Noční Praha plná blikajicích světel, se pod námi pomalu rozprostírá. Metropole se pyšní svou velkou rozlohou, které jí tyto světla na rozměru přidávají. Je okolo 12h večerní a my přistáváme v rodných krajích. Tentokrát v našem hlavním městě nepobudeme. Na zítra ráno jsem objednaná k zubaři v Karlových Varech. Tudíž přespíme zde v Terminálu Dva a prvním ranním busem Student Agency zamíříme přímo do lázeňského města.

 

I přesto, že jsme se se svými spacáky a karimatkami ukryli na odlehlé místo pod schodiště, v časných ranních hodinách nás probouzí letištní hlídka. Prý abychom se přemístili, že začínají chodit návštěvníci a toto není vhodný obraz pro jejich zrak. Hlídka byla milá, i dobré ráno nám popřála, jen museli uposlechnout rozkazů vyhánět spáče. Ale nepříjde vám to divný? Vždyt to je součást cestování, na každém letišti uvidíte desítky lidí, kteří ať už čekají na další spoj, či jejich let má zpoždění, neb jen přišli přivítat své bližné. Prostě lidé normálně na letištích tráví hodně času a také tam spí. Myslím, že tento obraz je zcela přirozený a normální. A mimo jiné, vždyť si za ten nocleh de facto platíme. Letištní poplatek, který zahrnuje každá cena letenky, není nejnižší. Nu což uposlechli jsme a šli se probudit kávou z automatu, provést hygienu a čekat na autobus.

 

Spánkový deficit doháníme na palubě žlutého transportu. V KV spěcháme, máme malé zpoždění. Ještě rychle provádím dentální hygienu a už sedím v křesle své usměvavé doktorky. Zuby mám zdravé, jen by bylo zapotřebí vyměnit jednu korunku.  Další volný termín je až v polovině Září. Hold se nedá nic dělat, schůzka domluvena, tak si svůj pobyt doma trochu prodloužíme, stějně stále nemáme ideu, kam nás naše kroky povedou dál.

V Bochově, v mé rodné vísce probíhá srdečné shledání s milovaným rodiči, u kterých budeme nějakou dobu přebývat. Samozřejmě i se spoustou členů mé rozsáhlé rodiny, takže jsem součástí spousty návštěv. Léto je v plném proudu tudíž i spousty grillovaček. Bochov mám ráda a všechny moc ráda vždy vidím. Jen si nedovedu představit tu opět žít....

 

Na dva dny jsme zavítali do Plzně, kde jsme přespali u mého brášky. Zašli jsme si na koncert nějaké místní kapely a u pár pivek měli hezký čas. Při té příležitosti jsme se sešli i se Spártym, naším kamarádem z Anglie a též jsme zabrouzdali k mému bratranci Petrovi domů. Vše jedním vrzem.Tatínkova oslava padesátin proběhla v poklidu na naší zahradě. Sešla se téměř celá familia, tak se popilo, pojedlo i potancovalo.

 

Poté jsme se stopem přesunuli do Liberce a několik dní trávili u Alešovo mamky. Dny byly perné, teplota vystoupala na 38 grádů. Přesto jsme byli celkem aktivní. S Alešovo kamarády jsme jednoho dne podnikli cyklovýlet po horských lesích a hájích. Výjezd na sedlo Jizerských hor se zdál býti nekonečný, svaly pálely a dech zprvu nestíhal až vynechával. Jen co se plíce roztáhly a my vyjeli do určité vrstevnice, šlapalo se mnohem lépe. Projíždka zelenou krajinou, se zastávkou na borůvkách a ve vysokohorské chalupě na bíra a polévku, byl opět balzám pro duši. Sice jsem byla stahaná jako klika u dveří, ale tento krásný den jsme završili v hospůdce s několika dalšími kamarády mé drahé polovičky.Následující teplé dny jsme trávili couráním po městě, na přehradě či procházkami po zdejších hustých lesích.

 

Z města se posouváme směrem na jih. Výlet vláčkem do vsi, no spíše je to taková malá osada o několika chalupách. Zde má paní Pokorná svou krásnou a útulnou roubenku, ke které náleží zahrada. V tomto ročním období hraje všemi barvami. Alešova mamka miluje květiny a s láskou svou zahrádku opečovává, je opravdu krásná a potešení pro oči. Tak jako celé stavení, které se ponechává v původním stylu roubenek. Chalupa se chlubí dřevěnou pavlačí ozdobenou růžovými muškáty, se spoustou malých okének, která též mají svou květinovou dekoraci, obrovskou světnicí s dřevěnou podlahou a se starou pecí. Dýchá na mě pohádková atmosféra. A pohádkově si tu lebedíme, zavařujeme okurky, prunujeme jabloně, chodíme na procházky po malebném okolí a neustále jsme něčím krmeny. Servírují se tu samé dobroty a chodů je několik za den :))

 

Na budoucí víkend přijíždí mí rodiče na návštěvu. Poprvé se setkají s paní Pokornou. Bohužel nám počasí moc nepřeje, téměř vždy nás při výletech doprovází déšť. Společně strávený čas na dědině jsme si užili, tedy asi až na mého otce, který neustále chodil po stavení a okukoval co by se mohlo opravit či udělat. Klasický neposeda a workoholik :) Na konci výletu odjíždím s rodiči do Bochova a doma si vychutnávám opečovávání mateřskou - rodičovskou láskou. 

Léto se přehoublo do barevného podzima. Poletující listí různých škál barev. Kratší dny. Ale stále ještě hřejivé paprsky vzdalujícího se Slunce. Chodím se procházet po napadaném listí, tak krásně šustí, čerpám energii tohoto období, jak je ten podzim kouzelný. 

 

Jelikož nám stále nepřišlo na chuť jakým směrem se vydáme, vyhověla jsem rodičů přaní a přislíbila, že své brzké narozeniny budu slavit ještě doma. Dny se zkracovaly, tepla ubývalo, nabíhal všední stereotyp. Chýlilo se k listopadu a my se definitivně rozhodli pro naší novou destinaci, kterou bude země Pána Prstenů. Začali jsme se připravovat. Nejprve letenky, žádost o pracovní vísa, povinné cestovní pojištění (pojištění moc neholdujeme, v tomto případě musíme), znovu rentgen plic, který jsme si již dělali v Malaysii, přislíbená práce u jednoho farmáře i ubytování po příletu do kiwilandu. Nebylo toho málo, ale vše je ready a těšíme se. Stejně mě tíží nějaký vnitřní nepokoj, zvláštní pocit. Vždy jsem před jakoukoliv cestou v klidu, teď tam ale něco vybruje. Říkám si, že je to tím byrokratickým postupem a přísnou kontrolou, které jsou součástí této cesty. Z různých blogů dalších světoběžníků jsme obeznámeni jak to chodí na Immigačním po příletu na NZ. Proto vše pečlivě čistíme, pereme a připravujeme se...

 

Jednoho dne, krátce před odletem mi drahá přítelkyně Zuzka vypráví svou první zkušenost s věštkyní. Ta viděla jednu z těch milionů variant její budocnosti, ve kterém jsem byla i já a můj příběh. Který mi Zuzka bohužel řekla a tím vlastně ovlivnila naše myšlení, které vytváří náš život (snažili jsme se myšlenky vést jinými cestami, ale mozek si to bohužel zapsal...).