžitě přikyvuje, že večer budeme mít vše zpět.

Jsme z toho všeho celkem vyjukaný, právě nám praskla taková bublina, ve které jsme po celou dobu v Mexicu žili. Ale byli jsme rádi, otevřeli se nám oči a upozornilo nás to..bacha potulují se tu i lidi co umí ublížit.. a stálo nás to jen 4 stovky a to probrání nemuselo být provedeno žádným drastickým způsobem. Na chodbě odchytnu staršího rozčepýřeného Amíka Erika zda umí španělsky.ten nás zatáhne k sobě do pokoje..kde se na nás vyvalí dým povědomé vůně..Tak to je Alex..je to Mexičan seznamuje mě se svým přítelem. Vyprávím jim tuhle trapnou storku a že bychom rádi slyšeli od té paní jak to bylo…ale beze stresu a nátlaku..byla to naše hloupá důvěřivost. Zjišťujeme, že není majitelkou, jen se o dům stará..v tom se nám vnukne myšlenka..nechceme z toho mít úplně ujmu, ale peníze po ní nechceme, ale mohla by nás tu nechat spát jednu dvě noci zdarma..nemusí nás zapisovat a šéf se to nedoví. Jenže stařenka je poctivá a má strach, začne plakat a prosit nás ať to šéfovi neříkáme, že tenhle hostel je dobrej, měla strach, že dostane vyhazov. Tak tohle jsme opravdu nechtěli..Alešek maličkou indiánku obejmul a utěšoval ji, že je vše v pořádku ať nemá strach a peníze ať nám nedává. Kluci si však stojí za tím, že bychom měli dostat nějakou kompenzaci. Dobře, tak ty věci co jsem si ráno dala k paní prát nebudu platit..DOMLUVENO! S pocitem poražení od vyčůraných lidí, odcházíme do společenské místnosti, kluci nám asi chtějí pozvednout náladu a balí špeka za špekem. S přibývajícíma jointama odchází komunikace..posléze už jen pozorujeme kapky deště a rybky v akváriu. S Aleškem se tedy přesouváme do pokojíku, hlavou se nám neustále přemítá ta storka. Máme z toho všeho zvláštní pocit, po krásných slunných dnech - déšť, po mírumilovných lidech – sráčové, mixík hodně emocí. Unavený, zabalený pod dekou v tomhle studeném, tmavém pokoji usínáme.

San Christobal krásné koloniální městečko, s nízkýma baráčkama v lentilkových barvičkáh, dlážděné ulice, historický kostelík, velké čtvercové náměstí s mega altánem uprostřed a hlavně každodenní market..indiáni prodávající své ručně vyrobené zboží…nádhera..všude se to hemží barvičkami a různýma vzorami. Po malé procházce jsem z tohoto městečka unešená, i po včerejší události se nám tu líbí.

Na večír potkáváme osamoceného Mathew, Geoff jel jiným směrem, potkají se v Guatemale. Vyměňujeme si čísla s tím, že si večer dáme rande na pifko. Tři krásné, i když trochu chladné dny a opět vyrážíme na cestu, směr městečko COMITAN, vzdálený 110km. Tam nás vítá déšť, v potůčkách linoucích se po silnicích, narychlo hledáme nocleh. Míjíme pár hotelů, ale zaujímá nás Hospodaje Americano, cenově doposud nejlevnější ubytko, 100 pesos za noc a první dojem taky ok, nic extra, ale žádný horor. Jenže horor nastal večer jen co jsme zhasli světlo. Slyším šustit igelitky položené na stole, zvědavost mi nedá, po rozsvícení mě čeká šok. Cucaracha všude kam se podívám..stůl se hemží zvědavýma a hladovýma švábama. Jako tipická ženská jsem začala řvát a histerčit, volám na toho svého „velkého chlapa“ pojď mi pomoc...no jo, ale jak jinak zněla Aleškova odpověď…Já nic nezabíjím. Hm..ok Květuško musíš si pomoc sama. Čapla jsem pánovo botu a začala je midlit, jenže tyhle malý potvůrky jsou neskutečně rychlý běžci a tělo jim snad kryje železný krunýř…no byl to boj. Lezla jsem pod postel, svítila na ně s baterkou a Alešek vysmátej z postele na mě řval..támhle je další…Po přibližně 30 minutách vypadalo, že bude klid, jenže Květuška měla stejně obavy. Proto nechala rozsvíceno, sedla si do tureckého sedu a čekala až bude ráno. Spánku však šípková Růženka neodolala a asi po hodinovém přemáhání a sledování všech koutů, rohů, škvírek se překulila a tvrdě usnula..

Hned co oka otevřeli se vydáváme do ulic najít nové ubytko. Stojíme před tímto americkým zázrakem, rozmýšlíme jakým směrem se vydat a v tom mi Alíš shodí drzou cucarachu, vylézající z krosny…uff..to byl hroznej sen..rychle mizíme. Za rohem nacházíme pohodové hospodaje s dvorkem, cena přijatelná (180p), pokoje taktéž, ale musel mě pan majitel ujistit, že tu nejsou žádní šváby..pro jistotu šel a pokoj nám ještě vystříkal. Po vybalení a vyklepání věcí se vydáváme do města najít bus a už si to šupákujemen na vodopády CHIFLON.

Jsme zde a z počátku jsme trochu smutní, protože zjišťujeme, že tu mají hezké chatičky na přespaní hned vedle krásných kaskád a nádherně modré vody. A my jsme si zaplatili už pokoj v Comitánu, ani krosny sebou nemáme. Tak hezky by se tu hajalo. Jdeme lesem stále výš a výš a kocháme se tou krásou kolem. K hlavnímu vodopádu to je asi kilometr. Po cestě nahoru máme možnost vidět několik již zmíněných kaskád, menších i větších vodopádů i jeden druh motýlka, který je velký jako když dáte k sobě obě dlaně.

Konečně stojíme pod 70ti metrovým pašákem.

Je nádherný, hučí jako blázen a jeho spád je tak velký, že jsme v mžiku úplně durch mokrý. Mají tu i jednu atrakci a tou je canopy trek, neboli jízda na laně. Samozřejmě si toto nemůžeme nechat ujít. 50 metrů před vodopádem je zde vytvořená trať asi 150 metrů dlouhá která vede přímo nad touto řekou. Hvízd, hvízd a jsme oba na druhé straně.

Ještě naposledy zíráme na tu krásu a sledujeme hejno ptáků kteří létají pořád dokola jako psi, kteří si honí ocas.
Večer se domlouváme co bude dál, jestli tedy už přejedeme druhý den do Guatemaly či ještě pobudem v našem milovaném Mexicu. Není nad čím přemýšlet, zůstáváme. Vždyť jsme ještě nebyli v Chamule.
Ráno tedy vyrážíme zpět do sto kilometrů vzdáleného San Christobalu a tam odtud musíme na bus do Chamuly. Jenže hned po příjezdu do SCh máme chuť vidět Erika s Alexem, tak je jdeme navštívit. Hned co jsme k nim vlezli na pokoj, nakrmili nás velkými opraženými jedovatými mravenci. Trochu to křupe, ale musím říct, že je to skutečně pochoutka. Seznamujeme je s naším plánem a kluci neváhají, berou mega pytel pála a už startují jejich cabriolet  Rosu (VW brouk), že si dáme výlet společně. Po cestě se samolitr hulí. Erik nám popisuje svojí novou vilu kterou má v Meridě. Že prý se mu dobře usíná když slyší vodu, tak si proto nechal vytesat ložnici do skály a místo okna má vodopád. Jelikož jsou kluci taky jahody, nepřekvapilo nás jeho další abstraktní umění v domě. Velmi barvitě nám popisuje jakou mísu si nechal vyrobit….víš já mám rád pinďoury a tak jsem si do té mísy nechal udělat několik druhů pinďourů, jeden je stopořenej, další je širokej, pak tam mám povadlého, nebo úplně malého…víš, někdo tam má kytice, nebo ovoce a já tam mám pinďoury No Eriku proti gustu žádný dišputát.

Jsme v Chamule. Mají zde kostel v kterém se dělají rituální obřady.

Jednou týdně zde podřezávají slepice. Dnes to však není. Prohlížíme si kostel uvnitř avšak je tu přísný zákaz fotit. Pozoruji holku která se modlí k nějaké mumii a hystericky u toho bulí…další rodina tu zase porcuje rybu a všude svítí mnoho svíček. Odhaduji, že jich tu může být tak 10 tisíc. Po podlaze je rozsypána sláma a jehličí. Odcházíme ven a protloukáme se po tržnici která je rozprostřena po celém náměstí.

Večer se opět vracíme do Comitánu. Doma potom zase probíráme co dál. Hmmm…my vážně někdy nejsme normální. Ráno balíme věci a světe div se, my jedeme do SCh. Ano, tentokrát tam jedem totiž pokoupit indiánské věcičky jako košile, kabelky,sukně a taky sítě, s tím, že to vše zabalíme a pošleme si domů balík. Práce na jeden den. Jo jenže Aleškovi s Květuškou tohle dokázalo zabrat neuvěřitelné 4 dny.

Hned co jsme vystoupili z busu nás oslovil velmi sympatický mladík Francesco. Student co tu má hostel a snažil se nás k němu přetáhnout. Byl úspěšný a naším novým domovem je Posada 5.

Zde se seznamujeme s jedním starším a podivným Američanem, s ještě podivnějším Japoncem, ale za to s velmi příjemným Španělem Sergiem, který nemá celý den nic jiného na práci než, že vyrábí sandále z kůže a pak je prodává v Barceloně. Vypráví nám svojí storku, jak žil v jedné vesnici na poušti uprostřed Mexica a neustále papal velmi zázračný kaktus peyot…taky dobrá kytička. Zbíhají se nám po ní sliny, ale ne, teď už vážně musíme pokračovat do Guatemaly. Víme, že se sem určitě někdy vrátíme a tento kaktus pobaštíme.

Jdeme se podívat do našeho starého hostelu. Chceme vidět Erika s Alexem a vzít si ně kontakt na který jsme minule pod tíhou THC zapoměli...ajajaj..kluci už odjeli, tak tenhle kontakt nás vážně strašně moc mrzí. Kluci byli více než fajn. Hlavně Erik nás zval do jeho nové vily, že jsme tam kdykoliv vítáni. A jak ho máme v té obrovské Meridě hledat. Kdo ví, třeba se ještě opravdu jednou potkáme.

Jde se nakupovat. Procházíme místní tržnici a po každé když už máme plné ruce, skočíme to hodit domů a pak šup šup zpátky.

Věcičky pokoupené a zabalené, teď už to jen odeslat. Táhnu se s 15ti kilovým balíkem kilometr na poštu. Přicházíme 5 minut před zavíračkou. Balík nás stojí cca 2000 pesos, je potřeba ho opatřit známkami v této hodnotě. Jenže, paní má pouze známky v hodnotě 0.75 pesos…jsme tu už hodinu po zavírací době a já dolizuji poslední známku…ufff…všech 6 stran polepeno...to byla šichta…zarolujeme jazyky z5 do pusy a jdeme domů.

Večer jdeme ještě rozměnit zbytek pesos na Guatemalské quetzaly. Potřebujeme aby nám nějaké pesa zbyly na cestu. Propočítávám kurz, chci totiž celé G peníze…spočítáno, abych dostal 400 quetzalů, musím pánovi dát 716 pesos. Chudáka tak jsem ho s těmi drobnými rozbil, že mi místo čtyř stovek dává 715 quetzalů. Na nic nečekám a než to pánovi dojde, táhnu Květušku za ruku pryč s téhle výhodné směnárny. Promiň panáčku, ale já dostal z5 peníze o které jsme byli okradeni. Pro naší útěchu doufáme, že ten zloděj je tvůj příbuzný.
Super máme prachy a tak zaskáknem na poslední mexické pívečko.

Další den odjíždíme do našeho již známého města Comitán z kterého následující den snad už tu hranici překročíme.

Víme, že Mathew by měl též být v Comitánu a tak mu zasíláme smsku…večer se v 8 sejdeme na náměstí. Je přesně 8 a přichází Mathew…ty jo ty kluku, ty jsi přesný..kouká na mě, jak to myslím. No jsi tu na čas, nebo ty si nečetl tu smsku? Ne. Aha, tak to jsme se tu pěkně potkali. Udělali jsme pár nočních fotek a domluvili se na zítra, že pojedeme do Guatemali ve třech.

Ráno přijíždíme na hranice a s těžkým srdcem tuto nádhernou a láskyplnou zemi opouštíme.

NE SBOHEM ALE NA SHLEDANOU NAŠE MILOVANÉ MEXICO… see u later.