Flores

                              Zelený kraj

Heeen vole, heeeeen, heen vole..heeeen aneb motorkou po Floresu

Tento ostrov získal své jméno v 17. století, v době kdy byl kolonizován portugalskými misionáři a obchodíky. Originální název zněl cabo da flores, v překladu mys květin. Kdysi to možná bývala květinová zahrada, ale dnes se spíše můžete kochat a uklidnit pestrou škálou odstínů zelené barvy, jenž lidský zrak dokáže rozlišit (musím podotknout, že v období sucha je vše hnědé). Vliv Portugalců je stále patrný v jazyce Sikka, v kultuře a hlavně v náboženství. Většina populace Floresu vyznává křesťanství. Též tu najdete islám, který spíše zakořenil v malých rybařských osadách. Ostrov pokrývá syrová -panenská příroda, horké prameny, starobylé vesnice a řada sopek, některé stále doutnajících. Flores lemují velkolepé korálové zahrady

a spousta malých vulkanických ostrůvků se svou pustou savanou.

Dobrodružství nám začalo hned ze startu. Letecká premiéra v malém vrtuláku, byl ohromný zážitek, obzvláště pro „pilota“ Alíka.

Já se spíše kochala pokladem pod námi, stovky roztroušených ostrůvků posázené v blankytně modré hladině floréského moře. Labuan Bajo hlavní turistické město nás přivítalo tropickým podnebím a svým pomalým až líným životním stylem. Díky trablům s kreditkama musíme být online a stále to s bankou řešit. Proto zůstáváme ve městě. Naším domovem pro následujích pět dnů se stává zcela nový guest house Orange.

Seznamujeme se s okolím a několika fajn místních obyvatel. Celkem jsme zaskočeni, cenová relace služeb a nabízených výletů je dražší než na Bali. V Hansově agentuře si prozatím zorganizujeme výlet na nedaleký ostrov kde máme v plánu  jednu noc zakempit.

Hans je pohodový Němec, který nadobro zakotvil v těchto končinách a jeho rozjíždějící byznys mu zatím moc nejde. Normálně služby agentur nevyužíváme a raději si vše zařizujeme sami, tentokrát však děláme vyjímku.  

Ostrov Bidadari je co by kamenem dohodil, necelých pět kilometrů od pobřeží Floresu, avšak cena za loď odpovídá Island Hoppingu na Borneu, kde jsme najeli desetkrát více. A to jsme dostali kamarádskou slevičku. „Kapitáni a vlastníci lodí si žádají přemrštěné částky“ Hans smutně kroutí hlavou. Jen co naše chodidla vstoupí na bílou pláž ostrova, tušíme nějaké trable. Drátěný plot a dřevěné cedule oznamující „vstup zakázán – soukromý pozemek“ nám dovolují být jen na pláži. Nacházíme si plácek pro stan. V tom přijíždí loď, spousta chlápků z ní vyndavá zboží a na dřevěném vozítků to odváží kamsi mezi křovisky na soukromý pozemek. Jednoho usměvavého si odchytnu a raději mu oznamuji náš úmysl. Kývne Ok, ale dodá „musim se ještě zeptat bosse“. Za pár minut se vrací, již bez úsměvavé tváře a oznamuje nám, že tu spát nemůžeme. Zaskočeni se ho ptáme „Proč? Pláž je přece veřejná!“ Tato situace končí tak, že přichází sama arogantní majitelka a jednoduše s nepřátelským tónem potvrzuje jeho slova. Její arogance a povrchnost nás nutí též nasadit brnění. Argumentujeme jí tím, že celosvětově pláže jsou veřejné a nemůžou být v osobním vlastnictví. Jenže ona využívá svou pozici pracháče a vyhrožuje s problémy. Těch se vzdáváme společně s nocováním na tomto ostrově. Jen Angličance sdělíme, ať si je jistá, že o jejím chování se zmíníme na Trip Advisoru. Jak mávnutím kouzelného proutku ze zlé ježibaby se stala hodná babička, ovšem jen na oko. Její falešná slova ve mne vyvolávala popud k smíchu, který se projevil jen cukáním koutků. „Já vám chci opravdu nějak pomoci, ale pro vaši bezpečnost tu nemůžete spát, já si to na triko nevemu.“ A bla bla bla..tak se jí na zkoušku ptáme, zda bychom mohli stanovat na pozemku jejího resortu. Lidičky kdyby jste viděli ten její výraz J Samozřejmě, že to též nejde. Tak jí zkoušíme dál. A kolik teda chce za svou chatku. Odpoví „250“ s krátkou pauzou, stačíme se na sebe s Alíkem kouknout jako potvrzení, že bychom tu jednu noc mohli sáhnout hlouběji do kapsy, když už máme zaplacenou tu loď..v tom, žena povrchně dodá „Euro“ a je vymalováno.

Ostrov Bidadari námi zůstal nepoznaný, ale jeho přilehlý,pestrý, podmořský svět jsme z poledu šnorchlisty prozkoumali.

Strávli jsme téměř celý den ve vodě s malými kluky

a na zpět se svezli s jejich rodinou, která zde piknikovala. Jak jinak i ta si řekla o nehorázné peníze za odvoz, nu což takový ne-povedený výlet. Posléze, v Labuan Bajo se dozvídáme šílené storky o této kruté ženě, nikdo z místních ji nemá rád a přezdívají jí „monkey queen“...prý vyvraždila všechny opice na ostrově.

Stále řešíme administrativu s bankou. Jen co odesíláme poslední důležitý email jsme free a vydáváme se na průzkum dalších míst ostrova květin, jak jinak než ze sedla motorky. Za padesát tisíc na den si půjčujeme opět Hondičku, zcela stejnou jako na Bali, byli jsme si s ní maximálně spokojeni. Její design nám dovoluje narvat celou krosnu mez řidičovo nohy a vzdadu lanem připevnit náš stan.                                                    

Přes celou délku ostrova je vedena hlavní silniční tepna, místní jí nazývají „highway“, je plná prudkých zákrut a hlubokých děr. Ostrov má nespočetně vulkánů a vysokých sedel,

která jejich „dálnice“ protíná. Takže jste v tropické zemi – slunko vás sžíhá za živa a znenadání se ocitáte v nadmořské výšce kde je chladno ne-li zima. A takhle pěkně na střídačku, plus všechny ty zatáčky. No pro citlivé žaludky žádná sranda. Po cestě jsme míjeli spoustu odstavených aut a jejich pasažéři venku křtili příkopy.

Hustá mračna a přicházející déšť v horské oblasti za městem Ruteng nás nutí dnešní výlet ukončit. Nejsme z toho moc nadšeni, jsou teprve tři odpoledne, mohli bychom ještě pár kiláčků najet. Vozítko máme pronajaté jen na týden a náš hledáček je namířen daleko na východ ostrova. Ale vše nedobré je k něčemu dobré, už několikrát se nám to potvrdilo.                                                                                                                       

Město Ruteng nemá co nabídnout, a to ani pohonné hmoty. Obě benzinové pumpy mají kilometrové kolony aut vyčkávající novou dodávku paliva. Ta samá situace byla i v Labuan Bajo než jsme vyjeli, asi nějaký henten problem. Jenže místní jsou zvyklí a vychytrale, o něco dráž prodávají pet láhve s benzínem podél cest. Taková záchrana, jenže benzín je ředěný, jak jsme brzy mohli rozpoznat. Hondička nepodávala takový výkon a žrala více, ve srovnání s natankováním u pumpy. Proto jí Alík pojmenoval Květuška.                                                                                                                                                                           

Najít slušné ubytování za rozumnou cenu, není v Rutengu též lehká záležitost. Po hodině únavného hledání nacházíme homestay u sympatického pána, který vlastní luxusní hotel Sindha. Pokoj za 150tisíc nám vyhovuje, snídaně včetně a free wifi též. Internetové připojení využíváme ke kontrole procesu s bankami a čeká nás opět nemilé zjištění. Mizí peníze i z Aleškova účtu! Tak a je to jasné, muselo se to stát někde v hotelu, máme podezření na Kota Kinabalu. Ještě, že začalo pršet. Okamžitá blokace všech karet, takže opět bez finančních prostředků. V kapse nám cinká pár tisíc místní měny. Ale nestrkáme hlavu do písku a odhodlaně vyrážíme naproti novým zítřkům. Takovouhle zkušenost již máme. I když občas byly krušné chvíle, život bez peněz můžeme ohodnotit jako ten nejlepší.

Poklady Floresu

Přes malé vísky, hornatou zelenou krajinu, kterou sem tam zdobí rýžová pole,

se dostáváme do městečka Bajawa. Lidé podél cest nám mávají, hlavně děti už z dálky skákají a kříčí „Hallo Mistr“. Z prava, leva vbíhají do silnice, aby natáhly ty své tlapičky a mohli si s námi tlesknout. Občas se našli tací uličnici, kteří po nás stříleli prakem či nám schválně vbíhali do cesty. Chvílema si připadám jak královna Alžběta při své projíždce městem. Stále někomu mávám na pozdrav, na obě strany hážu úsměvy od ucha k uchu. Za celý život jsem se tolik nenamávala jako na tomto výletě. Divíme se jak nás v některých momentech mohou poznat. Barvu pleti máme téměř srovnatelnou s místníma, na hlavách naražené helmy, i motorka je naložená v místním stylu. Rychlou jízdou kolem profrčíme, oni v posledním momentě zvednou hlavu a se zvednutou paží zakříčí „Ahoj pane“. Někdy slyšíme jen pozdrav a nevíme odkud přišel, někde z křoví či stromu?

Naštěstí disponujeme s pětisty eury v hotovosti a máme je tu sebou a né v hotelu v LB. V horském městečku Bajawa je zkoušíme proměnit, ale marně. Banky nabízí směšný kurz, osm místo necelých třináct je opravdu velký rozdíl. Kort když jsou to jediné peníze,které teď máme. Zkoušíme místní hotely zda nějaký ten turista by nám nepomohl. Ale není ten správný čas. Podvečír se vydáváme do nedaleké vesnice Bena. Serpentýnami klesáme dvacet kilometrů níže, což přináší příznivější podnebí ke stanování. Tradiční vesnice leží hned na úpatí sopky Gunung Inerie 2245m,

která působí jako její velký strážce. Bena je jedna z desítek tradičních vesnic na ostrově, hned vedle je další osada jménem Luba. Asi nejvíce známá je Wae rebo village, kterou jsme měli v úmyslu navštívit. Avšak její poloha obnáší téměř sedmi hodinový trek, s naším limitovaným časem si to bohužel nemůžeme dovolit.

Uprostřed obce stojí megalitní kameny symbolizující duchovno. Jsou prostředkem k připojení s nadpřirozeným světem a ke komunikaci s jejich předky, často skrze zvířecí oběti. Pro každý klan vesnice je tam kamenný oltář a dvě svatyně. Navíc, tato masivní hromada plochých kamenů, tak zvaných lenggi,

představuje soud, u kterého různé klany obce řeší své právní spory. Podíváte-li se blíže na jejich domy, často zjistíte, že jsou zdobeny lebkami a rohy vodních buvolů či prasečími čelistmi, které byly obětovány při obřadech. Obec se skládá ze dvou paralelních řad tradičních domů s doškovými střechami, které zobrazují jedinečnou tradiční lidovou architekturu.

Vstupné je dobrovolné, jen se musíte zapstat do knihy návštěv. Obyvatelé se přiživují prodejem čerstvého koření. Paní mi nutí svazek voňavých tyček skořice, které smutně odmítám. Hlavně mě mrzí, že si nemohu  koupit lokálně vytvořenou ikatu nebo batikované tkané výrobky Sarong, což je velká tuba tkané látky, kterou místní často nosí omotanou kolem pasu, a to muži tak i ženy. Ručně tkané látky zdobí motivy zvířecích vzorů či posvátných symbolů, a pěkně hřejou. Jenže si za ně žádají přemrštěné ceny.

Na kraji obce, u domu jednoho staříka

si téměř za tmy stavíme stan. Děda nás stále láká do svého příbytku, tedy na jeho verandu. Řečí těla mu ukážu, že by nám byla velká zima, že zůstaneme věrní našemu stanu. Chápavě kývne a vesele si požvykuje svou bylinku, která mu chrup zbarvila až do černa. Zvědavě nás pozoruje a při tom odplivává rudě červené sliny. V rychlosti si uvaříme instantní mee goreng a kafčo a pak už se jen kocháme zářivou oblohou.                                                                                            

Slunce přivítalo den. Bena se probouzí a my s ní.

Děda nám uvařil kávu, ke které nabízí nasi (rýži). Rosa nám zkrápěla celý stan, čekáme než se sluneční paprsky vyšplhají přes nejvyší vrcholky kopců, aby nám ho usušily. Mezitím pozorujeme dědu jak se poctivě stará o svou zahrádku,

či jak si jeho zdravě vypadající kočka hraje s velkým konipáskem, kterého nakonec sežere. 

Znenadání je u nás několik děcek ze vsi. Ony zase pozorují nás a ukazují nám své kreslící umění v prašné půdě. Obdarujeme je nafukovacím balonem, který nám ještě zbyl a chvíli si s nima pinkáme.

Dnes máme namířeno do vsi Moni. S krátkou zastávkou v přímořském městečku Ende, kde se v jedné restauraci potkáváme s dalšími turisty, s nimiž úspěšně měníme eura v přijatelném kurzu. Stále ještě p5ed sebou máme 50km, cestou zase do kopců. Která opět přináší nádherné scenérie. Chvílemi nám to zde připomíná krajinu v Himalájích. Za tmy přijíždíme do horské vesnice, na jejímž kraji nás osloví restaurace jménem Duha. Povečeřím mé oblíbené nasi goreng veg

a dáváme se do řeči s upovídanou majitelkou, která ovládá angličtinu jako když bičem mrská. Na otázku levného ubytování nás směřuje k jedné místní rodince, která čas od času pronajímá jeden pokojík. Jsme rádi, aspoň nemusíme klepat kosu přes noc někde ve stanu. Rodina je přátelská a hned nás hostí teplým čajem, jejich syn s úžasným afrem na hlavě, nám dává rady k zítřejšímu výstupu na sopku.

V půl páté ráno vrčí budík. Sympaťák s afrem nám připravil deku a dvě teplé bundy, smál se když viděl Alíka v triku a kraťasech. No jo, holt jsme nechtěli utrácet za kila zavazadel a téměř všechny věci jsme nechali v KL u Borjana a na výstup sopky Kelimutu nějak opoměli. Za stále padající rosy a drkotání zubů, vjíždíme do Národního Parku Kelimutu. Po třinácti kilometrech serpentýn se dostáváme k parkovišti kde ponecháme své vozidlo. Zaplatíme vstupné ve výši 20 tisíc za osobu, pár drobných za parkovné a poplatek za kameru (50tis.) obejdeme tím, že jsme je zatajili, dle rad hostitele.                                                                     

Ke tříbarevným kráterům této sopky se dostáváme po dvaceti minutách chůze přes svěží les plný ptačího zpěvu. Doutnající Kelimutu se svými třemi barevnými jezery je považováno za nejkrásnější přírodní úkaz Floresu a pro místní je to mystické a strašidelné místo. Když dáme vědecké vysvětlení stranou, existuje mnoho mýtů o původu. Po mnoho let se barva jezer často měnila. V současné době je jedno jezero černohnědé, druhé zelené a třetí se v nedávné době změnilo ze zelené na načervenalou barvu. Důvodem změn barev je různý obsah mineralů ve vodě.                                                        

Vykukují první paprsky vycházejícího slunce, avšak s nimi přichází hustá mlha a jezera brzy zakrývají hustá mračna.

Spousta lidí to po hodině vzdá a odchází. My vytrvale čekáme. Aleškovo grokování zabralo a příroda nás obdařila nádherným pohledem  na tento překrásný přírodní úkaz.

Ranní kávu nám ze svých termosek naservírovali bosí Mangarajci omotaný jen ve svých sarongech.

Nás naštěstí hřejí půjčené bundy a ta krása kolem, na kterou se přišly podívat i rozespalé opičky.

Na zpáteční cestě do Moni si uvědomíme, že jsme si zapoměli přibalit plavky. Nachází se zde vesnice kde si člověk může prohřát kosti v horkých pramenech přitékající z Kelimutu. Takže návštěvu neuskutečníme a jedeme se nasnídat k rodině. Rádi bychom se tu zdrželi déle, nemáme rádi tento druh cestování, přijet kouknout, jedem. Ale bohužel to tentokrát takhle máme. Dnes na motorce ujíždíme kolem 220km. Z hor sjíždíme k severnímu pobřeží ostrova. Podél pobřeží se táhne pás hornaté savany. Kopce svým zeleným porostem působí tak sametově jemně, jen si do nich lehnout. Po pravé straně se nám míjí pobřeží plné magrovníků. Jedeme po úzké, liduprázdné silnici plné děr. A hle, předjíždí nás motorka, pán na nás cení svůj zářivý chrup a pak se zas nechá předjet. Pak zatroubí a ukazuje nám na zadní kolo. Stavíme. Tak to přece přišlo, první defekt. Pán přiskočí omaká pneumatiku a říká „no problem“ a ukáže kamsi. Asi po padesáti metrech se nachází osamocený dům, pán svým jazykem přivolá jeho majitele, který mimochodem je mechanik. No opravdu, no problem. Kompresorem nám nafoukne obě gumy a my vesele pokračujeme do nedalekého města.

Při západu slunce se nacházíme na molu ve městě Riung. S místnimi prohodíme pár slov o cenách výletů lodí a možnosti kempování. Vracíme se do centra vesnice a v jedné odlehlé uličce míjíme usměvavou paní, která si zametá před domem. Zavelím Aleškovi zastavit. Paní se mi líbila, tak jsem se ji šla zeptat na ubytování. Má znalost indonéštini není moc slavná a tak mě posílá na proti do hotelu. Pak mě však pochopí a vesele nás zve na svou zahradu. Mezitím co stavíme stan,

paní nám připravuje židle a stolek, na který servíruje přeslazený čaj. Opět jsme narazili na skvělou rodinu. Celé příbuzenstvo se posadilo k nám a za svitu hvězd hovoříme. Zmíníme se o výletu na ostrovy a rodina nám zařizuje loď za skvělou cenu. Omlouvají se, že to stojí 300, prý normálně se cena pohybuje okolo dvou set. No, tak to ti Francouzi za 700 pěkně naletěli.

O sedmé ranní, nás klučík volá na snídani. Před odchodem ještě zkontrolujeme stav zadní pneumatiky. Je prázdná. Poprosíme tedy klučinu zda by nám motorku neodvezl do servisu na výměnu pláště, dáme mu klíčky a peníze, sbalíme si ešus s obědem, který nám rodina připravila a vyražíme k molu. V mini harbouru zaplatíme poplatek za návštěvu Národního Mořského Parku, který má ve správě 21 přilehlých ostrůvků. Celý den trávíme parádní šnorchlovačkou a návštěvou čtyř ostrovů, podmořský svět je tu stále živý a pestrý. Moc si to naše duše a oči užívají.  

U rodiny v Riungu zůstáváme i další noc, z výletu se vracíme v pozdních odpoledních hodinách. Pak už jen relaxujeme na zahrádce u kávy s rodinou. V noci nás probouzí obrovská rána a ostré světlo. Lije jako z konve a bouřka je přímo v naší lokatitě. 

Další den opět usedáme na Hondičku a čeká nás dlouhá cesta zpět do Rutengu. Bohužel musíme ze tří variant zvolit tu nejdelší cestu přes Bajawu, prý kvůli špatnému stavu vozovky. Ta po které jsme jeli byla nejhorší silnice na Floresu, takže si nedokážu představit ještě horší. Bolí nás celá kostrč, jedeme šnečí rychlostí. Naštěstí se asi po 50ti km silnice lepší a opět můžeme frčet. Po cestě děláme jen krátké zastávky k protažení či nasycení pupků. V Rutengu se ubytováváme u stejného pána, který z našeho návratu  měl velkou radost i jeho dvě mlaďoučké zaměstnankyně.

Sedmý, náš poslední den opouštíme Ruteng a na zpáteční cestě do LB navštívíme známe Spiderweb Rice Fields.

Než je nalezneme nějakou chvilku to dá. Nikdo nám neumí poradit, toto místo neznají a nebo vůbec neumí mluvit a diví se jak to že nemluvím jejich řečí. Alíka to nehorázně točí, dnes má  nějakou averzi na ty místní. Od průvodce dalších turistů se dozvídáme informace o původu netypyckého tvaru rýžových polí. Jejich historie je víc jak sto let stará a jejich důvod byl, aby si obce a městečka svá pole oddělili od dalších. Jeden tento kruh vypadající právě jako pavoučí síť patří jedné vesnici. Každý jeden štráfeček patří jedné rodině..některé rodiny jich prý vlastní více.

Zpět v LB, zpět v našem guesthousu. Dáváme si jeden den voraz v klimatizovaném pokojíku. Máme ujeto 1100km za šest dnů, ten jeden den v Riungu jsme nemotorkařili. Wow, jsme to ale šikovní výletníci. U Hanze si domlouváme trip za komodskýma varanama. Ovšem kvůli finanční situaci si rezervujeme jen jednodenní výlet na ostrov Rinca, který si sharujeme s mexickým Carlosem. Po více jak dvouhodinové plavbě, při které nás krátce doprovázeli delfíni se dostáváme do cíle. Rinca Pulau je velký ostrov, na kterém je též Komodský Národní Park a žijí zde Komodo Dragons – komodští ještěři. Je to největší a masožravý druh ještěra a naleznete ho jen na pěti místech na světě. Zde na Floresu v okolí města Riung, což jen velmi zřídka a dále na ostrovech Komodo, Rinca, Pedar a Gili Motang kde jich žijí tisíce.

Zaplatíme přehnané a vymyšlené vstupné, ale opět tajíme kamery. S Carlosem jsme se domluvili, že přiznáme jen jednu společně a 50ti tisícový poplatek si sharnem. Dostáváme průvodce a volíme si dvouhodinový trek. Hned ze startu v okolí recepce se jeden líně válí ve stínu stromu. Vypadá jak kámen, hýbe jen očima, pohledem mapuje situaci. Procházíme vyprahlou savanou do kopců 100m.n.m. na výhlídku.

Dle doporučení rangera jdeme v zástupu a celkem blízko sebe, člověk se nesmí distancovat. Hlava mi lítá na pravo a na levo, ikdyž se dozvídáme informaci, že teď už je pro ně příliš teplo, že na kopci je určo neuvidíme, jistota je jistota...Vyptávám se rangera na spoustu věcí včetně zda jsou na ostrově hadi. Uzemní mě jeho odpověď “ asi 11druhů , z toho tři velmi jedovatí  - zelená zmije, russel zmije a plivající kobra“..to je hodně zrádný had, svůj jed na vás dokáže plivnout i z pěti metrů. Dále tu žíjí vodní buvoli, divocí jeleni, prasata i koně, opice makakové a rozmanitý druh ptactva. Tyto zvířata jsou potravou těchto varanů, někdy i oni sami - kanibalismus mezi nimi je běžný. Ovšem znají chuť i lidského masa, pár útoků se již stalo. „Zrovna před dvěma měsíci.“ Popisuje nám příběh. Větší skupina turistů měla dva rangery. Znenadání na skupinu zautočil velký samec , jeho pozornost na sebe strhl jeden z rangerů, aby druhý mohl skupinu  vyjukaných lídí rychle odvézt do bezpečí. S poraněnenou nohou se ranger vyškrábal na strom, pod kterým hladový ještěr vyčkával. Vše dobře skončilo, je zdráv a živ.

Páření varanů je zhruba v období května až srpna. V září samička naklade v průměru okolo 20 vajec do svého připraveného hnízda, které zakamufluje před útokem ostatních vetřelců. Inkubační doba je okolo 7-8 měsíců. Líhnutí je velmi náročné pro novorozence. Pár hodin po vylíhnutí zůstávají ve skořápce, před tím než se začnou vyhrabávat ven z hnízda. Mláďata jsou velmi bezbranná a často se stávají potravou dalších predátorů. První roky svého života žijí v korunách stromů, kde jsou relativně v bezpečí, hlavně před dospělýma varanama. Ani jejich vlastní matka je pak už nepozná a je schopna sežrat vlastní mládě. Za tři až pět let mládě dozrává do dospělosti, mohou se dožít až padesáti let. Průměrná životnost je okolo třiceti let. Ve volné přírodě dospělý samec dorůstá 2.5m a váží kolem 70ti až 90ti kilo, samice je o něco menší, i váhou cca 60-70kg. Samozřejmě v zajetí (ZOO) zvířata dosahují vyšších čísel. Největší divoký exemplář byl 3.13m a 160kg s nestrávenou potravou. No pěkný macek. My jsme za celý trek viděli asi pět ještěrů a jen dva z nich byli opravdu velcí.

.Malé doporučení na závěr čím dříve se na ostrov ať už Komodo či Rincu dostanete, tím více jich uvidíte a budou aktivní.

Dnešní výlet zakončujeme jak jinak než šnorchlováním na ostrově Kelor. Na Rince jsme se nějak pozdrželi, takže jen krátká prohlídka pestrých kelorských korálů. Stejně je velký odliv a naše břicha téměř líží hroty těchto živočichů.

Je to paradní na pohled, vše je tak blízko a tisíce rybek kolem, ale ne zcela bezpečné jak pro nás tak pro korály. Asi po půl hodině zavelíme kapitánovi lodi k návratu do LB.

Čas hrozně rychle letí, zbývá nám posledních pět dnů na Floresu. Pro zbytek dovolené volíme Hansem milovaný ostrůvek  Seraya,

kde je jeden resort, avšak my budeme stanovat. Tentokrát to máme s majitelem předem domluvené. Číňan má resort, který je vhodný i pro backpackeri. Jednoduché bambusové chatky za přijatelnou cenu. Ani ceny v restauraci nepřehání, jsou stejné jako v lokálních restaurací v LB. Jsme mile překvapeni. Sice za stan musíme platit, jelikož využíváme jeho sprch a záchoda. Voda se na ostrov musí vozit. Seznamujeme se zde s postarším švýcarským párem. Hrozně fajn lidi s krásnou energii. Jsou zkušení potapěči takže nás trochu zasvětí informacema o této dimenzi. Dozvídáme se jména ryb, které zde vídáváme a též pár užitečných rad. Šnorchlujeme každý den, několikrát denně. Čím více jsem ve vodě, tím více se tam cítím pohodlněji a to i přes to, že se v této zátoce pohybují dva druhy žraloků. Marně jsme je vyhlíželi každý den. Jedné Američance se zaštěstilo a velké zvíře spatřila. My jsme viděli jen obrovské baracudy a buffalo fish a želvu..a samozřejmě tisíce malých pestrobarevných ryb. Připadala jsem si jak v ráji.

Melancholicky, ale naplněni krásou nádherného Floresu, ho opouštíme. Na letišti, které spíše připomíná busové nádraží se kocháme a užíváme poslední floreskou energii. Sedíme v místní restauraci, čersvý vánek  roztančívá vysokou trávu na přilehlém poli v rytmu hrající hudby místní kapely. Okolí zdobí červené kvítí. Vše je tak harmonické a krásné.