Shimla

 3.den – HURÁ HIMALÁJE

Po uvážení zda strávit dalších deset hodin v křeči v drkotajícím busu se rozhodujeme přenocovat v Shimle. Náš nový známý po cestě oslovuje staříka o radu kde nás levně a dobře ubytovat. Děda s úsměvem na tváři a lámavou angličtinou nás vede do prudkých serpentýn do hotelu. WOW jsme kompletně zpocený, teplota tu sice je příjemně nízká, ale zátěž na našich bedrech a 20ti minutová chůze jen do strmého kopce nám dala pěkně zabrat. Hotel byl bohužel obsazen, ale děda nám bleskurychle předhazuje jiné ubytko. Chceme si chvíli odpočinout a otvíráme guida, neradi bychom se opět trmáceli dalších X minut a vlastně nevíme kam a za kolik. I když nám stařík furt dokola opakuje Good price – good hotel – no problem.

Nakonec se vydáme za svižným průvodcem, který mi zval batoh, aby mě zbavil alespoň trochu kil. Přecházíme rozlehlé hlavní náměstí Scandal Point a míříme do dědova hotelu. V tom na nás pár Indů z jiného hotelu, který právě míjíme, volají a nabízí u nich nocleh. Ptám se za kolik, zpět vodpálí přemrštěnou cenu, řeknu jen díky a chci pokračovat. Ihned se ptají kolik bychom dali, říkám max. 400INR. Tak prej OK. Dědovi poděkuji a poklepu mu rukou, v které jsem měla schovanou dvacku.

Bydlíme v neútulném pokoji s výhledem na krásné protilehlé tyčící se vrcholky, které sem tam hladí mraky a zelené údolíčko s barevnými domečky, které se na tu dálky mění jen v tečky. Je to krásné město jak už jsme měli šanci vidět při hledání hotelu. Ale okamžitě uleháme do postole, jsme vyřízený po té namáhavé cestě z Dillí. Probouzíme se pozdě odpoledne, dáme konečně teplou sprchu (na teplou vodu jsem čekala cca 20min) a vyrážíme uspokojit kručící žaludky do jak jinak pouliční restaurace. Po cestě v lékárně pokoupíme potřebnou drogerii včetně toaletního papíru, který normálně na toaletách nenajdete jelikož Indové nejsou tuto základní věc zvyklí používat. Mají jiné hygienické návyky jak již znám z Hounslow v Londýně. Na WC mají misku s vodou a levou rukou se utírají, pravou ruku používají k jezení.

Večerní procházkou a ještě jednou večeří završujeme náš den.

4.den SHIMLA

Probouzíme se a je pod mrakem, dáme si na střeše našeho hotelu snídani. Poprvé vykonávám svou potřebu, z které jsem měla strach hned po první ochutnávce typicky indického ostrého jídla. Alešek mi s úsměvem tvrdí, že mi Indická strava prospívá J to je asi rekord po třech dnech jít na velkou, když Květuška normálně kaká 3x denněJ. Zabalíme krosny a vydáváme se do centra. Na recepci jsem si telefonicky zjistila v kolik a za kolik nám jede bus do Manali. Bereme ten první spoj, který je v 19h za 305INR. Máme dostatek času, je něco málo po 12h. Usedáme na lavičku na hlavním náměstí a čas trávíme pozorováním lidí či čtením v guidovi. Alešek se jde sem tam projít a donese nějaké dobroty a já hlídám naše domečky(krosny) jako pejsek.

Kolem třetí se jdeme lehce projít po uličkách,

zamířím do obchodu Kodak s otázkou zda opravují foťáky a rovnou se rozhlížím na kolik by nás vyšel nový. Určitě levněji než oprava, ale stejně se nám z našeho rozpočtu nechce utrácet tolik peněz. Poté zavítáme do kavárny Cafe Coffee Place kde nabízí kontinentální kávy a něco na zub, i když ceny jsou poměrně vysoké neodoláme a dáváme si kávu, kterou si budeme moci vychutnat a chicken burger a chicken tikka sandwich..joo to bylo pochutnáníčko. A ještě krásný rozhovor s dvěma postaršími lidmi, manželé z Dillí, kteří plynně a bez indického dialektu hovořili angličtinou. Jejich hlas nás hladil nejen po uších, ale i po duši, číšila z nich taková čistota a vyrovnanost. Byla to velice příjemná konverzace.

Před šestou se vydáváme na busové nádraží, které je zas až tam dole odkud nás děda včera táhl sem. Přes nos nás plácne zvláštní smrad a přes oči neskutečný bordel, je tu opět spousta lidí a tůrujících autobusů. Optám se pána s píštalkou kde si můžeme koupit lístky do Manali, pošle nás skrz všechny ty lidi. Samozřejmě jsme středem pozornosti, všechna ta velká kukadla jsou přilepena na nás. Lístky máme a jdeme si stoupnout opodál naproti busáku kde si zakouříme. V mžiku je u nás typan, že se tu kouřit nesmí, oka típáme to, ale stejně si neodpustíme podotknout, že ti ostatní kouří, prý musíme nenápadně, aby nás nikdo neviděl. To je jedna ze zajímavostí Shimli nikde na ulicích se tu nesmí kouřit, je to stíháno pod pokutou 500rupek. Upozorňitel se zajímá a vyptává se nás odkud jsme atd. Během chvíle přistoupí další očumovatel a stoupne si těsně před Aleškovo batoh, který je opřený o ziďku jako všechny naše věci. Zíďka je 50 čísel vysoká a za ní hluboká propast kamsi k rozbořeným domkům kde dnes vládne asi slum. Upozorním jen Aleška bacha a oči mi neustále kmitají na typa u baťohu a na toho co stále na mě mluví. No a to už tu je dalších 5 či 6 chlápků co doposud stáli opodál, okamžitě beru krosnu a říkám jdeme. Nevím co měli za lubem, ale neměla jsem z nich dobrý pocit. A tak jsme se zdekovali pryč z nádraží, nacházíme klidnější místo na mostě kde jsme již tu půl hodinu přečkali.

Tam nás pro změnu otravoval malý, špinavý bosý kluk, chtěl peníze. Posunkamy mu vysvětlujeme, že mu nedáme peníze, ale zda má hlad. Kýval, že jo. Alešek vyráží s malým Indíkem ke stánku zpět na nádraží, viděla jsem tam plno jídla. Já zůstávám a hlídám krosny. Po jeho návratu se zvědavě vyptávám co si malej dal. Jíst prý nechtěl, ale furt ukazoval na Pepsi, tak mu můj milovaný Alešek chtěl udělat radost a možná splnit jeho sen a Pepsi mu koupil.

Opět využíváme užitečného lana od tatínka a přivazujeme krosny za naše sedadla, bus je pidi a není tu absolutně místo, na střechu se nám je dávat nechce. Uvazováním strávíme dobrých dvacet minut, s radami se zapojují již sedící spolucestující a my se u toho řádně zpotíme. Bus je plnej ne-li přeplněnej a my konečně vyrážíme. Na předních sedadlech poznáváme další dva backpackery, které již známe dle vidění z busu z letiště v Dillí.

Opouštíme slunkem osvětlenou Shimlu a kousek za městem vjíždíme do úplné mlhy. Řidič jede o něco pomaleji než ten včerejší blázen, ale též to stojí za to, když vidím ty rokle a propasti, které začínají od krajnice silnice je mi špatně. Snažím se celou cestu spát, ale tentokrát mi to moc nejde, autobus se neustále vlní jako had, no jo no jsme v horách, jezdí se v serpentinách. Chvílemi mám pocit, že vystrčím hlavu z okénka a pokřtím tento bus. Ustála jsem to, k ránu kolem 2 usínám. Alešek téměř celou 10ti hodinovou cestu nezamhouřil očka.

V 5h ráno jsme na místě, nikdo by nám nic neřekl a nechal nás klimbat a pokračovat dál v cestě. Naštěstí jeden místní manilskej nahaněč na nás zaťukal a kam že to jedeme. Manali. No tak to jste tady, vystupujte. Rozespalý, nefungujeme na plné otáčky a tak nám chvíli trvá pochopit celou situaci. Vnímám, že do busu nastupují nový a nový lidi, dva běloši ve předu též spí. Přistoupil i další párek backpackerů, zaslechnu česká slova, že by češi? Přesto spustím v angličtině, odpovídá mi, že jo že už jsme tady a pak začal, ale vy jste češi ne? Naše první chaotické setkání s Čechy v Indii.

5. den – PLEVEL JAKO WEED - MANALI

Nahaněč s piercingem v obočí nám pomáhá s krosnami a u toho se vyptává zda víme kde bydlet, s nabídkou svého hotelu. Odpovíme, že máme vybraný Sunshine hotel (libil se nám kvůli odlehlému umístění a pokoje jsou s krby v angl.stylu). Odvětí zda máme rezervaci, že je právě kvůli doporučení guidem neustále plnej. Nemáme. Ale nahaněč se nevnucuje, není to ten vlezlej typ. Říkám mu, zkusíme tam nejprve jet, když tak mi dej visitku. Nakonec jede s námi a je to dobře, jelikož sunshine byl předpokládaně plnej a v 5 ráno nás domácí, kterého jsem musela zvonkem zbudit řekl zkuste přijit v 10h. Ok tuk tukem se přemísťujeme do navrhovaného hotelu KUNAL. Líbí se nám tady, je to útulný hotelík a pokoj, s teplou vodou a postelí. Na střeše teráska s výhledem na okolní vrcholky a vodopád, les za námi. Berem! Nabízím pasy pohodovému pomocníkovi. Pošle nás spát, času je prý haba kuk. 

Otvírám oči jako první, do slunného krásného dne kolem 11h, aspoň mám čas vyprat naše špinavé prádlo, pořádně se vykoupat a chvíli psát. S laptopem se uchýlím na terásku, na slunku to opravdu pálí aspoň nám pořádně proschne prádlo a nebude již nasmrádlý vlhkostí. Z protějšího hotelu se ozývají slova a melodie Harré Rama, Harré Krishna, skupina lidí zpívá známý Krishnácký song a hrají mě na neznámé nástroje. Zaposlouchám se a nechám se unášet těmito tóny. 

Moje spící Růženka se probouzí kolem půl jedné, kdy mě už žaludek zvoní na poplach. Vyrážíme společně na snídaňo-oběd k nedaleké pouliční vývařovně. Tam potkáváme našeho ubytovatele s piercingem, Kim představí se nám, prohodíme pár slov. Vypráví co a jak v Manálí. Zmíní se o paraglidingu, projevujeme zájem. Nabídka je luxusní skok ze 4tis.m vysoké skály za pouhopouhých 3000rupií  pro oba(1260Kč) Polemizujeme nad touto nabídkou, mám trochu strach, ale jdeme do toho zítra ráno. Poprvé zkouším pít i jimi nabízenou vodu, jsme v horách tak by tu ty prameny měly být čisté, pomyslím si. Vracíme se oddáchnout na naši střešní terásku a relaxujeme. 

Vydáme se do lesa, který máme hnedka za hotelem. Jenže z lesa se stává turistická atrakce. Jdeme po cestičce olemované ostnatými ploty, není se čemu divit tito dobytkové by si klidně udělali další skládku odpadků i tady. Došli jsme k posvátnému templu, kde se shromažduje spousta turistů, před vstupem do svatého domu je každý očistěn dýmem. Pobíhají tady babičky v barevných oblečkách s angorským králíkem. „ Picture? Picture?“ Navlečou vás do tradičního oděvu a s bílým králíkem v ruce si můžete za poplatek udělat foto. Králíci jsou velcí a krásní, je mi jich líto. Pokračujeme dál po stezce, která nás dovede až na silnici kde probíhá market. Začínám pociťovat bolesti v břiše, chvílemi jsou tak silné, že se musím zastavit a rozdýchat to. V momentu zmizí a pak opět přijdou.

Ohřáté kukuřici na ohni, ale neodolám, to prostě miluji, vymáchat v soli a potřít lemonem. Ohlodávám špalíček a jen žasnu co jsou lidé z krásného lesa v Himalájích schopni udělat. Jsou tu různé kolotoče včetně mini ruského kola a spousta trapných kýčů a odpadků. Raději prcháme po prašné cestě pryč, všude kolem jsou ovocné sady, načervenalá jablíčka nás pobízejí “utrhni si nás“ ale neustále míjíme nějaké místní, se všemi se zdravíme „NAMASTÉ“ Usměvavé děti přidávají ještě „Chocolate please“ bohužel nemáme u sebe nic ani ty hračky od Honzina.

Manálí leží ve výšce 2050m n. m. s 4400ci obyvatel tato nádherná horská scenérie již s budhistyckým nádechem přitahuje turisty po celý rok. Domácí turisté sem jezdí na líbánky a na hory, zatímco cizinci tu vyhledávají adrenalinové sporty a ještě častěji dostatek levného Hashe. Všude kolem tu rostou kytky marihuany jako plevel asi jako v Čechách kopřivy, celé městečko je provoněno touto rostlinkou. I když to tu volně roste, držení jakéhokoliv množství je ilegální či dokonce když se někomu nebudete líbit tak i požívání této magické kytičky vás může dovést do indické věznice. Minimální sazba je 7- 10let. Takže to vůbec nevyhledáváme, každý nám to tu samozřejmě nabízí, ale to musí přijít ve správný čas s tou správnou energií. Určitě rádi ochutnáme známé manalské modely. 

Pózdní odpoledne trávíme procházkami a okoukáváním zboží v rušných uličkách v dolní části města. No vypadá to, že budeme muset opět posílat domů balík J takových krásných hadříků a doplňků a vyřezávaných dřevěných suvenýrů až nám jde hlava kolem. No uvidíme zjistíme cenu balíku a když tak půjdeme na nákupy. Každopádně si něco chceme dovézt do našeho budoucího domečku. Den ukončujeme večeří v pohodové restauačce Shiva’s Place  u řeky s výhledem a poté relaxací na hotelové terásce. Během spánku mě probudí hrozné bolesti a několikrát letím na záchod. První průjem L!

6.den – ŠPANĚLSKY U VODOPÁDŮ

Budík nás probouzí kolem 6h abychom checkli podnebí kvůli paraglidingu, schůzka je v 9.30. Ale bohužel, kdo ví bohudík je zataženo, mraky se promenádují hrozně nízko a tak let ponecháme zítřku, dnes by to nemělo cenu. Pro dnešek volíme procházku k nedalekým vodopádům, které můžeme vidět z hotelu. Vydatná snídaně u zhuleného číňánka v Shiva’s place s hodinovým rozjímáním u řeky. Mezitím se obloha protrhala a slunko nám opět ukázalo svou tvář a svými hřejivými paprsky nás lochtá po těle. 

V novém Manálí, které je dobrých 25minut chůze stále z kopce, chvíli pozorujeme dění na ulicích,

koupíme pohledy a vyrážíme směr malá vesnička Vashiste. Mimochodem jsme kontaktovali několik lidí z Manálí i této vesničky, které nabízí své couche na CS, nikdo nenapsal ani slovo včetně učitele jogy a reiky léčitele. Nepřijde mi to pěkné chování, každý vždy odepíše ano mohu či ne nejde. Hlavně, že pánové ve svém profilu nabízí „Definitely couch!“ 

Cesta podél divoké hlučící řeky,

je velmi zaneprázdněná automobily, neustále projíždí náklaďáky a motorky. Samozřejmě furt troubí, což už ani nevnímáme, ale co mi vadí jsou ty jejich výfuky. Černé dlouhé dýmy se za nimi táhnou. Hrozné! A to jsme v horách. K tomu spousta prachu, mrzí mě, že jsem ty šátky nakonec doma nezabalila, mohli jsme mít roušky. Jdeme loudavým krokem, cesta se zvedá a teplota jakbysmet. Odbočíme z hlavní cesty jdeme po prameni, z kterého nám je až zle. Normálně by se člověk rozplýval při pohledu na tento horský potůček. Ale tento národ si své krásné země vůbec neváží a proto tuny odpadků naleznete i tady. Takže to byla  mýlka o čistotě vody v horském prostředí, už vím z čeho pravděpodobně byl ten průjem.

Potkáváme domácí co žijí takto odděleně od vesnice.

Zpocené ženy na zádech ve vacích tahají trávu, pasáci před sebou ženou několik kusů dobytka, další společnost nám dělají pobíhající ještěrky a jabloňové sady. Přicházíme k obrovskému vodopádu, před kterým je zase klášter, ke kterému lze jen bez obuvi a můžete se posadit pod velký strom a užívat poklidné energie, kterou toto místo má. K samotnému vodopádu se dostanete vyšplháním po stráni,

Alešek volí jinou cestičku než já a setkáme se tam. Avšak má cesta k vodopádu nevedla, vůbec mi to nevadilo, seděla jsem výše na kopci s krásným výhledem a úplně sama. Dobrou půl hodinku jsem si tu dala a pak se vracím dolů za Aleškem, aby neměl strach…ten samozřejmě mě přivítal s poplacanim přes zadek, že prý zlobím :)

Na zpáteční cestě lesem potkáváme osamoceného tripaře, který nás osloví. Spustí na nás španělsky, tak si oprášíme naše znalosti krásné španělštiny, předáme mu pár infa ohledně cascady a každý si jdeme spokojeně po svým. Tu silnici zpět do Manálí snad někdo během našeho kochání u vodopádu prodloužil ne? Jde se nám ztěžka, Aleškovi se ozývají plíce a nemůže dýchat a mě pobolívá levá kyčel. Zpátky na hotelu poznáváme, že se jeho tělu opět zachtělo očisty plic. Jen doufáme, že to nebude mít stejný průběh jako loni Nicarague. Tentokrát jsme vyzbrojeni léky, nasazuji mu modafen, zítra ráno uvidíme. 

7. a 8. den – MAMiii?! CHČIJE A CHČIJE

Prší!

Celodenní déšť mě moc netěší jelikož nová várka vypraného prádla v tomhle vlhku nemůže uschnout, paragliding samozřejmě též padá a Alešek začal brát antibiotika (3denní celkem driák) jelikož se mu stav zhoršil. Polehává v posteli a chvílemi spí. Já se zabavuji čtením či psaním. Shlédneme cz filmíky Na samotě u lesa a Roming. 

Obě odpoledne jsem se nechala odvézt Kimem do nového Manálí na market na nákupy . Nejprve trochu obav z jízdy na motorce, jelikož vím jak ty dobytci tady řídí. Ale nakonec jsem si to moc užívala. Pro ostatní Indy jsme byli středem pozornosti..veze si bělošku, ten se ale má, házeli po nás pohledy. Ne, že bych si nějak fandila, ale oni prostě bělošky žerou! 

Koupila jsem benzín do našeho vařiče, který funguje náramně a děláme si v tomto pochmurném počasí teplé čajíky s citrónem a k jídlu instantní nudle či tomatovou polévku od Maggi, která pálila jak čert. Prostě mají ostré kompletně vše. Další dobroty nakoupené v marketu místní kobliha, chléb, jablíčka a med. Ozkoušeli jsme od kluků naproti z restaurace Green Forest tibetské knedlíčky MOMO plněné zeleninou. Je to luxusní papu. Ještě nabízejí plněné se sýrem a můžete si je dát osmažené či jen uvařené na páře. Každopádně zkusíme všechny varianty. 

Večer trávíme 2.5h naproti na internetu kde nám opět nejdou všechny stránky spustit a signál je více než slabý a to si pan majitel ještě naúčtoval extra peníze za použítí skype! Chvíli jsme mu argumentovali, ale když chce být žiďák…

9.den – SHOPPING DAY

Jak jinak, Prší! Ráno začínáme s teplým čajíkem a toasty s medem. To je paráda, jsme šťastný, i když stále prší a jsme již několikátý den zasekaný tady. Ale jsme zase někde s panem SVOBODOU a hlavně SPOLU. Užíváme si to. Vše se děje pro nějaký důvod a proto nějak neřešíme tuto celou situaci. Aleškovi se dělá lépe, dnes má poslední pilulku antibiotik a odpoledne po dlouhých tmavých dnech opět vykukuje slunko. Mraky se oddálí a my opět můžeme vidět štíty okolních kopečků a několik vodopádů v celé jejich kráse. 

Neodoláme a k obědu si dáváme výborné knedlíčky MOMO. Poté se vypravíme do centra a projdeme nejméně 5 net kaváren než objevíme tu pravou, kde signál celkem běží a hlavně nám to otevře všechny české stránky bez problému. Obsluhující pracovník net café je velmi ochotný a diskutujeme s ním o variantách přejezdu do Lehu. Následně se vydáváme krámek po krámku a já hledám ty své kalhoty co mě ten první den tak oslovily. No Květuška nakonec odchází s novými botičky, které vlastně ani tak nechtěla, její smlouvavý Alešek jí ukecal 110rupií slevu tak už si je teda vzala. No kamarádi v těchto krámcích bych mohla nechat majlant. Nacházím svůj krámek z prvního dne, zde si nechám vzít míry těla, vyberu si ručně utkanou látku z bavlny s přídavkem vlny a ukážu klukovi co obsluhuje starou klasickou mašinu jaký střih bych si představovala. Zítra prý budou hotový :)

Dalším terčem je dýmka, kterou jsem slíbila sestřenici Helče pro jejího manžela. Padla nám oboum do oka krásná dřevěná, jenže na sobě měla vyrytou lebku, což mě hodně odradilo. Výběr dýmek, šluken a vodnic je tu samozřejmě obrovský díky velké konzumaci gangy a hashishe. Ale ostatní nás nějak moc neoslovily..za to kožené peněžky a kabely…ale odoláváme. Po cestě do spodní části starého Manálí, zase do Aleškova krámku kde ho tenkrát zaujal svetřík nás lákají ostatní prodejci okouknout jejich zboží.  OK do jednoho vlezeme a společně co nás prvně osloví je hrací miska na poličce..je jich tam opět velká škála od malých po obrovské s různými motivy a my jsme oba chtěli tu stejnou. Prodavač se předháněl a hrál nám téměř na všechny kusy, něco mektal o čakrách a energiích, ale sám o tom veděl prd. Tóny některých těchto misek si nás omotaly, ale cena a váha se postaraly o to, abychom tónům a kráse odolali. Prodavač s krvavě zhulenýma očima nám neustále mísu nutil a v průběhu se nás vyptával na náš život. Všem vždy Aleše představuji jako manžela, je to lepší oni mají potom větší respekt, kdybychom byli jen přítel a přítelkyně, stále vidí potenciální šanci a jsou dotěrný. Na to se nás pán za pultem ptá jak dlouho se znáte? 3 roky. A jak dlouho jste svoji? Společně odpovíme, 1rok :) smějeme se jak jsme se oba zase krásně shodli, byla by celkem sranda kdybychom řekli oba něco jiného. Ale my jsme prostě na sebe napojeni a vnímáme své myšlenky, už se nám to stalo několikrát.

Do dalšího obchůdku, který vystavuje stejné misky, vlezu jen ze zvědavosti kolik za to chtějí tady. Beru do ruky téměř stejný model a ptám se mladého kluka za kolik je tato a chci na ní zahrát stejným stylem jakým mi to ukazoval předešlý nutící prodavač, abych slyšela jaké tóny vydává tato miska. Nový prodavač mě okamžitě zastaví a upozorní, že se takto na ně nehraje. Aha. Nenutící formou nám tam předvádí svou širokospektrou znalost o svém zboží, které prodává. Opravdu o tom ví hodně a dokázal nám vysvětlit veškeré rozdíly, a která miska na kterou čakru působí, dokonce několik velkých, které vybrují mi přikládal k určitým čakrám a já měla šanci cítit jejich sílu. Krásně jsme se v krámku sekli a se sympatickým prodavačem pokecali dobrých 45minut. Jeho styl práce se nám opravdu zamlouvá, nevnucuje, nevymýšlí si, jen předvede, řekne holá fakta, vysvětlí a není naštvaný když odcházíme s poděkováním a přáním hezkého večera. Každopádně jednu z těchto velkých vibračních misek bychom si rádi koupili, jenže momentálně na to není místo v krosně a další 1.5kila se nám nechce tahat kort v Ladakhu při nad mořské výšce kolem 5ti tisíc. Cena též není nejnižší 2200rupií, ale to za to stojí. 

Konečně se dostáváme k Aleškovo svetříku, je krásný, ale je mu malý a nemají jinou velikost v této barvě, usměvavé prodavačce s červenou tečkou na čele říkám musíte upléct nový-větší. Souhlasí a směje se. Zde se též zakecáváme na dalších 30minut, její kolega je průvodce po trecích v Ladakhu, řešíme ceny za půjčení oslů na některé dlouhé treky, cestu, obtížnost, mapu a bereme si na pána vizitku, případně se mu ozveme. Takže svetřík není, jelikož žádný další se mojí prdelce nelíbil. Ale za to jsem mu koupila šátek, aby ho používal jako roušku po té prašné cestě do Lehu. 

Za tmy bez světel na neosvětlené silnici jdeme po čuchu domů. Ještě se zastavíme u známého, kde jsme jedli první den a dáme si další jeho specialitku, tentokrát má větší výběr, ale vyhrává veg mix je to mix květáku a brambor..výborný ani ne moc palivý a hlavně máme po dlouhé době brambory, k tomu každý tři čapatí a já ještě na ochutnání do mističky velmi ostré dobroty, řekla bych listový špenát, ale říkal mi, že to palak není, tak nevím. Každopádně spokojeni s plnými pupky opouštíme Rasovo jídelnu. Tentokrát jsem se raději vody nenapila. 

Doma na terásce pozorujeme pár vykukujících hvězdiček protrhanou oblohou a podvečerní cigaretkou se loučíme s dnešním dnem.

10.den – HIMALÁJE PTAČÍM OKEM

Jééé, dnes je krásně, kde je ten Kim?! Dnes bychom mohli létat. Ten však nejde a nejde. Ptám se jeho kolegy, který na hotelu přímo bydlí, zkouší mu volat, ale vypnuto! Ok, zatím využiji slunečních paprsků a natáhneme lano, rozvěsím stále vlhké prádlo a přeperu dalších pár kousků. Snídaně pod slunečníkem, opět to pálí. Kim stále nikde a tak vyrážíme do cestovek pro info. 

V agentuře dostáváme podrobné informace a při šálku čaje se domlouváme na náš první let. Sice nás to bude stát o 300 rupií více, ale máme lepší pocit z tohoto organizovaného tripu. Domluvíme si schůzku na 1h a jdeme do hotelu se převléci a přichystat. Pár minut před odchodem přiletí Kim, tak co bude paragliding? Bude, bude. Ještě se ho vyptáváme na pár věcí, které jsme se dozvěděli až v agentuře. Nedočkavý Kim změnil místo odletu, cenu za taxíka, který nás tam odveze a působil hrozně zbrkle a honem, honem chce volat taxíka. My se stále rozmýšlíme zda půjdeme s agenturou, kde už jsme booklý či s Kimem. Ten i bez našeho souhlasu šel objednat taxíka, nechávám rozhodnout svůj vnitřní hlas a posílám Aleška, aby Kim zrušil toho taxíka. Ten vzápětí vyběhne na střechu a začne na mě řvát. „To je snad žert!“ Jenom zírám. Až vyplítvá všechny své důvody, abych měla špatné svědomí jak jsme mu ublížili a zkazili jeho den. Mu odpovídám, že jsme na něho čekali celé dopoledne, že věděl až bude hezky, že chceme jít na paragliding a jeho kolega nám řekl, že má vypnutý mobil. Cítil se hrozně uraženě a podvedený, ale tím spíše si kluk ublížil, jelikož nás tímto chováním velice zklamal a rozhodujeme se pro změnu hotelu po návratu z výletu.

Juppíí už sedíme ve starém vehiklu a vezeme si zadnice s majitelem agentury do Solang Nullah vzdáleného 13km od našeho sídla. Kocháme se jízdou, i když zase lapáme spoustu prachu, pohledy na strmé kopečky se spoustou čůrajících vodopádků nás uspokojují. Mám smíšené pocity, Alešek tvrdí, že se nebojí ..já přiznávám, že trochu ano :)

Jsme na místě, údolíčko se spoustou lidu, někteří vedou své koně, jiní popohání mega nafukovací koule ve kterých se odvážlivci nechávají kutálet z kopce – Zorbing se jmenuje tento podivný sport či druh zábavy. Spousta fotografů a kameramanů a dalších prodávajících. 

 Seznamujeme se se svými piloty, vyzvednou si své náčiní a čekáme na další jízdu lanovky, která nás vyveze až do 4ticíc metrů. Nejdříve jsme měli na vrcholek dojet na koníkách, ale jelikož se na obloze opět vyskytují mraky, naši průvodci raději volí lanovku, abychom svůj první pohled z ptačí perspektivy zastihli ještě před deštěm. Už z lanovky máme šanci vidět jak vysoké tyto kopečky jsou, zespoda se zdají býti mnohem nižší.

WoW jsme tu, chvíli pěší chůze a dostáváme se k tomu místu, kde to všechno vypukne. Všichni piloti už mají připraveny svá křídla, někteří už si to plachtí ve větru. Aleškovo pilot je ready a brání ostatním vzlétnout a tak na něj pokřikuje „ŠUP ŠUP“ ale raději si pro něho zaběhne a za ruku ho táhne zpět k odlítací dráze. Prďolák nemá šanci se nějak rozkoukat a už na sobě má helmu a postroj se sedákem...a už se rozebíhá..udělám mu pár nekvalitních fotek mobilem a přeji mu krásný let! Slyším jak při odlepu svých chodidel od země zařve úžasem.

No a tak teï já, jde na øadu další a další..mùj pilot stále ještì nemá rozložený padák. Jsem již navleèená celkem tìžkým ohozem a vše kolem pozoruji, u toho zhluboka dýchám. Najednou už jen slyším“ Běž, běž!“ Vší silou se opírám do nádechu padáku, je to velký odpor, který nìkolika kroky pøekonáme a náhle …Já letím..!!! Nic pod sebou. Chvíli to musím rozdýchávat, ale pak už si to jen vychutnávám. Sice pohled pøímo dolù mi nedìlá moc dobøe, ale je to úžasný. Tak si s　Aleškem pøejeme køídla a chtìli bychom se nechat nadnášet vìtrem.

Při přistání mì vítá Alešek s místní kameraman a s　fotografem (viz video)..stále ještì ovìšená výstrojí se z　toho všeho vzpamatovávám

..bylo to nìco nádherného, ale krátké, let mìl býti od 10 do 15min a trval zhruba 5min.Nevadí, na seznámení s　tímto krásným sportem tìch pár minut staèilo a ujistili jsme se, že bychom rádi v　nìm pokraèovali. Už døíve jsme o paraglidingu pøemýšleli a teï jsme to okusili a zalíbilo se nám to ještì více. Výbava není ani celkem drahá, olétaný padák se dá sehnat kolem 15ticíc korun no a kurz se dá udìlat urèitì do 10tis pro oba. Pak už nás to bude stát jen se nìkam dopravit a trochu potu si to vynést na nìjaký vrcholek.

Nazpět do Manálí, majitel agentury nás veze jinou cestou pøes malé vesnièky, pozve nás k　sobì do guest house kde nás pohostí kávou, jídlem, pifkem a ještě nás stále obdarovává cigaretami. No jak to krásně bodlo, ráno jsme si říkali, že se po cestě stavíme v　nedaleké vsi Vashiste kde se pokoukneme po novém bydlení a ejhle bydlení nám přišlo samo do cesty. Pokojík je malý, koupelna o trochu v　horším stavu než v　pøedešlém hotelu, ale máme terásku před pokojem s　výhledem na řeku a ještě platíme o pajdu míň. S　naším dnešním hostitelem se rozhovor rozvíjí směrem k politické situaci mezi Indií a Pákistánem, respektive o muslimské kultuře a terorismu celkově. Pivko nebylo chuťově nic moc, ale naložilo nám pěkně. S　dobrou náladičkou, napapaným pupkem se vracíme do Kunalu. Pak už proběhne jen večeře , posezení na střeše a s blaženým pocitem uleháme.

11.den – ZMĚNA ENERGIE

No paráda opìt nás vítá slunce, dojíme rozdìlané chipsy ze vèerejška a u toho zaèínáme balit všechny ty vìci rozprostøené po celém pokoji, pøi pohledu na to se mi vùbec do toho nechce. Skládání do krosny musí mít systém, tak aby se to tam všechno vešlo a pøi tom vás nikde netlaèily boule. Zabaleno, zjišuji další díru na dùležitém švu krosny, pár vìcí pøenáším v　tašce v　ruce a pøecházíme do našeho nového bydlení kde nás s　ùsmìvem vítají.

Vydáme se do nového Manálí opravit krosnu, pøi té pøíležitosti nakupujeme další pohledy, známky a nacházíme i mapu s　trekamy do Ladákhu. Probìhne poulièní snídanì o kterou nás z　malé èásti oberou malé žebrající dìti, ale furt lepší jim strèit žvanec jídla než je od mala uèit penìzùm. Krosna perfektnì opravena za pár korun, vracíme se do horního takzvaného starého Manálí.

Chvilkový relax na terásce, seznamujeme se s　našimi sousedy a pak krátká procházka podél øeky kde se posadíme na obrovský kámen a pozorujeme proud této divoké a hluèné øeky. Brrr. je ledová..ponoøím jen prsty u nohou, ale staèí. Poté se skoèíme zasytit do tibetské restaurace, kde místní rodina, mladší osazenstvo hulí špeka a koukají na televizi, avšak na programy National Geografic a Discovery. Koneènì se z　této bedýnky neozývají indické tradièní pisnì v　Bollywoodských filmem.

Pøi návratu do hostelu poznáváme dredatého starého Inda, který nás po cestì na vodopád zastavil a pozval k　posezení, pøi tom nám nabízel svùj hasish. Také nás poznává a pøijde za námi na terásku a odpaluje šluknu. Ochutnáváme tu první model. No a vèerní sezení na terásce nám pøineslo seznámení s　dalším párkem bydlící v　tomto hostelu. Jsou to pohodový Maïaøi, po krátké debatì odpalují špeka a za nedlouho další prý jiný model…silnìjší. Takže se nám to hezky sešlo v　jeden den. Byli jsme pìknì zmaštìný všichni. S Aleškem sedíme až do jedné rána a vychutnáváme si opojení místním hašišem.

12.den – PROCHÁZKA

Ještě trochu přiblblý po včerejší ochutnávce třech modelů se probouzíme do nového dne v novém hotelu. Posnídáme u našeho hostitele a vydáváme se na procházku. Směrem na konec staré části vesnice..stoupáme stále do kopce, proplítáme se mezi typickými přístřešky místních..před každým jejich obydlím postávají posvátné kravky. Má to tu jiný nádech nežli dole u nás ve vsi. Je to příjemná procházka.

Za vsí nacházíme skalku, na které si dáme odpočinek s výhledem na údolí s hučící řekou a pár baráčků. Za necelou hodinku se vydáváme pěšinkou mezi křoviskami, která nás dovede zpět do vsi, k lidem co bydlí  v kopcích úplně odděleně. Jsou usměvavý a přátelští i přesto, že se jim promenádujeme po jejich pozemku. Jedna rodinka si tu vystavěla hostelík, hned nás zvou na prohlídku pokoje a nabízejí své ručně utkané věci na prodej. Pokoj s koupelnou nádhera, hezčí jsme doposud neviděli, krásný výhled na celé Manalí, všude okolo klid a jen místní a zvířátka, před pokojem chillout koutek na terásce…no moc se nám to zamlouvá až na tu cenu, není to drahé 500rupek za noc, ale pro náš rozpočet ano, takže si bereme vizitku na Blue sky home a možná někdy příště. Pádíme zpět do centra vsi a dnešní den zevlujeme různě možně, hlavně pak na terásce a naši maďarští přátelé nás opět obdarovávali místním hašem. Zítra ráno máme v plánu odjet do Keylongu.

13. den – FESTIVAL ALA BUDHA

Opět dochází ke změně, dnes se na cesty ještě nevydáme, mám velké křeče v břiše a jak už víme, úsek mezi Manálí a Keylongem je nejhorší, a proto raději ještě jeden den zůstaneme, alespoň můžeme vyrazit na festival, který se dnes koná v nedaleké vsi. Tuto informaci jsme včera zjistili od lokálních prodejců, když jsme se jich ptali na večerní živou hudbu. Maďarský párek Eva s Tomem se rádi přidávají. Po snídani a návštěvě internetu, kde jsme se konečně spojili s Břéťou, který za pár dnů dorazí za námi, se ve čtyřech vydáváme prašnou cestičkou za festivalem.

Na místě, jsme již ve vesnici a jdeme za hlasem lidu. Dovede nás přes úzké kamenné uličky až na malé náměstíčko, kde je spousta lidí. Přidáváme se k davu a pozorujeme turnaj ve volejbale.

Je to krása, pozorovat ten děj kolem a zapojit se. Prodejci zmrzliny obsluhují dřevěné bedýnky zabalené v novinovém papíře..při nabírání lžící do kornoutu je zmrzlina v poloroztaveném stavu. Ale vyfešákované děti s chutí olizují tekoucí dobrotu.

Pozorujeme…každý se uspokojujeme pohledy, chvíli na krásné vrásčité babičky a dědy,

neustále pobíhajícími dětmi, fandícím publikem či zapálenými volejbalistami do hry. Musíme říci, že jim to opravdu jde, sice mají trochu jiná pravidla, ale jsou to kluci šikovní.

Jdeme též prozkoumat a projít ves, potkáváme krásné domečky, klasicky s dobytkem před nimi,

různí prodejci a chytráci jako pan ruleťák využívají sešlosti a snaží se své zboží či služby co nejvíce prodat.

Poté zamíříme na klidnější místo k jabloňovému sadu, kde nacházíme pole s mega voňavými kytičkami, zakouříme si, Tomáš samozřejmě odpaluje i špeka.

Po cestě zpět do centra dění obdarujeme děti hračkami z kinder vajíček a na náměstí už probíhají přípravy muzikantů, berou své hudební nástroje a společně s tanečníky v tradičních krojích začínají obřad. Uctívají bohy a bohyně své vesnice , děkují za úrodu a život..optávám se na význam dnešního festivalu.

Po několika hodinách kochání tuto malebnou vesničku opouštíme a pěšourem se dostáváme  zpět do Manáli těsně před soumrakem. Krásně prožité odpoledne, jsme všichni maximálně spokojeni a naplněni.

14. a 15. den – PŘESUN DO KEYLONGU A LEHU

Ráno vstáváme s mírnou nechutí, protože nás opět čeká balení všech těch našich věciček. Zaplatili jsme 3 noci které jsme tu strávili a hurá na snídani. Po snídani vyrážíme na bus nádraží, kde zjistíme, že náš bus nám jede až za 2 hodiny a tak jen tak lelkujem. Květuška jde něco málo pokoupit a já jen tak posedávám na obrubníku a v tom ke mně přiskočí týpek a začíná mě masírovat. Říkám mu, že teda díky, ale že o jeho služby nestojím. Zopakuju mu to asi 3krát, on mi odvětí, vydrž minutku. Masíruje mi ramena, pak přeskočí na ruce a pak hlavu.

Z minuty se stalo asi 20, mezitím se vrátila Květka. Nebyla z mé masáže nadšená, protože věděla, že to bude stát peníze. Říkám jí, neboj já mu říkal, že o to nestojím a tak mu nic nedám. Přestává mě to bavit a tak mu říkám rezolutně a dost. Typan na mě vybalí cenu 200 rupek. Odvětím mu, že sem mu jasně říkal, že tu masáž nechci a že mu dám jen 50. Je neoblomný a chce 200. Podávám mu stále svých padesát. Za chvilku chce alespoň 100. Říkám mu, vem si těch 50 nebo je schovám a nebudeš mít nic. Mírně nakáknutej bere pajdu a ještě než odejde se ironicky zeptá Květky jestli nechce masáž, že je levný, za 50 jí namasíruje.

Odcházíme na busák, kupujeme lístky a kupodivu přesně na minutu odjíždíme. Od místních víme, že nás čeká velmi náročná a únavná cesta přes vrcholky hor. Musíme ujet cca 110 km a měli bychom jet 6 hodin. Cesta je skutečně náročná a pořádně kodrcavá. Jediné co nám ji zpříjemňuje, jsou ty krásné výhledy.

Občas někde zastavíme a čekáme než se tu na těch úzkých cestičkách vyhne několik aut.

Je tu provoz jak na dálnici, ale jedeme po úplně uzoučké silničce. Pak zas čekáme až se vyhrabou auta co tu zapadly abychom dojeli jen o kousek dál a pro změnu čekali na buldozer který tu zdejší cestu udržuje. Z 6ti hodinové cesty se stala cesta 8.5 hodinová. Ale mohli jsme býti happy…autobus před námi to jel dokonce hodin 13.

 Přijeli jsme do Kejlongu ve 21.30 a další bus do Lehu nám jede až v 5 ráno. Jdeme se najíst do zdejší busové restaurace a mezitím si všimnem dvou párků jak si zde vaří jídlo na kemp vařiči. Dáme se do řeči a zjišťujem, že jsou to Češi…Jirka, Gábina, Radek a Petra. Krátce prohodíme pár slov a pak si v klidu usteleme na zdejších lavičkách a čekáme na ranní bus. Ráno kupujeme lístky, připoutáme naše krosny na střechu autobusu a hurá směr Leh. Opět víme, že nás čeká vyčerpávající den. Cesta už by neměla být tak kodrcavá, ale zato dlouhá a přes vysoká sedla. Jedním z nich je i sedlo Taglang-la, které je druhým nejvýše položeným na světě a to ve výšce 5328 metrů. Jedeme nádhernou krajinou. Naše zelené kopečky už nás dávno opustili, ale i tato vyprahlá zem nám nabízí opravdu krásné scenérie. Děláme několik zastávek…mě osobně se líbí zastávka v kempu Sarchu. Hory okolo mě fascinují.

Pak opět dojedeme na místo, kde si voda co stéká z hor, ukrojila kus silnice a tak čekáme až místní armáda auto po autu přetáhne pomocí jeřábu na druhou stranu. Cesta je skutečně únavná a sami jsme zvědavý, co s námi udělá to vysoké převýšení, které zde překonáváme. Celkem jsou zde 3 pětitisícová sedla. Žádnou nevolnost ani bolest hlavy nezaznamenávám, pouze Květušce začíná být špatně na posledním úseku cesty. Ale je to holka šikovná a vše ustojí. Konečně po16ti hodinách dojíždíme do Lehu. Po cestě jsme se samozřejmě seznámili s těmi čtyřmi Čechy. Sundáme krosny ze střechy a už nás jeden místní naháněč chce nacpat do jednoho guest housu jeho známé. Nejprve se nám ho snaží dát za 400 rupek za pokoj. Víme, že to je drahé a tak s ním moc nekomunikujeme.

Květka s Gábinou se jdou optat naproti busovému nádraží do hostelu kolik chtějí tam. Hmm ubytování pouze pro místní pracovníky…mezitím se naháněč umoudřil a slevil o polovinu na 200 za pokoj…no to už je akceptovatelné a tak se hromadně taxíkem přemístíme do guest housu Sumrolee. Jak velké štěstí jsme měli, že jsme se neubytovali naproti nádraží se ukázalo hned po další noci. Totálně vyčerpaní zvládneme ještě rychlou očistu, zápis u majitelky, která si Květku dobírá kvůli jejímu triku od Bennetonu, že jsme prý bohatí a cena bude vyšší než-li nám dohazovač slíbil..u toho jí stále nemálo plácala přes ramena. Nakonec cena zůstává a my jdeme ulehnout.

Ráno se probouzíme a naskýtá se nám tento pohled přímo z postele.