Maharashtra
72. den – WELCOME TO MUMBAI ANEB HURÁ NA PIVO
Ráno mě zas vzbudí pokřikování různých prodejců, kteří pentlují sem a tam, z jednoho vagónu do druhého. Hned si koupím čaj a něco malého na zub. Snažím se zabavit čtením, psaním či zírám z okna což není úplně nej protože sedíme na straně slunka. Cesta je hrozně dlouhá, vůbec neutíká, těším se až budeme na místě a dáme si sprchu. Stále ještě zbývají 4 hodiny.
Ufff..je to za námi, je po jedné hodině, přijíždíme na CST nádraží, původní název Victoria station, které by mělo být největší v celé Asii.
Denně tímto nádražím projde 2.5 milionu cestujících. Ne jenom, že nás tu vítá spousta lidí, ale také ukrutné vedro. Nejprve se musíme dostat z dalekého nástupiště kde nás vlak vyhodil do hlavní budovy nádraží. Je to celkem pěkná štreka. Pak se uchýlím do stínu se všemi našimi zavazadly a Alešek jde hledat internet kde bychom měli mít poslaný plánek s adresou od našeho nového hostitele přes couchsurfing. Za půl hoďky je zpět i se zprávou. Máme dostatek času, protože Vahishta bude v práci až do večera, ale můžeme zavolat jeho kamarádovi, který nás když tak u něho ubytuje. Berem bágly a razíme naplnit žaludky. Po jídle koupit lístky a už zase do vlaku. Tentokrát jedeme metrem hodinu ven z města do takzvaného Navi Mumbai (Nová Bombai), vystoupíme na stanici Nerul a voláme Priyovi. Za pár minut k nám přichází týpek v bílém kvádru..říkám si co to je za starého dědka. Nastoupíme do klimatizované káry v bílé kůži a už se konečně vezeme někam „domů“.
Sympaťák Priyo nás vítá u Vahishty doma. Jeee..paráda..konečně normální bydlení…pohodový bytek luxusně zařízený.
Máme vlastní pokoj a koupelnu.
Okamžitě skáčeme pod sprchu a převlíkneme se do čistého prádla..za chvíli jsme
jako nový! Za půl hodiny nás opět vyzvedává Priyo s dalšími 4 lidmi z Evropy, které hostuje on. Naskládáme se do auta, ale vyhazuje nás na zastávce metra Vashi, protože cesta do centra trvá víc jak hodinu a v tomto počtu plus řidič bychom to fakt nedali. Metro už známe takže no problémo, sraz je v restauraci Mondegar ve známé turistické čtvrti Kolaba. Metrem se do centra dostaneme rychleji a tak máme náskok, tato vyhlášená restauračka bude dost drahá a tak se jdeme najíst do té na nádraží, kterou jsme již navštívili odpoledne.
Do Mondegaru přicházíme s menším zpožděním, trochu jsme se sekli na kávě. Všichni už na nás s obavami čekali. No pěkná grupa se nás sešla. Vahishta náš hostitel pohodový klučina s velkým úsměvem, Priyo a jeho krásná přítelkyně Sanya a další jejich dva kámoši Adish a ? bohužel jeho jméno si nepamatujeme. No a pak osazenstvo couchsurfrů..párek z Německa Mathyas a Verina, Ital Emanuel a vyjukaný klučina z Paříže. A tak jsme se seznamovali, kvokali, popíjeli předražené pifko a zase kvokali..byla pohodová atmosféra a všichni jsme se bavili náramně. Alešek si dával závod v rychlosti pití půllitru pifka s obtloustlým Adishem, který machroval na Evropany a kupodivu porazil oba Němce. No toho mého pivaře nedal. Stylová restauračka kde si účtují 10% z ceny účtu za využítí klimatizace, nás překvapila ne jen s vysokými cenami, ale i s nabídkou menu..oni tady lidičky servírují beef steak (hovězí stejk). No čuměli jsme jak péro z gauče..ale jeho cena nám překazila okusit chuť hovězího. Zvědavě jsme se vyptávali jak je to možné. Odpověď zněla, že je to ilegální a asi podplacený..nás ale zajímalo kdo tu kravku kuchne, když si pak poskrvní svou karmu..prý to dělají nějací Švýcaři tady.
V jednu ráno žádáme o bill a Priyo nejprve při pohledu na cifru vyvalí bulvy a pak se začne tlemit. No nebyla to nejlevnější zábava. Osm tisíc rupií nemá plno lidí ani měsíční výplatu..tak se to nějak rozpočítá a valíme domů. Kluci řeší jak se vejdeme do auta..však nás je akorát ne? Jo aha oni kluci mají každý vlastního řidiče. Alkoholem unavení, projíždíme centrem směr Nerul opět přes hodinu jízda. Pozoruji osvětlené ulice a budovy. Ukazuji na jedno moc hezké stavení a ptám se co to je.
Vahishta odpovídá CST. Emanuel se tlemí a říká, jediné místo, které jste v Bombai navštívili a to dvakrát! No takové menší fo paux ..všichni se chlámeme. Emanuela vyhodíme u Priya doma, který bydlí nedaleko od nás a jedeme konečně domů. Tam ještě tak do 3 rána v podnapilém stavu tlacháme s naším panem domácím. Domluvíme se na ráno..po cestě do práce nás veme na metro. Pak ještě příjemná sprcha a usínáme u větráku na plné otáčky.
73. – 78. den - KOSMOPOLITNÍ ŽIVOT V BOMBAJI
Časné probuzení zpříjemnila snídaně připravená Vahishtou, mňam křupavé toasty s jahodovým džemem a káva. Hm myslím, že tady se nám bude líbit. Krátké připojení na wifi a vezeme se autem na zastávku Vashi. Odkud se pak sami přepravíme metrem do centra. Procházka po městě
a návštěva klasických turistických míst..Indian Gate – masivní oblouk v Islámském stylu u přístavu, byl postaven aby navždy připomínal královskou návštěvu krále Jiřího V. v roce 1911.
Taj Mahal Palace and Tower – luxusní hotel postaven roku 1903 panem Tata (populární značka v Indii, Tata auta, elektronika, čaj atd..) poté co mu byl odepřen vstup do jednoho nejlepšího hotelu v Bombaii, protože je Ind (britská kolonie), nechal postavit ještě lukrativnější hotel pro všechny..praví hystorie..další kuriozitou je, že byl postaven opačně dle svých plánů - zadní strana měla být k moři.
Museum Prince z Walseu jsme viděli jen zvenčí,
jelikož opět byli nějaké muslimské nepokoje většina turistických míst a bank byla zavřená..ale nám to vůbec nevadilo..3 kila vstup by se nám stejně nechtělo platit, malý detail místní mají vstup za deset. Pecka že? A s tím se v Indii setkáte úplně všude ať už jdete do galerky, musea, zoo či přírodní rezervace..turisti musí platit mnohonásobek než-li místní, což nás pěkně sere! Neřeknu o pár rupek víc, ale 30x?
Procházka v tomto vedru je vyčerpávající, občerstvíme se na ulici čerstvě zapečenými zeleninovými toasty na ohni, posypané hromadou sýra a pokračujeme dál. Projdeme kolem Flóřiny Fontány, kde se zakecáme s žebrákem
a pak se jdeme na chvíli ukrýt do budovy nejvyššího soudu High Court, je tam přístup veřejnosti a zdarma..budova je to krásná a hlavně nás zajímá nějaký proces
..známe Indické případy čekání na soud třeba 5 někdy až 10let..Jsme uvnitř, bohužel opět zákaz focení..tentokrát nám foťák vzali u vstupu. Zavítali jsme do třech místností, v té jedné byl soudcem muslim a vůbec se s těmi lidmi nepáral..během deseti minut ukončil tři sezení. Zajímavé nahlídnutí do justiční správy v Indii. Hned vedle je též zajímavá budova do které přístup není, je to Universita.
Další schovka před slunkem byla v galerii, kde jsme shlédli ne moc zajímavou výstavu místního umělce..jeho tématika byla náboženství. No alespoň jsme se tu zchladili. Brouzdáním ulicemi se utvrzujeme, že nám obou se Mumbai moc líbí, i když je to 17ti milionová metropole a 55% obyvatel je tu chudá a žijící ve slumech. Které jsme již měli šanci vidět z vlaku při příjezdu či z metra, které je vedeno nad zemí. Rádi bychom se vydali na organizovanou tůru do největšího slumu Dharáví. Dočetli jsme se, že je možnost tůry tímto slumem. Jedna jediná agentura pořádá projížďku a prohlídku touto čtvrtí. Rozhodli jsme se agenturu najít, celkem těžká záležitost, ale nalezeno. Tam nás usadila jejich nová cena a možnost levnější varianty jet vlakem už není v nabídce. Hm, nevadí, třeba se tam dostaneme s Dharmeshem (další týpek z couchsurfingu), se kterým máme domluvenou schůzku v průběhu našeho pobytu v city. Aspoň to nebude tolik organizovaný, neradi bychom aby se lidi cítili jak v ZOO. Aaa bílý se na nás přijeli podívat jak tu žijeme. Sice to tak je, ale spíše v dokumentárním stylu, hlavně nás zajímá jejich vybudovaný projekt, kterému bychom vstupem přispěli. Na té obrovské ploše slumu
si vybudovali několik prosperujících fabrik a tím dali plno lidem práci.
Ve velkoměstě se nám kupodivu moc líbí a cítíme se tady jako doma. Ze dvou nocí vzniklo nocí 6 a to z obou stran jak od hostitele i z naší by to mohlo pokračovat dál. Vahishta nám absolutně sedl a nechal nám prostor se u něho cítit opravdu pohodlně
a všichni jeho kamarádi, hlavně Priyo se o nás náramně staral jako bychom byli jeho vlastní! Vyvezl nás spolu s německým párkem na ne moc známou pláž,
kde jsme si při západu slunce dali výborný, ale předražené krevety a plátek ryby..celý účet samozřejmě zaplatil on. De facto tento den za nás platil úplně vše od malých houstiček s usmaženou bramborovou náplní po italskou pizzu pepperoni, která byla opravdu delikatesní. Téměř každý večer jsme trávili u nich na apartmánu kde se slézali jejich kamarádi a probíhali menší party či jen posezení a véča. Jeden večer jsme byli součástí i narozeninové party, neustále někdo zvonil na zvonek a donášel igelitky s chlastem, cigára a nebo právě narozeninový dort.
Jednou jsme se všichni vydali do kina, poprosila jsem o film Chatrč, který vyhrál Oskara, příběh chudého kluka ze slumu, který vyhrál v loterii. Ale naši nový kamarádi vybrali jiný film, prý tam ten není nic moc..hold si ho shlédnu jindy. A tak jsme šli na strašně dlouhou šílenou, stupidní, ale legrační komedii s názvem Robot.
Tito mladý pohodový lidičky si užívají maximálně svého života, mají dobře placenou práci a s penězi nakládají tak, že mají veškeré nové moderní telefony, Ipady, bydlení na lukrativních místech, auta se svými řidiči, služky, které jim chodí pravidelně uklízet..a chodí se bavit a jíst do předražených restaurací. Pro nás zbytečné rozhazování a předvádění se. Ale na druhou stranu to chápeme, je to jen pár let co tu začala éra mobilních telefonů a těchto všech vymožeností, nedávno dostali po škole job a teď mají tu možnost si užívat a žít život tak jak ho znají z tv. A další věc dají možnost dalším lidem si vydělat což je též v poho. Ze začátku jsem nechápala proč mladí kluci musí mít řidiče a služku. Ale prostě na to mají a tím vytváří nové pracovní pozice, jsou tu na tento systém odjakživa zvyklý.
Psala se neděle a my se rozhodli vyjet metrem do centra a pak na pláž. Jelikož se v neděli nedělá a Indové to berou do slova, intervaly městské hromadné dopravy jsou snížené na minimum. Na vlak jsme čekali hodinu a půl v krásném letním dni, takže pěkná pakárna. Avšak větší nastala když jsme se všichni co jsme čekali na vlakáči nahrnuli do vagonu. Další a další zastávky byly přínosem dalších zpocených opiček, které se mermomocí chtěli do vlaku dostat. A dostali. Vůbec je nezajímalo, že vagony jsou už přeplněný, že stojí lidem na nohách a dělají z nich placky. Stála jsem tam já maličká mezi všema těma smraďochama a nemohla se nadechnout natož pohnout. Pro ně to byla obrovská sranda se přetlačovat a narvat se dovnitř z obou stran (stále otevřené dveře na pravé i levé straně) opičky z nich visí i za jízdy, někteří odvážlivci využijí i střechy vlaku. Pro dva takové maxli se to včera stalo osudným, jeden se připekl k trolejovým drátům a druhý se rozdrobil po kolejích.
Již jsme u Vahishty týden a cítili jsme se tu opravdu pohodlně, na oplátku jsme mu a jeho kamarádům uvařili čočkovou polívku a bramboráky. Moc jim to šmakovalo. A jako dík za skvělé hostění mu nechali vytisknout na triko couchsurfing znak a koupili bonboniéru. Po týdnu ho se smutkem opouštíme. Náš poslední den v Mumbaii trávíme procházkou u 136 let starého Dobhi Ghátu, což je velká venkovní prádelna kam se sváží tuny a tuny veškerého špinavého prádla snad z celé Bombaje. Stovky lidí zde perou v 1026 korytech.
Kupodivu se vždy prádlo vrátí ke svému majiteli..prý. Odpoledne máme ještě schůzku u dalšího couchsurfera Dharmashe, který nás pozval k sobě domů a vytáhl nás na festival prodeje Khadu. Pevný materiál podobný bavlně, z kterého si nechal šít oblečení významný Ghándí. Poté nás vytáhne na pláž na západ slunce kde se navečeříme.
Kolem 8 večer se s ním loučíme a vyrážíme na hlavní nádraží CST odkud se přesuneme sleeprem zase o kus dál.
79. – 81. den - HURÁ K ARABSKÉMU MOŘI..PRVNÍ KOUPAČKA PO ROCE
Tak tahle jízda vlakem byla zvláštní a nepohodlná, probouzíme se asi dvě hodiny před naší zastávkou, které vyplním pozorováním palmové přírody kolem a popíjením čaje. Vystupujeme ve městečku Kudal, tam se necháme autoriškou odvézt na busové nádraží.
Občerstvení a pak už zase sedíme v autobuse směr ves Malvan, tam odtud máme téměř hned nápoj busu do Tarkarli, rybářské vesničky na Konkánském pobřeží Arabského moře. V úplně narvaném busu plném pubertálních studentů se mačkáme s našimi krosnami a oni mají hroznou prdel z našeho trápení s nimi.
Po půl hodině nás řidič vyhodí na křižovatce ve vsi z jedné strany omývanou mořem a z té druhé zase řekou. Nejprve si musíme zapálit a pak se porozhlídneme kolem. Z průvodce víme o dvou hodně drahých ubytování, ale opět nás provází štěstěna a všimnu si cedule Manalí Resort. Jdu sama na průzkum a objevím právě se rozjíždějící resort. Jeho ošetřovatelé mi dávají na výběr pouze ze dvou možností ubytování. Začnou krásným barevným „lentilkovým “ baráčkem s výhledem na moře kde vzduch osvěžuje lehký vánek, pohodovou atmosféru doplňuje kokrhání kohoutů.
Stylový baráček je pozitivní barvičkami i ze vnitř. Moc se mi tu líbí, ale po ceně, kterou mi oznámí mi je jasný, že toto nemůžeme vzít. I přesto mám vnitřní pocit, že tady zůstaneme. Ještě si nechám ukázat druhou variantu, baráček, který stojí hned vedle. Cena je jen o dvě stovky nižší, ale o dvě kvality nižší. Vracím se zpět za Aleškem, který čeká s krosnami u řeky kde nás vyhodil bus. Po cestě potkám holčinu na kole s krásným úsměvem ve žlutém sárí, staví mě a ptá se zda jsem byla v Manalí resortu a pokud se mi to tam líbí, že by nám mohli udělat slevu. Hlavou mi svitla naděje. Říkám, že vyzvednu manžela a příjdeme se tam oba podívat. Smála se a říká mi, že mého manžela potkala a že nás bude čekat.
Aleškovi se lentilkový domeček též moc líbí. Holčina příjde se slevou z 1200 na 800 a ten druhý nabízí za sedm set. Můj „manžel“ s talentem na smlouvání ji nabízí cenu 700 a zůstaneme tři dny. Slečna kývne a my se spokojeně začneme zabydlovat, i když to je nejvyšší částka co v Indii platíme za bydlení.
Jdeme okouknout okolí,
bohužel průvodcem od Lonely Planet slibovaná pláž co by Maledivy mohly závidět tu není. Ale je tu klid, pláž je několik kilometrů dlouhá a plná rybářských loděk
..a vyplavených různorodých mušliček a zvířátek jako jsou hvězdičky.
Na bělocha tady nenarazíte. Vesničané jsou přátelští a usměvavý, cítíme se tu dobře, skamarádili jsme s místním majitelem restaurace. Studovaný Deepak mluví plynně anglicky a ví jak má svůj byznys dělat správně… naučí nás hrát pro Indy populární hru Carrom. Desková hra s bílými a černými žetony a čtyřmi dírami na rohách, hraje se na způsob kulečníku s trochu jinými pravidly..našli jsme v tom zalíbení a jedno odpoledne trávíme u něho na terásce při kávě cvrnkáním žetonů.
Dalo by se říci, že jsme si tu ty tři dny celkem užili až na to že jsem do moře maximálně ponořila kotníky…Alešek si samozřejmě koupačku nenechal ujít.