Tamilnadu
130. – 136. den – Blee.. fůůůj..hnus aliaz vítejte v Chennai
Noční přesun busem do přestupní stanice jménem Bengalur, nebyl nijak obzvlášť hrozný. Až na to, že jsem ráno vylezla kompletně zeštípaná a svědělo mě celé tělo..V Bengaluru jsme se jen přemístili na nedaleký vlakový nádraží. Po pěti hodinách strávených neustálým přesouváním z jednoho vagónu do druhého nás vítá velké city Chennai. Byly nám totiž prodány lístky general class a my jsme se suveréně nakvartýrovali do sleeper class kvůli pohodlí.. a pan průvodčí asi neměl svůj den a tak nás nekompromisně vyhodil do třídy, kterou máme zaplacenou. Jenže ten náš příslušný vagón je až nakonci všech těch desítek vagónků a pravděpodobně bude narvaný k prasknutí, protože je to nejlevnější varianta. A tak jsme jednoduše opustili kupéčko a sedli jsme si na zem ve spojích vagónu kam se chodí kouřit a mimo jiné všichni ti co mají stejný tiket jako my tu jsou též. Avšak za nedlouho šel pan revizor na další obchůzku a vyhodil nás i odsud. No tak jsme se znovu přesunuli z třetího do jedenáctého vagónu, aby nám dal už pan kariérista pokoj..
Cesta mi celkem rychle utekla díky mému zapálení do háčkování a hle my už jsme tady. Hned po pár minutách si uvědomuji, že se mi tady vůbec nebude líbit. No jo jsme už zase ve velkoměstě.. všude spousta lidí. Všichni na vás civí jak bacil do lékarny. Po líbezném tichu a klidu v ráji..mé uši slyší, Indů velmi oblíbený klakson..a můj nos čenichá samé nepříjemné zápachy..a zloději si dovolí říct za malý kalíšek čaje 17 rupek, který si normálně všude jinde koupíte za pět.. do toho všeho zjišťuji v jakém množství a stavu mám poďobané tělo od nějakých štiplavých sviní. Jsem tu pět minut a jsem pěkně vytočená a nakáklá.
Už za tmy, se necháváme rikšou odvézt do levného LP doporučovaného hostelu, protože nám opět pro změnu kykslo spaní přes couchsurfing. Pokoj je v katastrofálním stavu, špinavý a plesnivý..až tady objevuji další doposud skryté štípance, které vůbec nevypadají jako klasické od komára a hlavně hrozně svědí až bolí. Alíšek mě furt straší štěnicemi a svrabem..no to by mi ještě tak scházelo..
Večer ještě podnikáme obchůzku okolí. Všudypřítomný smrad a špína je nám stále v patách..hledáme směnárnu a přicházíme k nemilému zjištění..aha ona je sobota..hmm tak to asi zítra bude office kde se dají koupit lístky na loď zavřená.. Paráda..Musíme čekat až do pondělí..a to jsme chtěli rychle tuto hrůzostrašné city opustit hned jak pořídíme lupeny na loď do dalšího ráje jménem Andamanské ostrovy.
Lodní lístky zdárně pořízený až v pondělí odpoledne, protože indické zákony jsou indické zákony..museli jsme se do vzdáleného officu vrátit znovu s třemi fotografiemi pasového formátu a několika kopiemi pasů a víz. Uff. Hotovo. Další přislíbený couch též nevyšel a tak se stěhujeme do nového hotelu, ten je již čistější a s telkou, samozřejmě i dražší. No to byla taky fuška najít nějaký volný pokoj i když po okolí jsou stovky blikajících hotelů. Pravděpodobně nechtějí ubytovávat bílé turisty..někteří nám to řekli do očí a u některých to byla jen domněnka, evidentně správná. No prostě Chennai je jedna velká sračka. Opravdu špinavé, smradlavé město, všude hromady odpadků, pobíhající krysy a šváby na ulici...společně se spoustou žebráků, bezdomovců a zapáchající moči.
Představa byla zavítat do francouzského koloniálního městečka Pundicherry vzdáleného asi pět hodin jízdy busem. Kde jsme měli mít sraz s jednou Australankou a mohli jsme u ní i přespat. Jenže touha zbavit se nadbytečných kil našich krosen byla silnější a tak zůstáváme v Chenai, abychom mohli poslat balík domů se spacáky a dalšími již nepotřebnými věcmi.
Odesláno, sice platba za balík byla jednou tolik vyšší než nám paní za přepážkou před tím řekla. Ale jsme happy, že jsme se zátěže zbavili a ještě jsme na poště potkali starší sympatický pár z Trinidadu. Paní původem z krásné karibské země a její manžel narozen v Chennai, se s námi dali do řeči. Po zjištění, že jsme byli na Tobagu a milujeme ho, nás srdečně zvali a nabídli nám ubytování u nich doma v Trinidadu, tak i v jejich dalším malém domku na Tobagu..no perfektní..
A den našeho odjezdu z Indie je tady, je pátek 3.12. s radostí opouštíme toto hrůzostřašné město. Ještě nákup nějakého jídla a cigaret, na lodi totiž strávíme tři dny..jo to bude taky zážitek! Tři dlouhé dny, samozřejmě v té nejlevnější kategorii ubytování, což znamená v nějakém špinavém dormitoru s dalšími X (ve stovkách) Indy a všude kolem nás bude samá voda. No uvidíme Lets go !!
Takže se s tebou krásná, různorodá, ale zasraně špinavá Indie loučíme, prozatím… Za měsíc nás tu máš zpět.. Jen nás trochu mrzí, že jsme kompletně vynechali stát Kerala, kde jsme chtěli navštívit velmi zajímavá místa..jako ashram guru Amma, přírodní rezervaci se slony a tygry, také projíždku na houseboatu, tak i návštěvu čajových plantáží a rýžovišt v horách, kde jsme si chtěli zakempovat. Nu což magnetická Paradise beach nás oslovila na tolik, že jsme zůstali tam kde jsme cítili fajn a tohle si necháme zas na příště.
137. – 139. - Horor jménem Nan Cowry aneb dream holiday cruise po indicku
Zcela jsme zapomněli na hloupost a neschopnost organizace indické populace. Avšak výlet lodí nám to perfektně připomněl a navždy vryl do našich pamětí. Nezapomenutelný zážitek příchází.. Začalo to již při čekání na bus, na místě kam jsme se měli ve 2h dostavit. S dalšími stovkami spolucestujících, kteří jsou vždy obtěžkaný minimálně pěti zavazadly, typu pytle či zavázané deky (klasické cestování po Indii). Ti více zámožnější mají cestovní tašku a ti úplně top class mají kufřík na kolečkách a svou nadřazenost dávají patřičně najevo. Loď dle palubního lístku by měla ve 4h odplouvat..hmm tak to asi těžko, už takovou dobu čekáme na odvoz. Vždy přijede jedno vozidlo, které je v sekundě zaplněné..panika nastává..šílenci běhají za busem a háží svá zavazadla do busu kudy se dá..cpou to okénky, aby si zajistili fleka v busu. Na další se čeká nejméně třicet minut, opět je hned zabraný. Takže čekáme až se to tu trochu vyprázdní a pak si jdeme stoupnout k silnici kam bus přijíždí.
Tak za prvé nechápu proč těch busů nepřistavili vice a nebo neřekli čas srazu dřív když ví, že se to tímto stylem nedá absolutně stihnout..za druhé naše hlavy vůbec nepobíraj proč nás rovnou neposlali do gatu číslo 7, kam nás bus sváži..po zjištění, že jsme z gatu 5 ujeli jen pět set metrů a šmejd výběrčí si od nás vzal 60rupek (vědět, že jedeme jen takový kousek tak ho tam ufackuju). Na portu si musíme odstát kilometrovou frontu k oskenování našich zavazadel, které nám omarkují štítky bez jakýchkoliv údajů (bez jména, čísla jízdenky atd)..takže jsou úplně na prd. No když mají takovou potřebu plýtvat papírem, co nadělám. Konečně jsme na lodi, je kolem 5h..a fronta vyčkávající venku je stále dlouhá.
Hledáme náš dormitor pod číslem 832 – 833, nacházíme ho ve druhém podlaží. Jsme mile překvapeni interiérem lodi..očekávala jsem něco horšího i zevnějšek oprýskané a zrezavělé lodi tomu napovídal. Ale celkem to jde, dormitory jsou větší místnosti s palandami o 84 postelích, takže nejsme všichni pohromadě..taky dobrá zpráva. Jenže mé číslo postele je konečné v jednom dormitoru a Aleškovo začínající v druhé místnosti. No ani náhodou nebudu odděleně. Volíme Aleškovo pokoj díky situované posteli v rohu u okna, kde bychom měli mít jakžtakž klid. Čekáme až se dostaví osoba s číslem mé postele. Týpek pochopil danou situaci rychle, zakýval klasicky indickým pokyvem hlavy a zmizel. Při pohledu na plánek lodi se Aleškovi rozsvítí oči a oznamujeme mi: „ My tu máme bazén! A bar, a restauraci..!“ Hm, tak to je pohoda..hlavou mi probleskly obrázky z luxusních cruise lodí, s dosazením našich postav ..jak si dáváme drink s ozdobeným paraplíčkem u krásného bazénu..ale okamžitě mi ta bublina praskla a bylo jasné, že to nebude taková sláva.
Razíme na průzkum. V šestém a posledním podlaží nacházíme bar, kde se servíruje mini kalíšek čaje a kafe za deset rupií. Další nabízený sortiment tvoří voda, cola a asi dva druhy sušenek a chipsů. Bazén tu sice je, ale je bez vody a tak se indičtí opičky usmysleli do něho flusat ten svůj žvýkací hnus, aby v něm bylo aspoň něco..no chuťovka.co vám budu říkat.
Jenže to bylo to nejmenší z čeho se mi zvedal žaludek..ta správná delikatesa přišla po několika hodinách. Z portu vyjíždíme až v 8 večer..jen čtyřhodinové zpoždění. A my konečně sledujeme vzdalující se městská světla. Sbohem Chennai!
Na otevřeném moři se to pěkne mele, vlny dosahují obrovské výšky a tak se z naší lodičky stala kolébka. Začalo pršet a v dáli se blýská..bouře na moři to bude ještě zajímavé, pomyslím si. Potkáváme dva Anglíky, se kterými jsme se již střetli v officu při nákupu jízdenek. Pohoďák James nám oznamuje princip občerstvení a tak se raději rychle vydáme do restaurace obstarat si lístek, který nám umožní se během třech dnů vůbec najíst. Balanc se nedá udržet, motorika nefunguje a má chůze je jako kosmonauta na Měsíci. Houpy houp..pohled na příď lodi nám jen dokazuje jak moc se to s námi houpe. Není mi to nijak obvzlášt příjemný, ale není mi moc špatně. Alešík je na tom hůře, dělá se mu dost blbě.
Po zajištění restauračního lístku, který normálně stojí 540rupek a opravňoval nás ke třem snídaním, obědům, čajům a večeřím. Tak já ho pořídila o stovku levněji a šikula Aleš též na podlaze našel kilko..no to se hodí. Vracíme se dolů do naší ložnice, kde už to bohužel nevypadá tak jako před tím. Stačilo pár hodin, aby to tu ti nelidi kompletně změnili. Vůně blitek nás vítá jako první…rozprsklé fleky pozřeného jídla jsou všude kolem. Skřeky, které opičky u svého zvracení vydávájí mi rvou uši a popohání můj žaludek se též obrátit. Raději uleháme do postelí ve svém krytém koutě a doufáme v lepší zítřek.
Jenže zítřkem se to jen horší a horší, čím více hodin jsme na této luxusní lodi tím více to tu smrdí různýma mixama smradů. Tím více odpornější pohled se nám naskýtá…tím více v nás roste nenávist v Indy. Nemůžu ani najít správné slovo, které by tento nechutný zážitek popsalo. Z opiček se staly dobytci, prasata..zvrací všude, což se dá trochu chápat jsme na houpající lodi..ale proč blejou do košů, za dveře do sprchy, do umyvadla, na chodbě..prostě tam kde se jim zlíbí..samozřejmě si nikdo nic po sobě neuklidí..když opominu zvracení, které může přijít na nás všechny tak proč, ale všude flušou??? I když na zdech visí cedule NO SPITTING pod pokutou 500INR, nikdo nemá ostych ani strach z pokuty, protože to tu nikdo nehlídá a ani neuklízí. Dále malé dítě čůrá do koše na chodbě s úsměvem na tváři na mě civí, když na něho civím já.
Dalším velkým kulturním šokem se pro mě stávaly návštěvy toalety..to, že byly imrvére ucpané umyvadla protože si po jídle myli nádobí či si vyplachovali zbytky jídla z hub…vše to tam zůstávalo a nikdo nebyl schopný to po sobě vyčistit..taky proč? Vždyť oni jsou prostě JÁJÍNCI, absolutně je nezajímá někdo jinej, lhostejní a bez respektu vůči všem a všemu. Nejhorší podívanou vždy bylo na ženu, která si ani nezavře dveře od WC..povyhrne si své sárí a udělá potřebu ve stoje..aniž by stála nad mísou. Prostě nechutné. S prominutím se vysere či vychčije kdekoliv a bez ostychu..protože pro ně je to prostě normální. Jejich kultura v 21. století stále spádá někam do Doby Kamenné a oni se budou považovat za vyspělou civilizaci??? Když neumí ani primitivní hygienické návyky? I pes po své potřebě takzvaně sáňkuje, aby si tu svou prdel utřel.
Spousta otřesných a šokujích zážitků. Má psychika slábne, jsem již na ně alergická řvu na ně a pokaždé když něco takového nechtěně shlédnu, hodím na ty prasata nechutný ksicht, aby jim možná došlo, že tohle není normální. Na lodi je jen 6 evropských turistů a neustále někdo z nás něco řeší na info pointu, už z nás musí mít hlavu jak pátrací balón, ale my jsme na tom podstatně hůře. Držíme pohromadě, Alešek musí být převážně dole v posteli občas vyleze ven na palubu, ale má mořskou nemoc..několikrát zvracel. A hádejte kam? Ano do toalety. Náš dormitor kupodivu nehostí tolik švábů jak jsem předpokládala, ale za to jídelna je jimi plná. No a jídlo taky nestojí za nic..víc jak půlku vždy vyhazujeme ikdyž máme koupené jen jedno na půl. Slábneme. Nemáme dostatek energie z jídla, zásoby (banány) nakoupené ještě v Chennai došly a čoko sušenky nemůžu už ani cítit. Přesto je jíme, abychom pozřeli alespoň něco. Nejvíce nás vyčerpávají spolucestující psychicky. Jejich hudba, kterou si každý poslouchá nahlas ze svého mobilu ve stejný okamžik a všechny ty zvuky kolem.
Poslední noc je tady, zaplať pán bůh za to..po shlédnutí filmu spolu s anglíkama a němkou se vracím dolů do ložnice. Usínám. Spím. V tom mě probudí silný dotyk na bobině. První myšlenka co mi probleskla hlavou: Alešek! Otevírám oči,zmatená ještě v polospánku volám Alííí? Bez odezvy. Ve vedlejší uličce zády ke mně odchází kluk v modrém triku. Všichni kolme spí. Včetně Aleška nade mnou, kterého jsem ihned zkontrolovala a peněženku, kterou jsem měla vedle sebe..ta tu taky je. Pozoruji kluka do jaké postele ulehá a vzpamatovávám se z šoku. Nemůžu usnout a sem tam checkuji zda úchyl spí. Mám zvláštní pocit, nechci dělat čoro moro a budit vysíleného Aleška, který je rád, že spí.
Ale ráno jen co rozlepím kukadla mu oznamuji svou noční můru. Chce okamžitě na něho vystartovat, ale já si chci taky ulevit a hlavně se ujistit zda je to ten správný maxl. Projdu skupinkou muslimů, kteří na mě civí. Nahýbám se nad spícím klukem a jsem ujištěná, že je to on jen na něho zaťukám, on otevírá oči. Já se napřáhnu a Mlask přes papuli. Lekl se..tak jako já v noci. Odcházím s větou Ty víš za co! Jenže tohle Aleškovi nestačí a čerstvě probuzenému klučinovi dává co proto. Asi za deset minut když je Alešek na záchodě se mi příjde kluk omluvit..je to ještě malý dítě. Chce, abych mu odpustila..Řvu na něho ať vypadne.
Chci abychom byli už z této hororové lodi pryč. Jenže přislíbený příjezd měl být kolem 11h ráno a místo toho prý na pevninu dorazíme až kolem 7mé večer.. Pecka! Přemýšlím nad večerní situací..sice mi ten kluk nic neudělal a omluvil se, jenže příště to může udělat někomu znova..prostě by se to mělo řešit a loď by měla zajistit bezpečí cestujícím ženám..i když mají dormitory jen pro ženy jako bývají vlakové vagóny, ale zde jsou ubytovaní i muži. Všichni evropští spolucestující mě pobízejí k nahlášení případu..a tak s kulíškem jdeme. Na info pointu mě oznámí, že až v 10h můžu mít schůzku, předpokládala jsem s kapitánem když jsem se na něho ptala. Jenže po 10h na určené místo, které byla knihovna, přišel obtloustlý nevím co asi manažér lodi. Po oznámení kroutil hlavou..dal mi tužku a papír ať to sepíšu..odcházím za Lee, aby mi pomohl s angličtinou, chtěla jsem do toho protokolu uvést všechno co se mi tu nelíbilo..Lee se nakákl řekl ať nic nepíšu a odešel to řešit za policajtem v civilu, který na lodi cestuje s námi.
Po návratu nám oznamuje jak zpocený, vystrašený klučina začal koktat svou story, že mu bylo v noci špatně a spadl tak že se mě dotkl..tak ho tam prý seřval a oznámil, že se to bude řešit po příjezdu v Port Blair. S Aleškem unavený a hladový odcházíme dolů do postele, po cestě mě odchytí tlouštík a ať mu dám ten protokol..tak jsem tam rychle něco naškrábala a odsouhlasila, že chci aby se to řešilo s policií.
V dormitoru ze všeho vysílený uleháme, jenže se tu necítíme vůbec bezpečně. Ve vzduchu je cítit nespokojenost spolucestujících. Většina opustila náš pokoj a přišla bandička mladých typanů, kteří se procházejí uličkami a poohlížejí se po nás, dva bouchají do zdi. Alešek na nic nečeká a připravuje naše zbraně. Píšťalku, kterou mi dává na krk, nožík a otvírá láhev s benzínem a zapalovač. Hlavou mi běhá spousta myšlenek. Jsme nervozní, ale připraveni se bránit. V napjetí sedíme, pozorujeme děj kolem a čekáme. Střetáváme se s pohledy lidí, kteří v místnosti zůstali. Hlouček kluků se zdržuje na druhé straně ložnice.
Za nedlouho za námi příjde jeden z muslimů, se kterým jsme již před tím pár slov prohodili..a vyptává se co se stalo. Řekneme mu celou story a to, že teď nevíme co očekávat, v mžiku je u nás jeden, dva kluci z bandy. Vysvětlují mi, že to byla nehoda a celou tu verzi úchyláka opakovali..prý, že by se mnou rád znovu mluvil, ale že se bojí. No tak to je paradox..on se bojí nás a my se tady ze strachu připravovali na obranu. Hnedka též stojí u naší postele a chce nám vysvětlit celou tu situaci..řeknu mu, že je pozdě, že už je to nahlášený na policii. Kluk se chytá za hlavu a odchází..jsem ráda, že mu to alespoň došlo.. Nemyslíš zaplatíš! Tak nějak to běhalo v těch reklamách na českých obrazovkách ne?