Haryana

KONEČNĚ ZAS PAN SVOBODA

Je 19.7. 2010 kolem půl 9 večer kdy naše chodidla přešlapují práh rodného domova v Bochově a my nasedáme do naší rezavé, ale ještě sloužící feldy. Tatínek s bráškou nás odváží na letiště. Maminka bohužel musela jít do práce na noční.

Na Ruzyni zkontrolujeme váhu našich nemalých krosen, digitální váha nám ukáže úctyhodných 20kilo, uff to bude fuška, taťka už teď mě lituje..rozloučíme se s Ládíkama a už se bude zas jen čekat. Letadlo nám letí až ráno v 8.50, ale dnes večer nám přiletí zásilka z Londona, kterou si tu vyzvedáváme a tak rovnou přespíme dle starých metod na letišti.

Morky se Šívou doráží až v půl 1 ráno a přebíráme si náš vařič. Krátký pokec, krátká startka a kluci si jdou po svým. My se uchýlíme opět dovnitř, na Příletech je poklidněji a tak v růžku si rozložíme naše tábořiště. Využíváme samonafukovací karimatku a hnedka jsme tu jako doma, chvíli brouzdám na netu, usínám u znělky filmu Léto s kovbojem, který si Alešek pouští na dobrou noc.

Probouzíme se kolem 6h kdy už se na v hale ochomejtá více lidí. Koupíme si ranní kávu za peníze, které k nám do příbytku popadali během spánku od lidí, kteří si asi neumí koupit kávu z automatu. Rozkoukání, očista na toaletě, zabalení věcí a poté i mojí krosny do fólie, kterou mi tatík namotal na násadu od koštětě a vyrážíme k check inu. Tam už se klikatí fronta dlouhá jak týden před vejplatou..takových backpackerů.. je pěkné vidět jak Češi rádi cestujou. Seznamujeme se s trojicí studentů, kteří mají plus mínus podobný směr. Na palubě Aerosvitu dostáváme malé občerstvení v podobě toastu a pití, cesta do Kieva byla rychlá, 2 a půl hoďky utekly.

No a jsme na Ukrajině, vítají nás neusměvavý pracovníci, kteří ani při požádání nám nedali razítko do pasu. Měli bychom zde přečkat cca 5 hodin než nám poletí letadlo do Dilí. Dáváme se opět do řeči s klukama (Radkem,Michalem a Mírou).

Zjišťujeme, že oni mají na letenkách

nějaký divný odlet, o hodinu a půl dříve než my. Jdeme na transfer check in a vyzvedáváme si naše letenky aniž bychom se na ně podívali. Přichází kluci a říkají…viděli jste čas odletu? Letadlo letící z Toronta má 4.5 hodiny zpoždění. Ufff…a čeká se dál. Nám je to celkem jedno i když čekání nás už unavuje,ale daleko horší to tu má velká většina lidí kteří jistojistě zmeškají své další lety, které jim v Dillí navazují.

Je 21:30 a my konečně vzlétáme. Let probíhá s pár turbulencemi, ale nic zvláštního. Ráno kolem šesté hodiny přistáváme v Dillí. Procházíme kontrolou a tak jako vždy máme štěstí, pracovník naštěstí nechce vidět naše zpáteční letenky. Vycházíme ven a praští nás to velké vedro co tu panuje. V mžiku jsme mokrý, na to jsme však už zvyklí. Loučíme se s klukama, berem public bus a vyrážíme hledat adresu typa u kterého budeme spát.

Jeho dům nacházíme velmi rychle i když je na druhé straně města, a tak už se osobně setkáváme se Shivou.

Zprvu byl překvapenej co tu děláme, myslel, že dorazíme až pozdě večer. Najednou se tam objeví další holčina z CS, všichni 4 sedíme dole v místnosti pro hosty společně s jednou malou studentkou a Shivovou manželkou, která se živý jako domácí učitelka. Nic proti, ale jak se můžou soustředit na výuku? Stále vnímají naší konverzaci, mezitím se paní učitelka hádá se Shivou či telefonuje. Panuje tu zvláštní energie a úmorné vedro i když větráky na stropě kmitají.

 Za nedlouho se tu objeví další couchsurfer, vyptávám se Shivi zda je to OK či si máme najít nějaký hostel. Odpovídá mi, že tito dva byli u něho booklí už dříve, ale že jsme češi, který on má rád, tak nás pozval též a budeme se tu muset nějak všichni 4 složit.

Pohodový belgičani zítra večer odlítají po měsíčním putování zpět do Evropy, předávají nám pár svých zkušeností a rad. Opouštíme dům a vydáváme se na jídlo, konečně, naše první, žaludky máme zcvrklé. Shiva nás zatáhne hnedka takhle zprvu do místní pouliční restaurace, ale proč ne, ať si zvykáme. Seznamujeme se s místním jídelníčkem, dle jejich doporučení si objednáváme, ostré tu bude prý každopádně i když si zažádáte nonchilli. Když vidím ty porcičky co se tu servírujou si říkám já hlad hladovej se nemůžu nabažit. Ale mýlka, fazole s roti nás zasytily už po pár soustech. Oběd dobrý a ještě za 60 rupií což je asi 25 Kč pro oba plus litr a půl minerálky včetně.

Po cestě zpět do Shivova domu si koupíme indické cigarety a zastihl nás monzum. Schovaný pod stříškou ochutnáme první kus, ale Shivovi se nechce čekat a tak se vydáváme ulicemi, které se změnily v hnědý potok. Proplítáme se mezi kapkami deště, lidmi, troubícími auty, motorkami a spoustou hromadou odpadků. Alešek se v tom očividně vyžívá. Doma nás přivítá vánek zatuchliny, přicházíme kompletně durch, na chodbě kde bychom si mohli nechat uschnout prádlo skrz schodiště též poprchává a tak prádlo usychá na nás.

Jak už jsem psala vládne tu zvláštní energie, Shiva je přátelský, rád pomáhá cestovatelům, vždyť každý týden hostuje minimálně 1 couchsurfera. Není divu, že komunikace s jeho manželkou je, že ona na něj jen řve a on flegmaticky přikyvuje, ale myslí si svý a nebo jí nehorázně sprdne. Vše probíhá před námi, my jen mlčky pozorujeme situaci, ale dává nám to pocit, že je to kvůli nám. De facto Shiva netráví vůbec žádný čas s rodinou. Má 9ti letého kluka, který když příjde domů neumí ani zabučet, právě možná proto, že má plný zuby těch čumilů co si sem táta furt tahá a tráví s nimi čas.

S Aleškem jsme se shodli, působí na nás, že utíká před svým vlastním životem, realitou. Našel nový styl života v Indii, trávit neustále čas s cizinci, uspořádávat party, žít rádoby prestižní život před ostatními Indy. Jeho manželka musí též působit nadvznešeně, potrpí si na úroveň, každé ráno chodí dvě ženy služky a uklízí, perou jim atd. Ona jako soukromá učitelka je furt doma a má času, ale proč by to dělala. Penězi, ale také moc neholdují, ne že by strádali, ale prostě hrajou takovou tu hru my na to máme a my vám to dokážeme. Jejich dům sice každý den okupují služky, ale nejde to absolutně vidět, čekala jsem hodně, ale tohle opravdu ne..a to byla jedna z nejlepších koupelen místních domácnostech.

Na večír nás náš hostitel zve na meeting couchsurferu, prej jen na chvíli je to v drahém baru. Jedeme metrem do centra, kde očekávám tak trochu jiné nezdemolované okolí, myslím tím turističtější místo kde by místní vláda o to mohla trochu dbát. Ale opak je pravdou. Je to tu asi prostě všude stejný, ať už se opravuje dlažba v podloubích, či jsou rozkopané ulice kvůli opravě potrubí, všude je bahno, spousta strojů, nářadí, harampádí a kolem postává X dělníků i když na danou práci by jich stačilo dejme tomu 10 místo 50ti. A stále je tu místo pro ležící bezdomovce a pobíhající psy a spoustu odpadků. Práce se tu odvádí v plouživém stylu a bez jakéhokoliv systému. Nemá to hlavu ani patu, těžko popsatelné to se prostě musí zažít.

A těmto ulicím kontrastují luxusní, klimatizované restaurace, bary a značkové obchody typu Versace a Benneton, do kterých vás vítají a otevírají vám dveře venkovní hlídači v obleku.

Blížíme se k místu konání schůzky. Máme prázdné žaludky a tak zveme Shivu na véču do indického bufetu, který právě míjíme. Jídlo nebylo tak levné jako jsme se doposud stravovali, ale ceny stále krásné.

Schůzka CS se koná v pohodovém baru s živou hudbou,

líbí se nám tady, až na ty ceny. Jedno láhvové pivko Kingfisher 130 rupií s taxama.

Pokecáme s místními hostitelami a tripaři z různých koutů světa. Získávám pár cenných kontaktů ohledně dobrovolnických prací v Indii a pár pozvánek na další couch v Goe a Agře kam sice nemáme zamířeno. Ale kdo ví! Zaplácneme téměř 4 stovky za 3 pivka, taky pecka a už razíme zpět domů. Nervózní Shiva nemohl vidět jak se bez ostychu bavím s dalšími chlapy, když je se mnou Aleš. Říkám mu sorry jsem prostě kamarádská a komunikativní nehledě na to, že jsem získávala info k našim cestám. On mi na to řekl, že by jim nevěřil ani slovo, že to vše říkali jen proto, abych se s nimi bavila. Nevím, mám z toho všeho smíšené pocity. Ale on je místní a ještě k tomu chlap tak asi ví co říká.

2. den - POSTŘEHY Z DILLÍ

Drknutím mě Shiva probouzí, nemůžu rozlepit oči, spánkový deficit je stále velký. Alešek je taky celý rozlámaný, dělili jsme se o jednu tvrdou postel. Čekáním na koupelnu, zjišťuji kolika štípanci mám poseté tělo i hlavu. Hromadně se vydáváme rozbitými ulicemi po West Patal Nagar kamsi na typicky indickou snídani. Pouliční vývařovna je plna místních snídajících lidí. Majitel nás zve dovnitř, máme šanci nahlédnout kde a za jakých podmínek se jídlo připravuje.

Lepší je se nad tím nepozastavovat. Několik lidí odešlo, uvolnil se nám stůl pod přístřeškem. Shiva nám cosi objednává, každý dostáváme alomíniovej kalíšek plnej fazolové kaše a čapati, k tomu na ochutnání 6ks pálivých koulí.

Mňamda, ale k snídani celkem těžké jídlo. Po cestě zpátky k Shivovi se zastavíme na tradiční čaj s mlékem u jiného stánku, kde nás u stolu přivítá tisíc otravných much. Pozoruji Shivu jak je vůči nim otrlý, my všichni se furt oháníme a klepeme nohama, abychom je odehnali. Avšak marně, naše těla jsou jak cukrkandl, stékají po náš potůčky potu a to je pod mrakem. Ta absolutní vlhkost se směsicí prachu vytváří z našich těl lepítka.

Radžasta s Ruem nám nabízí zda se svezeme s nimi do Musea Gándhí. Jasně proč ne. Shiva nám domluví cenu s taxíkem 150rupek na hlavu. Nejprve si říkáme, že je to dost proč se nemůže jet městskou dopravou, ale necháváme to být. V taxíku zjišťujeme novou závadu právě opraveného foťáku, když Alešek chce zdokumentovat druh auta jakým jsme se po městě přemisťovali.A tak následujích pár fotek je rozmazaných s příchutí růžové barvy a jakých si čar. No pecka a to jsme na začátku výletu, snad se ta naše mašina umoudří.

Zastavíme u prezidentského paláce Rashtrapati Bhavan ,

pokračujeme k nedalekému museu,

které se skládá ze zahrady kde je vztyčen monument ke kterému se může jen naboso. Jelikož se zahrada během sekundy zaplní pestrobarevnými oblečky,

které se musí podívat a pomodlit před tímto kamenem, pravděpodobně aby následovali stopy svatého Gándhío, rychle mizíme a vstupujeme do klimatizované budovy kde to též jen v rychlosti prolítneme. Zaujme mě jen pár barevných maleb a dřevěný nástroj podobný cimbálu, na který si paličkou vyťukám pár ladných tónu a tím naše návštěva musea končí. Vracíme se zpět na ulici kde na nás čeká řidič našeho taxiku. Raději sedíme venku a bavíme se pozorováním opiček pohupujících se po stromech a lidí postávajících na ulici. Alešek mi říká „ Jsem tak rád Květuško, že tě památky neberou stejně jako mě!“ Oba preferujeme přírodu a současnost, než li trávit hodiny očumováním minulosti, raději strávíme několik hodin někde na kopci a splyneme s přírodou.

Asi po hodině naši kolegové vylézají ven, shodneme se, že relax v parku je dobrý nápad. A tak náš taxikář opět čeká před nedalekým Lodhi Garden. Kupodivu je to tu čistý, sem tam nějaký odpadek, ale v malé míře. Krátká procházka, pak hodinový zewling se zajímavou konverzací, prohlídka starobylého templu

a vracíme se za řidičem. Tam už na nás čeká i Shiva, opět v 5ti se mačkáme v tom mini vozítku a jedeme se najíst. Celkem slušná restaurace s vyššími cenami, ale u stolu nás stejně přivítala myška. Ať už ta restaurace vypadá jakkoliv, kuchyně a hygienické návyky jsou všechny stejné. Alešek říká přijít sem česká hygiena tak tu nezbyde ani jedna restauračka.

Taxík stále čeká. Ruen si vzpomene, že chce koupit mamině ještě dárek. A tak se přemisťujeme do nějakého marketu, čekáme venku s cígem, doorman v obleku nás vyzývá ať se jdeme též podívat. Ukážu mu cigaretu a on odvětí no problem tam se kouřit může. Tak to je hustý, v kamenném obchodě se kouřit může když restaurace, bary a otevřené zastávky metra mají přísný zákaz.

Ruen díky cenám nic nekoupil a tak se přes celé město převážíme do jiného marketu, dle Shivi nejlepšího. Alespoň to máme jako vyhlídkovou jízdu, projíždíme několik částí města, můžeme vidět slumy až luxusní, upravené, vysokým plotem obehnané vily. Akorát se my 4 krutě mačkáme vzadu a v zácpách nás otravují neúmorný pouliční prodejci kýčů.

A taxík stále čeká. Je nám ho líto, ale asi ta cena co na nás pak vyhrkne mu stojí za to. Proběhneme klimatizovaný market, který nabízí škálu pestrobarevných látek, koberců, šál a sárí, po zlatnictví a kožené zboží. Ruen zdárně splnil svou touhu. A může se jet domů. Avšak Dillí je kompletně zasekané auty, takže když jsme sem jeli hodinu, nazpátek to trvalo něco málo přes dvě. Křečovitě se mačkáme jak sardinky, vyčerpaně usínám a probouzím se až na West Patal Nagar. S Aleškem si zaběhneme ještě do směnárny vyměnit peníze před cestou na sever. Taxíkář se konečně po celodenním čekání dočkává peněz. Optáme se našeho hostitele kolik to teda dělá a on odpoví stejnou částku jako ráno. Valíme bulvy. Cože? Celý den za 600rupek což je asi 250Kč, to snad i víc projezdil. Chceme mu dát alespoň stovku navíc za to nekonečné čekání, ale hned vzápětí si uvědomujeme, že je to blbost. Nemůžeme to ostatním backpackerům kazit a oni jsou na tyto pracovní podmínky prostě zvyklí. 

U Shivi proběhne rychlé balení, rychlá očista v nečisté koupelně, rozloučení a už opět všichni 4 sedíme ve stejném taxiku. Párek Belgičanů nás jen vyhodí na blízké stanici metra East Patal Nagar a jedou směr letiště. Pokud člověk chce cestovat indickým metrem musí projít takovou kontrolou které jsou běžné na letištích. Ženy a muži zvlášť. Projít laserovým detektorem, poté osobní osahání a zavazadla projedou laserovým tunelem. Převezmeme si naše tunové krosny, plánek metra, abychom se tady orientovali. Zapomněla jsme dodat, že ještě před touto kontrolou na několika místech  je vyskládaná zeď z pytlů s pískem, za kterou stojí voják či policajt a na mušce má jakýsi samopal. Husté, jako někde ve válce, ale dobré, že Indie chce bojovat s terorismem.

Konečně dorážíme na stanici metra Kashmir Gate, je asi půl 11 večer. Odsud míříme pěšky na busové nádraží, odchytává si nás typan s otázkou kam chceme jet. Manali odpovím, i když vím od Shivi, že v tuto hodinu tam už nic nejede. Příjde stejná odpověď. Ok tak do Shimli. Prý taky nic nejede, tvrdím mu, že vím že jede a ať si svou nabídku speciálního busu do jiného města strčí za klobouk. Mele si to svoje. Kde se vzal tu se vzal holandský backpacker. Nevěřte mu ani slovo a pokračujte tady tím směrem, busů jezdí ještě hodně teď odtama jdu. Super děkujeme a pokračujeme dál.

Na obrovském nádraží jak jinak než plném lidí a troubících busů po straně míjíme dva bezdomovce spící na kartonovém papíře, bez jakýchkoliv dalších statků, ale nechávají se ovívat elektrickým větrákem. Bylo by to dobré foto, jen ten náš klučina stále zlobí. Kupujeme lístky do Shimli za 550 rupek pro oba, poblíž ve stánku koupíme něco na zub a k pití a rychle se vracíme k busu, který dle všech předpokladů by každou minutu měl odjíždět. Ale čeká se dál, máme aspoň čas lanem ujistit naše krosny k zábradlí před naší lavicí a dát si cigárko u kterého se seznamujeme s jedním typem. Řidič tůruje svůj pekelný stroj. Vyrážíme – paráda!

Kamarádi to vám byla jízda pekelným strojem řízená pekelným řidičem. V Dillí na bizi několika proudové dálnici, předjížděl myškami do kteréhokoliv volného místa. Vše bylo na centimetry! S Aleškem si říkáme „ Důvěřujeme ti hochu, jseš profík!“  Naše jízda však gradovala. Červená světla na malých i velkých křižovatkách pro našeho řidiče znamenají: trochu zpomal. Ostatní auta staví a my si vesele frčíme přes dlouhou křižovatku dál. Oči mám přilepené na skle a sleduji zda se neblíží kolmá světla. UFF. První, druhá, třetí prostě všechny křižovatky na červenou. Další unikátní podívaná, předjíždíme tirák, který má kompletně zdemolovanou kabinu. Vidíme nohy ležícího spolujezdce a řidiče jen s volantem. Oni prostě tu kabinu nemají, je to jen částečný skelet kabiny bez jakýchkoliv plechů a předního skla. Úlet, nevěřícně otáčíme hlavy vzad, abychom se ještě jednou mohli podívat co se dá potkat v Indii J

Následně usínám, lepší než li stále vnímat tuto jedinečnou jízdu a to jsem si myslela, že Guatemalci se svými chicken busy vedou. Alešek mě probouzí, máme 20minut break, vykleštíme se ze sedaček a na chvíli opouštíme bus. Okoukneme co nabízí místní stánky a zvědavě nakukuji do mega hrnců copak to asi mají za dobrůtky, neodoláme a dáme si rýži s nějakou dobrotou, poté kávičku. Je tu spousta chlapů, vlastně jen chlapy, takže sleduji všechny ty oči co jsou přilepený na mě. Stoupneme si k typanovi se kterým jsme se již seznámili na terminále v Dillí a dáme s ním cígo. Ještě před tím se ho raději zeptám jak je to s tím kouřením u žen na veřejnosti co mi tvrdil Shiva, že působím na muže nemravně. Odpovídá mi: „ V pohodě jseš v demokratické zemi. Kuř!“ Aha. Při každém výdechu a nádechu nikotínu mi hlavou lítají myšlenky o významu slova demokracie v této zemi. Pokud berou omezení žen v tom, že nesmí ukazovat kotníky a ramena a další části svých těl jako svobodu. Či provdávání malých holčiček za staré páprdy, které mají jen pár let života před sebou, poté co umřou ona jako vdova nemá nárok žít normální život. Je uzavřena v klášteře pro vdovy, ostříhána do hola a odvržena společností v některých případech i vlastní rodinou. K bližšímu seznámení k tomuto tématu doporučuji shlédnout film THE WATER. Nebo rozvedené ženy, kterých je tu zřídka, ale každým rokem procento rozvodů v Indii roste, jsou též i rodinou odvrženy. Nemluvě o ženách, které jsou upáleny vlastním manželem jen proto, že mu nejsou schopny porodit dítě. A určitě mnoho dalších diskriminačních případů, ale toto je prosím DEMOKRACIE V INDII, svoboda a práva lidu.

Zpět zaškatulkováni v sedačkách, Alešek mi oznamuje další řidičův trumf během mého spánku, tak ten frajer špatně někde odbočil a místo dlouhé objížďky to prostě vzal v proti směru po dálnici, kolem nás se míhala protijedoucí auta a jejich řidiči asi museli koukat jako celá posádka našeho busu, no ještě, že jsem spala. Již za denního světla v nějaké obci nastoupí chudě oděný rodiče s malou holčičkou, žena s dcerkou se vmáčknou k nám na sedačku. Zaštracháme v pytlíku s hračkami od Honzíka a obdařujeme jimi první dítě. Přátelé je to k nezaplacení vidět rozzářené dětské oči, takovou radost měla a o mini panenku se stále starala, pevně ji držela v ruce a neustále se nás obdarovávala svým děkovným úsměvem.

Ráno po 9ti hodinové jízdě konečně opouštíme bus a pokládáme naše zdřevěnělé nohy na území státu Himachal Pradesh v jeho hlavním městě Shimla, které je položené v 2200m nad mořem se 150tis. obyvatel. Náš známý z autobusu též vystoupil a snaží se nám pomoci se trochu z orientovat a odhání od nás nabízející se nosiče s nabídkou ubytování. My stále ještě nevíme zda se tu jeden den zdržíme či jen přesedneme na další bus směr Manálí.

language translator