Uttarpradesh
68. – 69. den – pravá tvář Indie – VARANÁSÍ
Po 18ti ulepených hodinách přijíždíme s menším spožděním do dalšího spirituálního města. Varanásí město Boha Shivy je jedno z nejsvětějších míst kam přijíždí hinduističtí poutníci, aby zde ve vodách Gangy ze sebe smyli své celoživotní hříchy nebo své milované uložili na pohřební hranici. Dříve Banáras a Kaši – Město Života, bylo přejmenováno podle řek Váruny a Ássí na jejichž soutoku se rozkládá.
Na přeplněném nádraží nás vyzvedává hnědozubý Tarun. Konečně nám couchsurfing vyšel, bereme si autorikšu a jedeme dobrou půl hodinu k němu domů. Míjíme slumy a vzdalujeme se dál a dál od centra. Jen doufám, že nežije úplně někde na předměstí v nějakém slumu..a to je studovaný právník. Očekávala jsem o něco vyšší třídu, ne přepych, ale.. chtěla jsem si u něho vyprat v pračce.. příklad. Má sice velký barák společně s rodiči a dalším příbuzenstvem, z venku celkem upravený, ale člověk když vleze dovnitř tak nevěří jak lidi dokáží žít. Ubytuje nás u sebe v jednoduchém pokoji se spoustou poházených novin a knih typu Oxford..obdaruje nás šálkem čaje, ale jinak se s námi vůbec nebaví. Necháváme mu čas, ale divíme se, na profilu tolik vychvalujících referencí jak je kamarádský atd. Dáme si osvěžující sprchu, ale jen na chvílí v momentě kdy vyjdeme ven z domu, jsme opět kompletně vlhký.
Tarun bere svůj Honda stroj a pobízí nás k nasednutí. Paráda ve třech na motorce to bude sranda. Taky byla. Po děravých silnicích, v přeplněném stavu, kdy jeden jede tak a druhý onak..tady prostě silniční pravidla neexistují. Vjíždíme do protisměru, přes křižovatku aníž by přibrzdil či se aspoň porozhlédl, kličkujeme mezi lidmi, rikšami, motorkami a auty za neustálého hlasitého troubení. Namáčklá z jedné strany na vyhublého Taruna a z druhé na zpoceného Aleška, jsem z té chaotické jízdy vyjukaná. Snažíme se s Aleškem vyrovnávat balanc, když kvůli ucpané silnici zpomalíme motorka ztrácí rovnováhu a kostitřas Tarun nemá dostatek síly na jeho udržení.. No pecka jízda.
Doveze nás do restaurace, kde si po dlouhé době naplníme pupky k prasknutí. Okouším nový druh jídla Dosa, který za ochutnání stojí. Náš hostitel ještě před objednáním kamsi zmizel a vrací se asi až za 20minut. No asi jsme mu nesedli a nebo se prostě nerad s někým baví. Poté nás ještě proveze městem, kolem vyhlášené Univerzity, Musea a stavíme u nějakého moderního kláštera.
Projdeme krásnou mramorovou budovou, koukneme na fanatické modlení věřících a kytkový rituál a necháme se odvézt domů. Tohle není moc pro nás a hlavně jsme po té jízdě unaveni. Nahatí jen s několika vrstvami repelentu usínáme.
Po dohodě a zazvonění budíku vstáváme v pět ráno. No úžasné, ale pro něco co chci mě to až tak tolik nevadí jako když musím. Tarun nás odváží poklidným městem za rozednívání. Máme to akorát, k řece dorážíme za prvních paprsků, které řece a mrakům daly nádech růžové.
Začínají se tu shromažďovat lidé a provádí svou ranní očistu v jejich „ velké matce“.
To nevadí, že je brutálně znečištěná, v pásu Ghátů dlouhém asi 7km, je mimo jiné vyvedeno 30 velkých stok. Dva roky starý knižní průvodce uvádí tyto údaje 1.5 milionu bakterií z výkalů na jeden decilitr vody. Doporučená hodnota ke koupání je méně než-li 500. Ne nadarmo se jí též říká mrtvá řeka, doslova hnije a nemá již žádný kyslík. Proto nás zcela překvapilo, že tu žije sladkovodní delfín Delfínovec Ganžský, v dnešní době ohrožený druh.
Během toho co nám Tarun domlouvá projíždku po řece, si kupuji od malého kluka, který perfektně ovládá angličtinu a prodej svého zboží, misku se svíčkou a červenými okvětními lístky, v lotosovém tvaru. A pak na loďce zapálenou svíčku daruji řece s požehnáním celé své milované rodině.
Loďka je domluvená, sice cena se nám moc nelíbí, sami bychom si uhádali větší slevu..ale stejně Tarunovi děkujeme a loučíme se.
Plavba po znečištěné řece trvala jen hodinu, ale byla to úžasná podívaná. Vycházející slunko tomu všemu dalo krásnou korunku. Mohli jsme vidět několik ghátů, což jsou dlouhá schodiště do vody, sloužící k rituálním koupelím,
" nepřipomíná vám tento muž bojovníka za socialismus ? "
že by Fidel opustil svojí svobodnou Kubu a vydal se očistit své hříchy v matce všech matek ?
některé z nich jsou taky pohřební gháty, kde probíhá veřejné upalování mrtvých. Západní pobřeží řeky lemuje asi 80 ghátů, my jich viděli max 15, ale stačilo..zastávka i u nejvýznamnějšího pohřebního Manikarnika, byla ohromná.
Bohužel se nesmí na těchto místech fotit, tak jen hodně rychle a nenápadně. K překvapení to tu ani moc nesmrdělo, čekali jsme závan spálené kůže.
Postup je asi takový, ten kdo má peníze si nakoupí dřevo a po smrti se nechá spálit na hranici. Ten kdo je chudší pro něho zbývá elektrická spalovna, kterou moc nepreferují. Místní nám hrdě oznamují, že pálení probíhá 24h denně 7dní v týdnu non stop. Sjíždí se sem lidé z celé Indie. Ale úplně nejhorší pro nás je info o takzvané čekárně, staří lidé přijedou do Varanási dožít..jednoduše čekají na svou smrt a žebrají peníze na koupi dřeva.
Jednu takovou holou čekárnu jsme navštívili odkud byl dobrý pohled na několik hořících vater.
Vyhublý malý babičky mi neustále chtěly žehnat, tak jsem to jedné dovolila. Rukou se dotkla mých nohou pak si přiložila ruku na čelo a na pusu..poté mě bušila do hlavy a u toho něco mumlala..završení žehnání byla natažená ruka což jsem samozřejmě čekala. Podávám paní dvacku, ta se na mě nevěřícně podívala a posunky mi říká, že to je málo. Co? To zas nevěřícně čumím já. Anglicky hovořící hrobník mi vysvětluje, že nákup 1kg dřeva jí stojí 150rupií a potřebuje 80kg na důkladné spálení. Já mu též vysvětlím svůj příběh a odvětím, že může být ráda i za malou sumu, že když jí každý dá dvacku za chvíli bude mít hromady dřeva. Hrobník kouká, ale pošle babku do kouta čekat na svou smrt. Obvykle rodina zesnulého celý pohřební rituál zaplatí a sleduje ho z blízka. Proto je mi zvláštní, že tito lidé tu žijí sami a žebrají na dřevo. Nemají snad rodinu? Když si hinduisti tak potrpí na rodině..a mají vždy minimálně 5 dětí. Ptám se hrobníka, kde berou peníze..kdo je vlastně živí..když třeba čekají na své vysvobození třeba až 5 let..Odpověděl mi, že jeho rodina, která tuto spalovnu vlastní. Tak tomu se mi fakt nechce věřit.
Sledujeme několik hořících vater z povzdálí, v blízkosti stojí příbuzní od pozůstalých, kteří po dopálení vhazují popel či zbytky ohořelých kostí (zůstávají ženské pánve a hrudní kost) do VELKÉ MATKY. Nikdo z nich na pohřební hostině nepláče ani netruchlí, aby duši nechali volně odejít a nedrželi jí na tomto světě. Mrtvolky nosí na dřevěných nosítkách zabalené v barevném hadru a s pár květinami jako dekorace. Každých 10min nosí nové a nové čekatele. Zvláštní zajímavostí je, že těhotné ženy a svaté muže nespalují, ale přiváží je ke kamenu, který ve prostřed řeky vyhodí. Občas se i stane, že nějaká ta mrtvola vyplave a pluje si po řece..taky pochoutka. Dále máme šanci ještě vidět velkou kyvadlovou váhu, na které se pečlivě převažuje hmotnost dřeva, které je tu všude kolem vyskládané.
Po shlédnutí místních rituálů se úzkými uličkami vracíme do města.
Tady se člověk lehce ztratí..je to malé bludiště..propletené opravdu úzkými kamennými i smradlavými uličkami, bez jakéhokoliv označení. Pravda je, že občas nápisy hotelů či restaurací s šipkami jsou nakreslené na zdech domů, ale i při jejich sledování je za chvilku stejně ztratíte. No sranda tady..hlavně Varanásí je jedno ze dvou nejhorších měst v Indii co se týče žebráků a nahaněčů. Neustále nás někdo oslovuje a je nám velkým kamarádem, jen proto aby nás dotáhl do svého obchodu, hotelu či restaurace. Je to dosti unavující a otravné. Tím prvním jsme se lehce nechali namotat..v hotelu u týpka jsme si nechali vyměnit eura a krátce se s ním zakecali. Oznamuje nám zda-li víme, že toto město je známé ne jen kvůli spirituálním rituálům, ale i výrobou kvalitního silonu. Hovoříme o tom a nabízí nám prohlídku jeho fabriky, kde probíhá výroba tkaní. Jsme pro.
Samozřejmě ještě netušíme, že se následně stáváme obětí ukecaného prodejce. Asi po deseti minutách prohlídka pár tkalcovských strojů končí a my usedáme na bílém koberci v luxusním obchodě. Obtloustlý majitel se zlatými prsteny a plynulou angličtinou nám nabízí spousty svého zboží, které si nechává podávat od svých dvou hubených poskoků.
Teď už nám je to vše jasné, ale nepakujeme se pryč a necháváme si ukázat několik krásných koberců, šál, ložního prádla a další ranec věcí..již na začátku jsme dali najevo, že nakupovat nebudeme, ale pán to nějak přeslechl a tak jsme s Aleškem začali hrát jeho hru. Vyzkoušela jsem si i jedno barvičkové sárí,
které bych si eventuelně i koupila, ale ceny měl pán hodně vysoko u stropu. Po hodinové přehlídce látek ho opouštíme s tím, že se vrátíme pro věci, které jsme si dali stranou. Procházíme se po městě zastávka na jídlo a na kávičku, dali jsme si jí na střeše jednoho luxusního hotelu jako pravý devizáci za devizové ceny, abychom měli výhled na Gangu ze shora.
Dále jsme se nechali cyklorikšou odvézt na vzdálené vlakové nádraží, abychom si koupili lístky na zítřek do Bombaje, což je naše další destinace. No jízda to byla úchvatná, půl hodinová projížďka městem zaplněnými občas i neprůjezdnými ulicemi (viz video níže), našeho šedivého řidiče mi bylo až líto, ale ten byl šťastný, že si mohl vydělat.
Dokonce na nás čekal než si vše na nádraží vyřídíme, aby nás vzal i zpět do města. K večeru se opět setkáváme s naším hostitelem, který nám též poskytne několik zajímavých jízd na jeho motorce..zavítáme i na jeden významný ghát kde dnes večer probíhá jakási ceremonie..avšak dorážíme až ke konci, jelikož právě celé město je ucpané.
71. den – JEDE JEDE MAŠINKA
Ráno se loučíme s nemluvným Tarunem, autoriškou se necháme odvézt na nádraží kde si dvě hodinky počkáme do odjezdu 25ti vagónového vlaku. Zase skvělý přesun 1550 km v pouhých 27mi hodinách ve vlaku..bez klimatizace (protože šetříme), šance ochlazení našich těl je jen když si stoupneme do otevřených dveří a necháme se ovát větrem. Vlak to celkem mydlí, takže nás to na chvíli zchladí, ale je nás tu spousta čekatelů a kuřáků takže se tam dlouho nezdržíme.
Při západu slunce opouštíme Uttar Pradesh a vjíždíme do nového státu Maharastra.
Po večeři a čaji ulehám na svém horním lůžku, jsem unavená a usínám.
