france 2011

                    Žže nežžerre, žže pappá ...žže neserre, žže kakká

Tento příběh píšu s několika měsíčním opoždění a tak s odstupem času mohu napsat, že Asii opouštíme celkem zbaběle a vracíme se do Evropy. Ptáte se proč zbaběle? Protože naším přáním bylo pokračovat v cestování a letět na Nový Zéland, kde bychom pracovali a cestovali zároveň. Jenže naše kapsy zejí prázdnotou a my dostáváme strach. A tak volíme cestu zpět do jarně provoněné Evropy, kde vše začíná rozkvétat a my víme, že sehnat práci kdekoliv na farmě bude jednoduché.

Jelikož přilétáme z Kuala Lumpur do Paříže chceme zkusit štěstí rovnou zde ve Francii, která se nám líbí a dovedeme si představit zde chvilku žít.

Brrrrrrrrr..tak to je hnusota ta zima tu…po devíti měsíčním létě, najednou taková klendra. Jedem metrem do centra kde bydlí náš nový hostitel. Ve vlaku plném vystresovaných a pospíchajících lidí do práce se ještě narychlo převlékáme, dělám Květušce zástěnu, aby se mohla převléknout do něčeho teplejšího. Lidé si nás prohlíží s takovou zvláštní energií až bych řekl opovržením. Jsme zpět v tom uspěchaném životě kde se člověk ani na chvilku nezastaví a stále se za něčím žene a vlastně se ani nezamyslí nad tím za čím, že to pospíchá. Že by pospíchal, aby si vydělal na auto, aby s ním mohl jezdit do práce? I když nesnáší ty ranní špičky. A pak chodil do práce, kterou nenávidí, aby to auto vlastně mohl splácet? Nebo si ničí zdraví v práci, aby si pak za vydělané peníze mohl platit léčbu? Neděláme si to my lidstvo tak trochu zbytečně dramatický?

Přijíždíme do centra celkem brzy ráno a náš hostitel Pierre nás může vyzvednout až kolem třetí odpoledne..co teď?..musíme tak nějak klepat kosu a čekat. Občas zalezeme do nějakého obchodu abychom se alespoň na chvíli zahřáli…peněz na zbyt není a tak ani na kafíčko skáknout nemůžeme. Poslední 2 hodiny trávíme v parku a dojídáme zbytky jídla, které jsme si připravili na cestu. Konečně jsou tři a přichází Pierre. Je tak maličký :). Pozdraví nás česky ahoj jak se máte? Odcházíme k němu domů a mluvíme trochu anglicky a trochu česky. Dozvídáme se, že celkem často navštěvuje CZ jelikož si našel naši děvuchu. Je velice srandovní, protože na nás mluví takovou tou spíše domáckou až hospodskou češtinou jako třeba…no nepovídej jemináčku,nebo…ježíš marjá to sou věci co…

U něho doma, ve velice malé garsoniéře objevujeme spoustu CZ věciček od různých map až po podtácky od piva a spoustu jiných věcí. Kecáme a kecáme při hudbě od různých operních umělců.

Druhý den opouštíme byt společně brzy ráno. Pierre odchází do školy a my opět budeme trávit den venku v té kládě. Jelikož je Květuška poprvé v Paříži jdu jí ukázat ty skvosty co dělají Paříž Paříží. Ovšem zima se nám opravdu dere hluboko pod kůži a tak si to ani nějak neužíváme a víme, že sem budeme muset přijet znovu.

Pokukujeme různě po pracovních agenturách a ptáme se na práci. S obrovským zděšením zjišťujeme, že téměř nikdo nemluví anglicky…jsou to holt patrioti, bohužel však tak nějak arogantní patrioti. Nevadí..horší je to, že se nám nedaří cokoliv k práci sehnat. Víme, že nejlepší bude se trochu hnout na jih, konkrétně do Lyonu odkud to na farmy bude přeci jenom blíže. Jdeme do Mcdonalda na wifi a už checkujeme couchsurfing na spaní v Lyonu.

Odpoledne se scházíme s naším hostitelem, ještě trochu potrajdáme po městě a pak jdeme k němu domů. Uvaříme večeři a společně dlabeme. Na CS máme kladnou odpověď, v Lyonu nás pohostí nějaký Florián. Tak to je super, je čas se hnout. Ráno se loučíme s francouzskočeským hochem..Díky za vše kamaráde.

Jdeme pěšky asi dva km směrem, kterým jsme byli posláni, na výpadovku na Lyon. Přicházíme na takové zvláštní místo u nějakého kruhového objezdu. Je mi jasné, že to nějaký čas zabere, ale přesto se mi toto místo na stopa líbí..jo jenže jenom mě. Květuška můj názor nesdílí. Hmm..Stojím si za svým, budeme zde, i ona si stojí za svým, jdeme. Po nějaké době mě už vážně kaká a tak jdeme…Mé nafučené ego mi do žil vlilo obrovskou energii a tak nasazuji takové tempo, které má drahá nestíhá už od začátku. Už na prvním kilometru ji dělám tak o 500 metrů. Stále se za ní otáčím, po druhém kilometru už ji však nevidím. Jsem opravdu tak vyšroubovaný, že mi je to fuk. Jdu a až najdu místo, které mi přijde, že se zde dá stopovat, sednu si a počkám na ní. Když dorazí, dorazí, když ne tak ne. Někdy, někde se zas potkáme.

Po pěti kilometrech ze mě vztek trochu ustupuje, zastavuji a dávám si cígo na mostě. Jen tak pozoruji ten šum kolem. Po x minutách vidím jak přichází načuřená Květule. Trochu si vyměníme pár názorů a usmíříme se tím, že jdu do krámu koupit něco k jídlu. :)

! Rada pro Vás všechny…jak si ochočit toto zvířátko?...dejte jí najíst několikrát za den :)

   PS: Miluju tě Květuško

Co teď? Vidíme tři holky jak stojí přímo na semaforech na velké křižovatce a stopují. Říkám si to je nesmysl, ale zvědavost mi nedá a jdu to prozkoumat. Hned za nimi u takové zídky nacházím staré cedule s názvy měst…dochází mi, že se zde stopuje běžně. Ok jde se na věc. Promrzlí do morku kosti čekáme a čekáme. Asi až po čtyřech hodinách nám zastavuje starší černoch..nasedáme a už jedem. V autě je teplíčko a tak pomalu rozmrzáme. S pánem se moc nebavíme neboť nemluví ani slovo anglicky. Po 30ti km nám zastavuje na nějaké čerpací stanici, pochopíme jen, že jede jinam, ale že odtud se nám bude stopovat lépe. A je to tu zas, čekání. Naštěstí tentokráte o něco kratší cca hodinu a už jedeme s nějakým výrobcem marmelád o 100 km dále. Dozvídáme se, že dodává marmelády poměrně známým hotelům prakticky po celém světě..hmm ty si frajer kluku. Při vystupování dostaneme výslužku v podobě malinového jamu a hodně štěstí k dostopování do Lyonu. Chybí nám stále asi 350 km. Stojíme opět na nějaké benzince. Jdu nám koupit čerstvé bagetky. Cítíme se zde mnohem lépe, jelikož i sluníčko nás přišlo navštívit a stojíme uprostřed krásné krajiny. Po cca dvouhodinovém čekání nám zastavuje starší Thajec, co zde žije již několik desetiletí. Volá našemu novému hostiteli kde a v kolik si nás má vyzvednout. Přijíždíme do Lyonu před desátou večer. Rozloučíme se s tím milým pánem a už jen čekáme na Flóa. Přijíždí a odváží si nás domů. Zjišťujeme, že žije s přítelkyní která zrovna odjela na dovolenou někam k moři.

Ukáže nám náš pokojíček a jdeme spát. Aniž by nás znal, hnedle k nám měl důvěru a tak ráno i když on musel do práce, nechal nás v klidu spát a ponechal nám klíče.

Florián je výborný kluk, který sám tak trochu cestuje. Na své motorce křižuje Evropu sem tam.

Vyprávíme si naše zážitky a mi mu říkáme jakou mi máme představu o naší další budoucnosti. Je naprosto úžasný, hned začne obvolávat své známé a ptát se na práci pro nás.

Tvrdí, že bez auta toho asi moc nenajdeme, jelikož dostupnost okolních farem je bez něj nemožná. Jedinou alternativou jsou vlaky, ale ty jsou drahé a on ví, že jsme teď bez peněz.

Dny běží, jednou vaří on, pak zas mi pro něj. Jednoho dne pozval své kamarády na CZ dlabenec. Slíbili jsme mu plněné knedlíky s uzeným masem a zelím. Přicházejí naprosto milí lidé. S Květuškou doděláváme knedlíky. Na poslední knedlíček nám nevychází maso a tak dostávám nápad. Dávám do něj jen kus mrkve. Vše nandáme na mísu. Oznamujeme jim, že jeden knedlíček je jiný a ten kdo si jej nandá na talíř, bude muset po večeři udělat nějaký úkol který mu ostatní vymyslí. Nevím, jak a komu se ten nápad zrodil, ale ještě než si onen knedlíček našel nového majitele, bylo jasné co bude. V případě vytažení Francouzkou národností bude ten dotyčný zpívat Českou hymnu a opačně. Všichni si nandají na talíř. Pár knedlíčků zůstává v míse. Baštíme a hle nikde nic. Dochází k dorozdělení kuliček. Já jako host nechám všechny vybrat a beru si poslední. Rozhodnuto, byl to ten sviňák poslední. No co naplat. Jde se zpívat La Marseillaisa.

Nejprve mi Fló píše výslovnost a potom za pomoci youtube jdu na věc. Všichni se smějí na můj účet…to sem si zas vymyslel kravinu…no holt kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám.

Jeden den nás Fló bere na výlet do známého městečka poblíž Švýcarských a Italských hranic Annecy. Městěčko je na břehu velkého jezera obklopeno horami. Je to tu vážně překrásné. Procházíme uličkami kde zrovna končí nějaký market. Vidím mnoho druhů sýrů. Jeden veliký asi jako kolo auta se mi opravdu libí a tak se jen orientačně ptám na cenu. Odpověď 10 000 euro mě rozbíjí. Uff tak to je paleta. Čtvrt milionu za sýr. Poděkuji a jdu dál. Tentokráte už mám ale opravdu chuť nakoupit, jelikož večer na vaření potřebujeme česnek. Chci si koupit dvě paličky, ALE..jedna je za 5 E, tak děkuji, u vás pane taky nenakoupím, raději si koupím v supermarketu ten chemický za pár centů i když žrát se mi ho nechce.

Po krásném dni nasedáme do auta a frčíme zpět do Lyonu. S Květuškou víme, že naše dny ve Francii jsou zřejmě sečteny, jelikož nikdo od Flóa neodpověděl kladně. Jednou nám to ulétlo opravdu o fous. Pán vzal dva lidi den předtím..hmm škoda. Ale co, alespoň se po více než 9ti měsících podíváme domů a budeme hledat odtama a třeba se sem pak vrátíme.

Další den nám Fló ukáže pořádně Lyon. Je to opravdu krásné město, alespoň mě se líbilo, i když nutno dodat, že svítilo sluníčko a teplota se vyšplhala na 25 stupňů což po 10ti promrzlých dnech byl balzám na tělo.

A je to, nastal den kdy se definitivně vracíme do ČR. Ráno nás Fló odváží k mýtným bránám na dálnici na stopa. Stojíme a stopujeme. Pomalu se smiřujeme s realitou. Po hodině a půl nám zastavuje první auto, je to Fló :). „Vy jste tu ještě?“ Ptá se překvapeně. Bohužel jo. Stojíme cca 120 m za bránami. Radí nám se přesunout rovnou k mýtným  bránám. Moc se nám tam nechce, aby nás nikdo nevyhodil, že tam nemáme co dělat. Ale co, jdeme to zkusit. Ani si nestačíme sundat krosny a už nám zastavuje Polský kamion. Naskakujeme a frčíme směr Štrasburk. Po 100 km se zas loučíme, jelikož náš pan řidič jede jiným směrem. Stojíme na odpočívadle, kde má snad sraz půl Francouzské armády. Máme celkem tři cedulky. Na jedné máme napsáno Štrasburk, na další CZ a další nese zkratku PL…přeci jenom i z Polska je to do ČR blíže.

Po třech hodinách si až na poslední chvíli všimnu projíždějícího CZ kamionu a tak mi ruce vystřelí s cedulkou nahoru. V hlavě se mi honí, asi jsem to nestihl, to nemohl ze shora vidět. A přeci, kamion zprudka brzdí. Letíme k němu a ptáme se zda nás sveze. Odpověď je jasná…že váháš A už se opět vezeme. Kamioňák Marcel je slušně ulítlej a fajn typan. Při řízení nám ukazuje jak mastí nějakou hru s rytířema, prý ji hraje online. Každého vždy rozmydlí a když zrovna nemůže být online hraje to za něj jeho žena doma. :) To zapálení, se kterým nám to vyprávěl mi jasně odpovědělo proč vždy každého porazí. Jedeme už několik hodin, cesta nám krásně ubíhá, Marcel má stále o čem povídat.  Brzy budeme muset někde zastavit na povinou 9ti hodinovou přestávku. Náhle nám cestu kříží další CZ tirák. Kluci se přes vysílačku domlouvají, na kterém parkovišti zakotvíme. Zastavujeme mě neznámo kde. Vyskáčeme z aut protáhnout ty naše scvrklá těla. Z nenadání  jsme v kruhu my dva a tři čeští řidiči. Dostáváme od nich najíst a na přilepšenou pár pravých českých pivíček..no to je pohodička..jsou to prostě skvělý kluci. Před usnutím nás ještě vystraší několika jejich nebezpečnýma storkama z jejich branže. Domlouváme se s Marcelem a dalším řidičem Petrem, který nás na dnešní noc bude hostovat ve svém pojízdném příbytku. Petr jede přímo do ČR, kdežto Marcel těsně před hranicema uhýbá na jih a pokračuje cestou po německém kraji. Ráno v klidu posnídáme a opět vyrážíme po té betonové rovině. Po několika kilometrech nás předjíždí bílý mercedes s českou espézetkou, přes vysílačku se nás ptá zda-li jsme neviděli úplně stejné auto. Kolega se mu trochu zabloudil.  Náš řidič odpovídá záporně. Vzápětí dostáváme nápad optat se zda by nás do ČR mohl vzít on, abychom tam byli dříve. Petr by nás stejně vysadil na Rozvadově, kde by si zase musel dát přestávku. Domluvili jsme se a jak jinak už zase přesedáme. Frčíme dál a mnohem rychleji. Náš nový řidič z Ostravy na to pěkně dupal, naštěstí. Jeho ostravským hantesem namluvená navigace (hej cip teď boč doleva) nám lezla pěkně na nervy. 

A hle jsme doma, vítá nás cedule rodné země. Po pár km opouštíme svého řidiče s „kratkym zobakem“ a pokračujeme ve stopu dál. O 10 km k domovu blíže nás přemístí rozhodčí, který právě pospíchá na fotbalový zápas. Teď už to jde opravdu jen po kouskách. Celkem dalšími třemi auty se dostaneme na 15 km k domovu a dál už to nejde. Květuška volá taťkovi a ten pro nás dojíždí. Přijíždíme domů. U holek dochází k obejmutí a nevyhnutelným slzám, chlapi se jen tak poplácají. Když nás rodiče vidí jak jsme pohublý hned nás táhnou ke stolu a na talíře nám naskládají spoustu dobrot.

Dobrou chuť a u dalšího cestopisu napočtenou.